POHLED KAELIE

Hrubá hlína tábora banditů mi dřela dlaně, jak mě drsné ruce strkaly kupředu. Táhli nás hluboko do srdce jejich základny, rozlehlé noční můry špíny a zoufalství. Vzduch byl prosycen pachem hnijícího dřeva, zatuchlé krve a nemytých těl. Všude kolem nás byli rukojmí natlačeni v železných klecích jako obyčejný dobytek čekající na porážku.

Bandité strčili mých zbývajících třicet vojáků a mě k obrovské ohradě postavené ze zrezivělých železných tyčí. Vousatý strážný popadl Mirel za paži a odtrhl ji od naší skupiny. Ostře vydechla a klopýtala, zatímco ji táhli k oddělené kleci narvané vyděšenými ženami. Nutkání křičet mě drásalo v krku. Chtěla jsem se vrhnout na své věznitele, zařvat, že patřím k ní, že jsem žena. Pravda mě pálila na jazyku, jako by šlo o bolestivou fyzickou ránu, ale polkla jsem ji jako roztříštěné sklo. Mé přežití záviselo na tomto mužském převleku. Kdyby tyhle zrůdy zjistily, že mají ve svých spárech královskou princeznu, smrt by byla tou nejmenší starostí.

Železná brána mužské klece za námi s kovovým řinčením, které se rozlehlo vlhkým nádvořím, zaklapla. Vklopýtala jsem dovnitř a našla si místo u studené kamenné zdi. Můj věrný strážce Ronan se svezl vedle mě a setřel si z čelisti šmouhu špíny.

"Kapitáne," zašeptal Ronan, hlas obtěžkaný vinou. "Je mi to líto. Nedokázali jsme vás ochránit."

Pohlédla jsem na přeživší vojáky, kteří se choulili kolem nás. "To je v pořádku, Ronane," zamumlala jsem a držela hlas nízko. "Musíme se jen soustředit na útěk. To je to jediné, na čem teď záleží."

"Ale Kapitáne, podívejte se na tohle místo," namítl Ronan a očima přejížděl ozbrojené stráže hlídkující na obvodu. "Je to nemožné."

"Stejně se odtud musíme dostat," trvala jsem na svém.

Přesunula jsem pohled na ostatní muže, kteří s námi sdíleli naše železné vězení. Byly to chodící mrtvoly. Oči měli prázdné, zírali do prázdna, zbaveni lidskosti neustálým mučením a hladověním. Žebra se jim rýsovala pod bledou, pohmožděnou kůží.

"Jestli přemýšlíš o útěku, měl bys tu myšlenku vymazat z hlavy," zamumlal ze stínů chraplavý hlas.

Do sporého světla se naklonil muž. Byl bolestně vyhublý, šaty mu na kostnatém těle visely jako hadry, ale v jeho tmavých očích jiskřila ostrá, kalkulující inteligence, kterou ostatní postrádali.

"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.

Dlouhou chvíli si mě prohlížel, ticho se mezi námi protahovalo. "Jorik."

Na mé jméno se nezeptal, což byla úleva. Zatím jsem totiž nevymyslela žádný přesvědčivý mužský pseudonym.

"Joriku," řekla jsem a ukázala na vyhaslé vězně. "Proč jsou takoví?"

"Hádej," odpověděl suše Jorik. "Bití. Nekonečná dřina. Zbytky jídla. Ztratili vůli žít, protože z tohohle tábora vedou jen dvě cesty. Mělký hrob nebo dražební blok. Ženy se prodávají. My tu většinou jen vykrvácíme v hlíně."

Hruď se mi stáhla. Mirel. Představa, jak se s ní producírují na nějakém podzemním otročím trhu, mi zmrazila krev v žilách. Potřebovala jsem plán. Rychle.

Náhle se Jorik naklonil blíž a nos se mu zachvěl. Nasál vzduch kolem mého krku, čímž mi připomněl potulného psa zkoumajícího novou kost.

"Co to děláš?" vyštěkla jsem a stáhla se zpět.

"Voníš příliš hezky," poznamenal Jorik a na popraskaných rtech se mu objevil nepatrný, smutný úsměv. "A vypadáš příliš hezky na to, abys byl kluk. Musíš být nějaký rozmazlený šlechtic. Neboj, krasavče. Tebe spíš prodají, než aby tě k smrti utahali prací."

Jorik přesunul pohled na Ronana a prohlížel si strážcova široká ramena a silné paže. "Promiň, příteli," povzdechl si Jorik. "Z tebe vysají sílu do poslední kapky. Pár dní máchání krumpáčem na jejich přídělech, a ty svaly zmizí."

"Nejsi jako ostatní, Joriku," podotkla jsem.

"Jak to?"

"Ty s námi vlastně mluvíš. Stále v tobě je jiskra."

Jorik se suše zasmál. "Na rozdíl od těhle chodících mrtvol se já své naděje držím. Budu ji svírat do svého posledního dechu, nebo dokud odtud neodejdu živý."

Usmála jsem se. Potřebovala jsem muže s ohněm v žilách. "Líbíš se mi, Joriku. Až se odtud dostaneme, udělám z tebe jednoho ze svých vojáků."

"Je to čest, že se líbím krasavci," škádlil mě Jorik. "Jsi hezčí než polovina hospodských holek, které jsem kdy poznal."

Ronan ztuhl a hlasitě si odkašlal. "Má ženu," lhal Ronan plynule.

"Šťastná to žena," zasmál se Jorik. Znovu si Ronana prohlédl od hlavy až k patě. "Víš, kdysi jsem měl stejnou figuru jako ty. Býval jsem kapitánem tlupy. Hlídal jsem bohatou kupeckou karavanu. Pak nás bandité přepadli a moje vlastní posádka stáhla ocas a utekla, nechali mě napospas vlkům. Proto vím, jak rychle se mužova síla v tomhle pekle vytrácí."

Navzdory jeho chmurnému vyprávění zůstal Jorikův duch nezlomený. On byl klíčem.

Naklonila jsem se blíž a ztišila hlas do drsného šepotu. "Joriku, víš, kolik banditů tenhle tábor řídí?"

"Pět set, možná o něco víc," odpověděl, pronikavýma očima těkal k hlídkujícím strážím.

"A rukojmí?"

"Tisíc, bez problémů."

V duchu jsem si to spočítala. "Kolik mužů oproti ženám?"

"Zhruba tři sta práceschopných mužů v téhle ohradě. Sedm, možná osm set žen v těch ostatních."

Pět set banditů proti tisíci zlomených rukojmích. Šance byly mizerné, ale s momentem překvapení jsme měli obrovskou početní výhodu, pokud bychom dokázali osvobodit ženy, aby se k chaosu přidaly.

"Ronane, Joriku," řekla jsem a můj tón ztvrdl na ocel. "Svolejte muže. Mám plán."

Moji zbývající vojáci kolem mě rychle vytvořili pevný kruh a kryli náš rozhovor před strážemi za mřížemi.

"Kdy odvádějí muže na práce?" zeptala jsem se.

"Ráno," odpověděl Jorik a na čele se mu objevila vráska.

"Pak zaútočíme zítra ráno."

Jorik si tiše odfrkl. "A s čím? Holýma rukama? Zápěstí nám svazují řetězy."

"Ale nechávají vám je, když pracujete u výhní nebo v lomu?" naléhala jsem.

"Ne," připustil Jorik a tváří mu mihl záblesk pochopení. "Sundávají nám okovy, abychom mohli máchat kladivy."

"To je naše příležitost," prohlásila jsem. "V okamžiku, kdy řetězy spadnou, vyrazíme. Jedna malá skupina se oddělí a rozbije zámky na ženských klecích. Zbytek z nás napadne stráže, zmocní se jejich zbraní a vytvoří přední linii."

Ronan se rozhlédl po schoulených, třesoucích se postavách podél stěn klece. "Kapitáne," zašeptal Ronan, hlas protkaný pochybnostmi. "Jak provedeme obléhání, když tihle muži se už poddali smrti? Podívejte se na ně. Jsou zlomení."

Sledovala jsem jeho pohled. Měl pravdu. Strategie nic neznamená bez vojáků ochotných pro ni krvácet. Potřebovala jsem v jejich hrudích vzkřísit ty mrtvé uhlíky.

Odstrčila jsem se a postavila se rovně přesně uprostřed ohrady. Zhluboka jsem se nadechla, naplnila si plíce páchnoucím vzduchem a posadila hlas tak, aby doletěl do všech temných koutů železné klece.

"Poslouchejte mě!" zavelela jsem a autorita v mém tónu prořízla šepot. Několik hlav se zvedlo, prázdné oči se obrátily k mé převlečené postavě.

"Čekáte na smrt," pokračovala jsem, upřeně zírajíc na poražené muže. "Sedíte ve vlastní špíně a čekáte na čepel v žebrech nebo na otrokářský obojek kolem krku. Když už máte zemřít, proč byste to měli udělat na kolenou?"

Klec přikrylo těžké ticho.

"Neumírejte jako zbabělci!" vyzvala jsem je, můj hlas zvučel, poháněný mým vlastním zoufalstvím. "Je nás víc! V tomhle táboře je tisíc rukojmí. Pokud chcete ještě někdy vidět svůj domov, pokud chcete okusit svobodu, musíte si ji vybojovat! Postavte se společně jako muži! Vezměte si zpět své životy, nebo je nechte, ať vás zmasakrují jako dobytek, za který vás mají. Já v téhle hlíně nehodlám zemřít, aniž bych jim předtím nevyrval hrdla!"

Na napjatý okamžik se nestalo nic. Pak ticho přerušil škrábavý zvuk.

V zadním rohu se na nohy vyškrábal zbitý muž. Vedle něj popadl jiný rukojmí železné mříže a vytáhl své křehké tělo nahoru. Jeden po druhém začali ti zlomení muži vstávat. Mrtvé, prázdné výrazy v jejich očích zmizely a nahradilo je nebezpečné, plápolající světlo. Vzduch v kleci se proměnil z beznadějné mizérie v hořící oheň vzpoury.

Jorik se usmál, upřímným, děsivým úsměvem. "No," zamumlal. "Možná tě zajali jen proto, abys byl naším spasitelem. Jaké jsou detaily toho plánu, krasavče?"

"Počkáme na ranní pracovní četu," řekla jsem jim a oheň začal plát i v mých žilách. "Jedna skupina osvobodí ženy. Zbytek z nás se stane armádou tisíce mužů. Riskneme všechno."

Když padla noc, strážní prohodili mřížemi ubohé příděly – tvrdé kůrky chleba a slané odřezky. Jídlo dopadlo do hlíny jako zbytky pro psy. Žaludek mi zakručel, ale já svou porci popadla a vrazila ji do rukou nejbližšího hladovějícího rukojmího.

"Jezte," poručila jsem svým vojákům a ukázala na vyhublé vězně. "Dejte jim své příděly. My jsme před přepadením jedli. Potřebují palivo, aby mohli zítra zabíjet."

Té noci se moji muži vzdali svého jídla a podali drahocennou potravu zlomeným mužům, kteří měli vytvořit naši rebelskou armádu. Stočili jsme se do klubíčka na studené zemi a nutili svá těla odpočívat. Zítřek si vyžádá každou unci naší síly.

Probudilo nás drsné, ohlušující řinčení kovu.

Bandité mlátili do mříží naší klece železnými tyčemi, křičeli a nadávali, aby nás vzbudili. Posadila jsem se, svaly jsem měla ztuhlé a bolavé ze zmrzlé země. Připadalo mi to, jako bych oči zavřela jen na jedinou minutu. Protřela jsem si obličej od prachu a postavila se, srdce už mi bušilo do žeber.

K mému překvapení stráže vvezly na nádvoří obrovské dřevěné vozy naložené těžkými mísami hustého guláše a bochníky chleba. Porce byly obrovské, ve zjevném kontrastu s ubohými zbytky z předchozí noci.

"Joriku," zamumlala jsem a vzala si mísu od procházejícího strážného. "Proč ty hody?"

"Palivo," odpověděl Jorik a pustil se do jídla jako vyhladovělý vlk. "Potřebují nás silné na vyčerpávající práci. Kování zbraní a lámání kamene vyžaduje energii. Najez se, krasavče. Nečekej, že dostaneš oběd."

Snažila jsem se ten těžký guláš do sebe dostat, ignorujíc jeho nakyslou chuť. Potřebovali jsme energii. Kolem mě v tichosti jedlo tři sta mužů a z jejich těl vyzařovalo svinuté napětí. Už to nebyly chodící mrtvoly; byli to predátoři, kteří čekali, až se dveře klece otevřou.

Když byly mísy do čista vyškrábány, stráže nás vyhnaly z ohrady. Byli jsme rozděleni do skupin a odváděni směrem k rozlehlým pracovním táborům, které se nacházely na okraji základny. Ohlušující zvonění kladiv dopadajících na kovadliny se neslo ranní mlhou. Mě postrčili k lomu, masivní skalní stěny se tyčily vysoko nad námi.

"Dobrá, vy špíny, sundejte jim řetězy a popadněte krumpáče!" štěkl zjizvený bandita a předstoupil s těžkým kroužkem železných klíčů.

Stráže procházely řadou a odemykaly železná pouta, která svazovala naše zápěstí. Kov spadl do hlíny s hlasitým rykem a uvolnil nám ruce.

Stála jsem uprostřed lomu a třela si rozedřenou kůži na zápěstí. Mé oči těkaly po táboře. Stráže byly uvolněné, sebejisté ve své dominanci, zbraně jim volně visely u boku. Mých třicet vojáků bylo rozptýleno mezi rukojmími, oči upřené na mě. Jorik stál o pár kroků dál, ohýbal prsty, připraven.

Pomalu, zhluboka, uklidňujícím způsobem jsem se nadechla a nechala studený ranní vzduch naplnit mé plíce. Podívala jsem se na své muže.

Čas čekání vypršel.

Dala jsem signál.