POHLED KAELIE

Druhý den naší cesty k temným věžím Drakenfordu se mi do kostí začala usazovat tíha silnice. Neustálý rytmus jízdy zanechával v mých svalech tupou bolest, přesto mi v hrudi plála vzrušující jiskra svobody. Zastavili jsme v malém, nenápadném hostinci nedaleko hranic, abychom nechali odpočinout koně a naše unavené stráže.

Uvnitř spoře osvětlené krčmy jsem si do pusy nacpala obrovský kus pečeného masa a žvýkala ho s obžerskou volností, která by přivedla mé královské vychovatele do mdlob. Hřbetem drsného lněného rukávu jsem si setřela mastnotu z brady a vychutnávala si každou vteřinu tohoto dočasného úniku od královské etikety.

"Princezno, chci říct, Kaelio..." zašeptala Mirel a nervózně se rozhlédla po prázdné jídelně. Vojáky jsme nechali hlídat venku, aby zajistili perimetr.

Těžce jsem polkla a ukázala na ni mastným prstem. "Mirel, neříkej mi tak. Nezapomeň na převlek." Ukázala jsem na své tmavé kožené kalhoty a zablácenou tuniku. "Pro všechny ostatní jsem Kapitán."

"Jak ti tedy mám říkat?" zeptala se Mirel a mnula v rukou látkový ubrousek.

"Měla bys mi říkat Kapitáne. Koneckonců, momentálně jsem velitelem naší stočlenné eskorty."

Mirel ze sebe vydala nervózní zachichotání a zakryla si ústa. "Dobře, Kapitáne. Zůstaneš v tomhle převleku celou cestu až do Drakenfordu, nebo se převlékneš do svých královských šatů, až se přiblížíme k branám?"

Dlouze jsem se napila ze svého dřevěného korbele. "Hmm. Co kdybych si z krále Dravena prostě vystřelila?"

Mirel se rozšířily oči. "Co tím myslíš, Prin—Kapitáne?"

"Myslím tím, že zůstanu v tomhle převleku a požádám jednu ze služebných, aby hrála princeznu," řekla jsem a po tváři se mi rozlil potutelný úsměv. "Chci vidět, jaký ten arogantní král ve skutečnosti je, než mu odhalím svou pravou identitu."

"Ale není to riskantní?" Mirel se naklonila blíž a její hlas klesl do drsného šepotu. "Co když se král rozzlobí? Znáš jeho pověst."

"Nebude to nadlouho. Jen potřebuju, aby si na chvíli myslel, že ta návnada je jeho nevěsta." Vzala jsem si další kousek pečiva. "Je to poslední kousek svobody předtím, než mě navždy zavřou na chladném kamenném hradě."

"Jsi opravdu svérázná, Kapitáne," zamumlala Mirel a zavrtěla hlavou.

"Ještě štěstí, že jsem teď kapitán a ne princezna," řekla jsem a zakousla se do chleba. "Můžu jíst, jak chci."

Kolem poledne naše cesta pokračovala. Nechali jsme za sebou otevřené pláně a vjeli do samého srdce hustého, klaustrofobního lesa. Tyčící se stromy se nám nad hlavami proplétaly a tvořily hustou klenbu, která dusila sluneční světlo. Vzduch ztěžkl, prosycený nevyřčenou hrozbou. Rytmické klapání kopyt bylo jediným zvukem v dusivém tichu.

Bez varování ticho rozbil chór divokých výkřiků.

Lesem zazněl ryk rohu.

"Přepadení!" zaječel někdo z přední linie.

Běs se vzepjal na zadní, předními kopyty kopal do vzduchu. Než jsem stihla srovnat otěže, půda pod námi se propadla. Byla jsem vymrštěna vpřed, sletěla ze sedla a zřítila se do ukryté pasti v zemi. Hlína a ostré kořeny mi trhaly oblečení, jak jsem dole tvrdě dopadla na zem.

"Chraňte princeznu!" zařval Ronan, velitel našich stráží. Přiběhl k okraji jámy a natahoval dolů ke mně tlustou obrněnou ruku.

Popadla jsem ho za předloktí a nechala ho, ať mě vytáhne přes okraj. "Neříkej mi tak!" sykla jsem a držela hlas ztišený pod řinčením oceli. "Dostanu se do horších problémů, jestli zjistí, kdo jsem. Říkej mi Kapitáne, dokud nedorazíme do Drakenfordu!"

"Chraňte Kapitána!" zaječel Ronan přes rameno a opravil se. Skupina našich vojáků kolem mě vytvořila neprostupnou hradbu ze štítů.

Skrz stromy začaly pršet šípy, s tupým zaduněním se zabodávaly do dřevěných štítů a hledaly mezery v našem brnění. Bandité se vyvalili ze stínů jako noční můra. Byly jich tucty, našich sto mužů jimi bylo početně převálcováno. Oháněli se zrezivělými sekerami a těžkými širokými meči, tváře měli pomalované blátem a krví.

"Kaelio, musíme hned pryč!" křičela Mirel, která se snažila udržet svého koně v klidu. "Je jich víc. Jestli neodejdeme, zajmou nás."

"Ta dívka má pravdu, Kapitáne," zahučel Ronan, když odrážel těžký úder banditovy sekery. "Musíte odjet. Budu bojovat po boku mužů, abych vám koupil čas."

"Nenechám tě tu zemřít!" Vytasila jsem meč, kov při vytažení z pochvy zaskřípal. "Moje bojové schopnosti jsou dost dobré—"

"Ne!" skočila mi do řeči Mirel, tvář bledou hrůzou. "Osud Eldorie leží na tvých ramenou. Jestli se ti něco stane, bude to pro náš lid katastrofa."

"Utečte!" Ronan mě strčil k Běsovi, který nervózně přešlapoval poblíž okraje jámy. "Odjeďte hned, než bude pozdě!"

Zatnula jsem zuby, popadla otěže a vyšvihla se do koženého sedla. Mirel pobídla svou klisnu vpřed a já Běsovi dupla do slabin.

"Běž, Běsi!" zařvala jsem.

Bílý kůň vyrazil tryskem. Hnali jsme se hustým lesem, větve mě šlehaly do obličeje a rvaly mi plášť. Za námi se rozléhaly zvuky masakru, ale dusot kopyt nepřátel nás rychle následoval. Pronásledovali nás.

"Mirel, drž se vedle mě!" křičela jsem přes svištící vítr.

Šípy mi hvízdaly kolem uší a tupě narážely do kmenů stromů. Běs byl příliš rychlý. Vyrazil kupředu, jeho mocné skoky nechávaly hnědou klisnu Mirel zápasící v prachu daleko za námi.

Otočila jsem se v sedle, abych se podívala dozadu. "Mirel, pospěš si!"

Vzduchem prořízl výkřik. Mirelin kůň zakopl o tlustý kořen a vymrštil ji přes hlavu. Tvrdě dopadla do hlíny a dokoulela se do trnitého křoví.

"Uteč, Kaelio!" zaječela, držíc se za vymknutý kotník. "Prostě jeď!"

V hrudi se mi stáhl chladný uzel. Prudce jsem zatáhla za otěže. Nemohla jsem ji tam nechat. Odmítala jsem ji nechat pro mě zemřít.

"Běsi, zpátky!" zavelela jsem.

Otočila jsem obrovského koně a vrhla se zpět do vřavy. Naklonila jsem se dolů a natáhla ruku, abych Mirel vytáhla nahoru, ale ze stromů vyletěla těžká síť a zamotala se Běsovi do nohou. Můj kůň s těžkým zaduněním padl a srazil mě do prachu vedle Mirel.

Než jsem vůbec stihla sáhnout po meči, obklopily nás těžké boty. Byli jsme v pasti nejméně dvaceti mužů. Vypadali jako divoši, jejich odhalené hrudi pokrývala temná, rozeklaná tetování. Z nosů a uší jim visely těžké železné piercingy.

"Podívejme, copak to tu máme," vysmál se nám drsný hlas. "Hezounka a krasavici. Dnes musíme být požehnáni."

Bandité jásali krutým, hrubým zvukem.

Mirel se plazila ke mně, třesoucíma se rukama svírala mou paži. Silně se třásla.

"Není tenhle na kluka trochu moc hezký?" ušklíbl se další bandita a přistoupil blíž, aby si mě prohlédl.

Jejich vůdce, obrovský muž s krutým úšklebkem a jizvami na tvářích, se sehnul. "Ano, je. Podívejte na tu hladkou tvářičku. Podívejte na ty divoké oči."

Vyrazil kupředu, popadl mě za zápěstí a trhnutím mě vytáhl z hlíny. Jeho stisk byl jako železo, pod tunikou mi pohmoždil kůži. Zmítala jsem se v jeho sevření, kopala ho do holení, ale on se jen zasmál a přejel mi špinavým palcem po hřbetu ruky.

"Tak hebký," zamumlal vůdce a v očích mu zaleskla chamtivost. "To musí být rozmazlený synek z nějaké bohaté šlechtické rodiny. Na tomhle chlapci vyděláme jmění. Otročí trhy za takové krasavce platí těžkými mincemi."

Bandité souhlasně zařvali.

"Svažte je s ostatními přeživšími vojáky," nařídil vůdce a strčil mě ke svým mužům. "Odcházíme."

Kolem zápěstí mi pevně omotali hrubé provazy, které se mi zařezávaly do kůže, zatímco nás odtáhli pryč do stínů.

POHLED DRAVENA

Chladné, šedé síně hradu Drakenford byly tiché, těžké kamenné stěny pohlcovaly chlad severních větrů. Seděl jsem na železném trůnu a můj pohled se upíral na plápolající pochodně, které po podlaze vrhaly dlouhé, tančící stíny.

V obrovské komnatě se rozlehly kroky. Garrick, má pravá ruka a jediný člověk v téhle zamrzlé pustině, kterého jsem považoval za přítele, přistoupil k pódiu. Jeho tvář byla ponurá.

"Můj králi," řekl Garrick a mírně sklonil hlavu. "Naši zvědové na hranicích právě poslali zprávu. Eskorta princezny Kaelie byla na cestě přepadena. Zajal ji zástup banditů. Mám sestavit záchranný oddíl?"

Nemrkl jsem. Opřel jsem se o tvrdé železo křesla. "A proč bychom to měli dělat? Král Aldric poslal eskortu. Měli mít dost mužů, aby ji ochránili."

Garrick přenesl váhu, na čele se mu objevily vrásky. "Ale můj králi, ona se má stát vaší ženou. Je to budoucí královna Drakenfordu. Nemůžeme ji prostě hodit vlkům. Myslím, že byste měl vyslat jednotku, která by ji zachránila."

"Nepošlu jediného vojáka, aby ji zachránil," řekl jsem a můj hlas klesl do plochého, nebezpečného klidu. "Musí si poradit sami. Kolik mužů poslala Eldorie, aby střežili tu jejich vzácnou princeznu?"

"Sto, pane."

Z mých rtů uniklo temné odfrknutí. "Sto ozbrojených vojáků, a nedokázali ochránit jednu ženu? Jsou neschopní."

"Můj králi, byli přepadeni v hustém lese," namítl Garrick a udělal krok vpřed.

"To není výmluva, Garricku. Přestaň se stavět na jejich stranu."

"Ale můj králi, vy—"

"Ztichni," zavelel jsem, to slovo proťalo vzduch jako čepel. Garrick zaklapl ústa. "Tohle je zkouška. Pokud se dokážou zachránit sami a přivést princeznu do Drakenfordu, dokáže to, že Eldorie je silný národ, hodný našeho spojenectví. Ale pokud ji nedokážou zachránit, jsou slabí. A já neuzavírám spojenectví se slabými národy. Pokud selžou, Eldorii neušetřím."

Garrick si povzdechl a mnul si zadní stranu krku. "Pane, bandité, kteří princeznu zajali, jsou v pohraničí nechvalně známí. Jsou brutální. Nedrží šlechtice jen kvůli výkupnému. Ženy prodávají do podzemních sítí obchodníků s otroky."

Bubenicky jsem poklepával prsty na opěrku, neoblomný tváří v tvář ponurému osudu, který visel nad mou takzvanou nevěstou. "Tím lépe."

Garrick na mě zíral, ohromen. "Lépe?"

"Nařiď našemu zvědovi, aby na tábor banditů dával dobrý pozor," přikázal jsem tónem zbaveným jakéhokoliv tepla. "Pokud se jim nepodaří uprchnout a bandité princeznu dají do dražby, ať ji ten zvěd koupí. Dostaneme naši královnu, aniž bychom v nesmyslné potyčce ztratili jediného drakenfordského vojáka."

Garrick zaváhal, trůnní sál naplnila těžká odmlka. Podíval se dolů, pak zpět na mě a na rtech se mu vytvořil úzký úšklebek.

"V tom plánu je jedna trhlina, můj králi," poukázal Garrick hlasem zabarveným temnou ironií. "Nikdo v Drakenfordu vlastně neví, jak princezna vypadá."