Lenora tiše povzdechla a prolomila těžké ticho. Po tváři se jí plížil nostalgický úsměv, který zjemňoval ostré vrásky kolem jejích úst. "Když jsem byla malá holka, babička Martha a děda Abner byli nerozluční s rodinou Bennettových. Úplně stejně jako jsou teď. Jezdívali jsme na jejich pozemek skoro každou neděli. Dobré jídlo, hlasité konverzace, nekonečné klábosení. Babička sedávala na verandě s vaší pratetičkou Beatrice a děda vždycky zmizel ve stodole se strýcem Gideonem. Mě ale klidné sezení nebavilo. Většinu času jsem trávila tím, že jsem divoce pobíhala s kluky po pastvinách."

"S Ezekielem a Simonem?" zeptala se Nora a úmyslně si ukousla ze své ovesné sušenky s rozinkami. "Není Owen o hodně mladší než ty?"

"Na Owena tehdy ještě nebylo ani pomyšlení," připomněla jim Lenora a její hlas nabral rytmickou, vypravěčskou kadenci. "Až do doby, kdy jsem byla už příliš stará na to, abych si trhala šaty o ostružiní. Ezekiel a Simon se tam občas motali, to ano, ale i oni byli mladší než já. Ne, mými stíny byli většinou jejich starší bratr, Theron. A jejich bratranec... Harlan."

Při prvním jméně přes Lenořinu tvář přešel zřetelný, chladný stín. V době, kdy jí ze rtů vyšlo to druhé, ochladila se kuchyň o deset stupňů.

Cora ztuhla. Její ruka se zastavila napůl cesty ke sklenici s mlékem. O Theronu Bennettovi věděla jen útržky – o oslavovaném důstojníkovi Konfederace, jehož jméno neslo těžkou váhu válečného hrdiny. Ale všichni v Lamaru znali Harlana Bennetta. Jeho jméno bylo v tomto domě prokletím. On byl zrádce. Muž, který pošeptal do ucha Quantrillovi a přesně ukázal křovákům, jak do Lamaru proniknout. Kvůli Harlanovi explodoval městský zbrojní sklad v roztříštěné šrapnely. Kvůli Harlanovi většina Lamaru lehla popelem za jedné děsivé noci plné krve a prachu. Nahoře na půdě byla po zbloudilé dělové kouli, která zasáhla právě tento dům, stále zubatá díra. Dokonce i teď její dědeček v deštivých dnech kulhal a ošetřoval si střelné zranění, které si odnesl z oné bohem opuštěné noci.

"Ty jsi pobíhala s Harlanem Bennettem?" Nořina čelist téměř vypadla z pantů. Šok, který zrcadlil Cořinu vnitřní paniku, byl jasně napsán na tváři její mladší sestry. "Mami, proč jsi o tomhle proboha nikdy dřív nepadla ani zmínka?"

Lenora mávla rukou v ostrém, odmítavém gestu, které mělo napětí rozehnat. "Ach, to bylo před celým životem. Prostě to nikdy nepřišlo na přetřes. Neviděla jsem smysl v tom vytahovat dávnou minulost, když už se prach dávno usadil."

"Mluvíš, jako bys byla stará jako babička," vložila se do toho Nora a naklonila se přes dřevěný stůl. "Mami, co má cokoli z toho společného s dvořením? Prosím, neříkej nám, že se ti dvořil Harlan Bennett."

"Nebo Theron Bennett?" dodala Cora. V duchu pronesla tichou, zoufalou modlitbu, aby to byl onen hrdinský konfederační důstojník, kdo si získal dřívější náklonnost její matky, a ne ten opovrženíhodný domobranec, který zaprodal své sousedy.

"Popravdě, byli to oba." Lenořin hlas se vytratil a nabral vzdálený, vtíravý tón. "Měla jsem si vzít Therona."

Tato slova visela ve vzduchu. Cora zamrkala a zpracovávala váhu jejího přiznání.

"Zemřel ve válce," pokračovala Lenora tiše a její rozostřený pohled zíral na protější stěnu. "Byla to hrozná, nesmyslná tragédie. Ale pravdou je, že v té době jsem už potkala vašeho otce. Už jsem se do Hirama hluboce a neodvolatelně zamilovala. Ale Theron byl drahý přítel. Dobrý muž. Nevěděla jsem, jak se mu podívat do očí a zlomit mu srdce. Nevěděla jsem, jak mu říct, že ho nemůžu milovat tak, jak by si on přál."

Na dlouhou chvíli se odmlčela. Její oříškové oči zmlžily a zaleskly se duchy její minulosti, než tu vlhkost zahnala mrkáním. Zaměřila svůj pohled ostře a jasně na Coru.

"Vím naprosto přesně, jaké to je říct ano na něco, co chceš odmítnout, zlatíčko," řekla Lenora a její hlas klesl do tichého, upřímného tónu. "Znám to nepřekonatelné puzení prostě někoho ušetřit od zraněných citů. Vyhnout se zmatkům a slzám. Ale věř mi v tomhle. Tahat muže za nos ze soucitu jen dláždí cestu rovnou k utrpení."

Cora pomalu, vážně přikývla. Kousky skládačky do sebe zapadly. Její matka jenom nežvanila o svém mládí; nabízela jí zrcadlo. Ticho se protáhlo, zhoustlo nevyřčenými otázkami. Coře jich na jazyku pálil tucet, ale tlačit na pilu by bylo jako strhávat náplast. Místo toho si vybrala dlouhý doušek studeného mléka.

Nora se však nevyznačovala takovou zdrženlivostí jako Cora. Vždycky v sobě měla víc syrové kuráže než ony dvě dohromady, a nechat matku se ošívat kvůli dobrému příběhu jí nedělalo nejmenší problém.

"A co Harlan?" dorážela Nora. "Ten se ti taky dvořil?"

Lenora si povzdechla a odstrčila židli. Vstala a přešla kuchyň, vyhledávajíc známou útěchu ve svých domácích povinnostech. Zvedla těžkou litinovou poklici ze zvolna bublajícího guláše, zamíchala hustý vývar vařečkou a upravila teplotu, než se znovu otočila ke svým dcerám.

"V téhle konkrétní záležitosti jsem toho neměla moc co říct," přiznala Lenora. "Byl pletichářský. Dokonce záludný." Vrhla ostražitý pohled ke stropu a snížila hlas do spikleneckého šepotu. "Vaše babička si myslela, že je to moc dobrá partie."

Cořiny oči instinktivně vyletěly vzhůru k dřevěným trámům nad nimi. Představila si prarodiče, jak podřimují ve své ložnici přímo nad kuchyní. Mátlo ji to. Jak se mohla její přísná, spravedlivá babička někdy podívat na Harlana Bennetta a vidět v něm hodného nápadníka? Ta žena teď nedovolila, aby se v její přítomnosti jeho jméno vůbec vyslovilo. Možná, že ono trpké ticho pramenilo z hlubokých rozpaků nad tím, že dovolila takovému výmluvnému hadovi vplížit se do jejich životů a dvořit se jejímu jedinému dítěti.

"Co se stalo?" zeptala se Nora, prakticky poskakujíc na židli a oči jí svítily nadšením z dramatu. "Ukázal se snad táta a seřezal ho?"

Z Lenořiných rtů vyklouzl upřímný smích a rozbil tu těžkou historickou tíhu. "Něco takového. Došlo k obrovskému nedorozumění mezi vaším otcem a mnou. Všechno to zosnoval Harlan Bennett. Zachytával dopisy, které jsem vašemu otci psala, a do jednoho je zničil. Když Hiram konečně odhalil pravdu a zjistil, co Harlan udělal... no, Harlan Bennett nemohl udělat moc, aby ho zastavil."

"A pak ho během toho nájezdu zabili, takže dostal, co si zasloužil," prohlásila Nora s neúprosnou definitivností. "Ale je škoda, že Theron zemřel. Představ si, co by se mohlo stát, kdyby se tak nestalo. Opravdu si myslíš, že by sis ho vzala, mami? Nebo bys našla odvahu mu říct, že jsi zamilovaná do táty?"

"Ach, našla bych způsob," ujistila je Lenora bez náznaku zaváhání. Zářivá, žhnoucí vřelost jí při zmínce o jejich otci prozářila tvář. "Nestává se moc často, aby se objevila láska, jakou jsme našli s Hiramem. Nenechala bych si ji proklouznout mezi prsty. Ale bylo by to zmatené. Složité. Mohla jsem Theronovi i sobě ušetřit horu žalu, kdybych byla od začátku prostě jen upřímná."

Její oříškové oči se opět upřely na Coru. Zpráva byla doručena s jasnou zřetelností. Cora přikývla a hruď se jí stáhla s vědomím, že utíkání před konfrontací případnou srážku jen zhorší.

Lenora zasunula židli a uhladila si zástěru. "Půjdu se podívat nahoru na vaše prarodiče. Ujistím se, že nebudou nic potřebovat, až se vzbudí. Pěkně pohlídej večeři, prosím, Coro."

"Ano, mami," zamumlala Cora.

Seděla mlčky, sledovala matku mizet ve dveřích a poslouchala tiché nášlapy jejích kroků na schodech. Vzala si poslední půlku sušenky a mechanicky žvýkala. Bylo to odpoledne nabité odhaleními, které měnilo její chápání půdy, na níž stála.

"Vždycky jsem přemýšlela, co se přesně stalo tomu Harlanovi Bennettovi," uvažovala Nora nahlas. Odstrčila svůj prázdný talíř stranou, setřela ze stolu pár zbloudilých drobečků, než si jemnou látku šatů stáhla zpět na klín.

"Čí jsou ty šaty?" zeptala se Cora zprudka. Zoufale potřebovala změnit téma, vymanit se z té násilné, komplikované historie hořícího Lamaru a ukradených dopisů. "To je opravdu nádherný odstín zelené."

"Jsou paní Peltzerové," odpověděla Nora a její prsty zkušeně nahmataly jehlu a nit. "Bude si je brát na svatbu své vnučky příští měsíc. Potřebuji jen dodělat pár dalších detailů na lemu."

"Jsem si jistá, že v nich bude vypadat nádherně," řekla Cora. Odsunula židli, dychtivá pohybu. Posbírala jejich prázdné talíře a sklenice a odnesla je ke dřezu, aby je umyla.

"Zajímalo by mě, jestli ho střelili jeho vlastní muži," pokračovala Nora a ignorovala Cořin pokus o změnu tématu. Její mysl byla stále uvězněna ve vzrušujících legendách o křovácích. "Možná ho Quantrill odrovnal cestou ven, protože jeho velkolepé plány na ten nájezd nakonec zhatili."

Cora nebyla připravená na to, aby se nechala znovu zatáhnout do té krvavé hry historických spekulací. Na ruce jí tekla studená voda, jak oplachovala talíře. "Musím se učit na zítřejší vyučování. Půjdu nahoru. Můžeš dohlédnout na večeři, dokud se máma nevrátí dolů?"

Nora přerušila šití. Opřela si zelené hedvábí na klín a vzhlédla. Odpolední slunce pronikalo skrz kuchyňské závěsy a zachycovalo na světlehnědých pramenech Nořiných vlasů teplý, zlatavý lesk.

Zatímco Cora byla věrným obrazem své matky, jemná a opatrná, Nora se silně nakláněla k Hawkinsově straně rodiny. Jejich otec často podotýkal, jak moc Nora připomíná jeho zesnulou sestru Hattie. Hattie byla blondýnka, zatímco Nořiny vlasy byly sytě karamelově hnědé, ale oči měly totožné – nápadný, ostrý odstín modré. Více než jen fyzické rysy to však byl oheň v těch modrých očích. Ta tvrdohlavá, neústupná jiskra, která Noru udržovala v boji, když by kdokoli jiný ustoupil. Byl to stejný oheň, jaký v sobě nosila jejich teta.

Jak tak stála u dřezu, zasáhlo Cořinu hruď náhlé, ostré bodnutí závisti. Někdy si zoufale přála, aby mohla být více jako její mladší sestra. Přála si, aby měla odvahu prostě jít za tím, co chce, a říct přímo, co si myslí, aniž by neustále zkoumala obzor kvůli záchranné síti nebo se obávala, koho by mohla zklamat. Nora měla v otázkách lásky a života jasno, které Coře chybělo.

"Měla bys prostě říct ne," řekla Nora. Její tón byl plochý, vyrovnaný a zbavený jakéhokoli škádlení. "Tobias Mercer pro tebe není ten pravý, sestřičko. Ty to víš a já to vím."

"Já vím," přiznala Cora. Opřela se o pult a cenila si upřímnosti své sestry, i když ji to děsilo. "Bude to ale těžké. Je milý a čeká jednoduchou odpověď. Všichni ve městě si myslí, že jsme dokonalý pár. Odejít od toho připadá, jako bych skočila z útesu."

"Ale jak zrovna říkala máma," přerušila ji Nora a pro zdůraznění namířila na Coru jehlou, "je tisíckrát lepší zlomit mu srdce teď než ho tahat za nos a zlomit mu ho za dva nebo za tři roky."

"To je pravda."

"Nebo ještě hůř, vzít si muže, kterého nemiluješ, jen proto, že se to sluší. Zasloužíš si najít to, co mají máma s tátou. Zasloužíš si to, co máme s Charliem."

Další důvod, proč žárlit na svou malou sestru, pomyslela si Cora ironicky. Nora lásce jen nerozuměla; už ji našla, zajistila si ji a nosila ji jako brnění.

"Díky, Noro," řekla Cora tiše. Otřela si vlhké ruce do ručníku a nabídla jí malý, rozhodný úsměv. "Uvidíme se u večeře."

Než mohla Nora vybudovat další logický případ, proč Cora musí přestat se ohýbat, aby vyhověla všem ostatním, a pro změnu upřednostnit sebe, Cora se otočila na podpatku. Vyrazila z kuchyně a spěchala ke schodišti. Chladný vzduch ve druhém patře jí nabídl krátký oddech od dusivého horka kuchyňských kamen, ale myšlenky jí dál pádily hlavou. Každý krok po dřevěných schodech byl těžší, jakmile na její ramena padla realita její situace. Unikla z kuchyně, ale nemohla uniknout nevyhnutelnému. Dříve či později se bude muset postavit Tobymu Mercerovi a bojovat za svou vlastní nezávislost.