POHLED ELEANORY

Přitiskla jsem dlaň na chladnou kamennou zeď a postávala hned za těžkými zlatými dveřmi králových komnat. Na rtech mi pohrával spokojený úšklebek. Zorganizovala jsem Kaeliin příchod sem se záměrným, vypočítavým úmyslem. Věděla jsem, že je můj syn zavřený s Odelií, a já to dusivé sevření, kterým si ho ta žena držela, z duše nenáviděla. Odelia byla prohnaná čarodějnice, snovala pavučiny, aby Dravena chytila do pasti a on z ní udělal svou královnu. Potřebovala jsem to kouzlo zlomit, než zapustí kořeny.

Poslat silně opilou Kaelii přímo do jeho soukromé svatyně byl naprosto dokonalý tah. Předtím jsem ze stínů sledovala, jak se Kaelia potácí chodbou a sotva se drží na nohou. Její opilost můj plán jen osladila. Už jsem si dokázala představit ten šok a zuřivost vepsané ve tvářích Dravena i Odelie, když jim princezna překazí to jejich malé dostaveníčko.

Naklonila jsem se blíž ke dřevu a napínala uši, abych zachytila výkřik nebo zvuk rozbitého skla.

„Co to děláte?“

Nadskočila jsem, srdce mi vyletělo až do krku. Prudce jsem se otočila a chytila se za hruď. Pár stop ode mě stál Kian, své malé paže založené.

„Bohové, ty jsi mě ale vyděsil,“ vydechla jsem a snažila se vzpamatovat.

„Mami, ty odposloucháváš Dravena?“ zeptal se Kian. Obočí se mu vyhnulo způsobem, který až příliš věrně zrcadlil jeho staršího bratra. Na pětiletého chlapce byl jeho pohled až znepokojivě ostrý.

„Samozřejmě že ne,“ zalhala jsem a přinutila se ke strnulému, rozpačitému úsměvu. „Jen procházím.“

Kian přimhouřil oči, zjevně nepřesvědčený, ale bez dalšího slova se otočil a odešel chodbou. Dlouze jsem vydechla a upravila si šaty, abych získala zpět svou důstojnost královny matky. Vrhla jsem poslední pobavený pohled na zlaté dveře a odspěchala pryč, v duchu jsem jásala nad chaosem, který jsem právě rozpoutala.

POHLED KAELIE

Do vnitřku lebky mi bušilo perlíkem. Zasténala jsem, řasy se mi zatřepotaly a otevřely se do oslepujícího šedého světla. První, co jsem zaznamenala, byl kousavý, krutý chlad prosakující mi až do morku kostí. Druhá věc byla neúprosná tvrdost, která mi tlačila na páteř.

Nebyla jsem v posteli. Ležela jsem natažená na mramorové podlaze.

Vzepřela jsem se na loktech a trhla sebou, když mi zapraskalo ve ztuhlých kloubech. Ranní vítr mi šlehal vlasy do obličeje. Byla jsem venku. Na balkoně.

Co to sakra? Jak jsem se sem dostala?

Mozek jsem měla jako na kaši, nasáklý tím absurdním množstvím vína, co jsem včera vypila. Nepamatovala jsem si jediný detail. Byla jsem snad tak opilá, že jsem se vypotácela ven a omdlela na balkoně? To nedávalo smysl. Služebnictvo by mě přece dovedlo do pořádného pokoje pro hosty.

Vyškrábala jsem se na nohy, které se mi pod mou vlastní vahou třásly. Celé tělo mě z toho brutálního kamene bolelo.

„Princezno!“

Otočila jsem se a uviděla Mirel, jak sprintuje přes pokoj spojený s balkonem, tvář bledou panikou. Skoro do mě vrazila.

„Hledala jsem vás všude!“ vydechla Mirel, popadajíc dech a držíc se za hruď. „Ptala jsem se personálu, kde jste. Řekli mi, že jste v králově pokoji, ale když jsem se tam šla podívat, nemohla jsem vás najít!“

Promnula jsem si tepající spánky. „Počkej. Řekla jsi právě v králově pokoji?“

„Ano.“ Mirel přikývla a její paniku najednou vystřídal vševědoucí úšklebek. „Jeden sluha mi řekl, že vás včera večer na přímý příkaz královny matky doprovodil do králových komnat. Říkal, že odteď máte s králem sdílet společný pokoj.“

Zírala jsem na ni a kolečka v mém kocovinou stiženém mozku se pomalu s rachtáním dávala do pohybu. Jestli mě přivedli do jeho pokoje, jak to, že jsem se sakra probudila na mrznoucím balkoně?

Mirelin úšklebek pohasl, když si prohlédla mou třesoucí se postavu. „Princezno, jste v pořádku? Proč jste spala venku, když je uvnitř taková obří postel?“

V hrudi mi vzplála zuřivost a vypálila ze mě ranní chlad. „Nevím,“ procedila jsem skrze zuby. Ale měla jsem zatraceně dobrý tip. Ten arogantní král mě doslova vyhodil ze svého pokoje jako pytel s odpadky.

„Můžeš mi sehnat něco na bolest hlavy?“ zeptala jsem se s hlasem staženým narůstajícím vztekem.

„Hned,“ řekla Mirel, otočila se na podpatku a spěchala pryč.

Zhluboka jsem se nadechla, studený vzduch rozdmýchával oheň v mých žilách. Vydala jsem se stejnou cestou z apartmá do velkolepých chodeb. Potřebovala jsem čisté oblečení. Potřebovala jsem své věci.

Skupinka služebných přerušila svou práci, když jsem se přiblížila, a jejich hlavy okamžitě klesly do hluboké úklony.

„Vaše Výsosti,“ sborově mi odvětily.

„Prosím, můžete mi říct, kam byly přesunuty moje věci?“ zeptala jsem se té nejbližší služebné.

Dívčina hlava vystřelila nahoru, oči rozšířené šokem. Ostatní zrcadlily její výraz. Šlo jen o slovo „prosím“, ale dívaly se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem. Královská rodina se tu k nim zjevně chovala jako k odpadu.

„Vaše věci jsou v králově pokoji, Vaše Výsosti,“ zamumlala a rychle zase sklopila zrak k podlaze.

„Nemusíte se pořád klanět,“ řekla jsem jemně. „Dívejte se na mě, když spolu mluvíme.“

„Omlouváme se, Vaše Výsosti, ale to nemůžeme,“ zašeptala dívka, ruce se jí třásly. „Jste princezna. My jsme jen služebnictvo.“

„Možná jste služebnictvo, ale jste lidské bytosti, stejně jako já.“ Nabídla jsem jí hřejivý, upřímný úsměv. „Chci, abyste se ke mně nechovaly jen jako ke své budoucí královně, ale jako k přítelkyni.“

Chodbou se rozhostilo ohromené ticho. Služebné si vyměnily zmatené pohledy, než se jejich napjatá ramena kolektivně a nenápadně uvolnila.

„Můžeš mi prosím ukázat cestu zpět do králova pokoje?“ zeptala jsem se té samé dívky.

Přikývla, skrz strach jí probleskl slabý úsměv. „Tudy, Vaše Výsosti.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, když jsem kráčela po jejím boku.

„Bria. Jmenuji se Bria.“

„Moc ráda tě poznávám, Brio.“

Jak jsme tak šly, myšlenky se mi honily hlavou. Zůstat v ďáblově pokoji? Sdílet s ním společný prostor? V žádném případě. Nakráčím tam, popadnu své věci a budu požadovat jiný pokoj. Odmítala jsem dopustit, aby se ke mně choval jako k toulavému psu.

„Princezno,“ ozvala se jemně Bria a vytrhla mě z mých vražedných myšlenek. Otočila jsem se k ní. „Jste velmi odlišná od ostatních členů královské rodiny. Všichni jsme si mysleli, že budete krutá a zlá, ale vy taková vůbec nejste.“

Uchechtla jsem se, byl to opravdový zvuk navzdory mé silné bolesti hlavy. „Děkuji, Brio.“

Zastavila se a ukázala na masivní dvoukřídlé dveře s vyrytým zlatem. „Tohle je králův pokoj.“

Při pohledu na ty dveře mi v mysli probleskla střípkovitá vzpomínka – jak jsem včera večer vrávorala přesně tímto rámem.

Neobtěžovala jsem se klepáním. Nečekala jsem, až mě ti dva po zuby ozbrojení strážní ohlásí. Rozrazila jsem těžké zlaté dveře, vtrhla rovnou dovnitř, připravená na válku.

Ztuhla jsem.

Draven stál uprostřed obrovského pokoje. Právě vylezl z vany. Jediný bílý ručník mu visel nebezpečně nízko na bocích a přiléhal k tvrdým, ostrým liniím jeho V-linii na břiše. Z konečků tmavých vlasů mu kapala voda, rýsovala cestičky po jeho široké hrudi a klouzala přes složitá černá tetování, která obepínala jeho vypracované svaly. Jeho fyzická přítomnost mě zasáhla jako rána. Jeho samotná velikost, surová, maskulinní síla vyzařující z jeho odhalené kůže mě na zlomek vteřiny paralyzovaly.

Ztěžka jsem polkla a donutila jsem své oči pohlédnout do jeho tváře.

Ušklíbal se. Tím znechucujícím, arogantním, vševědoucím úšklebkem.

V okamžiku, kdy se naše pohledy střetly, mlha v mém mozku se rozplynula. Vzpomínky na včerejší noc se přese mě převalily jako přílivová vlna. Vrávorání do pokoje. Propletené nahé končetiny na matraci. Ta žena pod ním. Přerušila jsem mu jeho sexuální radovánky.

A jako odplatu tenhle obrovský kretén odtáhl mé v bezvědomí se nacházející tělo ven a vyhodil mě na zmrzlou podlahu balkonu.

Zuřivě jsem na něj zírala, ruce se mi podél těla svíraly v pevné pěsti. Chtěla jsem překonat tu vzdálenost mezi námi a ten samolibý výraz z jeho nebezpečně pohledné tváře mu prostě smazat pěstí.

POHLED DRAVENA

Vztek ze včerejší noci zvolna přešel do chladného, vypočítavého podráždění. Stál jsem nad postelí a sledoval Kaelii, jak spí na přesně tom samém místě, kde jsem před chvílí hodlal ojet Odelii. Princezna vypadala, že vůbec netuší, že mi právě zničila noc a urazila mou hrdost přímo do očí.

Nehodlal jsem ji nechat pohodlně spát ve svém hedvábném povlečení.

Naklonil jsem se a popadl ji do náruče. Byla v mém náručí překvapivě lehká, hlava se jí bezvládně opírala o mou hruď. Přenesl jsem ji přes posezení, otevřel skleněné dveře a vyšel do kousavého nočního vzduchu.

Upustil jsem ji na tvrdou kamennou podlahu balkonu. Ani se nehnula. Jen se stočila do malého klubíčka, úplně mrtvá pro okolní svět. Dlouhou chvíli jsem tam stál, zíral dolů na její drobnou postavu a dal jsem si tichý slib. Až se probudí, jak se celá třese a všechno ji bolí, dostane svou první lekci: do mého prostoru nepatří. Nebude mi narušovat život, aniž by to mělo nějaké následky.

Teď jsem vystoupil z parou nasáklé vody z vany a pevně si omotal ručník kolem pasu. Kapky vody mi stékaly po krku a hrudi.

Zlaté dveře se rozletěly.

Vřítila se dovnitř Kaelia. Princezna měla zjevně bezohledný zvyk vpadávat do mých soukromých komnat.

Rázem se zastavila jako přimrazená. Její rozzuřený pohled přejel po mé odhalené hrudi a sledoval vodu kapající po mém trupu, než se střetl s mou tváří. Na vteřinu vypadala ztraceně, ochromená tím pohledem na mě. Ale šok rychle pominul, nahradila ho sžíravá, planoucí zuřivost. Hruď se jí prudce zvedala, ruce se svíraly v pěsti. Vzpomínka na probuzení na mrznoucím kameni jí musela konečně docvaknout.

Její hněv byl hutný a hmatatelný, naplňoval obrovskou místnost. Bavilo mě to. To fyzické napětí jiskřící mezi námi bylo nepopiratelné, byl to náhlý střet vzdoru proti autoritě. Nezajímal mě její vztek. Vyžíval jsem se v něm.

Naklonil jsem hlavu a dovolil, aby mi na rtech zahrál ostrý, temný úšklebek. Hra právě oficiálně začala.

„Spala jsi dobře, princezno?“ zeptal jsem se.