Pohled Lydie.

Schovávala jsem se.

Z jídelny jsem doslova vystřelila, tváře mi hořely pod tíhou stovky nenávistných pohledů, a našla jsem útočiště v tom nejzapadlejším a nejtmavším rohovém boxu kavárny v kampusu. Seděla jsem tam s koleny přitaženými k hrudi a zírala na kousek papíru, který mi Cassian podal, jako by to byl kus radioaktivního odpadu.

Telefon v kapse mých džínů nepřestával vrčet.

Upozornění z anonymního fóra Kingsmontské univerzity se jen hrnula. Nemusela jsem ani odemknout obrazovku, abych přesně věděla, co se v nich píše. Ubohá stipendistka a hokejový král. Jaký to titulek. Drby se už šířily rychleji než voda z prasklé přehrady a já byla přišpendlená přímo v naprostém středu tohohle průšvihu.

Nedokázala jsem si tu chvíli přestat přehrávat v hlavě. Nedokázala jsem přestat myslet na ten intenzivní, neochvějný pohled v Cassianových tmavých očích těsně předtím, než vstal a odešel. Nevypadal jako kluk, který by si dělal krutou legraci. Vypadal jako muž, který jednoduše čeká, až už konečně řeknu ano.

Všichni na téhle škole věděli o válce mezi Lombardiovými a Mercerovými. Nebyla to jen nějaká neškodná univerzitní rivalita. Byla to krutá, po generace hluboce zakořeněná krevní msta mezi dvěma obrovskými korporátními impérii, která strávila poslední desetiletí snahou přivést to druhé na mizinu.

Cassian byl tichým hrdinou kingsmontského hokejového týmu. Byl ten, kterého všichni zbožňovali a fandili mu, stoický dědic, který měl celý kampus omotaný kolem prstu.

Enzo byl jeho přesný opak. Enzo byl lehkomyslný playboy impéria své rodiny. Trávil víc času předváděním svého směšného bohatství a naháněním holek, než kolik ho kdy strávil sezením v posluchárně.

Když jsme vyrůstali, byla jsem vždycky tím neohrabaným třetím bodem v jejich chaotickém trojúhelníku. Vždycky jsem trčela přímo uprostřed.

Jak jsem seděla v potemnělé kavárně, vzpomínky se mi vracely. Vzpomněla jsem si na naše bitky na hřišti ve školce, když jsme byli děti, které nechápaly korporátní války. Oba mi tehdy přísahali, že jednoho dne budu jejich nevěstou. Vždycky jsem to brala jen jako vtip. Byli jsme jen děti.

Ale už tehdy byly rozdíly zřejmé. Cassian byl ten, kdo si skutečně do krve rozedřel klouby, když za mě bojoval, neustoupil ani o krok a inkasoval rány, i když byl v oslabení. Enzo by jen vycenil ten svůj úsměv za milion dolarů a využil svého šarmu, aby se z maléru vykecal, vždycky se choval tak, jako by mu svět všechno dlužil.

Celé roky jsem se rozhodovala zůstat po Enzově boku. Přesvědčila jsem sama sebe, že jeho nablýskaný šarm je bezpečnější než ten intenzivní, pohlcující oheň, který plál v Cassianových očích. Přestože jsem věděla, že Enzo je bezohledný playboy, nemohla jsem si pomoct a upínala jsem se k ubohému střípku naděje. Doufala jsem, že se jednoho dne probudí a uvědomí si, že mě miluje.

Jak obrovská chyba se z toho vyklubala.

"Lydie! Panebože, všude tě hledám!"

Nadskočila jsem na sedadle, když moje nejlepší kamarádka Camilla doslova vpadla do boxu a sesunula se na židli naproti mně. Oči měla v naprostém šoku doširoka otevřené.

Těžce práskla telefonem o dřevěný stůl. Displej ukazoval hlavní stránku školního fóra.

Cassianova veřejná odpověď na můj příspěvek byla připnutá úplně nahoře. Byl to nejlépe hodnocený komentář, pyšnil se stovkami lajků a chaotickým vláknem odpovědí od lidí, kteří z toho naprosto šíleli.

"Lydie, okamžitě mi řekni, proč ti Cassian Mercer nabízí luxusní apartmá v Summitu," dožadovala se Camilla.

Vyčerpaně jsem si povzdechla a všechno jí řekla. Vysvětlila jsem jí zoufalou potřebu bytu. Vysvětlila jsem, jak jsem dala to oznámení na stránky, a pak, jak Cassian prostě napochodoval, dal mi své číslo a odešel.

Potom jsem jí řekla o tom dramatu na koleji. Od celé té groteskní sexuální šarády, kterou Enzo a Blair předvedli, aby mě potrápili, až po pozvání na večeři pro Blair, které Enzo jen tak mimochodem nadhodil.

Camilla vypadala, že přímo uprostřed kavárny dostane infarkt.

"Musíš to udělat. Musíš mu hned zavolat," naléhala a namířila ostrý prst na papír.

"Nemůžu se jen tak nastěhovat ke klukovi, kterého jsem neviděla víc než deset let, Camillo. Mluvili jsme spolu dvě minuty a bylo to hrozně intenzivní. Je to moc," namítla jsem a zavrtěla hlavou.

"Lydie, podívej se na sebe," vyjela Camilla a tón jí zvážněl. "Jsi vyčerpaná, schováváš se a tvůj 'nejlepší kamarád' má plné ruce práce s tím, aby přivedl domů jinou holku a seznámil ji s rodiči."

Naklonila se přes stůl, vnikla do mého osobního prostoru a donutila mě opětovat její zuřivý pohled.

"Cassian je tady zlatý chlapec z nějakého důvodu. Je zodpovědný a je tichý. Jestliže ti veřejně otevírá dveře, v podstatě tě chrání před následky," trvala na svém.

"Pravděpodobně to dělá jen proto, aby naštval Enza," zamumlala jsem.

"Koho to zajímá?" vyštěkla Camilla. "Je to tvá šance konečně přestat být Enzovým stínem. Nikdy si tě nevybere, Lydie."

Ta slova mě zasáhla silněji než déšť bušící do oken kavárny.

Měla pravdu. Pravda chutnala jako popel, ale měla pravdu.

Pomyslela jsem na to, jak Enzo v poslední době zrušil naše tradice. Na páteční filmové večery, které vynechal. Na desetileté výročí našeho přátelství, na které zapomněl, protože Blair chtěla strávit den v lázních. Dokonce mě nutil jít s ní nakupovat.

To srdcervoucí uvědomění se mi usadilo hluboko v kostech. Už jsem nebyla jeho nejlepší kamarádka. Byla jsem jen zvyk, kterého se snažil zbavit.

Drtivá tíha mého zlomeného srdce se přesunula. Slzy vyschly a nahradila je mrazivá vlna jasnosti.

"Vracím se na kolej," řekla jsem a prudce vstala.

"Jít spát?" zeptala se Camilla.

"Ne," odpověděla jsem. "Sbalit se. Už mě nebaví být na obtíž."

Vyrazila jsem z kavárny a kráčela zpátky na koleje, na hrudi se mi usazovalo chladné odhodlání. Srdce mi bušilo v pravidelném rytmu čistého vzdoru.

Prošla jsem přímo těžkými vchodovými dveřmi, aniž bych se starala o to, kdo mě uvidí, jak ze mě kape voda. Když jsem dorazila do společenské místnosti našeho apartmánu, ztuhla jsem.

Uviděla jsem je.

Enzo a Blair se do sebe zapletli na drahém gauči, obklopeni nákupními taškami z míst, na která jsem si nemohla dovolit ani pomyslet.

Enzo vzhlédl a zamračil se, když mě tam viděl stát.

"Aha, nazdar. Zapomněl jsem, že jsme si měli dát dneska večeři," řekl.

Jeho tón byl nedbalý. Dokonce to ani neznělo, že by ho to mrzelo. Znělo to, jako bych ho vyrušovala.

"Beru dneska Blair na Apex Gala. Její táta nás pozval," dodal a podíval se na hodinky, evidentně si přál, abych už prostě odešla.

"To je v pohodě, Enzo. Stejně jsem nečekala, že si vzpomeneš," řekla jsem.

Hlas se mi nezachvěl. Cítila jsem zvláštní chlad, jako by mi ten ledový déšť konečně zmrazil srdce.

"Jsi v pořádku? Vypadáš... jinak," podotkl a přimhouřil na mě oči.

"Je mi skvěle. Užijte si gala," odpověděla jsem.

Nečekala jsem na odpověď. Šla jsem rovnou do svého pokoje a vytáhla zpod postele kufry.

Nacpala jsem do nich všechno, co jsem vlastnila. Své oblečení. Těžké učebnice. Fotku rodičů.

Pak jsem přešla ke stolu. Posbírala jsem věci, které mi Enzo za ta léta koupil. Plyšového medvěda. Drahý náhrdelník. Nechala jsem je tam ležet v úhledné hromádce. Nic z toho jsem už nechtěla.

Zapnula jsem tašky a odtáhla je ven.

Stála jsem na chodbě a cítila, jak se mi Blaiřin samolibý pohled zabodává do zad skrz otevřené dveře.

Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo, které mi Cassian napsal.

"Jsem připravená," řekla jsem, hned jak to zvedl.

"Platí ta nabídka ještě? Protože stojím na chodbě se dvěma kufry a nemám plán B," řekla jsem mu a pevně svírala madlo tašky.

Na druhém konci se na chvíli rozhostilo ticho.

"Vydrž. Nehýbej se," přikázal Cassian.

Zavěsil. Stála jsem tam v tichu koleje, která bývala mým domovem.

Enzo vyšel ze svého pokoje a upravoval si sako od smokingu. Když viděl mé tašky, zastavil se na mrtvém bodě.

"Co to děláš? Kam jdeš v tuhle hodinu?" dožadoval se.

"Pryč odtud," prohlásila jsem.

"Lydie, nedělej scény. Můžeme si o tom promluvit po gala," naléhal a natáhl se mi po paži.

Scény. Jasně. Samozřejmě, že to takhle nazve.

Vtom se z ulice dole ozvalo hlasité, těžké zatroubení klaksonu.

Couvla jsem a podívala se z okna. Viděla jsem, jak u obrubníku běží naprázdno Cassianovo auto, temné a impozantní.

"To je můj odvoz," řekla jsem a vytrhla se mu z ruky.

Enzo se vrhl k oknu. Tvář mu zrudla náhlým horkem.

"Je to Mercerovo auto? Lydie, co se to sakra děje? Ty jsi tu jeho nabídku vážně přijala?" křikl Enzo.

Nedala jsem mu žádné vysvětlení. Nedlužila jsem mu jediné slovo.

Popadla jsem kufry a vyšla ze dveří, zatímco on tam zůstal stát ve svém drahém obleku a vypadal naprosto ztraceně.

Došla jsem k obrubníku přesně ve chvíli, kdy Cassian vystoupil z auta.

Neřekl ani slovo, když ke mně došel, vzal mé těžké tašky a hodil je do kufru. Otevřel mi dveře spolujezdce a jeho tmavé oči mě na vteřinu pátravě přelétly.

"Jsi si tím jistá?" zeptal se.

"Jeď," přikázala jsem.

Přikývl, nasedl vedle mě, a prostě jsme odjeli.

Upírala jsem oči přímo před sebe. Odolala jsem každému nutkání ohlédnout se za chlapcem, po kterém jsem toužila půlku svého života.