Clara

Sluneční světlo se rozlilo po těžkých sametových závěsech a prohřálo okraje pokoje měkkou ranní září. Zavrtěla jsem se na matraci a zabořila se do vrstvy nadýchaného peří, které bylo na postel ze sedmnáctého století až absurdně útulné. Strávila jsem polovinu noci upravováním polštářů, převalovala jsem se a hledala ten dokonalý úhel, ale skutečný důvod, proč jsem přišla o tolik spánku, neměl se starožitným nábytkem nic společného.

Byla to ta k vzteku povýšená a nepopiratelně pohledná tvář Desmonda Sinclaira.

Vévoda z Barcelony zaměstnával mé myšlenky ještě dlouho po půlnoci. V paměti jsem si vybavovala jeho výraznou čelist, impozantní postavu a hluboký, velitelský zvuk jeho hlasu. Jak se mu podařilo tak snadno roztříštit mé soustředění? Fyzickou přitažlivost jsem vždycky považovala za pomíjivé snění, krátké rozptýlení, které se dá snadno odehnat. Desmond prorazil přímo skrz tu bariéru. Ponížil mého bývalého snoubence, zachránil mě před ubohým osudem a pak měl tu drzost poplácat mě po zátylku jako vycvičené štěně.

Promnula jsem si kůži, přízrak jeho velkých prstů na mém zátylku stále vyvolával pichlavé bodnutí ostré nevole. Nebyla jsem zamilovaná. Ani zdaleka. Jen mě na okamžik zaskočila ta jeho neskutečná drzost.

Trojí ostré zaklepání se ozvalo od těžkých dubových dveří a vytrhlo mě z mých vířících myšlenek.

„Slečno Lancasterová?“

„Dále,“ zavolala jsem a protáhla si ruce nad hlavou, abych zahnala přetrvávající ztuhlost.

Mosazná klika se otočila a dovnitř vklouzla mladá služebná. Udělala pár váhavých kroků a zastavila se poblíž okraje tkaného koberce. V její mladistvé tváři byl zřetelný výraz naléhavosti a ruce si nervózně pohrávaly se zástěrou.

„Přišel za vámi nějaký šlechtic, madam.“

Slovo šlechtic mě zasáhlo do žaludku jako padající kámen. Pevně jsem zavřela oči a zalila mě náhlá vlna děsu. Ne. To snad ne. Copak Roland nepochopil, že naše zasnoubení skončilo? Vrátil se, aby v ranním světle ztropil nějakou ubohou scénu?

„Opravdu potřebuji víc spánku,“ zamumlala jsem a třela si spánky, abych zahnala blížící se bolest hlavy. „Řekněte mu, ať odejde...“

Než jsem stačila pokyn dokončit, vyhrkla: „Není to markýz, madam.“

Oči se mi prudce otevřely. Kdybych nebyla připoutaná k téhle matraci a svému invalidnímu vozíku, vyskočila bych rovnou na nohy.

„Kdo je to tedy?“

„Je to Jeho Milost, vévoda.“

„Prosím?“ Můj mozek se zasekl. Vévoda v mém domě? Ten samý vévoda, který mě celou noc nenechal spát?

„Jeho Milost, vévoda Desmond Sinclair,“ zopakovala služebná a hlas jí klesl do uctivého šepotu.

Co ode mě může proboha chtít? Už si přece poradil s hrozbou rodiny Beaufortových. Transakce skončila. Počkat. Je tu pracovně? Určitě hledá mého otce, aby s ním vyřešil nějaký aristokratický nesmysl. Muž jako Desmond by neplýtval brzkými ranními hodinami na to, aby z pouhé dobroty srdce navštívil zmrzačenou dívku.

„Vévoda z Barcelony...“ zamumlala jsem a snažila se tu informaci zpracovat.

„Ano, madam. Jak mám postupovat?“

Přinutila jsem své vířící myšlenky k pořádku. „Dobře. Požádejte ho, ať na mě počká v salonu. A pošlete někoho, ať mi pomůže se obléknout. Rychle.“

Služebná nervózně pokývla a vyběhla ven. O chvíli později spěšně vešla do dveří další sloužící a přinesla čerstvou vodu, jednoduché denní šaty a kartáč na vlasy. S rutinní zručností mě připravily. Nic příliš extravagantního – koneckonců šlo jen o ranní návštěvu. A přesto, když mě usadily do invalidního vozíku, můj tep bubnoval o žebra ve zběsilém rytmu.

Kola hučela o dřevěná prkna podlahy, když jsme projížděly dlouhou chodbou. Myslí jsem zabloudila zpět ke včerejší noci a opakovala si zdvořilá slova, která jsem musela říct, abych to měla za sebou. *Potřebuji vám jen znovu poděkovat za tu záležitost s markýzem.* Když jsme se blížily ke klenutému vchodu do salonu, zavřela jsem oči, soustředila se na dýchání a snažila se zahnat přetrvávající vzpomínku na jeho dotek.

Očekávala jsem ticho, když můj vozík vjel do místnosti.

Místo toho tichý vzduch rozřízl hluboký, sametový hlas.

„Dobrotivé nebe. Copak slečna Lancasterová přišla i o zrak?“

Dech se mi zadrhl. Ztuhla jsem na vozíku.

„Cože?“ vykoktala jsem.

„Nevidím vaše krásné oči, má drahá dámo.“

Nával horka mi vylezl po krku a pevně se usadil ve tvářích. Vjela jsem rovnou do salonu s pevně zavřenýma očima jako naprostý blázen. Přála jsem si, aby se pode mnou rozevřela zem a celou mě pohltila. Srdce mi bušilo o závod a tlouklo tak nahlas, že bych přísahala, že to musel slyšet přes celou místnost. Část mého já je chtěla nechat zavřené navždy, jen abych nemusela čelit jeho nevyhnutelnému úšklebku.

„Vítejte, vévodo,“ podařilo se mi ze sebe dostat a z čiré tvrdohlavosti jsem nechala víčka pevně sevřená. „Co přivádí Vaši Milost do mého sídla takhle po ránu?“

„Slečno Lancasterová... rád vidím, že jste se včera v noci dostala bezpečně domů.“

Náhlé teplo velké dlaně, jež obemkla mou pravou ruku, mi do paže vyslalo trhnutí. Přistoupil tak blízko, že jsem cítila slabou stopu cedru a čistého plátna, která lpěla na jeho oblečení. Fyzický kontakt mě zaskočil.

„Ano. Díky vám, vévodo Sinclaire.“

„Prosím, nechte těch formalit. Já jednám zcela jinak než ostatní šlechtici.“ Jeho palec mi přejel přes klouby. „A teď mi odpovězte. Není vám dobře? Vypadáte bledě. To bude určitě tou náhlou slepotou.“

Zatnula jsem zuby. Ta opovážlivost toho muže! Přesně věděl, co dělá. Stál tam, zíral na mě shora a vychutnával si každičkou vteřinu mých rozpaků. Jeho šarm byl nepopiratelný, ale cítila jsem se neuvěřitelně vyprovokovaná vědomím, že se mi posmívá.

„Nepřišla jsem o zrak, vévodo Sinclaire,“ vyštěkla jsem a konečně otevřela oči.

První věc, která mě zarazila, byl jeho oděv. Bezchybná, impozantní elegance včerejší noci byla ta tam. Měl na sobě na míru šité modré hedvábné sako, vypadal mnohem uvolněněji, ale o nic méně nebezpečně.

„Je velmi jasný den,“ zalhala jsem plynule a trochu přimhouřila oči pro dramatický efekt. „Vadí mi ta záře.“

„To si dokážu představit. Dovolte mi, abych se omluvil za svou aroganci.“

Zvedl mou ruku a vtiskl mi na kůži letmý, jemný polibek. Žaludek se mi mimovolně zhoupl. Přikývla jsem a přinutila se k napjatému, neohrabanému úsměvu, když uvolnil stisk a ustoupil. Pohlédla jsem na svou služebnou a mávla rukou, čímž jsem jí dala znamení, aby nás nechala o samotě. Hluboce se uklonila a spěšně odešla, přičemž za sebou s klapnutím zavřela těžké dveře.

„Nečekala jsem, že vás znovu uvidím tak brzy,“ řekla jsem a snažila se získat zpět převahu.

„Je mi ctí vás znovu vidět, Vivienne.“ Na zlomek vteřiny zadržel můj pohled, na rtech mu pohrával lehký úsměv, a pak se odvrátil. Nenuceně oprášil z modrého hedvábného rukávu neviditelné smítko prachu, udělal dva kroky k nedalekému odkládacímu stolku a pak se otočil zpět ke mně.

V ruce držel rozložitou kytici sytě červených růží.

„Chtěl jsem vás vidět co nejdříve,“ dodal.

Zírala jsem na karmínové okvětní lístky. Kdyby tušil, že za několik století by tahle interakce byla jen jednoduchou textovou zprávou, jeho archaický mozek by mohl explodovat. Ale tady a teď bylo toto gesto tradiční a zarážející.

„Ach. Vévodo. Nemusel jste mi nosit květiny.“ Prohlédla jsem si ty zářivé květy. „Musel jste se splést. Proč je dáváte mně?“

Přistoupil blíž a strčil mi stonky do klína.

„Přijměte je. Berte to jako mírovou oběť za můj neohlášený příchod. Měla byste vědět, že mnoho žen by udělalo cokoliv, jen aby je poctila má návštěva. Prosím, ciťte se poctěna.“

Málem se mi z toho vykloubila čelist.

Jakákoli stopa romantiky se rozplynula v prázdnu. Zírala jsem na toho muže. Vešel do mého domu, předal mi krásný dárek a pak mi v podstatě řekl, že bych se měla plazit vděčností jen proto, že mě poctil svou přítomností. Samotný rozsah jeho ega byl ohromující. Ruce mi sevřely opěrky vozíku. Stálo mě to veškeré sebeovládání, abych ty růže nepopadla a nemrštila jimi přímo do toho jeho samolibého obličeje.

„Moji rodiče nejsou doma,“ řekla jsem úsečným a chladným hlasem. „Před svítáním je kočár odvezl na panství jistého barona.“

„Chápu. Bezpochyby důležitá schůzka.“ Desmond sklopil zrak a očima přejel po délce mé sukně směrem k mým nohám. Vydal tichý nesouhlasný zvuk. Naštěstí mi látka spadala až pod kotníky, takže mé nohy zůstaly skryté před jeho opovážlivým pohledem.

Hlasitě jsem si odkašlala, abych jeho pozornost strhla zpátky nahoru. „Takže jsme tu jen my dva. Povězte mi, proč sem Vaše Milost vážila takovou cestu?“

„Zdržím se několik dní poblíž. Plánuji se vrátit do Barcelony za tři dny.“

„Fascinující itinerář. Ale to neodpovídá na mou otázku. Proč jste tady?“

Po tváři se mu pomalu rozlil široký úsměv. „Jste velmi zvědavá žena.“

„Samozřejmě že jsem. Objevíte se tu neohlášeně a dáte mi květiny.“

„Budu tedy přímý, protože mám později ještě jednu schůzku.“ Sáhl do kapsy saka, vytáhl lesklé zlaté hodinky, odcvakl víčko a zkontroloval čas. S klapnutím je zavřel a podíval se mi do očí. „Nemohu teď probírat detaily do hloubky, ale včera v noci jsem si uvědomil, že sdílíme určité společné zájmy.“

„Schůzku?“ Chytila jsem se toho slova, dřív než jsem se stačila zastavit.

Nad mou vlastní hloupou otázkou se mi do tváří vloudil lehký ruměnec. Jeho úsměv se rozšířil do odvážného, zlomyslného úšklebku. Zbožňoval to.

„Měl bych to ujasnit,“ protáhl Desmond a udělal pomalý krok blíž. „Nic k ní necítím. Vůbec nic.“

Klenula jsem pravé obočí a odmítala mu dát najevo, jak moc mě rozčiluje. Takže na něj čekala jiná žena. Typické. Muž jeho postavení měl vždycky v záloze nějaké pletky.

„Páni. Skvělá práce. Hodně štěstí s ní.“

Popadla jsem kovová kola svého vozíku. Dosáhla jsem svého limitu. Nechtěla jsem se na jeho arogantní obličej dívat už ani vteřinu. Trhla jsem koly dozadu a otočila vozík, abych ho nechala stát uprostřed místnosti.

Než jsem stačila obrat dokončit, Desmond překonal vzdálenost mezi námi. Postavil svou vysokou postavu přímo do mé cesty a účinně mi tak zablokoval únik.

„Je to obchodní partnerka,“ upřesnil a hlas mu klesl o oktávu.

„Fantastické. I nadále vám budu přát v obchodech hodně štěstí.“ Zabodla jsem do něj pohled zespoda, klouby na obručích mi zbělely. „A teď uhněte. Překážíte mi v cestě.“

Čekala jsem. Nepohnul ani svalem. Jen tam stál, tyčil se nade mnou jako temný sloup na míru šitého hedvábí a nesnesitelného sebevědomí. Copak si myslel, že jsem nějaká naivní holka, kterou může oklamat myšlenkovými hrami?

„Za prvé...“ Desmond naklonil hlavu a v očích mu zableskla čirá zlomyslnost. „Myslím, že žárlíte.“

Z té absolutní opovážlivosti toho prohlášení jsem ztratila dech. Seděla jsem tam, ohromená do němoty. Žárlím? Měla jsem zatleskat jeho bludu, nebo mu říct, ať si to své ego strčí rovnou do pekla?

„Žárlivost je neuvěřitelně silné slovo,“ oplatila jsem mu a nutila svůj hlas zůstat klidný. „Jsem zkrátka jen indisponovaná. Vstala jsem levou nohou, drahý vévodo.“

„Tak vaši indispozici napravme.“ Zlehka se předklonil a přiblížil svou tvář k mé. „Přestanu si z vás utahovat. Smažu si tenhle úsměv z tváře. Výměnou za to zítra navštívíte mé panství. Není to odsud daleko. Potřebujeme probrat tu smlouvu.“

Odmlčel se a jeho pohled se do mého zabodl s náhlou, pronikavou intenzitou.

„Umíte sepsat smlouvu, Vivienne?“

Má mysl se se skřípěním zastavila. Ta změna v jeho tónu byla prudká. Jednu vteřinu se mi posmíval, v další už mluvil o právních dokumentech.

„Když se přestanete usmívat, bude to začátek,“ řekla jsem opatrně a nakrčila obočí. „Ale smlouvu na co?“

Desmond se narovnal. Škádlivý záblesk z jeho očí zmizel a vystřídala ho chladná, neochvějná vážnost.

„Na naši svatbu.“

Zírala jsem na něj, ticho v místnosti bylo najednou ohlušující. Ruce mi na obručích znecitlivěly.

„Cože?“