Silas Hayes se prudce posadil. Srubovými stěnami chaty se rozlehlo těžké zadunění a v černočerné tmě místnosti mu otevřelo oči dokořán. Zadržel dech a napjatě naslouchal. Zpočátku to byl jen vítr hvízdající škvírami. Pak se ozval nezaměnitelný zvuk lámajících se větví a tupé, rytmické dunění koňských kopyt rozrývajících hlínu. Pohybovali se hustým stromořadím hned za předním dvorkem.

Odhodil vlněnou deku. Na druhé straně malé místnosti se u okna pohnula silueta. Byl to jeho starší bratr Alden. Měsíční světlo se odráželo na dlouhé hlavni pušky pevně sevřené v Aldenově pravé ruce. Silas se vyškrábal ze své úzké postele, nasoukal nohy do hrubých kalhot a dupl do bot. Košilí se nezdržoval. Viděl, že Alden je už plně oblečený, jeho široká ramena narovnaná směrem ke sklu. Na vzdálenějším konci stísněného prostoru zůstávala jejich sestra Cora schoulená na svém lůžku a její klidný dech nevnímal plíživou hrozbu zvenčí.

Silas se plížil po podlahových prknech. „Copak je to?“ zeptal se, a když se zastavil vedle bratra, utlumil hlas v sotva slyšitelný šepot.

„Nevím,“ zamumlal Alden s očima upřenýma na pás stromů. „Slyšel jsem praskat větve. Kopyta ztěžka dopadající na zem. Zní to jako hrstka koní. Možná tři nebo čtyři. Zatím venku nic nevidím.“

Z rohu se ozvalo jemné zašustění látky. Cora se pohnula na svém lůžku. Posadila se, protírala si ospalé oči a natáhla se po svém tlustém županu. „Co se děje?“ zeptala se a v jejím hlasu se zračil spánek a náhlé poplašení. Prošla spěšně temnou místností a uvazovala si látku kolem pasu.

Než stačil kdokoli odpovědět, stíny mezi stromy se oddělily od temnoty. Do bledého měsíčního svitu vystoupily čtyři masivní postavy, které rovnoměrně a tiše přijížděly k malé srubové chatě. Měsíční svit se odrazil od chladné oceli tasených zbraní. Silas ucítil, jak se mu v břiše tvoří studený uzel. Partyzánská válka v hraničních státech, která už zpustošila sousední farmy, si konečně našla cestu i k jejich prahu.

Alden se zhluboka nadechl. Svěsil ramena, když se odvrátil od okna a zamířil rovnou k předním dveřím. Zatáhl za těžkou dřevěnou závoru a vyšel do chladného nočního vzduchu. Pohyboval se pomalými, rozvážnými kroky, pušku skloněnou u boku.

„S čím vám mohu pomoci, pánové?“ zavolal Alden. Mžoural do tmy a snažil se rozeznat tváře nočních jezdců, ale jejich rysy zůstávaly skryté pod nízko staženými krempami klobouků.

Jezdci se rozvinuli v široký oblouk a obklíčili přední dvorek. Muž uprostřed seděl na mohutném ryzákovi. Zvedl dvouhlavňovou brokovnici a natáhl kohoutky ostrým, kovovým cvaknutím, jež prořízlo tichou noc.

„Tohle je u Millerových?“ štěkl velitel. Měl chraplavý hlas a vyzařovala z něj nezpochybnitelná autorita. Ostatní tři muži se v sedlech pohnuli, jak jejich koně házeli hlavami.

„Proslýchá se, že rodina Millerova přechovává unijní nájezdníky,“ pokračoval velitel a položil brokovnici napříč na hrušku sedla.

Alden udělal další krok směrem od dveří. Pušku dál mířil do prachu. „Ne, pane,“ odpověděl. „Jmenujeme se Hayesovi. Millerovi jsou o pár mil dál po cestě.“

Silas se držel hned uvnitř u dveří, se svaly napjatými k prasknutí. Millerovi byli klidná rodina – starý muž, který sám vychovával tři dcery. Děsil se pomyšlení na to, co s nimi ti ozbrojení gauneři zamýšlejí.

Velitel se naklonil na stranu v sedle a cosi si tiše zamumlal k jezdci po svém boku. Druhý muž zaklonil hlavu a vydal ze sebe drsný, štěkavý smích, než na prašný dvůr vyplivl chuchvalec tabáku.

„To je náramně zábavné,“ protáhl velitel a obrátil pozornost zpět na Aldena. „Protože my měli za to, že jsme u Millerových. Lidi kousek zpátky nám dali velmi podrobný popis.“

Koně neklidně přešlapovali. Napětí na dvoře zhoustlo, bylo těžké a dusivé. Silas už nedokázal zůstat uvnitř. Překročil práh a přesunul se, aby bratrovi kryl záda. Musel pochopit hrozbu, které čelili. Cora zůstala ukrytá v hlubokých stínech přímo v chatě a dech se jí úžil v hrdle.

„Vaši sousedé vám museli dát špatné pokyny, pane,“ odpověděl Alden, a i přes drtivou převahu byl jeho hlas klidný. „Jak jsem říkal, jmenujeme se Hayesovi. Můj otec postavil tuto srubovou chatu vlastníma rukama před více než pětadvaceti lety. Od té doby na této půdě každý den pracujeme.“

Alden a Silas se pohnuli dál na dvůr, aby tvořili jednotnou frontu. Mezi nimi a ozbrojenými záškodníky stála stará, vyschlá kamenná studna. Vodu z ní už se léta nedala brát, a tak sloužila jen jako odkladiště rozbitého nářadí a místo úkrytu z dob dětství. Dnes v noci představovala jediný úkryt na celém otevřeném prostranství.

„Kde je váš otec teď?“ zeptal se třetí jezdec. Zněl mladší než ostatní, ale v jeho hlase zazníval uhlazený, zlý podtón, ze kterého Silasi naskakovala husí kůže. Silas stál o půl kroku za Aldenem, se zatnutými pěstmi, a zoufale si přál, aby před odchodem popadl svou zbraň.

„Je mrtvý,“ konstatoval Alden chladně. „Naše matka je také mrtvá. Oba odešli zhruba před pěti lety.“

„Takže jste tu jenom vy?“ zeptal se velitel a očima přelétl po pozemku.

„Ano. Jen já, můj bratr a má sestra,“ řekl Alden.

„Sestra?“ Poprvé promluvil čtvrtý muž. „Zvuk toho slova se mi zatraceně zamlouvá. Sestra.“ Otočil se na ostatní. Ze skupiny se ozval sbor krutého, posměšného smíchu. Jen velitel mlčel a upíral chladné oči na vchodové dveře.

Když uslyšela, že se o ní mluví, Cora vystoupila ze stínu. Pevně si tiskla župan k hrudi a čelisti měla zatnuté do vzdorného výrazu.

Aldenovo sevření na pušce zesílilo, přestože ji stále nezvedl. „Nejsme Millerovi a nestojíme o žádné potíže,“ prohlásil a hlas mu klesl o oktávu. „Máme nějaké zásoby, pokud potřebujete. Můžu přinést uzenou šunku a pytel fazolí. Vezměte si je a jděte. Jinak navrhuji, abyste jeli dál.“

Kůň mladšího muže udělal úkrok stranou a vykopnul zvířenou hlínu. „Zásoby?“ ušklíbl se. Jeho tmavé oči se zabodly na Coru a toulaly se po její postavě. „Počítá se ta vaše sestra k těm zásobám?“

Čtvrtý jezdec se zachechtal mokrým, odporným zvukem. „Ta představa se mi zamlouvá.“

Alden změnil postoj. Ukročil stranou a postavil se přesně mezi své sourozence a jezdce. Cora stála přímo na okraji staré kamenné studny. Silas udělal pomalý, odměřený krok dozadu a propočítával si vzdálenost k předním dveřím. Potřeboval se dostat dovnitř a vzít si zbraň.

„Ne, to se nepočítá,“ opáčil Alden. Natáhl ruku, chytil Coru za ruku a stáhl si ji mírně za sebe.

Velitel se rozesmál nízkým, dunivým zvukem, ze kterého sálalo násilí. „O tom se ještě přesvědčíme.“ Kývl bradou k mladšímu jezdci. „Rufusi, běž pro tu holku.“

Rufus se zašklebil a ukázal žluté zuby. Přehodil nohu přes sedlo a s dychtivým očekáváním seskočil na zem.

V Aldenovi konečně převládly instinkty. Trhl puškou vzhůru a připravil se k obraně své rodiny. Ale záškodníci byli rychlejší. Dřív, než Alden stihl srovnat hlaveň, tři rázné zbraně byly vytaženy a namířeny přímo na jeho hruď.

Alden ztuhl, jakmile si uvědomil fatální chybu. „Okamžik, promluvme si o tom,“ začal s hlasem podbarveným náhlou panikou.

V tu chvíli nocí otřásla ohlušující rána.

Záblesk z hlavně velitelovy brokovnice vyšlehl tak jasně, že na okamžik zalil dvůr oslnivě bílým světlem. Zdálo se, jako by se čas rozlomil, a pro Silase se změnil do zdlouhavé, zpomalené noční můry. Stál paralyzovaný, zatímco se scéna před ním odvíjela. Viděl, jak Aldenovi brutální síla odmrštila hlavu dozadu. Na čele staršího bratra se zjevila tmavá, karmínová krůpěj krve, která se mu začala koulet po kůži. Aldenův obličej se ze stavu čistého šoku změnil do výrazu hlubokého, duši drásajícího utrpení. Jak se mu podlamovala kolena, Alden pootočil hlavu o nepatrný zlomek palce. Jeho hasnoucí oči se zachytily přímo na Silasově tváři. Udržel pohled mladšího bratra po jednu zničující vteřinu, než se zhroutil tváří do hlíny a byl mrtvý dřív, než jeho tělo dopadlo na zem.

Silase zasáhla čistá hrůza, chladná a dusivá. Hlava jejich rodiny, jejich ochránce, zmizel v mžiku oka. Realita pohraniční války tvrdě narazila do jejich klidných životů a všechno roztrhala na kusy. Smutek ale neměl čas zakořenit. Uvnitř se v něm probudil prastarý, adrenalinem napumpovaný instinkt, až zařval. Pokud nebude jednat právě teď v tuto vteřinu, s Corou budou na řadě.

Silas se vrhl dopředu. Jakmile Aldenova bezvládná ruka uvolnila pušku, Silas zbraň sebral pravou rukou přímo ze vzduchu. V ten samý okamžik vrazil levou paží Coře do ramene a silně ji odstrčil k vyschlé studni. Nemusel ji nutit. Šok z Aldenovy vraždy v sestře spustil stejný neústupný instinkt přežití. Už se vrhala přes kamennou zídku a padala do hluboké vyschlé jámy za úkrytem.

V jediném souvislém, plynulém pohybu se Silas otočil na podpatku a namířil Aldenovu pušku na Rufuse, který se k nim řítil. Silas stiskl spoušť. Zazněl výstřel. Těžká olověná kule zasáhla Rufuse přesně do středu hrudníku. Ta síla zvedla mladého muže ze země a hodila s ním na záda do prachu. Už se nepohnul.

Silas neměl čas dobíjet. Zahodil prázdnou pušku, hodil se dopředu a vytrhl nabitý revolver z Rufusových ochablých prstů. Rychle se odvalil doprava, dral se za drsné kameny studny, zatímco vzduch rozervala salva kulek mířících přesně tam, kde právě stál. Přitiskl záda ke kameni a srdce mu bušilo do žeber.

Vykoukl zpoza okraje. Velitel zrovna otevíral brokovnici a zběsile se snažil dobít obě hlavně. Další dva jezdci zběsile pálili, jejich koně se v tom hluku a zmatku vzpínali a sebou házeli. Silas zvedl ukořistěnou zbraň a sledoval nejbližšího jezdce. Stiskl spoušť. Nocí třeskl výstřel. Kulka zasáhla muže přesně mezi oči. Jezdec strnul, zhroutil se dozadu a nebezpečně se zavěsil za hrušku svého sedla, než sjel dolů do prachu.

Zatímco se kulky posledního záškodníka zakously do zdí chaty za Silasem, dřevo se tříštilo a rozbíjelo. Skočil zpátky do úkrytu a lapal po dechu.

Náhle se Cora vynořila z ústí studny. Vyškrábala se dolů a vytáhla starou loveckou pistoli, kterou Alden schovával ve škvíře v kamenné zdi. Do Silasovy čekající ruky bez jediného slova vrazila další nabitý revolver, obličej zamazaný od špíny a bledý vztekem. Srovnala vlastní pistoli a namířila na velitele.

Tomu obrovskému muži na ryzákovi se konečně podařilo dobít zbraň. Zaklapl brokovnici a srovnal hlavně k výstřelu na studnu. Ale jeho kůň, vyděšený ohlušující střelbou a pachem čerstvé krve, se vzepjal na zadní nohy. Ten pohyb rozhodil velitelovu mušku. Výstřel z brokovnice šel mimo a vyrval kus hlíny metr vlevo.

Cora neucukla. Střílela stejně neústupně jako její bratři. Zpevnila stisk a vypálila. Kulka prořízla vzduch a zasáhla velitelův silný hrudník. Náraz mu vyrazil dech, jeho masivní postava se vykulila ze sedla a zřítila se na nemilosrdnou zem.

Poslední přeživší nájezdník prudce zatáhl za otěže. S hrůzou zíral na ten masakr svojí bandy. Tři muži leželi mrtví v hlíně, zabití během několika sekund bratrem a sestrou, kteří se odmítli stát oběťmi. Popadla ho panika. Zběsile pobodl koně ostruhami, otočil s ním na místě a zoufale se tryskem řítil k hustému úkrytu lesa.

Silas sledoval, jak prchá. Žilami mu prohořel temný, zmatený hněv. Žádné váhání, žádná myšlenka na to, že by muže nechal uprchnout, aby mohl přivést další nájezdníky zpět na jejich farmu. Vypálil zpoza studny a jeho boty dupaly o zem. Rozběhl se k Rufusovu koni bez jezdce, který nervózně poskakoval na okraji dvora. Silas popadl otěže, vyhoupl se do sedla a kopl patami do slabin zvířete.

Kůň vyrazil kupředu a vpadl mezi stromy za prchajícím vrahem. Honička byla zoufalá a oslepující. Nízko visící větve šlehaly dozadu, bily Silase přes obličej a drásaly mu kůži. Nevnímal sžíravou bolest. Necítil teplé pramínky krve stékající mu po bledých tvářích. Celá jeho existence se zúžila na toho jediného jezdce pádícího křovím před ním.

Hřmící kopyta drtila podrost a lámala suché dřevo. Silas nutil svého ukradeného koně zrychlovat a vteřinu po vteřině vzdálenost krátil. Zvedl revolver, aniž by spustil oči ze širokých zad své oběti.

Vyrazili skrze hustou houštinu na malou, měsícem zalitou mýtinu. Prchající zločinec si uvědomil, že je jeho kůň vyčerpaný a pronásledovatel se blíží, a přitáhl otěže. Jeho kůň sklouzl a zastavil, přičemž vyhodil do vzduchu hroudy vlhké hlíny.

Muž hodil rukama do vzduchu. Zbraň mu vyklouzla z prstů a s tupým žuchnutím přistála ve vysoké trávě. Částečně svého koně otočil čelem k Silasovi, s hrudníkem vzdouvajícím se námahou a čistou hrůzou.

Silas strhl otěže dozadu a zastavil svého vlastního koně sotva pár metrů daleko. Srovnal zbraň, chladná ocel mířila přesně do středu mužova obličeje. Chaotické násilí ze dvora pominulo a zanechalo jen drsné, přerývané oddechování dvou mužů a jejich vysílených koní.

„Prosím,“ žadonil bandita. Hlas se mu zlomil do vysokého tónu a zněl žalostně. Podíval se na Silase a do jeho divokých očí začalo pronikat uvědomění, že je chycen do pasti. Nebylo úniku. „Prosím, nechte mě jít. Mám ženu. Mám dvě děti.“