*Evie*

„Půjdou ho vyzvednout všichni?“ zeptala jsem se. Už jsem znala odpověď, ale pokušení pohrát si s ním bylo příliš silné, než abych mu dokázala odolat.

Rurik poposedl a tváří mu přelétlo zaváhání. „Pokud si myslíš, že takový výlet zvládneš, *zvezdochko*,“ zamumlal. Ve tváři se mu usadil vzácný, téměř plachý výraz, když dodal: „Ale opravdu bych byl rád, kdybys poznala mého otce.“ Nejistota, která z něj vyzařovala, byla v těžkém kontrastu s jeho obvyklým, neotřesitelným vystupováním.

Nechala jsem ho na vteřinu potit, než jsem změkla. „Samozřejmě, že pojedu. Taky se s ním chci seznámit,“ řekla jsem mu a opustila hravé škádlení. Nemohla jsem snést ho natahovat, když vypadal tak zranitelně. Zaplavila ho úleva, jeho široká ramena klesla o zlomek palce, když mu došla má slova.

„Dobrá, musíme vyřešit logistiku Gaelovy bezpečnosti,“ vložil se do toho Pavel a vrátil nás zpět k práci. „Do budoucna by se neměl spoléhat na muže, které má teď. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby jejich loajalita teď ležela u Danta.“

„A co Blake nebo Trent?“ navrhla jsem a opřela se zpět o kuchyňskou linku. „Vy je pořád ještě provádíte výcvikem, že?“

Roman pomalu přikývl a zvažoval ten nápad. „To by vlastně mohlo fungovat. V poslední době udělali s taktickou prací solidní pokrok. Byla bys na ně pyšná.“

„Jen si musíte dát pozor, aby se nepřihlásilo příliš mnoho dobrovolníků, až se rozkřikne o tom kolumbijském nasazení,“ podotkla jsem a na rtech mi pohrával úšklebek. „Představuju si, že tropické zimy tam dole jsou sakra příjemnější než ty, které máme tady nahoře.“

Roman ze sebe vydal dunivý smích. „Většina našich operativců je z východní Evropy nebo Ruska, *sestřičko*. Zimy jsou tu pro ně mírné. Milují to tu.“

„Dobrá připomínka. Nemám ponětí, jaký je pocit z opravdové ruské zimy, a upřímně řečeno, jsem si celkem jistá, že to ani vědět nechci,“ řekla jsem.

Minutka na troubě zabzučela a zachránila mě tak před dalšími lekcemi zeměpisu. Popadla jsem chňapku a vytáhla plech se sušenkami s kousky čokolády. Anton se ochomýtal poblíž pultu, sršel nadšením, protože sušenky s čokoládou byly tou nejrychlejší a nejblbuvzdornější volbou pro večerní pečení. Nikolai se tiše přesunul ke kávovaru a uvařil čerstvou konvici, aby se hodila ke sladkostem.

Když jsem žhavý plech vsunula na chladicí mřížku, znovu jsem se opřela o kuchyňskou linku. Pomalu jsem se nadechla a nechala přes sebe přelít tu sytou vůni rozpuštěné čokolády a pražených kávových zrn. Sledovala jsem kluky, jak se shromažďují kolem kuchyňského ostrůvku. V této nepatrné kapsičce času se tísnivá tíha kartelových válek a mafiánské politiky vypařila. Cenila jsem si toho. Milovala jsem vidět tyto otrlé muže, jak ze sebe shazují paranoiu z vysoké ostražitosti kvůli teplému jídlu a ležérnímu škádlení. Věděla jsem, jak velký tlak je denně drtí. Několik z nich už jelo z posledního, jejich svaly byly neustále napnuté. Dopřát jim tyhle prchavé hodiny, aby prostě jen existovali, aby byli jen normální přátelé, co jedí čerstvé pečivo, se rychle stávalo jednou z mých nejoblíbenějších věcí.

Kuchyně se propadla do pohodlného ticha plného žvýkání. Pak se z Rurikovy kapsy ozvalo ostré cinknutí. O vteřinu později zazvonil telefon Romanovi.

„Ty první,“ řekla jsem a namířila na Rurika moukou zaprášený prst.

Vytáhl telefon a oči mu přejely obrazovku. Jeho výraz zjemněl. „Gael je v bezpečí. Chce, abych ti vyřídil, že už víš, jak hluboce ti musí poděkovat. To, že jsi ho donutila dnes v noci odjet, mu zachránilo život.“

Koutky očí mě zaštípaly od horkých slz. Při pomyšlení na Gaelovu situaci mě zabolelo na hrudi. Ze ztráty matky bude zdrcený, ale také jsem věděla, že se na něj nakonec snese hluboký klid, protože se dočkal toho posledního rozloučení. Rychle jsem zamrkala a setřela si zatoulanou slzu z tváře, když Rurik vstoupil do mého osobního prostoru. Ovinul mi paže kolem těla a přitáhl si mě těsně na svou pevnou hruď.

Vzhlédla jsem mu do tváře, ale místo jeho obvyklého utěšujícího pohledu strnul. Obočí se mu svraštilo čirým překvapením. Zvedla jsem obočí a němě se ptala, co se děje.

„Teď jsou zlatohnědé,“ zamumlal a jeho hlas klesl do tichého šepotu, jak mě objal pevněji. „Téměř jantarové.“

Než jsem stihla zpracovat, co tím myslel ohledně mých očí, Romanův telefon se rozezněl znovu. Píp. Píp. Píp. Znělo to jako palba z rychlopalné zbraně.

„Je to ona, nebo on?“ zeptal se Pavel, na rtech mu pohrával úšklebek, jak se snažil potlačit smích.

Roman zíral na svou zářící obrazovku. „Oba. Konečně jí odepsal a ona hned vystřelila zpátky. Nikolai to trefil. Je nehorázně naštvaná, že ji nechal tak dlouho čekat.“

„Co říkal na to, že ji pošleme do Itálie?“ zeptal se Anton s plnou pusou sušenky.

„Nesnáší to. Odmítá nás nechat ji někam poslat,“ shrnul to Roman a posouval přívalem zpráv. „Říká, že si sem pro ni stále přijede sám.“

Ztuhla jsem a ta útulná domácí atmosféra se okamžitě rozbila. Podívala jsem se na Nikolaie, pak na Antona a nakonec jsem pohlédla do očí Pavlovi. „Zní vám to podezřele?“ zeptala jsem se.

„Velmi,“ souhlasil Pavel a jeho hravé vystupování zmizelo.

Conrad se opřel o lednici a založil si ruce na hrudi. „Chcete se vsadit? To, že Dante požaduje Chiaru jako platbu, je určitě podmíněno nějakou konkrétní událostí, která se má odehrát přímo tady.“

„No, ona z toho plánu není nadšená,“ zamumlal Roman. Odrazil se od ostrůvku, přešel ke mně a podal mi svůj telefon. „Určitě mu zas nadává. Nedokážu si představit, že by si tenhle konkrétní scénář vyžadoval prasárny.“

„Možná ano a my jsme jen příliš staří na to, abychom měli tušení,“ zavtipkovala jsem a vzala si zařízení. Oči mi přelétly po obrazovce. Chiara psala rychlostí kulometu. Rozhodně byla v psaní zpráv v italštině rychlejší než v angličtině. Během několika vteřin vyskočilo dalších pět obrovských zpráv.

„Ach ano, rozhodně mu nadává,“ komentovala jsem to a oči mi těkaly po cizích slovech. „Chce vědět, proč je tak tvrdohlavý. Musím přiznat, že má talent na kreativní nadávky. To jí musím nechat. Říká mu, že pokud si sem pro ni přijede, je šance, že zemře. Pokud pojede do Itálie, zůstane v bezpečí. Tady je další nadávka. Další lítost nad tím, že s ním spala. Teď mu vyhrožuje, že se pokusí uprchnout sama. Říká, že by prostě mohla utéct a zmizet a že ho nepotřebuje. A další nadávky.“

Vzhlédla jsem a setkala se s pobavenými tvářemi v místnosti. „Je pozoruhodně vynalézavá, co se týče urážek. To jsem nečekala. Je to jako její skrytý talent.“

Romanův telefon ztichl. Ticho se protáhlo na několik dlouhých okamžiků. Pak Dante odpověděl.

Podívala jsem se dolů na čerstvou zprávu. „No, to je překvapivé. Odpovídá v italštině,“ podotkla jsem, když jsem četla jeho slova.

Jak můj mozek zprávu překládal, krev se mi vytratila z obličeje. Do břicha mi vrazila studená, těžká váha. Hrdlo se mi stáhlo a po páteři se mi vydrápala vlna čiré hrůzy. Žaludek se mi propadl v nechutném volném pádu.

„Panebože,“ vyrazila jsem ze sebe pohnutě, můj hlas byl sotva víc než záchvěv. „Vyhrožuje jí.“

Panika mě zasáhla jako nákladní vlak. Naslepo jsem vrazila telefon Rurikovi do hrudi. Nečekala jsem na jeho reakci. Otočila jsem se na podpatku a vyrazila.

Moje nohy pleskaly o tvrdé dřevo, jak jsem sprintovala k nejbližší koupelně chodbou. Sotva jsem minula dveře, už jsem padla na kolena. Chytila jsem se porcelánových okrajů záchodové mísy a natáhlo mě. Naštěstí většina mé večeře už byla strávená, ale můj žaludek prudce odmítl sušenku, kterou jsem právě snědla.

Lapa jsem po dechu, po tvářích mi tekly slzy a tělo se mi třáslo. O vteřinu později jsem ucítila, jak Rurik padl na dlaždice vedle mě. Jeho velká, teplá ruka se mi naplocho přitiskla na páteř a mnula mi uklidňující, rytmické kruhy mezi lopatkami.

„Mluv se mnou, lásko,“ zamumlal jemně a jeho hlas byl pevnou kotvou. „Co se stalo?“

Zůstal přímo tam a lehce mi přejížděl rukou po zádech, dokud jsem nepřestala dávit. Když se mi žaludek konečně zklidnil, natáhl se a podal mi čistý ručník. Vzala jsem si ho třesoucími se prsty a zvedla se z podlahy. Naklonila jsem se nad umyvadlo a pustila studenou vodu. Vypláchla jsem si kyselou pachuť z úst a šplíchla ten ledový šok na svou hořící tvář.

Vydala jsem ze sebe přerývané zasténání a přitiskla si ručník na kapající kůži.

„Ani ji nemám ráda, ale mám o ni strach,“ přiznala jsem surovým hlasem. „Zdá se, že Dante je hodně jako Carmine. Zlo se v něm proti ní obrátilo rychle. Řekl jí, že teď patří jemu. Řekl, že on bude rozhodovat, co se stane, ne ona.“

Chytila jsem se okrajů mramorového pultu a snažila se uklidnit své třesoucí se ruce. „Řekl, že jestli s ním ještě někdy takhle promluví, zařídí, aby byla unesena a prodána jako otrokyně. Byla to její volba. Mohla buď udělat, co jí bylo řečeno, nebo být prodána.“

Slova mi v ústech připadala jako popel.

Rurik tu informaci zpracoval a jeho výraz zvážněl. „Ačkoli se mi nic z toho nelíbí,“ začal tiše, „proč tě to přimělo zvracet?“

Položil mi ruce na ramena a otočil mě k sobě, abych mu musela pohlédnout do tváře. „Víš, že nedovolíme, aby se jí to stalo, že ano?“ zeptal se.

Vzhlédla jsem k němu a ztrácela slova. Nevěděla jsem, jak odpovědět. Opřela jsem se o umyvadlo v koupelně a mé ruce se samy od sebe daly do pohybu, aby nervózně poposedávaly na malých knoflících jeho tmavé košile. Několik minut jsem pátrala v mysli, stále si nejistá, proč mé tělo zareagovalo, jako bych to já byla tím ohroženým. Proč mě ta panika pohltila tak rychle?

Rurik se natáhl a jeho drsné prsty mi jemně zvedly bradu, abych se na něj podívala. Netlačil na pilu. Prostě jen klidně zkoumal mé oči a hleděl hluboko do zběsilého zmatku v mé hlavě pro odpověď, kterou jsem nedokázala vyslovit. Stála jsem zmrzlá pod jeho intenzivním pohledem. A pak jsem uviděla, jak se mu v obličeji rozsvítila náhlá, těžká jiskra poznání, když našel to, co hledal.