„Vaše oříškové oči jsou jasné jako obloha a stejně tak nezměrné ve svém dosahu, slečno Lavinie Vanceová.“ Emmettův hlas se třásl a narušoval tiché bzučení nedělního odpoledne. „Teď mě prosím nenechávejte déle v napětí. Co říkáte? Prosím, řekněte ano. Nevím, co si počnu, když mě odmítnete.“

Lavinia upírala zrak upřeně před sebe. Úzká prašná cesta se před nimi táhla, vinula se za známé hranice Lamaru a mizela v rozlehlé missourijské krajině. Myšlenky na ty vzdálené obzory by neměly mít žádný vliv na prostou dívku, která se rozhoduje, zda přijme žádost o ruku místního chlapce. Jak ale mohla ignorovat bouři, která se kolem nich stahovala, když hrozilo, že se národ roztrhne na kusy?

Upravila si úchop na svém červenobíle pruhovaném slunečníku a nechala látku, aby jí chránila obličej před ostrým sluncem. Emmetta Colburna znala celý svůj život. Sedávali ve stejných dřevěných lavicích v kostele každou neděli snad od počátku samotného náboženství. Strávila bezpočet dětských odpolední, kdy se během společenských setkání proháněla po farmářských polích jeho otce a pokřikovala na něj: „Nikdy mě nechytíš, Emmette Colburne!“ On a jeho mladší bratři – Ezekiel, Simon a Amos – spolu s jeho starším bratrancem Lutherem ji neúnavně pronásledovali. Hnali ji, dokud nebyla v pasti u zurčícího potoka, zahnána do kouta v hustém lese nebo tak bez dechu, že se zhroutila na měkkou zem.

Nyní, když vedle ní kráčel ve svých nedělních šatech, ji konečně dostihl. A udělal to způsobem, před kterým rozhodně nemohla utéct.

Pravdou bylo, že mu ani nutně nechtěla utéct. Rodina Colburnových byli ohromně dobří lidé. Nikdo v okrese Oakhaven o tom nemohl pochybovat. Emmett měl laskavé srdce a bystrou mysl. Vyrostl z něj také nápadný muž s pohlednými rysy, orámovanými tmavě hnědými vlasy a živýma modrýma očima. Pokud řekne ano, jejich budoucnost se zdála být narýsovaná v dokonalých, úhledných liniích. Jejich děti budou silné a chytré. Nezávislé, přesně jako oba jejich rodiče.

Možná právě ta sdílená nezávislost tvořila kořen jejího váhání. Lavinia se necítila připravená stát se ženou jakéhokoliv muže. Milovala Emmetta divokou loajalitou, kterou by nezúčastnění mohli jen stěží pochopit. Byla to láska postavená na přátelství, vzájemném respektu a hluboké důvěrnosti. Na hruď jí však dolehla těžká tíha, když si sama sobě přiznala tvrdou pravdu. Nemilovala ho planoucím, vášnivým ohněm hrdinek od Jane Austenové. Celý život hltala tyhle knižní romance a toužila po lásce, která jí sebere dech z plic. Při pohledu na upřímného muže po svém boku pochybovala, že by v sobě někdy dokázala k Emmettovi vykouzlit tak divokou vášeň.

„Existují i jiné způsoby, jak se do muže zamilovat,“ podotkla její nejlepší kamarádka Clarissa zrovna den předtím. Seděly na zadní verandě a loupaly zelené fazolky, zatímco se Clarissini dva malí synové prali na dvoře. „Když mě Thaddeus požádal o ruku, taky jsem pořádně nevěděla, jestli ho miluju, ale věděla jsem, že se ho milovat naučím.“

Lavinia tehdy spolkla tiché uchechtnutí. Toto tvrzení bylo smělým výmyslem. Clarissa Stantonová si plánovala budoucnost s Thaddeusem Mercerem už od chvíle, kdy na něm ve čtyřech letech poprvé spočinula očima. Lavinia vždycky věděla, že si na něj její přítelkyně dělá zálusk, i když Thaddeus strávil svá dospívající léta tím, že se Clarisse na každém kroku vyhýbal. Přesto mělo její základní poselství váhu. Nespočet žen přiznávalo, že při prvním setkání se svými manžely postrádaly ohnivou vášeň, ale časem si k nim vypěstovaly hlubokou náklonnost.

Možná ta stálá, rostoucí náklonnost byla tím nejlepším, v co mohla doufat. Nebesa věděla, že se v okrese Oakhaven jen tak nezamiluje do nějakého tajemného cizince. Emmett byl stále tím nejlepším mužem, jakého mohla v těchto končinách vůbec potkat. Pokud se někdy hodlala vdát, pravděpodobně to bude za něj – dříve či později.

Ukradmo se na něj podívala zpod volánového okraje svého čepce. Emmett se třásl hůř než tenkrát, když jim bylo sedm a narazili v lesích za otcovou farmou na stočeného ploskolebce. Když ho sledovala, jak se potí ve svém tuhém límci, do popředí se drala naléhavá realita vnějšího světa. Byla teď opravdu ta správná chvíle na sňatek?

„Emmette,“ začala a udržovala hlas jemný. „Jsi jeden z mých úplně nejlepších přátel. Jsi dobrý muž.“

Ramena se mu svěsila. Zářivá naděje v jeho tváři začala pohasínat.

„Nech mě to doříct,“ naléhala. Zastavila se a otočila se k němu přímo pod rozložitým stínem nejširšího topolu v celém okrese. Nemohla si pomoct, aby si nevšimla drsné kůry, do které byly vyryté desítky překrývajících se iniciál v křivých srdcích.

„Myslím si, že vzít si tě je velmi moudré rozhodnutí,“ pokračovala a pečlivě volila slova. „A ano, mám v úmyslu to udělat. Ale myslíš si, že teď je ta správná chvíle na to, aby lidé uvažovali o společné klidné budoucnosti, navíc v předvečer války?“

Emmett zhluboka vydechl a opřel se zády o majestátní kmen. „Lavinie, ty vždycky bereš ohledy na věci, které se tě přímo netýkají,“ zamumlal. Odstrčil se od stromu a přistoupil blíž. „Lavinie, my přece nevíme jistě, že vůbec nějaká válka bude. A ani nevíme, že my budeme muset bojovat. Jsme tak daleko od Washingtonu a všeho toho politikaření.“

Odmítavě mávl rukou k obzoru. „Jižní Karolína je k Lamaru asi tak blízko jako Měsíc. Na čem záleží, co ti muži rozhodnou tisíce mil odsud? Chci, abys byla mou ženou. Chci s tebou plánovat společný život. Miluji tě, Lavinie.“

Natáhl ruku a dlaně se mu jemně vznesly, aby jí sevřel tváře. Jeho dlaně na její kůži působily hřejivě. Ta náhlá intimita jí vyslala tělem záchvěv očekávání. Bylo to tady. Zadržela dech. Hodlal se naklonit a políbit ji přímo na rty. Kdyby se jejich ústa setkala, možná by pak s jistotou věděla, jestli by někdy dokázala milovat Emmetta Colburna tak, jak toužila.

Zvedla bradu a čekala.

Ale on ztuhl. Tento odvážný krok se ukázal být pro jeho opatrnou povahu až příliš. Místo aby se zmocnil jejích rtů, neobratně se naklonil a vtiskl jí upjatý, uspěchaný polibek na samotný vršek hlavy.

Kvůli nešikovnému pohybu krempa jejího klobouku narazila dozadu. Stuhy ji zatahaly za hrdlo a klobouček jí nebezpečně sklouzl po vlasech, až málem spadl do bláta. Jiskra vyprchala ještě dřív, než se vůbec vznítila.

Odtáhl se a ruce mu klesly podél těla. Díval se na ni vykulenýma, omluvnýma modrýma očima, a ta fyzická neobratnost mezi nimi těžce ulehla. Jeho tichý pohled jako by prosil: *Dobře – jsem neohrabaný, ale copak mě i tak nemiluješ?*

Neschopen snést její pohled se Emmett otočil čelem k topolu. Na zjizvené dřevo se mu dívalo mnohem snáze než na ženu, kterou před chvílí tak nešikovně opečovával. Měl na sobě svůj nejlepší nedělní oblek a tu speciální buřinku, kterou dostal od otce o minulých Vánocích. Byl to jeho nejoblíbenější majetek, vyhrazený jen pro výjimečné příležitosti. Když ho ráno viděla v kostele v tomto klobouku, jen se potvrdilo její podezření. Věděla, že po nedělním shromáždění jí na jejich pravidelné týdenní procházce položí nesmírně důležitou otázku. Týdny přemýšlela, co má říct, obzvláště posledních několik dní od chvíle, kdy viděla jeho matku v bance.

Teď, když stála ve stínu topolu, cítila se nejistá každým slovem, které by vypustila z úst. Zvedla ruce a prsty zašmátrala po stuhách, aby si narovnala klobouk, který převrátil. Jakmile jí čepec opět bezpečně seděl na hlavě, přikročila k jeho ztuhlým zádům a jemně mu položila ruku na rameno.

Emmett pomalu otočil hlavu, aby se na ni podíval. Zářivá, naivní naděje se vytratila. Setkal se s jejím pohledem a v jeho modrých očích se zračilo tiché, srdcervoucí zklamání, které zanechalo těžkou tíhu jeho nevyřešené žádosti o ruku viset v napjatém tichu mezi nimi.