Pohled Cally.

„Víš, kdo jsem?“

Jeho hluboká, dunivá otázka visí ve vyhřátém vzduchu auta. Děsivá realita na mě dopadá a zmrazuje mi krev v žilách. Zírám do těch černočerných, mrtvých očí a roztříštěné kousky mé paměti se spojují do děsivého obrazu.

Cassian Vargo.

Pověstný nemilosrdný miliardář. Dědic rozsáhlého impéria podsvětí. Muž, jehož samotné jméno vyvolává ochromující strach v srdcích i těch nejnebezpečnějších zločinců. Držím pod krkem monstrum. Je to ztělesněný ďábel, predátor známý tím, že za sebou bez sebemenšího zaváhání zanechává hromady mrtvol. A já mu právě vyhrožovala v jeho vlastním voze.

Místo aby dal najevo byť jen zlomek strachu, jaký by měl normální rukojmí, na rtech se mu stáčí hluboce pobavený úšklebek. Dívá se na mě jako na skládačku, kterou chce rozbít holýma rukama.

Jak na mě dopadá hluboký šok, mé sevření rukojeti kapesního nože ochabuje. Jen na zlomek vteřiny.

To je veškerý prostor, který predátor potřebuje.

S děsivou rychlostí vystřelí jeho velká ruka a popadne tu mou. Mozoly na jeho dlani se otřou o mou kůži. Ale místo aby mě odzbrojil, přitáhne mou vlastní ruku k sobě. Zatlačí kovové ostří hlouběji do vlastního krku. Tenká linka jasně červené krve protrhne kůži a zbarví jeho čistě bílý límeček. Ani nemrkne.

„Třeseš se,“ zamumlá s plynulou, mrazivou sebedůvěrou. „To u někoho, kdo drží zbraň, nevypadá dobře.“

V hrudi mi jasně a žhavě vzplane panika. Jsem uvězněná v jedoucí kovové krabici se šílencem, který se sám řeže, jen aby něco dokázal.

„Odprejskni,“ přikazuji a hlas se mi třese, jak se snažím udržet fasádu kontroly.

V reakci na to vystřelí jeho volná ruka jako útočící had. Rychle a bez námahy mě chytí kolem pasu. Než si stihnu zapřít nohy o podlahu, zvedne celé mé tělo ze sedadla a stáhne si mě přímo do klína. Ten náhlý pohyb mi sebere vzduch z plic. Čistý, závratný žár vyzařující z jeho mohutné postavy pohlcuje mé smysly. Sytá vůně tmavé kůže a drahé kolínské mě omotá a zadusí mé odhodlání. Jeho tvrdá stehna pode mnou pálí a jeho široká hruď tvoří zepředu neprůstřelnou svalovou zeď.

„Jak se jmenuješ?“ ptá se a hlas mu klesne do nebezpečného zavrčení.

Zarytě mu odmítám prozradit své jméno. Nevzdám se toho posledního kousku výhody, který mám. Stisknu rukojeť pevněji a znovu mu přiložím čepel ke krku.

„Dívej se pozorně,“ zasyčím a nakloním se dost blízko na to, abych cítila, jak se mi jeho dech rozlévá po tváři. „Tvůj život je pořád v mých rukách. Tvou smrt neudělám snadnou.“

Jeho úšklebek se jen rozšíří.

Řidič najednou prudce strhne volant, aby vybral úzkou, zasněženou zatáčku. Těžké auto se agresivně nakloní.

Než se vůbec pokusím získat zpět rovnováhu, Cassian se pohne se smrtící přesností. Silou mě chytí za obě zápěstí. Jedním plynulým, trestajícím pohybem mi zkroutí ruce za zády a pevně je přišpendlí k sobě. Do ramen mi vystřelí bolest. Kapesní nůž mi vyklouzne z necitlivých prstů a neškodně dopadne na podlahu, mimo dosah.

„Opatrně, maličká,“ utahuje si ze mě. Ovládne ten fyzický boj, aniž by uronil jedinou kapku potu. Obě má zápěstí svírá zamčená v jedné masivní ruce, čímž činí mé zoufalé zmítání zcela zbytečným.

Bojuji proti jeho železnému stisku, ale je to jako bojovat s pevnou skálou. Jeho intenzivní, temný pohled se odpoutá od mých vzdorovitých očí. Studuje krvácející ránu na mém čele a sleduje karmínovou stopu stékající po mé tváři. Pak mu zrak padne na vážné zranění na mé noze, kde se čerstvá krev stále vsakuje do roztrhané džínoviny.

K mému úžasu se jeho vystupování změní způsobem, který nedokážu pochopit. Kruté, výsměšné pobavení mizí a je nahrazeno zvláštním, tichým soustředěním.

Sáhne po mně s překvapivou péčí a volnou rukou se dotkne mé tváře. Jeho drsný palec jemně setře rozmazanou krev z mé kůže. To gesto je tak jemné, tak v rozporu s násilím, které z něj vyzařuje, že mi tělem projede vlna šoku.

„Co to kurva děláš?“ nadávám mu rozzlobeně a odtahuji tvář od jeho doteku.

„Udržuji tě naživu,“ odpoví tiše. Jeho palec ještě jednou přejede po mé čelisti. „Prozatím.“

Hlava se mi točí. Ztráta krve a dusivý žár jeho těla mě začínají dohánět. „Nic ti nedlužím,“ trvám na svém a vlastní hlas mi zní slabě a tvrdohlavě.

Skrz tónovaná skla vidím, jak luxusní vůz vjíždí na velkolepou příjezdovou cestu rozlehlého, těžce střeženého uzavřeného sídla. Kolem skla se míhají vysoké železné ploty, bezpečnostní kamery a ozbrojení muži. Ten zdrcující koktejl ostré bolesti, klesajícího adrenalinu a hlubokého vyčerpání konečně přemůže mé zbité tělo. Oční víčka se mi zachvějí a zavřou.

Jeho slabý úsměv je to poslední, co vidím.

„Uvidíme, tesoro,“ zamumlá.

Celý můj svět vybledne do neprostupné temnoty.

Pohled Cassiana.

Opírám se o kožené sedadlo a shlížím na ženu v bezvědomí, která je roztažená přes můj klín. Dýchá mělce, její malý hrudník stoupá a klesá v křehkém rytmu proti mému. Nikdy v životě jsem nepotkal tak odvážné a bezohledné stvoření.

Každá žena, se kterou jsem se setkal, spadá do jedné ze dvou předvídatelných kategorií. Buď se mi v zoufalství vrhají k nohám, dychtivé ukrojit si kousek z mého bohatství a postavení, nebo se ve chvíli, kdy se mi podívají do očí, v čirém, třesoucím se strachu krčí. Vědí, jaké jsem monstrum. Znají mrtvoly pohřbené pod základy mého impéria.

Ale tahle divoká, krásná šelma neudělala ani jedno. Skutečně mi přitiskla čepel přímo na hrdlo a hrozila, že mě rozřízne na mém vlastním území. Měla v sobě syrový oheň, ze kterého jsem cítil, že by dokázal spálit samotné zdi, jež jsem kolem sebe postavil. Podívala se ďáblovi do očí a dožadovala se jeho krve.

Kreslím jemné linie její bledé tváře. Pohled na karmínovou krev prosakující z rány na jejím čele a tmavou skvrnu značící zranění na její noze ve mně vyvolává neznámou, zvláštní bolest, která se mi svírá hluboko v hrudi. Je to ostrý, svíravý pocit. Trhlina v mém brnění. Z nevysvětlitelného důvodu mě nutí, abych po ní znovu natáhl prsty. Jemně jí setřu z oblasti spánku čerstvou kapku krve s takovou dávkou něžnosti, o které jsem ani nevěděl, že ji v sobě mám.

Rodinné tradice si žádaly, abych si vybral královnu. Můj otec tuto agendu prosazoval už měsíce, zacházel s manželstvím jako s pouhou obchodní transakcí, aby zajistil naše hranice a upevnil náš odkaz. Vždy jsem považoval ženy za pouhou přítěž a rozptýlení. Jsou slabostí, kterou nepřátelé využívají k tomu, aby velkým mužům zlomili vaz. Udržuji si je striktně od těla, abych zachoval své impérium, zapojuji se jen do krátkých pletek, aniž bych jim vydal byť jedinou špetku důvěry.

Ale tahle žena, co tu odpočívá na mé hrudi?

Je to nezkrotná, chaotická síla přírody, kterou prostě nedokážu ignorovat. Vloupala se mi do auta, zničila mi kožené sedačky na míru a hrozila mi smrtí bez vteřiny zaváhání.

Ostré zavibrování telefonu mě násilím vytrhne ze zbloudilých myšlenek. Trochu posunu její váhu, abych ji zpevnil proti svému tělu, a vytáhnu zařízení z vnitřní kapsy.

„Jeď rovnou ke mně,“ nařizuji okamžitě Vaughnovi.

„Ano, šéfe,“ odpoví Vaughn a hlas má stažený přetrvávajícím šokem.

Pohlédnu na jasný displej a otevřu šifrovanou zprávu od svého otce. Text je stručný, požaduje aktuální informace o probíhajícím lovu. Klepnu na přiložený obrázkový soubor na obrazovce. Fotografie se načítá pomalu.

Zírám na tvář, která na mě z digitálního souboru kouká. Dlouhé tmavé vlasy. Vzdorovité, nápadné oči. Přesná struktura obličeje toho cenného cíle, pro který jsem byl vyslán do chladné noci.

Můj pohled pomalu klesne zpět na zbitou ženu v bezvědomí v mém náručí. Srovnávám tu dokonalou fotku s pohmožděnou, krvácející dívkou, která se hroutí na mém drahém obleku.

Z úst mi unikne temný, šílený smích. Hluboký zvuk se rozléhá tichým, napjatým interiérem vozu a donutí Vaughnova ramena na předním sedadle ztuhnout. Moc dobře ví, že by se neměl na nic ptát, když se takhle směju.

Zvrácený smysl pro ironii celého vesmíru se projevuje v plné kráse.

Ta pověstná nevěsta na útěku. Princezna ruské mafie, kterou mi otec nařídil ulovit. Dcera Kaelena Vance. Celou noc utíkala před mými muži ve snaze uniknout svému domluvenému osudu, jen aby naskočila do náhodného vozidla kvůli spáse.

Doslova a do písmene mi spadla přímo do klína.

Osud je zvrácenej parchant a mně se to líbí.

Bojovala jako zvíře zahnané do kouta, aby se vyhnula zavlečení do mého světa, a přesto je tady, krvácí mi v náručí a aniž by to tušila, vzala si jako rukojmí samotného muže, před kterým utíkala. Ta ironie je sytá, opojná. Lov skončil, ale ta pravá hra právě začala.

„Tohle bude zábava,“ zamumlám do tichého vozu, hlas mi klesne do smrtícího, slibného rejstříku. Ještě jednou přejedu prstem po linii její čelisti, než pohlédnu do zpětného zrcátka.

„Zavolej Roccovi,“ nařizuji Vaughnovi tónem, který neponechává žádný prostor pro prodlení. „Řekni mu, ať vytáhne všechna data, která mají, a okamžitě mi sežene její kompletní složku.“