Těžké dubové dveře otcovy kanceláře byly mírně pootevřené a propouštěly do potemnělé chodby klín odpoledního světla. Lavinia zaťukala klouby na tabuli z matného skla, než dveře rozrazila. „Ahoj, tati.“

Gideon Vance se hrbil nad rozsáhlou změtí účetních knih a dokumentů na svém masivním stole. V pravé ruce svíral lupu s mosaznou obroučkou, která se vznášela jen palec nad inkoustem. Při zvuku jejího hlasu trhl hlavou. Jediným plynulým pohybem upustil lupu do otevřené zásuvky a s bouchnutím ji zavřel.

Lavinia se kousla do vnitřní strany tváře, aby potlačila úsměv. Celé měsíce ho s matkou prosily, aby navštívil doktora Bledsoea kvůli pořádným brýlím. Tvrdošíjně to odmítal. Třiapadesát let znamenalo nejlepší roky jeho života, tvrdil. Brýle byly pro slabochy a Gideon Vance nebyl žádný slaboch.

Předstírala, že k uspěchanému zabouchnutí zásuvky nikdy nedošlo, ačkoli si ten detail v duchu uložila pro matku. Vešla do sluncem zalité kanceláře a položila proutěný košík na okraj zaneřáděného stolu. „Matka ti posílá nakrájenou šunku a pár dalších věcí.“ Odhrnula kostkovanou utěrku.

Než stačila jídlo naservírovat, otec odsunul své účetní knihy stranou. „Báječné,“ prohlásil a sáhl přímo do košíku. „Umírám hlady.“

Lavinia se tiše zasmála. V okolí Lamaru měl její otec pověst člověka s bezedným apetitem, ačkoliv cizinec by to do něj na první pohled nikdy neřekl. Na svůj věk si udržoval štíhlou, impozantní postavu. Její matka naopak v průběhu let zjemněla do příjemné baculatosti. Zatímco se otec pustil do čerstvého jídla, Lavinia sáhla nahoru a odepnula si klobouk.

Stáhla si z hlavy tu dusivou modrobílou květovanou obludnost. Přes ramena se jí přesypaly tři stopy hustých, tmavě hnědých vlasů. Klobouk, extravagantní dárek k osmnáctým narozeninám zaslaný přímo z New Yorku před měsícem, jí připadal spíše jako klec než jako doplněk. Bývala by si nejraději nechala vlasy rozpuštěné, ale její matka vyžadovala do banky patřičný úbor. Podle matky by dáma neměla vyřizovat obchody a vypadat u toho jako pragmatická farmářská dívka. Byla to zbytečná hádka, a tak Lavinia celé dopoledne snášela těsné sponky.

Odložila klobouk na postranní židli a odtoulala se od stolu, aby nechala otce v klidu najíst. Zastavila se u velkého okna s výhledem na náměstí.

Lamar se jí měnil před očima. Ještě nedávno se město skládalo z centrálního náměstí a několika rozptýlených skromných obydlí, která rychle mizela v obzoru. Nyní se do všech stran rozrůstaly desítky domů. Nové siluety střech se objevovaly až šest bloků po tom, co kdysi bývaly tiché prašné cesty. Za městem vtiskávaly nové farmy civilizaci do divoké krajiny.

Tento rozmach poháněla železnice. Přiváděla řemeslníky, dychtivé obchodníky a podnikatele, jako byl její otec, kteří v této vzkvétající komunitě budovali své postavení. Lamar nebyl v tomto rozmachu osamocen. Drobné, nezmapované osady po celém Missouri se náhle rozrůstaly a tlačily se až ke kansaské hranici, ležící pouhých pětadvacet mil na západ. Uhelné doly poblíž Mindenu vyžadovaly železnici a železnice vyžadovala lidi. Byl to překotný růst, přesto v sobě nesl nepopiratelný spodní proud napětí.

„A tak jsem starému panu Abernathymu řekl, že co se mě týče, ať si tu svou farmu sbalí a přestěhuje se s ní třeba do Číny.“

Lavinia zamrkala a vrátila pozornost zpět do místnosti. Odvrátila se od skla. Neslyšela z otcovy historky ani slovo. Horečně se snažila poskládat si souvislosti.

„Řekl jsem mu,“ pokračoval Gideon, zatímco přežvykoval sousto šunky, „že ho nepodpořím v tom, aby dával peníze na cokoli, co podporuje stoupence Johna Browna.“

Lavinii náhle polil chlad. John Brown. Bylo to jméno, které si přála vymazat z paměti. Lidé v celém okrese se pomalu probouzeli do reality toho, co to jméno znamenalo pro krvácející hranici mezi Kansasem a Missouri, i když si to odmítali nahlas přiznat. Dny, kdy se dalo zavírat oči před záležitostmi národa, byly sečteny.

„Jsem naprosto pro podporu Unie,“ řekl její otec a jeho hlas klesl do přísného, chraplavého tónu. „Ale ne prostředky, které používal tamten chlap.“

Její otec zůstával zarytým unionistou, což byl postoj vyžadující odvahu v hraničním státě, kde mnoho mužů chovalo sympatie k Jihu. Zdálo se, že politické debaty jsou v těchto dnech stále častější.

„Páni, to je dobrota. Tvá skvělá matka se opravdu překonala,“ zamumlal si pro sebe.

Lavinia odstoupila od okna a přiblížila se ke stolu. „Jsem si jistá, že se to panu Abernathymu vůbec nelíbilo.“

„To ani náhodou. Vypálil odsud rychleji, než bys vůbec věřila, že se muž jeho věku může pohybovat.“ Gideon se zašklebil, ačkoli mu mezi obočím zůstala hluboká vráska. Otřel si ruce do ubrousku a jeho výraz se změnil v povýšený úsměv. „Ale co už. To není záležitost k probírání s tak vznešenou mladou dámou, jako jsi ty, má drahá.“

Lavinia si tiše povzdechla. V hrudi jí vzplála známá frustrace. Nenáviděla způsob, jakým muži jednali s ženami, pokud šlo o tyto hovory. Věděla, že se její otec jen snaží chránit svou holčičku před starostmi vnějšího světa, ale připadalo jí to urážlivé. Jak dlouho ještě bude tato ochrana vůbec možná? Brzy to možná bude její manžel, kdo bude mít podobné starosti.

Pomyšlení na manžela jí do žil vlilo novou vlnu nervózní energie. Uhladila si záhyby na přední straně šatů a posadila se na židli naproti jeho stolu. Musela si otestovat půdu.

„Víš, tati, dole jsem narazila na paní Beatrice Colburnovou.“

Lavinia ho pozorně sledovala. Nespouštěla zrak z jeho zelených očí a hledala v nich nějakou stopu.

Gideonův výraz se nijak zvlášť nezměnil, ačkoliv se jí zdálo, že v jeho pohledu zahlédla záblesk. Polkl jídlo. „Taková milá žena. Dobrosrdečná. Úžasná rodina.“

„Ano,“ souhlasila Lavinia. „Říkala, že tě mám pozdravovat. Také se zmínila, že se uvidíme v neděli.“

Studovala jeho tvář. Emmett s ním jistě musel mluvit. Muž nepožádá dívku o ruku, aniž by předtím jejímu otci naznačil, že jejich namlouvání se blíží ke konci. Pokud se brzy chystala svatba, Gideon Vance o tom věděl.

Gideon jen přikývl a ukousl si ze své bulky. Nenabídl žádnou odpověď.

Lavinia si znovu povzdechla, vstala a odešla od stolu zpět k oknu. Za sebou zaslechla, jak se otec tiše zasmál.

Prudce otočila hlavu a obdařila ho tázavým pohledem.

Gideon vstal. „Ach, Vinnie. Vždycky musíš znát budoucnost. Vždycky si musíš najít způsob, jak ze všech ostatních tahat rozumy. Proč prostě nenecháš věci plynout, má drahá?“

Zkrátil vzdálenost mezi nimi a objal ji. Okamžitě se pod jeho dotykem znovu stala jeho malou holčičkou. Zasmála se vlastní netrpělivosti. Otočila se, přešla zpátky ke stolu, zabalila zbytky a uložila je do košíku.

„Omlouvám se, tati,“ souhlasila s přikývnutím. „Kniha knih nás přece jen varuje, abychom nevyhledávali věštce. Jen mě zajímalo, jestli mi k tomu nemůžeš něco říct.“ Zavřela košík a navlékla si ho na paži.

Připojil se k ní u stolu a opřel se silnou rukou o dřevo. „A co kdyby ano? Náleželo by to snad mně, drahá? Ne, myslím, že ne. Teď běž domů a cvič si ty nové noty, co jsem ti sehnal. Až z Bostonu, víš. Až se vrátím domů, budu chtít slyšet, jak hraješ.“

„Ano, tati,“ řekla a naklonila se, aby ho políbila na tvář. Nové noty. Možná se na ně dokáže soustředit místo na věci, které jí zaměstnávaly mysl. „Přeji ti hezké odpoledne.“

Zavřela dveře jeho kanceláře a vydala se dolů po schodech. Ve vestibulu zamávala na rozloučenou panu Higginsovi, který byl zrovna zaneprázdněný s jedním zákazníkem, a vyšla na Broadway Street.

Pomyšlení na to, jak bude klouzat prsty po klávesách klavíru, jí zaměstnávalo mysl jen chvíli, než se vyrojily další myšlenky. Co by se stalo, kdyby se tahle představa na Jihu vyhrotila? Co když se skutečně rozhodnou, že se potřebují stát nezávislou zemí? Co by se stalo, kdyby podél hranic Missouri a Kansasu pořádalo nájezdy víc mužů, jako byl John Brown?

A samozřejmě se nad ní vznášela ta nejpalčivější otázka ze všech. Co se stane tuto neděli na procházce parkem s Emmettem Colburnem?

Pokud ji požádá, aby se stala jeho ženou, řekne ano?