*Evie*

Udržel můj pohled a to těžké ticho se mezi námi protahovalo nad tichým bzučením koupelnového ventilátoru. Rurikův palec mi pohladil tvář a setřel zatoulanou slzu.

„Byla jsi v podobných situacích jako ona, zvezdochko,“ zamumlal, jeho hlas byl hluboký a stálý hřmot. „Strach, který právě teď cítíš, je ten strach, který sis nedovolila cítit, když jsi v nich byla uvězněna.“

Zůstal přímo tam a ukotvoval mě. „Už dřív jsi viděla skutečné zlo jako je Dante, ale nemohla sis dovolit na něj reagovat. Teď už můžeš. Všechno, co se Chiaře právě teď děje, ti připomíná něco v tvé minulosti, co jsi přežila, ale nikdy sis nedovolila mít strach o sebe, takže máš strach o ni.“

V mysli se mi ozvala Conradova slova. „Připadá mi, jako by se mě to snažilo pohltit,“ zašeptala jsem surovým hlasem. „Pokaždé, když to vzkypí, začnu panikařit. Mám pocit, že nemůžu dýchat.“

„Conrad měl pravdu. Je důležité, aby sis dovolila mít strach,“ řekl Rurik. „Držela jsi ho pod zámkem příliš dlouho. Stejně jako on živil své monstrum, i tvůj strach rostl. Cítím, jak je to nekontrolovatelné, když to vyplave na povrch. Vím, že nevíš, co s ním máš dělat. Pavel to cítí taky. Máš takovou kontrolu nad všemi svými ostatními emocemi, ale strach tě pokaždé zaskočí. Myslím, že proto tvé oči změní barvu, když se bojíš. Musíš si dovolit ho cítit. Je v pořádku to cítit. To je jediný způsob, jak se ho můžeš naučit ovládat.“

Zavřela jsem oči a nechtěně se mi vybavila vzpomínka na strýcovy těžké pěsti, které na mě dopadaly. „Prvních pár měsíců poté, co mě strýc začal bít, si pamatuji, že jsem byla k smrti vyděšená. Panikařila jsem. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem nedělala nic. To bití trvalo věčnost. Protože jsem neudělala nic.“

Otevřela jsem oči a setkala se s jeho pevným pohledem. „Nakonec ve mně něco prasklo. Přestala jsem cokoli cítit, když se to dělo. Žádný strach, jen bolest. Naučila jsem se, že dokážu žít s bolestí, ale nikdy jsem se nenaučila, že dokážu žít se strachem. Nevím, co s ním mám dělat teď, když je venku.“

Rurik kolem mě ovinul paže a přitáhl mě těsně na svou hruď. „Strach může být užitečný, ale většinou je to jen připomínka.“

„Čeho?“

„Že jsi naživu.“

Zůstala jsem zticha a ta hluboká pravda z toho se vsákla do mých unavených kostí. Jemně se zasmál, když jsem mlčela, nevědíc, co říct.

„Víc si o tom promluvíme později. Budou o tebe mít strach,“ řekl, vzal mě za ruku a vyvedl z koupelny.

Chůze chodbou působila uzemňujícím dojmem. Když jsme se vrátili do kuchyně, atmosféra byla hustá napětím. Roman, Pavel, Conrad a Nikolai čekali kolem ostrůvku.

„Chceme vědět, co jí řekl?“ zeptal se Pavel, když jsme vešli.

Rurik mi přitáhl stoličku. „Dante a Carmine jsou si podobní,“ řekl Rurik suše. „Vyhrožoval Chiarze, že ji prodá, pokud ho neuposlechne. Odpověděla?“

Roman poklepal na obrazovku telefonu se zatnutou čelistí. „Jo, ale odpověděla v italštině. Je to mnohem kratší než její předchozí zprávy. A to byl konec konverzace.“

Došla jsem k němu a natáhla ruku, abych si zprávu přečetla. Roman zaváhal, než mi telefon podal, a chtěl mě před tím ochránit. „Nemusíš to číst, Evie.“

„Ne, pomůže mi to zjistit její další krok, když uvidím, jak přesně zareagovala. Jestliže se před ním okamžitě krčí a plazí se, pak nám to naši práci mnohem ztíží. Bojím se, že si bude myslet, že si to zavinila sama, a že on je stále ten jediný, kdo ji může zachránit. Nevím, kolik škody jí na mozku napáchal Silvano, když s ním byla. Možná už se nedá zachránit,“ řekla jsem.

Neochotně mi telefon podal. Přečetla jsem si text a povzdechla si. „S ní to bude problematické.“ Posunula jsem text zpět na Dantovu zprávu pro ni, abych ji mohla přečíst klukům nahlas. „Řekl jí: ‚Nyní patříš mně a budeš dělat, co ti řeknu, jinak zosnuji tvůj únos. Pokračuj v tom, že mě nebudeš respektovat, a prodám tě jako otrokyni.‘ Už dřív jsem si myslela, že je podezřelé, že nechce, aby jela do Itálie. Teď nevím, jestli je to z jeho strany jen nějaký divný mocenský tah, nebo jestli to, že ji dostane, má nějakou podmínku, a nebo jestli ztratil kontakt s realitou.“

Posunula jsem text zpět dolů na Chiařinu odpověď a žaludek se mi stáhl. „Omlouvá se a říká, že ho miluje a že udělá, co se jí řekne.“

Conrad si založil ruce. „Neříká to ale jen proto, aby ho uchlácholila?“

„Možné,“ řekl Nikolai.

Než jsme mohli dále debatovat o jejím duševním stavu, Romanův telefon mi v ruce hlasitě pípl. Bylo to oznámení o nové zprávě, ne té mezi Chiarou a Dantem. Podala jsem mu telefon zpět. „To je nová zpráva. Nechci být zvědavá.“

Roman se podíval na novou zprávu a obočí se mu překvapením stáhlo. „Píše si s někým jiným,“ řekl. Podal mi telefon hned zpátky. „Ať je to kdokoli, pořád píše italsky.“

Soustředila jsem se na nové vlákno a četla živou konverzaci. „Říká té osobě, že tohle je její nové číslo.“

„Pochybuji, že by si psala s rodinou,“ podotkl Conrad. „Kamarádka, možná?“

Na obrazovce vyskočila odpověď. „Vypadá to, že máš pravdu, Zmije. Tahle osoba říká, že s ní nemluvila už celou věčnost. Ptá se, jak se má, říká, že jí chybí, a kde je. Takže možná ne ta nejbližší přítelkyně?“

Chiara odpověděla rychle. Překládala jsem si to při čtení. „Říká této osobě, že potřebuje její pomoc. Ptá se, kde je. Španělsko. Chiara říká, že se může dostat do Španělska, ale potřebuje pomoc s úkrytem před svou rodinou. Říká, že už s nimi skončila a že porušili svůj slib. Prý si myslela, že našla cestu ven, ale je to horší než její rodina. Potřebuje zmizet.“

„Zajímalo by mě, co jí rodina slíbila? Muselo to být, aby ji přiměli vzít tu práci pro Silvana,“ přemítal Pavel.

Telefon znovu zazvonil. „Tato osoba říká, že ji může ukrýt, ale musí si svou cestu zaplatit sama. Oh. Takže tak. Ona říká, že to nebude problém, může podporovat obě. Potřebuje jen pomoct se skrýt a pomoct s pořízením nových dokladů totožnosti.“ Vzhlédla jsem ke klukům. „Takže to máme. Seženeme jí nové průkazy totožnosti a pošleme ji do Španělska. Vsadím se, že má přístup k Silvanovým účtům. Pokud ho nemá nikdo jiný, měla by být na chvíli zajištěná, jestli bude žít chytře.“

Roman a Pavel se na sebe podívali. Přesun k logistice byl okamžitý. „Nové doklady jí můžeme sehnat za den nebo dva. Co ještě potřebuje?“

„Oblečení má spoustu. Pravděpodobně má i spoustu peněz na nákup nového. Může tu všechno nechat, pokud chce cestovat nalehko. Posadíte ji na komerční let, nebo na soukromé letadlo?“ zeptala jsem se.

„Na komerční,“ řekl Rurik. „Letadlo použijeme pro Gaela.“

„Takže, letenka. Nová identita s novým jménem. Odvoz na letiště a vyráží začít svůj nový život. Nikdo ji nebude moct najít.“ Romanův telefon znovu pípl. „Ptá se, kde ve Španělsku. Dobře, míří do Madridu. Chiara říká, že tam bude za pár dní. Takže byste na tom novém pasu měli začít pracovat raději hned, chlapci,“ řekla jsem a podala Romanovi telefon zpět.

„To bude dobré. O jednu věc méně, se kterou si tady musíme dělat starosti, a já z ní budu moci stáhnout stráže na jiné věci,“ řekl Roman. Byl kvůli tomu viditelně naštvaný. „Musel jsem k ní nasadit další chlapy kvůli těm jejím záchvatům vzteku a její tendenci utíkat.“

„Sdílím tvé podráždění, ale to nic nemění na tom, že vy zase jednou děláte něco navíc, abyste zajistili, že někdo, koho my všichni nenávidíme, je v bezpečí,“ řekla jsem. „Je to jako byste byli dobráci nebo tak něco.“

O tři dny později byla ráno v Chiařině bytě ponechána taška. Našla v ní nový průkaz, falešný pas, letenku do Madridu, trochu hotovosti a nový mobilní telefon se vzkazem, aby ten starý nechala tam, kde je, protože je zkompromitovaný. Nový mobilní telefon byl stále v zapečetěné krabičce, aby se dokázalo, že je čistý. Vzkaz jí také sděloval, že na ni bude v určitý čas čekat taxík, a přál jí hodně štěstí.

Pavel sledoval na bezpečnostních monitorech, jak vyšla z budovy a nastoupila do taxíku, který čekal, aby ji odvezl na letiště. Jakmile byla bezpečně v taxíku, dal Romanovi přes vysílačku zprávu, že je o ni postaráno a my jsme volní odletět do Panamy.

Pavel se s námi setkal v parkovací garáži, když jsme odjížděli na soukromé letiště. Musela jsem přiznat, že jsem cítila hluboký pocit úlevy z vědomí, že Chiara dostala šanci na nový začátek. Během několika předchozích dní napsala své kamarádce ještě párkrát a poskytla jí víc podrobností. Kamarádka zněla kvůli Chiarze rozrušeně a slíbila, že bude v bezpečí. Její kamarádka řekla, že přemýšlí o tom, že by se brzy znovu odstěhovala a že by Chiara mohla jít s ní, takže by bylo ještě obtížnější ji najít.

Zdálo se, že Chiara dostane druhou šanci.

Naložili jsme naše vybavení do SUV a zamířili k ranveji. Když jsme nastupovali do soukromého letadla, těžká váha Chiařiny situace mi z ramen konečně spadla. Když jsme vstoupili do kabiny, mé myšlenky se přesunuly k dlouhému letu a misi, která byla před námi. Byli jsme na cestě do Panamy zachránit Gaela a brzy se setkám s Grigorim. Úleva z Chiařina útěku pomalu ustoupila novému druhu nervózního očekávání. S Rurikem jsme si našli cestu na jeden z gaučů v letadle a vyčerpání posledních několika dní nás konečně dostihlo.