POHLED DRAVENA

„Co jsi to řekla?“ dožadoval jsem se odpovědi a můj hlas se odrážel od kamenných sloupů tichého sálu.

Dívka, která přede mnou stála, ani neucukla. Opětovala můj pohled, její nápadně oceánově modré oči se do mých zabodly bez jediné stopy strachu. „Jsem princezna Kaelia z Eldorie,“ zopakovala tónem pevným a jasným.

„Ale vždyť jste muž,“ vyhrkl ze strany jeden ze starších členů rady.

Vrhl jsem na něj zničující pohled. Copak byl ten starý blázen slepý? Každý, komu fungovaly oči, teď musel vidět skrz tu špínu a roztrhané oblečení.

Dívka si povzdechla a sáhla si na hlavu. Rychlým, nacvičeným pohybem si stáhla chlapeckou paruku. Dlouhé tmavé vlasy se jí kaskádovitě rozlily po ramenou, spadaly jí na záda a lemovaly tvář, která byla nepopiratelně ženská a nebezpečně krásná. Mužská iluze v mžiku zmizela a celý dvůr na ni zůstal zírat.

Trůnním sálem projel hromadný povzdech. Rada vybuchla v tlumený šepot a z jejich postojů vyprchalo strnulé napětí. Byli k smrti vyděšení, že mi na krku zůstane ta ohavná volavka, co stála vedle ní. Teď se jim po tvářích rozlil úlevný výraz. Dostanou krásnou královnu.

Moje vlastní reakce byla hořkou pilulkou ke spolknutí.

„Proč je tedy tato žena oblečená jako princezna?“ zeptal se Garrick, přistoupil blíž a ukázal na baculatou volavku, která rozpačitě postávala opodál. „A proč jste vy oblečená jako vesnický chlapec?“

Kaelia zvedla bradu. „Vydala jsem se na nebezpečnou cestu. Cestovat jako obyčejný chlapec bylo nezbytné bezpečnostní opatření.“

Ta logika byla sice zdravá, ale oheň, který mi hořel v hrudi, to neuhasilo. Udělala ze mě hlupáka. Nechala mě tu sedět v mém vlastním trůnním sále, s hrůzou očekávajícího chvíli, kdy si budu muset vzít tu klaunskou ženskou, zatímco ona tu stála bezpečně v převleku a vysmívala se mému utrpení. Mohla se převléknout hned, jakmile překročila hranice Drakenfordu. Místo toho si vybrala, že mě poníží.

Zíral jsem na její vzdorovitou, krásnou tvář. Jestli očekávala vřelé přivítání nebo milujícího manžela, šeredně se mýlila. Za tenhle malý kousek bude jakákoli vřelost, které by se jí snad mohlo dostat, nahrazena čirým utrpením.

POHLED KAELIE

Cítila jsem, jak se do mě zabodávají jeho oči. Král Draven seděl na svém trůnu a jeho pohlednou tvář stahovala potlačovaná zuřivost. Postavila jsem se jeho vražednému pohledu čelem.

Drakenford byl naprostým zjevením. Během té dlouhé cesty sem jsem očekávala, že najdu temnou, děsivou pekelnou krajinu hodnou tyrana. Místo toho byl palác místem magické velkoleposti. Týčící se věže zachytávaly sluneční světlo a architektura vibrovala starobylou, dechberoucí krásou. Byl pětkrát větší než Eldoria, plný bujných nádvoří a složitých kamenných řezeb.

Navzdory kráse jeho království vrhal sám král na zemi arogantní stín. Jeho vlastní matka byla naprostým kontrastem. Když jsme předtím dorazili k palácovým branám, Draven nebyl nikde k nalezení. Místo toho nás přivítala královna Eleanora. Byla překvapivě milá a jakmile jsem se jí svěřila se svou pravou identitou, hřejivě mě objala. Jemně se usmála a omluvila se za synův nedostatek způsobů.

Teď, když jsem stála ve velkolepém trůnním sále, jsem pochopila, proč cítila potřebu se omlouvat.

Před pár okamžiky jsem s čirým potěšením sledovala, jak se Dravenova dokonalá, andělská tvář zkřivila syrovým odporem k Roweně. Předpokládal, že tou baculatou, nervózní ženou je jeho nevěsta. Byla to dokonalá odplata. Tehdy v lese, když nás napadli ti zbojníci, mohl nařídit svým vojákům, aby nám pomohli. Rozhodl se odejít. Vidět ho trpět na tom trůnu pro mě bylo jako osobní vítězství.

Ale jak šepot rady utichal, můj pohled sklouzl za zuřícího krále. Mezi davem šlechticů jsem si všimla jedné ženy. Stála strnule a sledovala mě očima plnýma čisté, nefalšované nenávisti. Nikdy v životě jsem ji neviděla, a přesto na mě civěla, jako bych do základů vypálila její vesnici.

Draven se naklonil dopředu a opřel si bradu o ruku. Rty se mu zkroutily do úšklebku, který se ale neodrazil v jeho očích. „Vítejte v mé zemi, princezno Kaelio,“ řekl tónem podbarveným temným slibem.

Ušklíbla jsem se na něj v odpověď. „Děkuji, Vaše Veličenstvo.“

Postavil se, jeho vysoká postava dominovala celému prostoru. „Dnes večer se bude konat hostina na přivítanou princezny Kaelie v Drakenfordu,“ oznámil sálu, načež se otočil na podpatku a bez dalšího ohlédnutí odkráčel pryč.

Napětí opadlo, jakmile se za ním zavřely těžké dveře. S Mirel nás odvedli do našich nových komnat, abychom se připravily na večer.

Jorik se se mnou na velkolepé chodbě srovnal do kroku a v očích mu hravě jiskřilo. „Princezno Kaelio,“ dobíral si mě a záměrně natahoval ten titul. „Myslel jsem, že jste říkala, že jste muž.“

Unaveně jsem vydechla. „Omlouvám se, Joriku. Nechtěla jsem to nikomu říkat. Jen jsem se snažila na cestě chránit.“

Zasmál se a mávl nad mou omluvou rukou. „To je v pořádku. Chápu to. I když já věděl, že jste dívka, už od toho lesa.“

Zastavila jsem se a zírala na něj. „Opravdu?“

„Jo. Mirel vás nazvala ‚princeznou‘, když vás zajali,“ řekl Jorik a po tváři se mu rozlil potutelný úsměv. „Dal jsem si dvě a dvě dohromady.“

Vrhla jsem vražedný pohled na Mirel, která se s provinilou grimasou stáhla. Kdyby Jorik nebyl slušný člověk, její malé uklouznutí nás mohlo obě stát život.

Uvítací hostina se konala v obrovském hodovním sále. Křišťálové lustry vrhaly hřejivou zlatavou záři na dlouhé stoly prohýbající se pod pečenými masy a sladkými víny. Vzduchem se linula hudba, veselá a živá, přestože atmosféra u vrchního stolu by se dala krájet.

Draven seděl na svém trůnu uprostřed místnosti a vypadal jako znuděný bůh. V ruce držel stříbrný pohár, kroužil v něm nápojem a nejevil sebemenší zájem o oslavu, která byla uspořádána na mou počest.

„Princezno,“ zašeptala Mirel a naklonila se těsně k mému uchu, když jsme seděly u vedlejšího stolu. „Musím uznat... král Draven je tak pohledný. Jeho tvář vypadá, jako by ji vytesali andělé.“

Obrátila jsem oči v sloup a dloubala do jídla na talíři. „Možná vypadá jako anděl, Mirel, ale já pod tou kůží vidím jen ďábla.“

Mirel se zachihotala, ale její smích byl náhle uťat stínem, který padl na náš stůl.

„Princezno Kaelio,“ protáhl za námi nějaký hlas.

Otočila jsem se. Byla to ta samá žena z trůnního sálu – ta, která se na mě dívala s tak intenzivní nenávistí. Vstoupila do světla v bohatých smaragdových šatech, které obepínaly její křivky. Obklopovala ji aura čiré arogance.

„Jsem Odelia,“ prohlásila s bradou zvednutou vysoko. „Jsem dcera králova rádce.“

Vynutila jsem si zdvořilý úsměv. „Ráda tě poznávám, Odelio.“

„Ráda bych řekla to samé,“ zamumlala potichu.

Zamrkala jsem. Myslela si, že to neuslyším, ale já to slyšela. Zajímalo by mě, jaký má problém.

Odelia si založila ruce na hrudi a z jejího tónu odkapávala povýšenost. „Jsem také králova nejlepší přítelkyně a jeho oblíbenkyně. Pokud potřebujete vědět cokoli o králi, prostě se zeptejte mě. Protože já vím všechno.“ Ušklíbla se způsobem, který vypadal spíše jako hrozba.

Než jsem stačila zformulovat diplomatickou odpověď, Mirel práskla vidličkou o stůl.

„Jsem si jistá, že princezna bude mít dost času na to, aby krále poznala sama,“ odsekla Mirel ostrým hlasem. „Nemusíte si dělat starosti s tím, že byste jí musela pomáhat.“

Odeliiny oči se zúžily do malých štěrbin. Vypadala, jako by chtěla Mirel srazit na zem přímo tam, kde seděla. Místo toho vyloudila křečovitý, falešný úsměv. „Ach, jistě. Jak myslíte. Ale kdybyste změnila názor, budu hned tady.“

Otočila se na podpatku a hrdě odkráčela, její šaty šustily o kamennou podlahu.

„To je ale mrcha,“ zamumlala Mirel a vrhla nenávistný pohled na Odeliina mizející záda. „Už teď ji nesnáším.“

Tiše jsem se uchechtla. „Vždyť jsi ji sotva poznala, Mirel. Jak už ji můžeš nesnášet?“

„Nevím, princezno, ale mám z ní hrozný pocit. Navíc vy krále Dravena taky ještě pořádně neznáte, ale nenávidíte ho.“

„To je něco jiného,“ namítla jsem a ztlumila hlas. „Slyšela jsem o něm ty zkazky. Navíc jsem viděla, jak se zachoval v tom lese. Vím, že je to ďábel.“

„Bavíte se tu o mém bratrovi?“ ozval se hned za námi tenký, pronikavý hlásek.