**KAELIA**

Těžké bouchnutí dveří auta, které mě uvnitř zavřelo, zpřetrhalo mé poslední pouto s vnějším světem. Cesta z rušného města přešla v dusivé, nesnesitelné ticho. Seděla jsem prkenně opřená o plyšovou kůži luxusního dlouhého černého sedanu, sama v zadní části pro cestující s Bastianem Navarrem. Vzduch v kabině se zdál být hutný. Kožená sedadla byla bez poskvrnky, voněla po drahé kolínské a bohatství. Byl to ostrý kontrast s laciným parfémem a pachem zvětralého piva, který lpěl na mém oblečení z klubu.

Zírala jsem nepřítomně na přepážku. Žaludek se mi svíral do uzlů. Trápila jsem se tou situací a zoufale si přála, aby Scarlett seděla hned vedle mě a držela mě za ruku. Místo toho jela daleko před tímhle autem na své motorce a nechala mě čelit téhle noční můře samotnou. Kdyby jí na mně opravdu záleželo, byla by tady vzadu v tomhle klišé mafiánském autě a chránila mě před mužem, který seděl jen pár centimetrů ode mě.

Stísněný prostor sedanu byl nasáklý Navarrovou temnou, nebezpečnou energií. Pokaždé, když se na sedadle pohnul, přelila se přes mě nová vlna napětí. Ta těžká přítomnost mi tlačila na hruď. Byl to známý zločinec. Mafiánský boss. Zabiják. Dělal skvělou práci v tom, že ignoroval mou existenci, zíral z okna a já se snažila ze všech sil dělat totéž.

Ještě před dvaceti minutami mi lebkou otřásaly ohlušující basy z podzemního klubu. Zběsile jsem blábolila na Scarlett v bláhovém domnění, že mi zajišťuje klidný, nevzrušující život. Bezpečné útočiště. Místo toho mě předala přímo predátorovi. Ostrý, brutální kontrast mezi chaotickým hlukem klubu a tímto sedanem, který připomínal hrobku, mi točil hlavou.

Klidná atmosféra se ale roztříštila, když auto naplnil jeho hlas.

„Kaelio Vanceová.“

Jeho hluboký, čokoládový hlas se rozezněl podlahou. Ztuhla jsem a odmítla otočit hlavu.

„Pověz mi,“ pokračoval s výsměšným tónem v hlase. „Oblékáš se vždycky jako učitelka ze třetí třídy?“

Stehna se mi v obranných rozpacích sevřela. Tváře mi zahořely. Bolestně jsem si uvědomovala svůj současný stav. Měla jsem na sobě vytahané, ušpiněné oblečení a vybledlé džíny, které mi byly o dvě čísla větší. Vlasy jsem měla uslzené a zacuchané. Dostala jsem kopačky, byla jsem zrazena a vyhozena ze svého univerzitního života. Na sobě jsem nesla ty ubohé, viditelné pozůstatky tohoto ponížení, aby je viděl celý svět. Na obličeji jsem měla nejspíš rozmazanou řasenku.

Otočila jsem hlavu. „Neoblékám se jako učitelka,“ vyštěkla jsem na svou obranu. „Oblékám se jako studentka.“

Oči mě zradily a navzdory mému lepšímu úsudku sklouzly k jeho tváři. Věděla jsem, že sedím vedle vysoce nebezpečného zločince, a přesto jsem přistihla sama sebe, jak analyzuji jeho pohledné rysy. Temné stíny vrhaly na jeho obličej ostré úhly. Nos měl rovný, lícní kosti vysoké a výrazné. Bylo nefér, že muž zodpovědný za tolik násilí může vypadat strukturálně tak bezchybně. Na hranaté čelisti se mu rýsovalo tmavé strniště. Vypadalo drsně. Mužně. Do mozku se mi vtlačila krátká, dotěrná myšlenka a donutila mě uvažovat, jak přesně by to drsné strniště asi škrábalo na mých vlastních rtech. To fantomové bodnutí mi přelétlo po kůži. Černé vlasy měl mírně rozcuchané, upravené, ale jemné.

Navarro mé vyštěknutí ignoroval. Změnil polohu a nasadil autoritativní tón. Jeho jasně zelený pohled se do mě zabodl.

„Existuje přísný soubor pravidel, která budeš muset dodržovat, dokud budeš zaměstnána a budeš pobývat v mém domě,“ nastínil.

Ztěžka jsem polkla a opětovala jeho pohled.

„Bude tu formální smlouva,“ zmínil a jeho hlas zněl jako chladné, tvrdé varování. „Stejně jako extrémně velkorysé finanční ohodnocení. Ale jakmile bude ta smlouva podepsána, není cesty zpět.“

Přesné, vypočítavé použití slova ‚smlouva‘ mi po páteři vyslalo zlověstné zamrazení.

Zoufalství mě donutilo mlčet. Ve snaze získat jasno jsem přimhouřila oči. „Co přesně znamená extrémně velkorysý plat?“

Navarro se ušklíbl. Oči mu sklouzly na mé rty. Ten vizuální dotek mi do žaludku vyslal vlnu horka.

„Uvidíš,“ odpověděl.

„Proč mi to nemůžeš říct teď?“ snažila jsem se z něj dostat konkrétní čísla.

Než jsem mohla tlačit dál, Navarro vytáhl ze vnitřní kapsy saka telefon. Ignoroval mě a ukončil konverzaci.

Potlačila jsem frustrované zasténání a otočila pozornost k oknu. Světla města zmizela, nahradily je rozmazané řady stromů. Zírala jsem do tmy a uvědomila si, že nemám tušení, kde se nacházíme. Byli jsme uprostřed ničeho.

Zapadla jsem zpátky do sedadla. Zpracovávala jsem tuhle izolaci a uvažovala, že zmizet by mohla být dokonalá pomsta, která by mému parchantovi ex, Garrettovi, dala aspoň důvod dělat si starosti.

V hrudi mi tepala tupá bolest. Moje racionální mysl uznávala, že Garretta by to vůbec nezajímalo. Vyhodil mě jako odpadky.

Navarro si schoval telefon a otočil téma hovoru.

„Takže,“ zeptal se. „Proč ses rozhodla nechat školy?“

Při té otázce jsem sebou cukla. Ramena se mi stáhla.

„To ti řekla ona?“ zašeptala jsem.

Naklonil hlavu. „Není to snad to, co se stalo?“

Zalila mě obrovská vlna hluboké vděčnosti. Scarlett. Vymyslela krycí historku a ušetřila mě ponižující pravdy o mém veřejném vyloučení. Neřekla mu o té katastrofální scéně v děkanově kanceláři. Neřekla mu, že mě prakticky vyvlekli ven před mými spolužáky.

Přistoupila jsem na tu lež.

„Jo,“ konstatovala jsem. „Je to tak.“

Odvrátila jsem zrak, zatímco sedan jel dál. Hustá linie stromů se rozestoupila a odhalila masivní, impozantní cihlovou zeď a těžkou tepanou železnou bránu.

Jak jsme přijížděli blíž, světlomety přejížděly po listí. Všimla jsem si ozbrojených mužů oblečených v černém. Schovávali se v okolních stromech jako nindžové a svírali v rukou tmavé pušky. Tmavé kovové hlavně vykukovaly skrz husté větve a sledovaly pohyb sedanu. Byli smrtící a dohlíželi na to, aby do tohoto komplexu nikdo nevstoupil ani z něj nevyšel bez Navarrova svolení.

„Tohle je uzavřená komunita?“ zeptala jsem se nervózně.

Navarro se mé naivitě zasmál. „Můžeš to tak nazývat. Žije tu docela dost dalších lidí. Podobně jako ty.“

Železné brány se se skřípěním otevřely. Jak vůz pokračoval po izolované zalesněné silnici, absence sousedních příjezdových cest odhalila pravdu. Tohle vůbec nebyla čtvrť. Tento pozemek byl jeho soukromou doménou.

Silnice se stočila a stromy prořídly. Vůz zastavil u hlavní budovy.

Byla to ohromující, obrovská koloniální rezidence z červených cihel. Elegantní sloupy podepíraly přední verandu. Natáhla jsem krk, oči doširoka rozevřené hrůzou, když jsem si prohlížela tři odlišná patra tvořená nekonečnými, lesklými okny.

Zírala jsem na tu čirou velikost koloniální stavby a mysl mi jela na plné obrátky. Dům této velikosti by k chodu vyžadoval malou armádu. Pěstěné živé ploty lemující kruhovou příjezdovou cestu byly bezchybné. Kamenné schody vedoucí k masivním dvoukřídlým dveřím vypadaly bez poskvrnky. Z čistého bohatství, které vyzařovalo z cihel a malty, se mi zvedl žaludek. Na místo jako je tohle nepatřím. Byla jsem na mizině, vyloučená studentka ve špinavém oblečení, sedící vedle muže, který pravděpodobně vlastnil policii.

Zpanikařila jsem nad fyzickou námahou, která by mě čekala, kdybych musela uklízet každičký pokoj.

Sedan sjel k zastavení.

„Tohle je mé sídlo,“ představil to Navarro. „A pokud budeš souhlasit s podmínkami smlouvy, bude to tvůj nový domov.“

S třesem jsem se k němu otočila. „Kolik lidí tady žije? Jsem tu jediná služebná?“

Znovu se zasmál. „Absolutně ne. Zaměstnávám celý oddaný tým služebnictva, který se stará o údržbu společných prostor.“

Rozkvetla ve mně úleva, ale zemřela ve chvíli, kdy jsem mu pohlédla do očí.

Jeho výraz se náhle a temně změnil. Povýšené opovržení se vytratilo. Jeho pohled mi přejel po těle s mučivou pomalostí. Pronikl přímo skrz mé neforemné, příliš velké oblečení, aby vzal na vědomí křivky skryté pod ním, zbavené jeho předchozího pohrdání.

Oči vrátil zpět k mým.

„Tvou jedinou prací nebude běžný úklid,“ opravil mě, hlas mu klesl do hlubokého dunění. „Tvou prací bude obsluhovat mě. A pouze mě.“