Silas zíral do hlavně svého čerstvě nabitého revolveru. Těžká studená ocel zbraně zachytila slabé měsíční světlo filtrující skrz hustou klenbu větví nad nimi. Bandita klečel v hlíně a jeho ubohé, zoufalé prosby se přes Silase přelévaly jako bezvýznamný šum. Slzy kreslily cestičky v silné vrstvě sazí a špíny na mužově pohmožděné tváři. *Manželka. Děti.* Ta horečná slova neměla žádnou váhu. Brutální trauma posledních pěti minut vykovalo kolem Silasova roztříštěného srdce neproniknutelnou ledovou zeď. Neměl zájem poslouchat další lež. Necítil žádnou lítost. Necítil vůbec nic.

„Jo,“ řekl Silas. Jeho hlas byl jen duté zachroptění, zbavené veškerých lidských emocí. „Já kdysi taky měl bratra.“

Záškodníkovy oči se ve tmě rozšířily. Křehká naděje v jeho výrazu se roztříštila v čirou, dusivou hrůzu. Otevřel ústa a trhaně se nadechl, aby začal znovu prosit.

Bez vteřiny zaváhání Silas stiskl spoušť a vystřelil tomu darebákovi mozek z hlavy.

Tlaková vlna výstřelu se odrazila mezi stromy. Oslepující záblesk z hlavně na zlomek vteřiny osvítil klenbu lesa. Mozek darebáka se s mlasknutím rozstříkl o drsnou dubovou kůru za ním a zanechal na dřevě temnou, ohavnou skvrnu.

Mrtvého muže kůň uskočil dozadu a v panice hlasitě zařehtal. Silně se vzepjal proti náhlému pohybu. Bezvládný stisk mrtvého jezdce konečně sklouzl z kožených otěží. Zhroutil se a ztěžka dopadl na lesní půdu, jeho zničená hlava narazila do vlhké země s odporným žuchnutím. Omráčený kůň zatřásl hřívou, uvědomil si, že je konečně volný, a odklusal do temného lesa.

Silas v klidu obrátil svého vlastního koně a pomalu zamířil zpět ke srubu, kterému kdysi říkal domov. Neobtěžoval se znovu pohlédnout na zborcené tělo.

Jak Silas jel zpět, nával adrenalinu začal vyprchávat, což dovolilo kruté, děsivé realitě pohraničního násilí plně proniknout do jeho vědomí. Noční vzduch najednou na jeho potem zbrocené kůži působil mrazivě. Věděl, že hlasité výstřely nepochybně rezonovaly na míle daleko tichou, zvlněnou krajinou. Bylo velmi nepravděpodobné, že by tato malá, mrtvá skupina nájezdníků operovala sama. Sousedé si už měsíce šeptali o blížícím se nebezpečí. Nekonečné řeči o rabování, vypalování a nevybíravém zabíjení, které přetékalo z konfliktu v „Krvácejícím Kansasu“ do Missouri, nakonec brutálně dorazily až na jejich práh.

Silas zpracovával strategickou noční můru, která se kolem něj utvářela. Byli odhaleni. Byli v menšině. Věděl, že musí jednat neuvěřitelně rychle, pokud on a jeho sestra mají tuto noc přežít.

Když Silas znovu vjel na dvůr, naskytl se mu srdcervoucí pohled. Ticho usedlosti působilo těžce a nepřirozeně. Sklouzl ze sedla a jeho boty dopadly do hlíny.

Ticho prořízl tichý, trhaný zvuk.

Jeho čtrnáctiletá sestra Cora seděla v hlíně a tiše plakala. Nakláněla se nad bezvládným tělem jejich staršího bratra Aldena. Zoufale a marně se snažila holýma rukama setřít nekonečný pramínek husté krve z Aldenovy tváře.

Silas k ní přistoupil a promluvil tiše, aby ji ještě více nevyděsil.

„Coro,“ řekl naléhavě. „Musíme vyrazit. Brzy nás tu budou hledat další muži a máme velmi málo času.“

Zmatená Cora, fungující ve frenetickém tranzu z utrpěného šoku, vzhlédla se slzami v očích. „Silasi?“ zašeptala. Přejela pohledem od mrtvoly zpět ke svému bratrovi a ptala se ho, co budou dělat.

Silas si vedle ní klekl do hlíny a položil uklidňující ruku na její malé, třesoucí se rameno. S těžkým zármutkem si uvědomil, že na svůj krátký život viděla už příliš mnoho smrti – přišla o oba rodiče kvůli souchotinám, když byla ještě malá holčička, o tu samou nemoc, která nyní nutila krutě kašlat i Coru. Suchý, chroptivý křečovitý záchvat otřásl jejím hubeným tělem a strašlivě se rozlehl tichým dvorem. Vytáhl z kapsy svůj vlastní čistý kapesník a podal jí ho, aby si mohla utřít lepkavou, zasychající krev ze svých holých rukou.

Zíral na svého bratra. V pětadvaceti byl Alden jejich oporou; prakticky je vychoval, přičemž oplýval vší tou ohromnou silou a vytrvalostí jejich zesnulého otce. Nyní pronikající, nezákonná temnota tohoto kraje nutila Silase, aby vstoupil do těchto neuvěřitelně velkých bot a opustil jak Aldenovo tělo, tak i jejich domov z dětství.

Silas jemně, ale pevně zopakoval naléhavou potřebu okamžitě odejít.

Cora se mírně probrala ze svého paralyzujícího tranzu, přikývla a opatrně a jemně položila Aldenovu těžkou hlavu zpět na chladnou zem.

Souhlasila, že půjde dovnitř, oblékne se a posbírá všechno, co unese. „Připravíš koně?“ zeptala se.

Udělala krok ke dveřím, ale pak se zastavila. S čirou hrůzou se ohlédla na mrtvolu a trvala na tom, že ho tam přece nemůžou jen tak nechat shnít.

Silas rychle vymyslel plán. Souhlasil, že osedlá koně a zapřáhne je k vozu. Řekl jí, že vezmou lopaty, naloží Aldena na vůz a pohřbí ho nahoře na stráni na rodinném hřbitůvku, než vůz opustí a odjedou na koních.

Cora se vážně zeptala, kam půjdou.

Silas ztěžka povzdechl. Pátral v mysli po jakémkoli bezpečném útočišti a vzpomněl si na jejich jedinou zbývající svatyni: farmu jejich tety Beatrice dole v Lamaru.

„Tam budeme v bezpečí,“ ujistil ji a poručil jí, ať si pospíší, aby mohli utéct, než je prozradí sluneční světlo.

Uvnitř krvavě zbarvených zdí srubu Cora v šeru horečně pracovala. Hruď se jí zvedala zpanikařenými nádechy. Rychle posbírala jejich skrovné, tragické zásoby a nacpala je do obnošeného plátěného pytle: právě tu šunku a fazole, které Alden před chvílí nabídl svému vrahovi, půlku bochníku tvrdého chleba, veškerou jejich zbylou munici a jedny šaty na převlečení.

A co bylo nejdůležitější, hnána hlubokým, palčivým žalem, padla na kolena vedle svého lůžka. Pečlivě si sbalila své drahocenné, ručně kreslené skici svých rodičů a Aldena. Grafitové čáry dokonale zachycovaly jejich úsměvy. Tyto tenké kousky papíru byly jediné hmatatelné kousky její rodiny, které jí zbyly, aby si na ně pamatovala.

Když vyšla zpět na chladný noční vzduch, zjistila, že Silas už zapřáhl vůz a naložil těžké lopaty. Hluboký smutek, který se vzedmul v jeho tmavě hnědých očích, byl nepřehlédnutelný, když ji tiše požádal o pomoc s tělem.

Společně, pohybujíce se s uvážlivou, mučivou úctou, jemně zabalili svého milovaného bratra do čistého prostěradla. Zápasili s mrtvou váhou, ale podařilo se jim ho položit na korbu vozu tak něžně, jako by to bylo spící novorozeně.

Vylezli na kozlík a vyjeli na polní cestu, pomalu míříce k rodinnému hřbitůvku na stráni. Nechali malou usedlost za sebou ve tmě; ani Silas, ani Cora neměli citovou sílu otočit hlavu a ohlédnout se zpět na roztříštěné, krvavé pozůstatky svého dřívějšího života.