„Jen jsem Delle říkala o Tobym, to je všechno.“ Cora tlumila hlas, spoléhajíc na masivní dubové dřevo rodinné bryčky, že je odstíní od otálejících věřících. Vzhlédla k otcovu ošlehanému profilu a zoufale doufala, že má pro tuto přesnou situaci schovanou nějakou hlubokou otcovskou moudrost.

Hiram ji poplácal po rameni, jeho mozolnatá dlaň drhla o její rukáv. „Aha. Rozumím.“

Víc neřekl. Už s ní krátce mluvil o Tobyho nabídce a Toby si ho dokonce odchytil v bance, aby mu oznámil své úmysly. Naštěstí měl Hiram taktickou mysl diplomata. V klidu jí koupil čas a řekl mladému farmáři, že potřebuje několik dní na to, aby tu vyhlídku zvážil. Toto odvedení pozornosti ji pro to ráno zachránilo a nechalo Coru opatrně a rozpačitě se vyhýbat Tobyho pohledu po celou dobu bohoslužby. Byla k smrti vyděšená, že by si mohl letmý pohled mylně vyložit jako odpověď, k jejímuž vyslovení jí chyběla odvaha.

Ticho se mezi nimi protahovalo, příjemné, ale těžké. Ostrost nedávného rozhovoru s Dellou jí stále palčivě vězela v mysli. Než stihla své myšlenky profiltrovat, prodrala se jí z hrdla zranitelná otázka.

„Tati, myslíš, že jsem se vzdala svých snů?“

Okamžitě těch slov litovala. Zněla drsně, nasáklá trpkými zbytky její hádky s Dellou.

Hiram se na lavici ošil. Tázavě na ni povytáhl obočí a Cora sklopila zrak k okopaným špičkám svých bot v hrůze z toho, že by s ní mohl skutečně souhlasit.

„Proč se ptáš na takovou věc?“ Hiramův hlas byl tichý, vyrovnaný a hluboký. „Kdo ti tyhle myšlenky nasazuje do hlavy?“

„Nikdo.“ Cora znovu vzhlédla, okamžitě si vědoma, že mu tu lež neprodá. „Della. Tvrdila, že bych si prostě měla vzít Tobyho a smířit se s tím, že ze mě bude farmářova žena.“

Hiram pomalu přikývl a zpracovával tu informaci bez špetky odsouzení. „A jak přesně přišla na to, že ses vzdala svých snů, když uvážíme, že jsi to vlastně ještě neudělala?“

Cora se na dřevěné lavici otočila. Na vteřinu přitáhla koleno k sedadlu, než si vzpomněla na své sukně a zase ho spustila, ale tělo nechala ostře natočené k otci, defenzivní a dychtivá ho přimět to pochopit.

„Copak si nevzpomínáš, tati?“ naléhala a připomínala mu své staré, vášnivé ambice. „Když jsem říkávala, že vyrazím na Západ? Chtěla jsem učit ve škole, kde by mě děti zoufale potřebovaly.“ Naklonila se blíž a ztišila hlas z paranoidní obavy, že by je kolemjdoucí ženy mohly zaslechnout. „V místech, kde byli rodiče psanci a holky ze salonu.“

Hiram ze sebe vydal vřelé, burácivé zasmání, ta vzpomínka mu v koutcích očí vykouzlila vrásky. „To si pamatuju. Chceš říct, že si myslíš, že neděláš to, co jsi vždycky zamýšlela, jen proto, že sedíš tady v Lamaru a ne někde v Coloradu nebo v Kalifornii?“

„Nebo v Texasu,“ odsekla Cora a vrátila se jí vzdorovitá jiskra.

„Ale Texas je na jihu, zlato.“

Cora na něj zpátky povytáhla obočí, čímž svého otce znovu rozesmála. „To vím, tati. Ale i tak tam vládne bezpráví.“

„Myslím, že kdybys to udělala, zjistila bys, že lidé jsou všude víceméně stejní. Kromě toho děláš obrovský rozdíl přímo tam, kde jsi. Vidím to.“ Lehce poklepal prsty do svého kolene. „Do banky neustále chodí lidé a neváhají si udělat čas, aby vychválili tvou báječnou práci s jejich dětmi. Mluví o tom, kolik se toho učí.“

„Ale tati...“ Cora se odmlčela, neschopná setřást své přetrvávající existenciální pochybnosti. Uznání bylo sice příjemné, ale nedotklo se té prázdné bolesti v její hrudi. „Co když jsem propásla své skutečné poslání jednoduše proto, že zůstat tady byla ta pohodlná a bezpečná volba?“

Hiram si povzdechl, těžký zvuk nesoucí váhu let. Pohlédl přes rameno k nádvoří kostela, kde se její matka a sestra stále zdržovaly se skupinkou starších žen. Pár kroků za Norou přešlápl Charlie, který odmítal opustit bok své snoubenky.

Hiram nabídl Coře jemné, rozumné varování. „Coro, víš, že jsem tě vždycky podporoval v tom, abys následovala své srdce. Tvoje matka ale špatně snáší, když jsou její milovaní pryč. Tu představu by naprosto nesnesla. Pokud by ses ucházela o místo v jedné z těch zemí bezpráví, musíš ze všeho nejdřív brát hluboký ohled na ni.“

Odmlčel se a jeho tmavé oči se upřely do jejích. „Vím, že se o sebe dokážeš postarat. Střílíš lahve jako ostrostřelec od chvíle, co jsi mi sahala sotva po kolena.“ Když se zasmála, věnoval jí letmý úsměv. „Ale nedokážu si představit, že bychom tě tu ve městě neměli. Nejsem si jistý, jestli plně chápeš, jak neuvěřitelně osamělé může být vyrazit na vlastní pěst a nechat za sebou všechno známé.“

Cora vstřebávala jeho vážná slova. Věděla, že mluví přímo ze svých vlastních osamělých dnů, kdy pochodoval napříč státy v armádě Unie. Ale místo aby její touhy uhasil, udělala jeho slova pravý opak. Hluboko v ní se rozdmýchal spící oheň. To, co ráno bylo jen malým uhlíkem, se nyní změnilo v palčivou, nepopiratelnou potřebu pokusit se o něco většího, jinak by zbytek života prožila s tíživou lítostí. Nemohla se usadit jen proto, že to bylo pohodlné.

„Jaké to bylo, tati?“ zeptala se přímo. „Být tam venku úplně sám.“

Hiram pokrčil svými širokými rameny. Otevřeně přiznal: „Většinou to bylo strašně osamělé. Rychle jsem si v řadách našel přátele. Dobré lidi, jako je Charles.“ Kývl směrem k Charlieho otci v dálce. „Ale nepřál jsem si nic jiného, než se vrátit domů k tvé matce. Ke své sestře. Rodina je to nejdůležitější na světě, Coro. Na to nesmíš zapomenout.“

Cora se dlouhou chvíli dívala otci do očí a vstřebávala jeho pravdu. Pomalým, chápavým kývnutím mu dala za pravdu.

Křupání štěrku signalizovalo, že se její matka a sestra konečně blíží k bryčce. Cora si uvědomila, že zabírá místo své matky.

„Díky, tati. Za tu moudrost,“ řekla Cora tiše.

Hiram mlčky naklonil hlavu na znamení souhlasu, otočil se, aby slezl, a pomohl své ženě nastoupit do vozu.

Cora se sklouzla po koženém sedadle a sesedla na dvůr. Její boty dopadly do prachu, a když se narovnala, zachytila pohyb poblíž rohu nabílo natřeného kostela.

Tobias Mercer.

Neodešel. Stál u budovy a upíral na ni zrak, sledujíc každý její pohyb. Dusivý tlak jeho pohledu působil jako fyzická váha, která jí svírala hruď. Do očí se jí draly slzy a donutily ji okamžitě odvrátit zrak, než z její tváře stihne vyčíst narůstající paniku.

V té těžké, rozhodující chvíli Coru s ostrou jasností zalilo hluboké uvědomění. Pokud chce někdy zažít skutečnou, vášnivou lásku, jakou představovalo to hluboké, neochvějné pouto jejích rodičů, bude se muset poohlédnout jinde. Tobias Mercer byl jen symptomem života, který nechtěla. Její budoucnost neležela v Lamaru.

Uvážlivými pohyby nastoupila Cora na zadní sedadlo bryčky. Uvelebila se na polštářích a tiše sledovala, jak se její sestra vyklání přes zábradlíčko. Nora se láskyplně a romanticky loučila se svým snoubencem, jejich hlasy byly protkané naprostou jistotou a tichou oddaností.

Coru strašlivě rozbolelo u srdce. Náhle zatoužila po takovém hlubokém, vzájemném spojení mnohem víc než kdykoli předtím, než v její mysli Tobyho nabídka k sňatku zažehla tisíce nových, děsivých otázek.