Cinkot jídelních talířů konečně utichl, když Cora vyklouzla zadními dveřmi Bennettova statku. Potřebovala dýchat. Tísnivá váha pohledu Tobiase Mercera jí stále ulpívala na kůži jako dusivý prach z lamarské cesty. Stísněný prostor jízdy kočárem ji zanechal neklidnou a hlavou se jí honilo příliš mnoho otázek ohledně její budoucnosti. Přešla přes verandu, sešla na dvůr a šla dál, kolem stodoly a tichého ržání pasoucích se koní.

Vzpomněla si na historky, které vyprávěla její matka. Lenora často mluvila o tom, jak v mládí divoce pobíhala přesně po těchto pastvinách a závodila s chlapci až k hustému lesu a malému rybníku ukrytému za okrajem stromů. Coře najednou došlo, že nikdy neprozkoumala vnější okraje rodinného pozemku. Zmocnila se jí hluboká, zvláštní zvědavost. Chtěla vidět zemi, po které chodila její matka, než válka rozervala jejich svět.

„Coro! Počkej!“

Tichý odpolední vzduch prořízl Nořin hlas. Cora zpomalila krok a otočila se, aby sledovala svou mladší sestru, jak kluše po nerovné trávě. Nora si tiskla ruku k žebrům a oddechovala, když ji dohonila.

„Kam proboha jdeš?“ vydechla Nora a mírně se předklonila, aby popadla dech.

„Možná bys měla trávit víc času venku,“ dobírala si ji Cora a s letmým úsměvem se zadívala na zardělé tváře své sestry.

„Možná bych i trávila, kdybych přišla na to, jak zároveň šít rovný lem a šlapat přes rozlehlé pole.“ Nora se po Coře ohnala a narovnala se. „Vážně, co tu děláš? Vždyť právě skončil oběd.“

„Zrovna jsem si uvědomila, že tu farmu vlastně vůbec neznám,“ řekla Cora a obrátila se zpět ke zvlněné pastvině před nimi. „Maminka vždycky vyprávěla, jak tu jako dítě pobíhala. Řekla jsem si, že by mohlo být zajímavé se projít a podívat se, co tam vlastně je. Přidáš se?“

Nora se zhluboka nadechla a její dech se zklidnil na normální úroveň. „Ano, samozřejmě. Veď mě.“

Vydaly se pomalým, toulavým krokem, aniž by směřovaly k nějakému konkrétnímu cíli. Udržovaný dvůr u statku brzy ustoupil divočejší krajině. Vysoká tráva jim třela o sukně. Prodraly se křovím a brzy stály na okraji starého, silně zarostlého sadu. Sukovité větve jabloní a hrušní se nad nimi klenuly ve spletitých, nezkrotných korunách. Ve vzduchu těžce visela sladká, pronikavá vůně zkvašeného ovoce, zbytek loňské nesklizené úrody hnijící ve vysokém plevelu.

„Zajímalo by mě, proč se o to tu nikdo nestará,“ poznamenala Cora a opatrně překračovala hnijící kmen a hromadu potlučených jablek.

„Možná už strýček Gideon všechnu tu půdu prostě nezvládá obstarat,“ podotkla Nora a rozhlížela se po spletitých větvích. „Jeho synové se oženili a odstěhovali, jak víš. Vnuci teď mají svá vlastní hospodářství a své vlastní starosti.“

Cora zamyšleně přikývla. Dellin manžel teď obhospodařoval své vlastní pozemky. Možná proto Della tak tlačila na to, aby se Cora vdala za místního farmáře – aby měla jistotu, že budou mít stále něco společného. Ale Cora si pamatovala dobu, kdy Della chovala jiné sny. Della chtěla učit. Měla na to známky. Místo toho si vybrala sňatek s Levim a hned po promoci se usadila v Lamaru. Vzhledem k tomu, že Cora byla v té době jedinou učitelkou, kterou město potřebovalo, přijala to místo a usadila se poblíž Bennettova statku. To ji drželo dostatečně daleko od městských klepů, a přitom dost blízko domovu.

„Strýček Gideon mohl tuhle část prostě rozparcelovat a prodat,“ uvažovala Cora nahlas a protáhla se kolem nízko visící větve.

„Možná ji nikdo nechtěl.“

Zabloudily hlouběji mezi stromy. Vpředu před nimi hustý podrost náhle zřídl. Ze stínů sadu vystoupila nízká kamenná zídka. Byla asi do pasu vysoká a tvořila úhledný čtverec o straně zhruba třiceti stop. Ten kontrast byl zarážející. Vně hranice rostla tráva divoce a neupraveně. Uvnitř byl pozemek zastřižený a nedotčený, pečlivě chráněný před zanedbáním okolního sadu.

Cora přistoupila blíž a nakoukla přes kamennou zeď. Jasně se před ní zjevily obrysy zvětralých kamenných náhrobků. „To je hřbitov.“

Nora zůstala vzadu, její kroky začaly být najednou váhavé. „Rodinný pozemek. Možná bychom tam neměly chodit. Přijde mi to nevhodné.“

„Proč ne? Někdo se o to zjevně stará. Podívej na tu trávu.“ Cora našla v kamenné zdi úzký průchod. Prošla mezerou a její boty měkce dopadly na zastřiženou zelenou zem. Pět nebo šest náhrobků tu stálo v úhledných, promyšlených řadách. Uvnitř zdí zbývalo spousta prázdného místa. Na okamžik ji napadlo, jestli na tomto přesném místě jednou spočinou prateta Beatrice a prastrýc Gideon.

Nora ji následovala dovnitř a oči jí okamžitě klesly k drobnému, plochému kameni nedaleko vchodu. „Chlapeček Bennett,“ přečetla nahlas a její tón klesl v náhlém smutku. „Nikdy jsem nevěděla, že teta Beatrice přišla o dítě.“

Cora pohlédla na vytesaná data. Kojenec nepřežil ani celý den. Tichá, těžká tragédie, která ale v těchto končinách nebyla ničím neobvyklým. Chudák chlapec ani nedostal jméno.

O několik kroků dál přitáhl Cořinu pozornost větší, impozantnější náhrobek. „Podívej na tamten.“

Opatrně obešly hrob kojence. Na vrcholku vysokého náhrobku byly hluboko do žulové plochy vytesány dvě zkřížené muškety. Jméno se tučně rozprostíralo přes střed: Theron Bennett.

Cora vrhla úkosem pohled na Noru. Sestra měla oči široce rozevřené šokem.

„To je muž, kterého si měla maminka vzít,“ zašeptala Nora, jak do sebe dílky zapadaly. Naklonila se blíž, aby si přečetla blednoucí nápis pod jménem. „Podívej na to. Píše se tu, že padl u Wilson’s Creek. Byl to důstojník Konfederace.“

Coře přeběhl po zádech mráz. Upřeně hleděla na kámen a zpracovávala ta vytesaná slova. „Nebyl tatínek u Wilson’s Creek?“

Nora ztěžka polkla a otočila se k sestře. „Ano. Umíš si to představit? Bojovat ve válce proti vlastnímu bratranci?“

Cora pomalu zavrtěla hlavou. Romantizující příběhy o válce, které se vyprávěly ve městě, vždycky zamlouvaly tu brutální, rozpolcenou realitu. „Myslím, že nám toho spoustu neříkají.“

Přešla kolem Theronova hrobu a její zrak utkvěl na dalším kameni poblíž. „Hattie Hawkinsová.“ Cora udělala pár kroků a gestem vyzvala Noru, aby šla blíž. „Teta Hattie. Tvá jmenovkyně.“

Nora natáhla ruku a pevně se chytila Cořiny paže. Zírala dolů na hrob dívky, jejíž jméno nesla. „Tatínek ji tak moc miloval.“

Dlouhou chvíli stály v tichu, tíha rodinného žalu se jim opírala do ramenou. Tiché šustění listí nad hlavou působilo jako varování z minulosti.

Cora obrátila pozornost k poslednímu náhrobku v řadě. Byl malý. Nenápadný. Ale jméno vytesané na jeho přední straně jí do žil vyplavilo čerstvou dávku adrenalinu. „Harlan Bennett je pohřbený tady?“

Nora se otočila a stoupla si vedle ní. „Proč by mu proboha dovolili ležet na rodinném pozemku? Po tom, co provedl?“ Její hlas v sobě nesl ostrou, nepopiratelnou špetku pobouření.

„To nevím.“ Cora pohledem přejela vytesaná data. 1864. Sedělo to dokonale. Byla si jistá, že tohle je ten muž, který zradil Lamar Quantrillovým nemilosrdným nájezdníkům. Ten muž, který byl zodpovědný za vypálení jejich města a povraždění jejich sousedů.

„Harlan byl stále součástí rodiny.“

Při tom náhlém hlasu obě dívky nadskočily.

Cora se otočila. Lenora stála hned za nízkou kamennou zídkou. Hleděla na hroby, výraz nečitelný, a pak tiše prošla úzkou mezerou, aby se přidala ke svým dcerám.

„Teta Beatrice na tom trvala,“ řekla Lenora a její pohled se pevně upřel na malý kámen. „Mohla jsem sotva protestovat, i když jsem věděla, jaké čiré zlo ten muž napáchal.“

Cora a Nora si vyměnily všeříkající pohled. Jejich matka už nemluvila jen o zničení města. Bolest v jejím hlase sahala mnohem hlouběji.

Nora udělala pomalý krok k jejich matce. „Mami,“ začala, tónem jemným, ale naléhavým. „Můžeš nám povědět zbytek toho příběhu? Mám pocit, že jsi nám tuhle začala něco vyprávět, ale je toho mnohem víc. Že ano?“

Cora se postavila vedle své sestry. Otázka, která jí hořela v mysli od chvíle, kdy si přečetla Theronův náhrobek, se prodrala na povrch. „Byl tam tatínek, když Theron zemřel? Na náhrobku stojí Wilson's Creek.“

Lenora ze sebe vydala pomalý, roztřesený povzdech. Pohlédla ze zvětralých hrobů zpět na své dcery. „V té bitvě byl, zlato. Ale toho dne neviděl Therona padnout. Tvůj otec byl u Wilson's Creek těžce zraněn. Skoro tam venku také zemřel.“

Cora se střetla pohledem s Norou. Šok se jí divoce rozlil hrudí. Kolikrát jenom seděla jako malá holčička tátovi na klíně a prstem obkreslovala hrubé, zubaté jizvy táhnoucí se přes jeho rameno a klíční kost? Kdykoli se zeptala, jak k nim přišel, Hiram změnil téma. Před svou minulostí vždycky zavíral dveře.

Cora znala spoustu mužů, kteří válku přežili. Veteráni plnili prašné ulice Lamaru. Muži, kteří bránili své domovy před Quantrillem. Většina z nich ty vzpomínky pohřbila hluboko a odmítala mluvit o té krvi a hrůze. Respektovala jejich mlčení. Ale tohle bylo jiné. Tohle byla její krev. Ta hluboká láska, jejímž svědkem byla u svých rodičů celý život, se zocelila v tomto ohni.

Cora ucítila, jak v ní zapouští kořeny divoký hlad po pravdě. Potřebovala znát jejich příběh.