Pohled Cassiana.

Svíral jsem volant, klouby mi pod ostrým svitem pouličních lamp zbělely na kost. Navenek jsem měl čelist zaťatou. V tváři jsem udržoval kamenně chladnou masku, kterou jsem nosil každý boží den. Nevzrušený. Nedotknutelný.

Uvnitř mi v žilách bzučelo zvířecí, chaotické vzrušení, ten druh elektrického návalu, který jsem necítil od svých deseti let.

Byla tady. Byla konečně v mém autě.

Lydia Kerrová seděla na sedadle spolujezdce a zírala z okna smáčeného deštěm. Stísněný prostor kožené kabiny naplnila vůně starých kávových zrn, vlhkého deště a něčeho jemně sladkého, co připomínalo vanilku. Pomalu jsem se nadechl a nechal její vůni usadit se mi hluboko v plicích. Na tohle přesné rozložení hvězd jsem čekal tři mučivé roky.

Většina lidí na Kingsmontské univerzitě předpokládala, že jsem sem přestoupil kvůli elitnímu hokejovému programu nebo kvůli prestiži byznysu, kterou schvalovali Mercerovi. To byly ty pohodlné, nablýskané výmluvy, které jsem předhodil rodičům, abych je přiměl odsouhlasit stěhování bez toho, aby do toho příliš šťourali. Pravda byla mnohem temnější a zatraceně víc obsedantní.

Přestoupil jsem kvůli jedinému příspěvku na Instagramu před třemi lety. Rozmazané fotce, na které drží dopis o přijetí a stipendium na Kingsmont.

První ročník jsem strávil v jiném kampusu, uvízlý ve státě, který jsem nenáviděl, a sledoval její život odvíjející se přes zářící obrazovku. Vyčkával jsem. Studoval jsem její oběžnou dráhu. Sledoval jsem každý její krok. Věděl jsem, s kým se baví. Věděl jsem, kdy je ve stresu, protože si mnula zadní stranu krku. Všímal jsem si každého malého detailu, který Enzo ignoroval. Měl v rukou mistrovské dílo a zacházel s ním jako s lacinou čmáranicí.

Věděl jsem, že Enzo Lombardi je bezstarostný idiot, který nezná hodnotu toho, co má. Věděl jsem, že nevyhnutelně zabloudí k někomu hlučnému, bohatému a nablýskanému jako Blair, protože neměl vkus a měl dutou hruď tam, kde by mělo bít srdce. Chtěl jen ozdobu. Lydii si nezasloužil.

Právě jsem monitoroval její profil na studentském portálu, když se ta příležitost naskytla. Projíždění její digitální stopy byl můj ranní rituál. Pak se v horní části mé obrazovky objevilo upozornění. Byl to příspěvek na veřejné nástěnce s bydlením.

"Velký problém s bydlením. Pokud máte pokoj, který bych si mohla pronajmout, napište mi zprávu. Spěchá."

Tep se mi zastavil. Nepřemýšlel jsem. Nedýchal jsem. Prsty mi létaly po klávesnici a vyťukávaly odpověď rychleji, než ji můj mozek dokázal zpracovat. Věděl jsem, že fórum je veřejné. Chtěl jsem, aby to viděla celá zatracená škola. Potřeboval jsem, aby každý jeden člověk v tomhle kampusu pochopil prostý fakt: pokud Lydia Kerrová potřebuje přístřeší, přijde za mnou.

Od chvíle, kdy jsem na tuhle školu přijel, jsem hrál svou roli dokonale. Tichý, disciplinovaný kapitán hokejového týmu. Nemilosrdný dědic Mercerových. Ale každý boží den jsem měnil své trasy, abych mohl projít kolem jejích přednáškových sálů, a prahl jsem jen po letmém záblesku zadní části její hlavy.

Měl jsem její rozvrh naučený líp než ona. Věděl jsem, že si v té zchátralé kavárně píchne příchod přesně ve čtyři. Věděl jsem, že druhý stůl vlevo v knihovně je její oblíbený, a já si zabral místo o tři řady dál jen proto, abych se mohl dívat, jak při učení kouše konec propisky.

Říkejte tomu stalking. Nebudu ztrácet dech tím, že bych to popíral.

Ale byla to i ochrana. Viděl jsem ty úšklebky namířené na ni, protože byla studentka se stipendiem plavající v moři svěřeneckých fondů. Dal jsem si zatraceně záležet, aby ti nejhorší agresoři pochopili nepsané pravidlo: začni si s ní a budeš mít co do činění se mnou.

Teď už na žádném čekání nezáleželo. Pečlivé plánování se vyplatilo. I když jsem v jídelně předtím předstíral nevědomost, jako bych nevěděl, že ona je ta, kdo se bude stěhovat... konečně tu byla.

Déšť bičoval čelní sklo, rytmické bušení stěračů bylo jediným zvukem mezi námi. Střelil jsem pohledem do zpětného zrcátka a zkontroloval temnou silnici za námi. Nikdo nás nesledoval. Ukradl jsem si pohled na ni. Mokrý pramen vlasů se jí přilepil na tvář. Prsty na koženém volantu mi zacukaly. Chtěl jsem natáhnout ruku, zastrčit ten vlas za ucho a říct jí, že už si nikdy nebude muset s ničím dělat starosti. Ale ovládl jsem se. Trpělivost mě dostala až sem. Nemohl jsem ji teď vyplašit.

Zajel jsem do soukromé podzemní garáže mé budovy. Těžká ocelová bezpečnostní vrata se za autem s rachotem zavřela a uzamkla vnější svět. Pomalu jsem vydechl, donutil zdivočelý tep, aby se uklidnil, než jsem se k ní otočil.

"Jsme tu," řekl jsem.

Můj tón byl hladký, ostrý kontrast k té manické energii, která mi vibrovala pod kůží.

Lydia nepromluvila. Odepnula si bezpečnostní pás, otevřela těžké dveře auta a postavila se ke kufru ve vlhkém podzemním vzduchu. Dva otlučené kufry. Celý její život sbalený v roztřepeném plátně. Vzal jsem je z jejího sevření, s touhou hodit je do spalovny, která ve mně jasně plála. Páchly životem, který promarnila s tím ztroskotancem.

Šli jsme k soukromému výtahu. Přiložil jsem kartu a dveře z nerezové oceli se zavřely, uzavřely nás do zrcadlové krabice. Sledoval jsem její odraz. Bradu držela vysoko, ramena měla napjatá, odmítala se na mě podívat.

Dveře cinkly a rozevřely se, odhalily penthouse. Vedl jsem ji dovnitř a udělal jí tu povinnou prohlídku. Ukázal jsem jí rozlehlou kuchyň s mramorovým ostrůvkem, snížený obývací pokoj a okna od podlahy ke stropu s výhledem na třpytící se siluetu města.

Výhled mě nezajímal. Zajímala mě jen její reakce na něj.

Její tvář zůstávala maskou z ledu. Prázdná.

Dovezené mramorové podlahy ani rozloha, která stála víc, než většina rodin vydělá za celý život, s ní ani nehnuly.

Bože, jak já to na ní miloval.

Nezajímala se o věci, které jí nepatřily. Byla neúnavná, nádherná, dřela na každý dolar, zatímco byla obklopena univerzitní smetánkou posedlou značkami. Byla svá. Nesnažila se nikoho ohromit ani udržet krok s takzvanými žhavými holkami z kampusu. Její hrdost byla hmatatelná věc, tak silná, že by vás mohla udusit. Probouzelo to v mém břiše temný, sžíravý hlad. Chtěl jsem tu hrdost kousek po kousku zlomit, dokud jí nezbyde nic jiného než spoléhat se na mě.

"Tohle je tvé křídlo," řekl jsem a zatlačil na těžké dubové dveře do křídla pro hosty.

Překročila práh a očima přejela po masivní posteli, měkkém koberci, vlastní koupelně. Její výraz nerozmrzl.

"Děkuji, Cassiane," řekla. Její hlas postrádal hlasitost, ale byla v něm ocel. "Myslím to vážně. Vážím si toho, že jsi mi pomohl z té situace."

"To je v pohodě, Lydie. Říkal jsem ti, že mám místo," řekl jsem.

Udělal jsem krok blíž. Příliš blízko. Viděl jsem nepatrnou vlhkost ulpívající na jejích tmavých řasách, zbytky deště. Viděl jsem, jak se jí pravidelně zvedá a klesá hruď.

Otočila se, držení těla ztuhlé, stála přímo čelem ke mně. "Chci, aby v něčem bylo hned jasno."

"Pokračuj."

"V téhle situaci není nic víc. Ty mi pomáháš a já jsem ti vděčná," prohlásila a nakreslila přímo tam na parketách neviditelnou, neproniknutelnou čáru. Musel jsem se kousnout do vnitřní strany tváře, abych se nezačal smát.

"Začnu ti platit nájem, hned jak si vezmu nějaké směny navíc," pokračovala a obranně zvedla bradu.

"Tady se o peníze starat nemusíš," oponoval jsem a hlas mi klesl níž.

"Musím. Protože nepřijímám milodary," vyštěkla a ledem konečně prorazil záblesk ohně.

Stáhla se do svého pokoje a popadla mosaznou kliku.

"Dobrou noc, Cassiane."

Zabouchla mi dveře přímo před nosem.

Zůstal jsem stát v tiché chodbě. Od stěn se odráželo ostré cvaknutí zámku. Nepohnul jsem se. Zíral jsem na tmavou strukturu dřeva a představoval si ji na druhé straně.

Skrz mé pečlivé sebeovládání se prodral zvířecí úsměv, který mi roztáhl rty, až mě bolely tváře.

Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy jsem se naposledy cítil takhle euforicky. Mohla si stavět všechny zdi, co chtěla. Mohla si kreslit hranice a mluvit o nájmu a předstírat, že má všechno pod kontrolou.

Na tom nezáleželo. Už byla uvnitř mých zdí.

Byla pod mou střechou. Bude jíst z mé lednice. Spala v posteli, kterou jsem vybral, zabalená v povlečení, které jsem koupil.

Byla moje. Jen si to ještě neuvědomila.

O stehno mi hrubě zavibroval telefon. Zničil to dokonalé ticho. Vytáhl jsem ho a moje dobrá nálada se vypařila ve vteřině, kdy jsem si přečetl ID volajícího.

Eleanor Mercerová.

Prohrábl jsem si rukou vlasy, pomalu vydechl a přejetím hovor přijal.

"Cassiane. Jak to, že slyším, že máš hosta?" dožadovala se.

Žádný pozdrav. Žádná předmluva. Moje matka mi vždycky nechávala v patách slídily. Dávala přednost strachu před jemností.

"Mám spolubydlící, matko. Je to obrovský byt a to ticho začínalo být ohlušující," odpověděl jsem a přecházel jsem dál od Lydiina pokoje. Došel jsem k oknům v obývacím pokoji a zíral dolů na zářící tepny města hluboko pod sebou.

"Nehraj se mnou hry. Vím přesně, kdo to je. Je to ta chuděrka z charity. Lombardiho zbytky. No tak, synu. Je ubohá," zasyčel z reproduktoru její hlas propletený aristokratickým jedem.

Vzduch v mých plicích se proměnil v mráz. "Jmenuje se Lydie," opravil jsem ji. Můj tón klesl do mrtvého, plochého rejstříku. Do tónu, který jsem používal těsně předtím, než jsem někomu na ledě zlomil čelist.

"Je mi úplně jedno, jak se jmenuje. Je to rozptýlení. Musíš udržovat odkaz Mercerových a pověst, kterou si musíme udržet. Lombardiovi by nic nepotěšilo víc, než kdyby mohli tenhle přešlap použít proti nám," štěkla matka. "Zajisti, aby tě neodváděla od tvých cílů, Cassiane. Jinak zasáhnu. Postarám se, aby byla z téhle rovnice odstraněna."

Příležitostná hrozba mi poslala injekci smrtícího adrenalinu přímo do srdce. Můj stisk telefonu zesílil, až pod tlakem ochranné sklo displeje zaskřípalo.

"Teď mě velmi pečlivě poslouchej," řekl jsem hlasem ztišeným do pouhého šepotu, který přesto prořízl linku jako skalpel. "Pokud se jí dotkneš, pokud se jejím směrem jenom podíváš, spálím do základů všechno, na čem jsi pracovala. Firmu. Odkaz. Představenstvo. Přísahám bohu, že spálím zemi a budu se usmívat, zatímco ty budeš sledovat, jak se tvoje impérium mění v popel."

Nečekal jsem na odpověď. Klepl jsem na displej a ukončil spojení dřív, než stihla vytvořit byť jedinou slabiku. Mrštil jsem telefonem na koženou pohovku a tvrdě si promnul obličej rukama.

Rodina Mercerových byla bazén žraloků, vyšlechtěných k tomu, aby se navzájem roztrhali kvůli zlomku procenta. A já právě posadil jehně přímo doprostřed toho krmení.

Ale na riziku mi nezáleželo. Uvítal jsem to. Kdokoli udělá krok k ní, přijde o ruce.

Prošel jsem chodbou k hlavnímu apartmá a ještě jednou se zastavil přede dveřmi do jejího pokoje. Přes dřevo se linul slabý šustot látky. Vybalovala si. Tady byla v bezpečí.

Tři roky jsem sledoval chlapa, který si nezasloužil dýchat její kyslík, jak s ní zachází jako s křovím. Jako by byla na druhé koleji.

Teď jsem měl příběh pod kontrolou já. Já budu ten, kdo ji uvidí, jak se probouzí. Strhnu z ní tu obrannou zbroj, kterou nosila pro zbytek světa.

Neměl jsem v nejmenším úmyslu nechat ji někdy těmi dveřmi odejít. Ne dnes večer. Ne zítra. Ne v tomhle životě.

Vrazil jsem do ložnice, svalil se na matraci a zíral na tmavý strop. Penthouse už nepůsobil jako sterilní muzeum. Měl puls. Připadal mi plný.

Znovu jsem si přehrál scénu na parkovišti u koleje. Tu syrovou paniku, která zkroutila Enzovu samolibou tvář, když mu došlo, že nastupuje do mého auta. Vypadal jako chlap, kterému zrovna spadl diamant do kanálu.

Měl právo panikařit. Přišel o svůj nejcennější majetek. A já ho raději zabiju, než abych mu dovolil získat ji zpět. Postarám se o to, aby do konce měsíce zapomněla, jak se vyslovuje jeho jméno.

V hrudi se mi napjatě svíjelo očekávání. Nemohl jsem se dočkat, až vyjde slunce. Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím sedět u svého kuchyňského ostrůvku. Znal jsem rozvrh jejích přednášek. Věděl jsem, že má v deset ráno výuku. Obleču si černou mikinu, udělám jí ten čaj Earl Grey, který má ráda, s přesně dvěma kapkami medu, a sám ji odvezu do kampusu.

Vytáhnu ji z toho jejího světa protloukání se a uvrhnu ji do toho svého. Do světa, kde nebude muset bojovat o holé přežití. Ukážu jí, jaké to je, být středem něčího vesmíru.

Zavřel jsem oči a poprvé po letech se mi na rtech objevil upřímný úsměv.

Figurky jsou na šachovnici. Všechno konečně šlo podle plánu.