Torin dorazil k velkolepým železným branám sídla Hayesových, očekávajíc čistý odchod, jen aby zjistil, že jeho cesta byla náhle zablokována. Na příjezdové cestě stála na volnoběh dlouhá řada vyzdobených luxusních vozidel, jejichž motory unisono předly, a vytvářela neprůchodnou barikádu. Dveře vedoucího auta, ozdobeného složitými hedvábnými stuhami, se otevřely. Declan Thorne vystoupil na dlážděné nádvoří. Oděný do elegantního značkového obleku na míru a svírající dokonalé aranžmá z čerstvých růží, vypadal bohatý dědic naprosto přesně jako arogantní ženich.

Declan se uprostřed kroku zastavil. Jeho pohled se zaměřil na Torina stojícího u bran. Na zlomek sekundy vypadal Declan ohromeně. Poté ženichově z hrudi vytryskl bouřlivý, posměšný řev, který se rozléhal nad běžícími motory aut.

„No jen se na to podívejte!“ zajásal Declan a namířil vyleštěný prst na Torina. „Skoro jsem zapomněl, že zrovna dnes je den, kdy jsi měl být propuštěn z vězení. Jaká fantastická náhoda. Co takhle se zúčastnit mé svatby s Chloe?“

Zlomyslná uličnictví tančila v Declanových očích, když si Torina prohlédl od hlavy k patě. Torin přijal ten výsměch tichým, mrazivým pohledem. Přesunul váhu s úmyslem obejít kolonu a odejít. Neměl žádnou touhu ztrácet čas mluvením s mužem jako je Declan.

„Zadrž, neutíkej!“ ukročil stranou Declan a zablokoval Torinovu cestu. Předstíral zdvořilý, soucitný úsměv. „Je to proto, že si nemůžeš dovolit dar? Neboj se, nepotřebuješ pro nás připravovat žádný svatební dar. Ve skutečnosti můžeš přijít a pochutnat si na odhozených zbytcích z naší velkolepé hostiny. Zarezervovali jsme na hostinu hotel Prestige. Pokud si tohle necháš ujít, zkrachovalý bývalý trestanec jako ty možná už nikdy nedostane příležitost jíst na takovém místě.“

Declan se s povýšeným opovržením usmíval, natáhl ruku a namířil posměšné poplácání na Torinovu tvář.

*Plesk.*

Torin nataženou ruku brutální silou plácl stranou. Ostrý zvuk prořízl ranní vzduch a zmrazil úsměvy na tvářích Declanovy nedaleké družiny.

Torin zkroutil ret do úšklebku ostrého jako břitva. „Ty idiote. Co je tak skvělého na tom vzít si cizí použité zboží? Ty jsi ten, kdo hoduje na mých zbytcích.“

Vnitřně Torin věděl čistou pravdu o svém minulém vztahu. Vždy respektoval hranice Chloe. Během jejich společného času ji ani nikdy nedržel za ruku intimním způsobem. A přesto věděl, že tahle ostnatá lež je dokonalá zbraň. Byl to okamžitý psychologický úder, který měl vykonat bezodkladnou pomstu a roztříštit jejich arogantní parádu.

Vypočítavá slova zasáhla svůj cíl. Z Chloeiny tváře se vytratila krev. Zůstala stát zmražená na verandě, její rysy se zmocnila čirá panika, když se ž Declanově hlava škubla jejím směrem.

„Torine, co to chrlíš za špinavé lži?“ zahřměla Chloe, tváře rudé zběsilým vztekem. Zadupala vpřed, svatební šaty jí hlasitě šustily. „Jak se opovažuješ mě takhle nazývat! Nikdy bych nedovolila špinavému trestanci, jako jsi ty, držet mě za ruku, natož aby se mě dotkl!“

Stojící poblíž, Sylvia zrcadlila paniku své dcery. Starší žena vyrazila vpřed, ruce se jí třásly, když popadla paži svého budoucího zetě.

„Declane, prosím, neposlouchej ani jediné slovo, co říká!“ prosila Sylvia, zběsilá ve snaze ochránit svou těžce vydřenou vstupenku do vysoké společnosti. „Jedná pouze z hořké zášti a extrémní žárlivosti. Moje dcera by nikdy nedovolila muži jako je on, aby na ni sáhl!“

Declanova tvář ztmavla ponížením, svaly na jeho čelisti cukaly. Navzdory toxickému semínku pochybností zasazeném v jeho mysli, jeho pošramocené ego vyžadovalo udržet si hrdost. Zvedl bradu a změřil si Torina. „Nebojte se, paní Hayesová. Nevěřím ani jedinému slovu z jeho ubohé urážky.“

Declan udělal výhružný krok směrem k Torinovi. „Bude lepší, když budeš držet tu svou špinavou klapačku zavřenou,“ varoval ženich. „Pokud zjistím, že šíříš fámy o mé ženě, slibuji ti, že budeš bolestně litovat.“

Neoblomný agresivními výhružkami bohatého dědice Torin si stál na svém. Setkal se s Declanovým zuřivým pohledem s děsivým, ledovým odhodláním.

„Má ústa patří mě. Budu si říkat, co se mi zlíbí,“ kontroval Torin, jehož hlas nesl nebezpečný, smrtící nádech. „Ve skutečnosti ty jsi ten, kdo by si měl hlídat záda. Až přijde ten nevyhnutelný den, kdy přijdeš o svůj bídný život, ani nebudeš vědět, co tě zasáhlo.“

Samotná intenzita Torinova pronikavého pohledu smrti Declana tvrdě zasáhla. Ženichovi po páteři přeběhl nekontrolovatelný mráz. Náhlý, mrazivý úmysl v Torinových očích se zdál až příliš skutečný, což Declana donutilo uvědomit si, že stojí až příliš blízko dravci.

Otřesen, ale neochoten ztratit tvář před svou obrovskou družinou, se Declan donutil k chvástavému posměchu, aby zamaskoval svou plíživou nevoli. „Zkus to, jestli se nebojíš smrti,“ vyplivl Declan, házejíc hrozbou, aby zakryl své nervy. „Až přijde ten čas, budeš mě na kolenou prosit o milost!“

Ostrým obratem na patě se Declan otočil zády. Pevněji sevřel svou kytici a rychle napochodoval k domu Hayesových, dávaje svým mužům signál, aby ho následovali a švorcového parchanta ignorovali.

Torin mlčky stál, jeho oči se zúžily, když sledoval Declanovu ustupující siluetu. Torin shromáždil svůj vnitřní dech a zvedl ruku. Jemným, téměř nepostřehnutelným lusknutím prstu skrytě vystřelil koncentrovaný paprsek vnitřního světla přímo vzduchem. Neviditelná energie tvrdě zasáhla přímo ženichovo tělo.

Declan sebou na zlomek sekundy trhl, jeho krok se zlomil, jak energie prorazila do jeho tkáně. Nevědom o smrtící sabotáži, která se zakořeňovala uvnitř jeho meridiánů, ženich jen potřásl rameny, aby zaplašil náhlý mráz, a pokračoval v chůzi ke dveřím.

Na Torinově tváři se utvořil temný, spokojený úšklebek. Říkal si, že si počká, jestli nakonec Declan padne na kolena a bude prosit o milost, až to skryté poškození vzplane. Obrátil se zády ke svatební společnosti, upřel svůj zrak pevně k hotelu Prestige a kráčel ulicí dál.

Míle daleko oplýval okázalý vchod do hotelu Prestige ranní aktivitou. Robert Mercer přecházel tam a zpět přes vyleštěné mramorové nádvoří. Mučivá úzkost vyryla do jeho stárnoucí tváře hluboké vrásky. Ignoroval zvědavé šepotání shromážděného davu, stojícího nedaleko obrovských skleněných dveří.

„Není to pan Mercer?“ zamumlal jeden z přihlížejících, sledujíc, jak ten boháč přechází. „Je to překvapení, vidět ho tady čekat.“

„Slyšel jsem, že tu dnes rodina Thorneových pořádá svatební hostinu svého nejstaršího syna,“ zašeptal druhý. „Myslíš, že tu takhle významná postava stojí a čeká, aby přivítala blížící se svatební společnost rodiny Thorneových?“

„Možná. Thorneovi jsou taky vlivná rodina. Měl by jim prokázat trochu respektu.“

Robert tyto spekulace ignoroval. Přestal přecházet jen tak na dlouho, aby si zkontroloval drahé luxusní hodinky. Výraz se mu stáhl zoufalstvím. Čas utíkal a ten mladík z parku ještě nedorazil.

Genevieve stála přímo po jeho boku, její tvář byla stažena do neústupného zamračení. Naléhala na něj tichým, zběsilým tónem a snažila se ho vtáhnout do dveří haly.

„Tati, prosím, pojďme dovnitř a odejděme,“ naléhala Genevieve. „Myslím si, že nás ten vyzáblý mladík jen krmil kravinami. Všechny ty jeho velké řeči o tajemně zraněné levé plíci jsou jen kecy. Máš jen zánět plic z chřipky.“

Robert si ztěžka povzdechl, ale z místa se nehnul.

„Přestaň čekat, až se ukáže nějaký podvodník!“ trvala na svém Genevieve, odmítajíc nechat celou záležitost být. „Dovol mi vzít tě do pořádné nemocnice. Už jsem naléhavě zavolala doktoru Finchovi. Ten renomovaný lékařský expert velmi brzy dorazí do hotelu. Dokáže ti poskytnout skutečnou léčbu.“

Robert přestal chodit sem a tam. Otočil se, aby čelil své dceři, kroutě hlavou nad její nevědomostí. Ramena pod jeho oblekem šitým na míru mu poklesla.

„Genevieve, jsou tu hluboká, temná tajemství, o kterých nic nevíš,“ řekl jí Robert. Hlas mu visel těžký vyčerpáním. „Vyspělí doktoři a moderní stroje v nemocnici nemají žádný způsob, jak detekovat nebo léčit to záhadné zranění hnisající na mé levé plíci.“

Genevieve strnula, její oči se nevěřícně rozšířily, jak tak zírala na svého otce.

„Ten skrytý, zhoršující se neduh mě trápí už přes dvacet mučivých let,“ přiznal Robert a odhalil děsivou pravdu. „Je to tajemství, které jsem před každým skrýval. Mlčel jsem, abych tě ušetřil toho, abys musela žít v neustálých starostech.“

Ohromena tím masivním odhalením, Genevieve cítila, jak jí v hrudi narůstá panika. Od doby, co byla malá dívka, ji Robert vychovával sám. Byli pro sebe vším. Myšlenka na to, že jeho život ohrožuje jakási skrytá nemoc, ji děsila víc, než dokázala vyjádřit slovy. Natáhla ruku a chytla ho za studenou, třesoucí se dlaň.

„Tati, co se děje?“ žadonila Genevieve, hlas se jí zlomil strachem. „Prosím tě, neděs mě tak morbidními řečmi. Jak to myslíš, že dvacet let?“

Robert jí zmáčkl prsty. Nechal svá těžká slova dopadnout do ticha mezi nimi. Neměl energii ani čas na to vysvětlovat tu dlouhou, brutální historii skrývající se za jeho hnijící plící. Mohl jen doufat, že ten mladý muž dodrží svůj slib.

Zkontroloval si znovu hodinky, Robert se zadíval daleko dopředu a s úzkostí čekal, až dorazí jeho jediná naděje.