POHLED KAELIE

Vzpoura byla smrští oceli a krve. Ve chvíli, kdy jsem svěsila ruku, lom explodoval. Popadli jsme těžké železné hornické krumpáče a obrátili je proti rozptýleným strážím, než stihli vůbec vytasit své čepele. Chaos pohltil ranní mlhu. Kamkoli jsem se podívala, muži i ženy bojovali zuby nehty a uvolňovali na své věznitele dny vyhladovělého vzteku.

Když se prach konečně usadil, tábořiště bylo pro bandity pohřebištěm. Naše síly v křížové palbě utrpěly těžkou ránu. Z mých původních třiceti vojáků stálo mezi mrtvolami a dýchalo jen sedm. Přesto jsem si setřela z tváře šmouhu krve a spočítala přeživší. Podařilo se nám zachránit z klecí sto padesát mužů a tři sta žen.

"Kapitáne!"

Otočila jsem se. Troskami pochodovali Ronan a Jorik, potlučení, ale živí. Zaplavila mě čirá úleva. Rozběhla jsem se vpřed a stáhla je oba do pevného, zoufalého objetí.

Ronan si odkašlal a odtáhl se, já se zasmála a nechala ruce klesnout.

"Kde je Mirel?" zeptala jsem se, srdce mi najednou vynechalo úder. Rychle jsem se rozhlédla a pátrala v hloučcích osvobozených žen. "Mirel!"

"To je tvá žena?" zeptal se Jorik s podezřívavě zdviženým obočím.

Hrdlo mi sevřela panika. "Ano," zakoktala jsem. Dokud bezpečně nedorazíme k branám Drakenfordu, musela jsem udržet svůj převlek mužského kapitána. Kdyby teď zjistili, že jsem žena, jen by to naši cestu zkomplikovalo.

"Princezno!" zaječel pronikavý hlas přes krví nasáklé nádvoří.

Prudce jsem otočila hlavu. Davem se prodírala Mirel a běžela ke mně s divokým, nefiltrovaným nadšením.

"Princezno?" zopakoval Jorik a přimhouřil oči, když těkal pohledem z Mirel na mě. "Proč ti tak řekla?"

Myšlenky se mi rozběhly naplno. "Je... duševně nestabilní," zalhala jsem a přinutila se ke strojenému, neohrabanému úsměvu. "Neustále mluví nesmysly." Udělala jsem k ní krok a zvýšila hlas. "Zlato, jsi v pořádku?" Mrkla jsem na Mirel a modlila se k bohům, aby jí to došlo a začala to hrát.

"Zlato? Prin—Kapitáne? Co to máš s očima? Proč na mě mrkáš?" zeptala se Mirel, naprosto mimo obraz.

"Mirel, zlato, pamatuj, že jsme manželé. Jsi moje žena," procedila jsem skrz zaťaté zuby a přistoupila blíž.

"Manželé? Žena? O čem to mluvíš? Jak můžeme být manželé? Zbláznil ses?" vyhrkla ze sebe.

Skoro jsem dostala infarkt. Popadla jsem ji za ramena a vtáhla do náhlého, drtivého objetí. "Mirel," sykla jsem jí přímo do ucha. "Myslí si, že jsem kluk a ty jsi moje žena. Hraj to."

"Aha! Mám to hrát!" zařvala Mirel tak, aby to slyšel celý tábor.

Plácla jsem jí ruku přes pusu a v duchu zanaříkala. Podívala jsem se na Jorika. Smál se, ačkoli, když zachytil můj pohled, rychle to zamaskoval zakašláním a nasadil vážnou tvář. Mirel, ty hlupačko, pomyslela jsem si.

Byl čas vyrazit. Jorik a skupina přeživších souhlasili, že pojedou s námi do Drakenfordu. Celkem nás bylo čtyřicet – třicet mužů a deset žen. Vydrancovali jsme stáje banditů a vzali si jejich robustní koně. Našla jsem vzadu přivázaného Běsa; zřejmě chňapl po každém, kdo se ho pokusil osedlat, a tak se pro mě ušetřil.

Než se nám naskytl pohled na impozantní brány Drakenfordu, zastavila jsem skupinu. Vzala jsem si stranou Rowenu, baculatou ženu, kterou jsme zachránili, s obrovským mateřským znaménkem na nose a širokým úsměvem s mezerou mezi zuby. Podala jsem jí královské roucho. Bude předstírat princeznu.

POHLED DRAVENA

Vzduch v mých soukromých komnatách byl prosycen pachem pižma, potu a syrového horka. Odelia ležela pode mnou, bledé nohy měla přehozené přes má ramena. Byla to má kamarádka z dětství, ale právě teď nebyla ničím víc než teplou pochvou pro mé uvolnění.

Byl jsem zabořený hluboko v její kundě a divoce a rytmicky jsem svým ptákem zajížděl dovnitř a ven. Mokré pleskání masa o maso se odráželo od kamenných stěn a zrcadlilo mou vlastní neklidnou, násilnickou povahu. Odeliino sténání plnilo místnost, nehty se mi zaryla do svalů na zádech, jak jsem do ní bušil.

Těžké dubové dveře se bez varování rozletěly. Do komnaty vstoupil Garrick.

Hlas mu uvázl v hrdle. Ztuhl, oči mu okamžitě klesly k podlahovým prknům a odvrátil pohled od explicitního pohledu na mé nahé tělo přirážející do Odelie.

Nepřestal jsem. Jeho nepohodlí mě nezajímalo. Sevřel jsem Odeliiny boky pevněji a přitáhl si ji nahoru vstříc svému ptákovi, jak jsem se zabořil hlouběji do její mokré dírky.

"Prostě mluv," zavelel jsem drsným zavrčením.

"Princezna Kaelia... je blízko Drakenfordu," zamumlal Garrick do podlahy.

Ještě jednou naposledy jsem do Odelie přirazil a z hrudi se mi vydral tichý vrčivý zvuk, jak jsem se vystříkal hluboko do ní. To uvolnění však jen pramálo zchladilo mou cynickou náladu. Vytáhl jsem se, vzal látku a otřel si ptáka do čista. Nasoukal jsem se do hedvábného županu, volně si ho svázal v pase a odehnal Odeliiny loudavé prsty, když natáhla ruku k mému stehnu.

"Uprchla banditům?" zeptal jsem se a přecházel k oknu. "Musím říct, že na mě udělala dojem."

"Ano, můj králi. Vypořádala se s bandity za jediný den. Musí být statečná," řekl Garrick a konečně k mně s lehkým úsměvem vzhlédl. "Měl byste ji přijít přivítat k branám. Bude tu každou minutou."

"Proč bych měl?" ušklíbl jsem se. "Budu v trůnním sále. Pošlete ji tam i s každým, koho přivedla."

"Ale můj králi, mohlo by se zdát neslušné, kdybyste ji nešel přivítat."

"Je mi to jedno," přerušil jsem ho. "Přivítám ji na svém trůnu."

Garrick se uklonil a odcupital. Odelia se posadila a přetáhla si zmačkaná prostěradla přes svá nahá ňadra. "Zdá se, že princezna se mu už líbí," zamumlala.

Odfrkl jsem si. Vešel jsem do umývárny, opláchl pot ze své kůže a oblékl si královský šat.

Seděl jsem v trůnním sále, jednu nohu líně přehozenou přes druhou. Členové mé rady lemovali pódium po obou stranách. Mezi nimi stála Odelia s chápavým úšklebkem hrajícím na rtech.

"Vaše Veličenstvo, princezna Eldorie!" ohlásil herold.

Naklonil jsem se vpřed, střípek zvědavosti pronikl mou znuděností. Těžké dveře se sténáním otevřely. Dovnitř vešla žena oděná v královském rouchu, následovaná početným doprovodem.

Trůnní sál byl obrovský a její pomalý, nemotorný krok zabral mučivé minuty. Když konečně stanula před schody k mému trůnu, zasáhla mě v zadní části krku vlna čirého, nefalšovaného hnusu.

Co to má kurva znamenat?

Zprávy přísahaly, že princezna z Eldorie je úchvatná kráska, štíhlá vize ladnosti. Ta žena přede mnou byla baculatá. Na samé špičce nosu měla obrovské, tmavé mateřské znaménko. Když se nervózně usmála a odhalila propastnou mezeru mezi předními zuby, fyzicky se mi zvedl žaludek. Vypadala jako cirkusový klaun. Cítil jsem se zrazen drby.

Podíval jsem se na svou radu. Vypadali stejně zmateně a vyděšeně.

"Zdravím, vaše nejvyšnosti," řekla ta žena.

Trhl jsem sebou. Její hlas byl hluboký, skřípavý a mužský. Andělský hlas? Kdokoli ty zprávy od zvědů psal, bude viset. Může mě někdo vysvobodit z tohohle utrpení? Neexistovalo, že bych si tohle stvoření vzal.

Ve snaze najít rozptýlení od té hrůzy zabloudil můj pohled na doprovod za ní. V tu chvíli jsem ho uviděl.

Chlapce. Byl oblečený v prostých, špínou zamazaných mužských šatech, ale jeho tvář mi ukradla dech přímo z plic. Měl pronikavé, oceánově modré oči, které se do mě zabodly bez sebemenší špetky strachu. Jeho rysy byly bezchybné, tak neskutečně krásné, až to vypadalo, jako by ho z neposkvrněného mramoru vytesali sami bohové. Jeho tvář byla drobná, dostatečně jemná, aby se mi dokonale vešla do dlaně.

A on se na mě uculoval.

Zjevně si užíval to viditelné zklamání, které jsem měl vepsané v celém obličeji. Zjištění mi v hlavě secvaklo. Ty rysy, ty oči – tohle nebyl chlapec. Byla to dívka v převleku. Vysmívala se mému utrpení? Proč nemohla být princeznou ona?

"Zdravím, Vaše Veličenstvo," zazněl náhle hlas.

Byl to ten nejandělštější, hedvábný zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Okamžitě jsem zbystřil pozornost. Krásná dívka oblečená jako chlapec vykročila vpřed, obešla baculatou návnadu a vyzvala můj pohled s dravou, nečekanou intenzitou.

"Jsem princezna Kaelia z Eldorie," oznámila.

Celý trůnní sál upadl do mrtvého, ohromeného ticha.