**KAELIA**

Těžké dubové dveře za námi zaklaply a uzavřely mě ve světě, do kterého jsem nepatřila. Interiér Navarrova domu vyzařoval ten druh ohromujícího, odporného bohatství, ze kterého se mi svírala hruď. Obrovský prostor zaplňoval luxusní nábytek, usazený na leštěných mramorových podlahách, v nichž se odrážely křišťálové lustry visící v každém koutě obývacího pokoje. Můj pohled sklouzl přes plyšové sedací soupravy na zadní stěnu. Troje tyčící se dvoukřídlé dveře se otevíraly na masivní, dobře osvětlenou terasu. Za ní se nacházel tříúrovňový bazén s vířivkovým vodopádem stékajícím po kamenných schodech. Pod hladinou vody pulzovala pestrobarevná světla a nutily vlnky na hladině se třpytit a tančit v noci.

Scarlett stála uprostřed místnosti a v téhle miliardářské pevnosti vypadala až příliš nenuceně. Opírala se o luxusní bar a usrkávala tmavou whisky z těžké křišťálové sklenice, kterou si už stihla přivlastnit. „No konečně jste tady.“

„Posluž si,“ dobíral si ji Navarro, v hrudi mu pobaveně zabručelo. Ukázal na dlouhou sametovou pohovku a beze slova mi nařídil, abych se posadila.

„Jako vždycky,“ odsekla Scarlett, ignorovala barovou stoličku a přišla si sednout přímo vedle mě na pohovku.

„To ano, V.C.,“ zamumlal Navarro a sledoval ji. „To ano.“

Scarlett zakroužila jantarovou tekutinou ve sklenici, oči jí jiskřily, když se na mě úkosem podívala. „Seznámili jste se v autě trochu blíž?“

Vrhla jsem na ni zničující pohled a přimhouřila oči. *Tohle není dvojitý rande, Scarlett.* Čelist se mi zaťala.

„Nakolik bylo třeba,“ odpověděl za mě Navarro, jeho tón se změnil v něco mnohem obchodnějšího. Podíval se na hodinky. „Teď, když jsi viděla svou sestřenici bezpečně usazenou za mými branami, můžeš odejít. Máš stihnout let, ne?“

Scarlett jen krátce, stroze přikývla. Jedním plynulým douškem do sebe kopla zbytek whisky, postavila se a uhladila si přední část bundy.

Do žeber mi narazila chladná panika. „Počkej!“ vyhrkla jsem a rukama křečovitě svírala sametové polštáře. „Ty odcházíš? Teď?“

Věnovala mi suchý úšklebek, ústa se jí pootevřela způsobem, kterému chyběla její obvyklá grácie. „Já tu nebydlím, Kae. Ty jo.“

„A-ale myslela jsem, že tu zůstaneš ještě trochu déle!“ Můj hlas poskočil výš, do krku se mi drala zběsilá úzkost z opuštění. Plíce se mi stáhly. „Ještě se tu necítím dobře! Vůbec nevím, co se děje! Já...“

„Scarlett má svou práci, slečno Vanceová.“ Navarrův hlas prořízl mou stoupající hysterii jako ostří. „Práci, které se už delší dobu věnuje. Zná své místo.“ Jeho smaragdové oči se setkaly s mými a náhle zajiskřily chladem.

„Ještě jsem tvou smlouvu nepodepsala,“ vyprskla jsem skrz zatnuté zuby, adrenalin bojoval s mým strachem. „Furt se ještě nemusím rozhodnout pro tebe pracovat.“

Zasmál se. Ten zvuk se odrazil od mramorových stěn a rozehřál trochu chladu v jeho pohledu. „Oh, jsem si docela jistý, že to uděláš.“

Scarlett se ke mně otočila a její výraz zjemněl. Natáhla se a vzala mé třesoucí se ruce do svých pevných dlaní. „Poslouchej mě, Kae. Tohle je pro tebe to nejlepší. Věř mi.“

*Věřit ti?* Vložila jsem všechny své surové obavy do svého pohledu a němě ji prosila, aby se nade mnou slitovala. Zrovna mě vytáhli z vejšky, hodili do sedanu, který lemovaly stromy plné ozbrojených stráží, a teď mě opouštěla s mužem, který se na mě díval, jako bych byla jeho osobní majetek. „Scarlett... prosím.“

Naklonila hlavu, její pohled se uzavřel, aby skryla jakoukoliv emoci, kterou cítila. „Vrátím se pozítří. Přijedu rovnou sem. Nepojedu si ani domů vybalit.“

„Nevrátíš,“ prohlásil Navarro stroze.

Scarlett po něm přes rameno šlehla ostrým, vyzývavým pohledem. „Vrátím.“

Odfrkl si, což znělo jako drsný zvuk nedůvěry. „Vážně?“

Vážně přikývla a v přímém vzdoru zvedla jedno obočí. „Vsaď se.“

Navarro se zamračil. Překřížil si své mohutné paže přes široký, vypracovaný hrudník a bicepsy se mu napínaly proti látce obleku. „Neposper to, Scarlett. Ujisti se, že je práce odvedena správně.“

Její tvář se proměnila v masku čisté sebedůvěry a ze rtů jí unikl vzdorovitý smích. „Oh, bude to správně. S tím si nelam hlavu.“

„Tak jdi,“ propustil ji a mávl rukou k předním dveřím. „Hádám, že se uvidíme pozítří.“

„Počkat...“ Vyskakovala jsem, kroutila hlavou a zoufale se ji snažila udržet v místnosti ještě aspoň jednu jedinou minutu. „Jakou práci jdeš dělat? Co tím myslí, odvedena správně? Co...“

Moje sestřenice mi plácla ruku přes pusu a umlčela tak mé zběsilé otázky. „Neztrácej čas strachováním se o mě, Kae. Vím, co dělám. Prostě se soustřeď na to, aby sis zvykla na svůj nový život.“

Odtáhla ruku. Ztěžka jsem polkla, v krku se mi vytvořil tlustý knedlík. Nervózně jsem si kousala spodní ret. „Dobře.“

Scarlett se naklonila a ovinula mi paže kolem ramen, přitáhla si mě do drtivého objetí. Bylo to přesně to pevné, nekompromisní objetí, jaké mi dávala, když jsme byly děti. Na prchavou vteřinu jsem zavřela oči a dovolila si předstírat, že jsme zase malé. Předstírala jsem, že je to pořád ta neporazitelná starší sestřenice, která je tu, aby mě ochránila před příšerami ze tmy.

Přitiskla ústa těsně k mému uchu. „Nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ zašeptala, její hlas byl jako divoká, neústupná přísaha. „Nikdo. Dokonce ani on.“

Ustoupila a pustila mě. Střelila po Navarrovi ostrým, varovným pohledem, než vrátila oči zpět k mým. „Rozumíš?“

Polkla jsem naprázdno. Podívala jsem se přes její rameno a všimla si, že Navarro našemu loučení nevěnuje ani špetku pozornosti. Přesunul se k baru a ležérně si naléval drink. „Ano,“ řekla jsem a setkala se s jejím pevným pohledem.

„Dobře,“ odpověděla. „Brzy se uvidíme. Dobře se vyspi, jasné?“

„Jasné.“

Sledovala jsem, jak odchází, podpatky jí ostře klapaly o mramor. Těžké dubové dveře se otevřely a zavřely. O chvíli později, stále zakořeněná před pohovkou, jsem uslyšela známé zaburácení Gisellina motoru, který naskočil venku, když Scarlett uháněla temnou příjezdovou cestou pryč. Byla jsem sama.

„Pojď za mnou,“ řekl Navarro a odložil sklenici. „Mám pro tebe smlouvu k podpisu.“

O deset minut později slabá útěcha ze Scarlettina slibu zmizela a byla nahrazena vřícím, oslepujícím vztekem. Seděla jsem v koženém křesle v jeho spoře osvětlené kanceláři a zírala dolů na tlustý stoh papírů na jeho mahagonovém stole.

„Uvězněna na pozemku?!?“ zasyčela jsem, když jsem si přečetla první z těch absurdních klauzulí vytištěných tučným písmem. Vzhlédla jsem a zamračila se na něj. „Co to má přesně znamenat?“

Zasmál se, můj vztek ho vůbec nevyvedl z míry. Stál za stolem, natáhl se a vysvlékl si na míru šité sako. Ležérně si ho přehodil přes opěradlo svého obrovského koženého křesla, než se posadil.

Ten pohyb mi vyrazil dech z plic. Zářivě bílá košile, kterou měl pod sakem, dokonale kopírovala jeho torzo a vykreslovala každou ostrou křivku a žlábek jeho hrudi. Látka se napnula přes širokou plochu svalů a předváděla každý kousek šlach a masa, kterými ho Bůh uznal za vhodné obdařit. Tohle byl muž, který se pravděpodobně ráno probudil, spolkl tucet syrových vajec a pro zábavu zvedal náklaďáky. Svalnatý pohyb jeho ramen při každém nepatrném pohybu mě k vzteku rozptyloval. Obličej mi polilo horko. Měla jsem číst smlouvu, která diktovala můj nový život, ale dělalo mi zatracený problém udržet oči soustředěné na papír. Navzdory vzteku z klauzule o uvěznění se přese mě přelila těžká vlna fyzické přitažlivosti. *Mohl by Garretta rozmáčknout o chodník pouhým švihnutím zápěstí.*

„Znamená to to, co je tam napsáno,“ odpověděl Navarro a jeho hluboký hlas vrátil mou pozornost zpět k jeho tváři. „Jako členka této domácnosti zůstaneš tady. Pod dohledem. Cokoli a všechno, co budeš potřebovat, ti bude poskytnuto.“

„Poskytnuto,“ zopakovala jsem otupěle. Zrak mě znovu zradil, sledoval cestu jeho velkých prstů, když si ležérně rozepínal horní tři knoflíčky košile, čímž odhalil opálený, svalnatý sloup svého krku a náznak ochlupení na hrudi.

„Přesně to jsem řekl. Ano.“

„Uh-huh.“ Přinutila jsem se spustit oči zpět na stůl a zaryla si nehty do dlaní. „Takže jsem v podstatě vězeň. Zaseknutá tady.“

Jeho hranatá čelist se zaťala a z výrazu se vytratilo hravé pobavení. „Správně.“

„Na jak dlouho?“

Těžce si povzdechl a opřel se v křesle. „Smlouva je na rok.“

„Na *rok*?“ málem jsem vykřikla a vrhla se dopředu k okraji stolu. „Nemůžu zůstat zavřená za železnými branami celý rok! Zcvoknu se z toho!“

„Budeš mít v mezičase neomezený přístup ke všemu vybavení, které mé sídlo nabízí. Bazén, lázně, sauna, tenisové kurty...“

„Tenisové kurty?“ Zamračila jsem se.

Plynule přikývl. „Na třetím patře je dokonce soukromé kino pro mou osobní potřebu. K tomu můžeš mít přístup. Je tu knihovna...“

„Knihovna?“ okamžitě jsem ožila a můj vztek se zadrhl. „Jak je velká?“

„Ještě jsem neskončil mluvení,“ vyštěkl, oči mu zableskly podrážděním nad tím přerušením.

„Oh!“ Do obličeje se mi nahrnul masivní příval krve a zbarvil mi tváře do bolestiva. Stáhla jsem se zpátky do koženého křesla. „P-promiň.“

Zasténal, zvedl ruku a promnul si spánek, zatímco studoval mou zmatenou reakci. „Dostaneš sadu pokojů přes chodbu od mé hlavní ložnice ve třetím patře. Všechny jen pro sebe.“

„Sadu pokojů,“ zopakovala jsem a připadala si hloupě. *Co přesně to znamená? Jeden pokoj? Dva? Komoru s lehátkem?*

„Ano. Prostornou ložnici, soukromou koupelnu a obývací pokoj.“

„Takže vlastně malý byt.“

Zachechtal se a napětí nepatrně polevilo. „Ehm – ano. Mínus kuchyň.“

*Paráda...* pomyslela jsem si a můj mozek měl problém zpracovat ten luxus, který byl nabídnut univerzitní odpadlici bez peněz. „Dobře.“

Jeho obočí vylétlo nahoru. „Dobře?“

„To zní asi fajn.“ Ošila jsem se na sedadle a úzkost se začala vkrádat zpátky. „Jak často uvidím Scarlett?“

Jeho pohled se zúžil do ostrých zelených štěrbin. „Scarlett tu nebydlí.“

*Jasně. Dobře tedy.* Spolkla jsem knedlík v krku a ukázala na papíry. „Máš propisku?“

Usmál se. Jeho jasné oči se zableskly v teplém světle mosazné stolní lampy a získaly nebezpečný, dravý lesk. „Nemyslíš, že by sis měla nejdřív přečíst zbytek smlouvy? Je tam docela dost bodů, o kterých se nevyjednává.“

Ztuhla jsem. „Jako co?“

Navarro se naklonil dopředu a opřel se svými mohutnými předloktími o stůl. Uvolněné vystupování zmizelo, vystřídala ho intenzivní, děsivá vážnost. „Jeden z nich je, že nikdy – za *žádných* okolností, ať už by byly jakkoli kritické – nesmíš s nikým mluvit o práci, kterou tě tu nechám dělat. A tím myslím s nikým, bez výjimek. Dokonce ani sama se sebou. Nesmíš se o tom ani modlit.“

Tělo se mi stáhlo. Žaludek mi spadl až k podlaze. „P-proč ne? Scarlett říkala, že budu tvoje služebná. Proč by na tom záleželo, že budu mluvit o utírání prachu na tvých policích?“

Zasmál se, temným, bezúsměvným zvukem. Jeho oči téměř zčernaly, když mě upřeně probodával pohledem. Ta pouhá síla jeho přítomnosti mě přibila do křesla. „Jak jsem řekl předtím... nebudeš normální služebná. Budeš se starat o mě a jen o mě. To znamená, že jako má *osobní* služebná budeš přítomna u určitých... schůzek.“

Zadržela jsem dech.

„Schůzek, které se vždycky konají za zavřenými dveřmi,“ pokračoval a jeho hlas klesl do hlubokého, smrtícího mručení. „Schůzek, o kterých se nikdy nesmí mluvit. Nikdy. Během těchhle... schůzek možná uslyšíš věci. Možná uvidíš věci.“ Odmlčel se a nechal ticho protahovat, dokud mě neudusilo. „Možná budeš *uklízet* věci, které ti nebudou úplně příjemné.“

Do žil mi vjel led. *Uklízet věci.* Hlavou mi probleskl obraz ozbrojených mužů na stromech.

„Ale – budeš to dělat,“ přikázal a jeho tón nenechával žádný prostor pro vyjednávání. „A budeš držet hubu, klopit oči a postaráš se, aby moji společníci... měli pohodlí. Budeš jim doplňovat drinky, odnášet nádobí, uklízet jejich nepořádek, ale to je vše. Během těchto schůzek s nimi nebudeš mluvit, to nikdy. Když ti položí otázku? Budeš je ignorovat. Nebudeš se usmívat, nebudeš přikyvovat. *Jediný* člověk, se kterým máš dovoleno během těchto schůzek komunikovat, budu já.“

Kolem krku se mi ovinulo napjaté zastrašování. Nastínil mi noční můru. Budu uvězněna v místnostech s nebezpečnými muži, uklízet jakýkoliv znepokojivý, krvavý nepořádek, který po jejich obchodech zůstane, donucena k němé podřízenosti.

Navarro sledoval, jak se mi po tváři rozlévá hrůza. „Pokud to dokážeš a budeš to dělat dobře, dostaneš zaplaceno deset tisíc dolarů každé dva týdny.“

Srdce se mi zastavilo.

Děsivá realita mafiánských schůzek narazila do cihlové zdi prvořadého finančního šoku. Spadla mi čelist. „P-prosím? Řekl jsi deset tisíc každé dva *týdny*? Nebo každé dva...“

„Slyšela jsi mě správně. Každé dva týdny,“ ušklíbl se, znovu se opřel a očividně si užíval absolutní paralýzu, která pohlcovala můj mozek. „Takže... chtěla bys pořád tu propisku?“

Dvacet tisíc dolarů měsíčně. Dvě stě čtyřicet tisíc dolarů ročně. Pro holku, kterou právě veřejně vyhodili a která má na jméno míň jak padesát babek, to byla astronomická, život měnící částka. Okamžitě to zajistilo mou poslušnost.

Přinutila jsem svůj ztuhlý krk pracovat a přikývla jako dřevěná loutka. „A-ano. Prosím.“

Přikývl a na rtech mu pohrával nepatrný úsměv. Sáhl do horní zásuvky stolu, vytáhl těžké zlaté pero a posunul ho po leštěném dřevě směrem ke mně. „Je tu ještě jeden velmi důležitý detail.“

„A jaký?“ zeptala jsem se nepřítomně. Popadla jsem propisku a nalistovala stránku s podpisy. Ruka se mi třásla, když jsem na tečkovanou čáru naškrábala své jméno, a tím zpečetila svůj osud.

„Nešukej s bossy.“

Ruka mi cukla. Propiska sjela a zanechala na konci mého podpisu zubatou inkoustovou šmouhu. Mým systémem projela náhlá nedůvěra a zmrazila vzduch v mých plicích. Hlava mi vystřelila nahoru, oči rozšířené, jak jsem zírala na muže sedícího naproti mně, naprosto ohromená tou surovou vulgárností pravidla.

*Cože?*