Pohled Rhey

„Drž hubu!“ Meg ztěžka, trhaně lapne po dechu, oči rozšířené jako podšálky. „To myslíš vážně? Tys šla do VIP apartmá Silase Vance? Jakože *toho* Silase Vance?“

Její hlas zazvoní přes areál kampusu tak hlasitě, že se několik studentů zahýbajících za roh zastaví, aby se podívali naším směrem. Panika mi v hrudi vystřelí horkce a rychle. Vrhnu se dopředu, málem srazím její rameno do měkké trávy a rukama se jí zběsile snažím fyzicky zakrýt ústa.

„Ztiš hlas!“ zasyčím, ale ona se vyvlékne, vyhýbá se mému stisku s frenetickou, bzučící energií.

„Jak bych ho proboha mohla ztišit?“ křičí šeptem, posadí se a oprašuje si z džínů kousky trávy. „Moje nejlepší kamarádka s ním šla včera v noci do hotelového pokoje a čekala až do týhle pitomý vteřiny, než mi to řekne!“

Klesnu zpět k tlusté, drsné kůře dubu a přitáhnu si učebnici k hrudi jako štít. Meg pracuje jako servírka v Caldwell Resorts, přesně na tom místě, kde se konal večírek k zasnoubení. Zná lépe než kdokoli jiný ten druh děsivé moci, jakou muž jako Silas Vance nad naším světem má.

„Celé to setkání proběhlo neuvěřitelně rychle,“ přiznávám si a třu si bolavé spánky. „Vypila jsem až moc šampaňského a moje emoce byly jeden zničený, opilý chaos. Sama jsem to stěží zpracovala, než se na mě sesypal zbytek noci.“

Megino škádlivé chování zmizí. Nakloní se a s náhlými obavami svraští obočí. „Co se ještě stalo?“

Spolknu tvrdý knedlík, který se mi tvoří v krku. Vyprávím jí zbytek mé hrůzostrašné noci. Nevynechám jediný detail, nechávám vyhřeznout ošklivou pravdu – jak si mě Declan vzal stranou do stínů, jak samolibě nabídl, že splatí zdrcující pětimilionový dluh mého otce pod jednou nechutnou podmínkou. Chtěl, abych byla jeho tajnou milenkou, zatímco on si vezme někoho jiného.

Meg spadne brada. V jejích tmavých očích zableskne čirá zuřivost.

„Ten sráč má ale nervy!“ odplivne si, vytrhne ze země hrst trávy a zahodí ji stranou. „Jak se opovažuje! Veřejně tě odmítne, poníží tě před celou smečkou a pak požaduje, aby ses stala jeho malou děvkou ve stínech? Nemá v sobě ani kousek studu.“

„Sedím tu a nevím, co mám dělat, Meg,“ zašeptám a cítím, jak se mi na unavená ramena snáší paralyzující tíha porážky. „Neexistuje pro mě žádný reálný způsob, jak získat pět milionů dolarů. Jsem naprosto bez možností.“

Mezi námi padne těžké ticho. Vzdálené klábosení studentů se vytrácí, jak moje myšlenky padají do temné, beznadějné propasti. Ale když znovu zvednu zrak, hněv z Megiiny tváře vyprchal. Po rtech se jí plíží pomalý, nervózní úsměv. Tenhle pohled znám.

„Říkala jsi, že ti Silas dal na sebe svoji osobní košili?“ ptá se a hlas jí klesne o oktávu.

Pomalu přikývnu. „Jo. Protože se mi roztrhly šaty.“

Meg mě chytne za ruku a prsty se mi zaryje do kůže. „Není to snad jasné, Rheo? Silas do tebe opravdu dělá. Proč jinak by ti dával své oblečení? Chtěl, aby ti na kůži ulpěla jeho majetnická, mátová vůně.“

„Meg, úplně ses zbláznila,“ namítám a stáhnu paži. „Nic za tím není.“

„Pracuju na VIP patrech neustále,“ trvá na svém a nakloní se blíž, oči jí jasně září divokým, nebezpečným nápadem. „Viděla jsem, jak se mu k nohám vrhají nádherné ženy. Je notoricky nemilosrdný a vybíravý. Za celou dobu, co ve městě dělám servírku, jsi první žena, které kdy něco takového nabídl.“

Zavrtím hlavou, abych tu teorii zoufale popřela. „Dal mi košili, protože jsem byla polonahá na chodbě! A ten polibek… trpěla jsem. Chtěla jsem to Declanovi za jeho zradu zoufale oplatit. Vypila jsem toho moc.“

Meg se ušklíbne a v oku se jí zaleskne poznání. „Musíš téhle vzácné páky využít ke své absolutní výhodě.“

„O čem to mluvíš?“

„Máš ještě to svůdné červené prádlo, které sis koupila speciálně na nadcházející svatební noc?“ ptá se. „Udělaj Silasovi soukromou návštěvu. Dej mu nabídku, kterou prostě nebude moct odmítnout.“

Její skandální návrh mi zvoní v uších a mrazí mi krev v žilách. Hluboko uvnitř vím, že je to strašný, neuvážený nápad. Nabídnout své tělo tomu nejděsivějšímu muži našeho světa výměnou za miliony dolarů zní jako obrovská chyba.

Ale později v noci, když přecházím po podlaze své ložnice, nemohu její slova vyhnat z hlavy. Dům působí dusivě. Pokaždé, když projdu kolem matčiných dveří, slyším její tlumené vzlyky. Zase se zamkla, pohlcena těžkou izolací a čerstvým traumatem z návštěv mého otce ve vlhkém, nemilosrdném vězení smečky. Topíme se v tomto obrovském dluhu. Pokud neudělám něco drastického, přijdeme o domov, o postavení a o svobodu.

Než mi oknem prokrvácí ranní slunce, mám jasno.

Potlačím hlubokou bolest srdce vyzařující z mé hrudi. Otevřu spodní zásuvku komody a vytáhnu jemné, ohnivě červené spodní prádlo. Bylo určeno pro Declana. Bylo určeno pro noc lásky. Teď je to zoufalý vyjednávací žeton. Polknu těžkou ostudu a natáhnu si průsvitnou krajkovou látku na holou kůži. Kostice mi zvednou prsa a jemná ramínka se mi lehce zaříznou do ramen. Kontrast zářivě červené proti mé bledé pleti působí nedovoleně, jako bych si na vlastní tělo malovala terč. Sedí mi perfektně, přesně obepíná každou křivku, ale místo abych si připadala krásná, cítím, jak se mi na zátylku sbírá nervózní pot.

Vezmu ze skříně dlouhý, těžký trenčkot a pevně si ho oviňuji kolem těla, abych skryla svou polonahotu. Pásek si pevně uvážu v pase. Vlasy nechám rozpuštěné ve volných vlnách a nanesu si make-up, abych zvýraznila rysy obličeje.

Jízda do centra města proběhne v mlze úzkosti smíšené s odvážným odhodláním. Vystoupím na chodník a kráčím rovnou do tyčící se slavné budovy korporace Silase Vance.

Bezvadná hala je rozlehlým mistrovským dílem studeného mramoru, tyčících se sloupů a elegantního skla. Za hlavním recepčním pultem se leskne masivní stříbrné logo, drsná připomínka astronomického bohatství, kterým tento muž disponuje. Podpatky mi klapou o vyleštěnou podlahu a ten rytmický zvuk se rozléhá oním jeskynním, děsivým prostorem. Za pultem na klávesnici píše přísná recepční. Když se přiblížím, sotva na mě pohlédne.

„Dobré ráno,“ pozdravím s hlasem zdvořilým, ale pevným. „Žádám o setkání se Silasem Vancem.“

Recepční přestane psát. Vzhlédne s nepobavenýma, hořkýma očima a přejede můj trenčkot se zjevným pohrdáním.

„Máte předchozí schůzku?“ zeptá se ploše.

„Ne, ale—„

„Poslouchejte, nemám na tohle čas,“ vyštěkne agresivně a uřízne má slova drsným mávnutím ruky. „Chodí sem nespočet žen a dožadují se s ním vidět. Řeknu vám přesně to, co říkám všem ostatním. Pan Vance je neuvěřitelně zaneprázdněný muž. Nemá čas ani trpělivost zabývat se nekonečnými fanynkami.“

Než vůbec stihnu na její drsné odmítnutí reagovat, celou místností se rozlehne hluboký, dunivý a autoritativní hlas, který zavibruje až do morku mých kostí.

„A co vám dává právo odhánět ty, kdo mě přišli navštívit?“