Pohled Maeve

"Nemůžu uvěřit, že se to všechno zrovna stalo," vydechla Miriam, její dech vytvořil ve štiplavém chladu podzimní noci slabý bílý obláček.

Vyšly jsme z těžkých zadních dveří bistra, těžký kov se za námi s bouchnutím zavřel a odřízl tak doznívající šum kuchyně. Miriam nepřítomně zírala na tmavý asfalt zadní uličky. Měla omámený, šokovaný výraz, a stěží jsem jí to mohla vyčítat. Výbušný chaos dnešního večera způsobil, že mi samotné pískalo v uších. Barrett byl jen krůček od toho, aby Miriam na místě vyhodil za ten výstup s Chloe. Měla jsem rezignační řeč už připravenou na jazyku. Věděla jsem, že Barrett si nikdy nevybere nás před Chloe. Vždycky mohl najmout další holku, která by ochotně roztáhla nohy v zadní kanceláři, aby si zajistila nejlepší víkendové směny.

Barrett se chystal Miriam roztrhat na kousky, dokud si nevšiml hrozivého motorkáře, který scénu sledoval. Chloe se snažila hrát plačící oběť, ale motorkář ji rychle uzemnil. Zahnal Barretta do kouta čirého děsu, dal mu najevo, že bistro se dostane na černou listinu, jestli si tam Chloe nechá, a vyhostil ji ze svého života. Pak se rovnou otočil a pozval Miriam na rande.

"Myslíš, že se zítra vážně půjde nechat vyšetřit?" zeptala se Miriam, když jsme se vymotaly z uličky na chodník na ulici.

Podzimní vzduch s sebou nesl ostrý chlad, štípal mě do tváří, ale vracel mou splašenou mysl zpátky na zem. Obloha se klenula nad námi, jasná a obrovská, posetá zářivými hvězdami. Při pohledu nahoru mě zničehonic přepadla nechtěná vzpomínka—ležela jsem na střeše mého dětského domova a poznávala souhvězdí s Lachlanem. Znal každé z nich. Na jedenáctiletého kluka to byl působivý výkon. Potlačila jsem tu vzpomínku a zamkla ji pryč.

"Doufám v to," odpověděla jsem a stáhla si bundu těsněji kolem ramen.

"Vážně?" Miriam si kousla do spodního rtu a její kroky se zpomalily. "Nemyslíš si, že je to... no, hloupé?"

"Hloupé?" zopakovala jsem a svraštila obličej.

"Před chvílí načapal svou přítelkyni, jak ho podvádí," upozornila mě a mávla rukou zpět k bistru. "Holku, kterou obě nenávidíme, o které víme, že spí se vším, co dýchá. Není šílený, že s ním po celým tomhle dramatu jsem ochotná jít na rande?"

Udržovala jsem stálé tempo, boty mi klapaly o beton. "Nemyslím si, že je fér to nazývat šíleným," odpověděla jsem popravdě. "Jestli to cítíš správně, tak jdi do toho. Byla to chaotická situace, ale on si očividně myslel, že člověk, se kterým chodí, má tvou povahu. Myslel si, že Chloe jsi ty."

"Je to prostě nervy drásající," přiznala a třela si paže.

"Neuspěchej to," varovala jsem ji, můj tón se změnil, a aniž bych chtěla, ztěžkl. "Zaplést se s někým z MC může být docela divoký. Musíš o tom přemýšlet. Musíš se rozhodnout, jestli to zvládneš, jestli tenhle život vážně chceš zevnitř. Některý z těch klubů jsou šílený. Nechovají se k ženám dobře. Chovají se k nim jako k majetku, který si předávají, nebo jako k boxovacím pytlům. Tvůj chlap vypadal jinak, ale musíš být opatrná."

Miriam ztichla. Rytmický zvuk našich kroků se rozléhal prázdnou ulicí. Zkoumala mou tvář pod jantarovou září míjené pouliční lampy.

"Říkáš to, jako bys to znala z vlastní zkušenosti," řekla tiše.

Pokrčila jsem rameny a nechala oči upřené přímo před sebe.

"Je to to, před čím utíkáš?" naléhala.

Zastavila jsem se jako přibitá. Plíce se mi stáhly a uvěznily studený vzduch uvnitř hrudníku. Padlo na mě vyděšené ticho, hrdlo se mi seškrtilo tak pevně, že jsem nebyla schopná vyřknout jediné slovo popření. Má minulost na mě zírala ze stínů ulice. Miriam udělala další dva kroky, než si uvědomila, že nejsem vedle ní. Otočila se, ruce vražené hluboko v kapsách bundy, a nabídla mi jemný, chápavý úsměv.

"Nemusíš mi nic říkat," zamumlala.

"Já..." Hlas se mi zlomil. Nechala jsem tu větu umřít.

"Hej, to je v pořádku. Neměla jsem vyzvídat," řekla Miriam. Udělala krok zpět, zavěsila se do mě, a její teplo mě ukotvilo zpátky v přítomnosti. "Pojďme na ty drinky."

Zbytek té dvacetiminutové cesty mi propovídala díru do hlavy a vyplnila ticho, k jehož přerušení jsem byla příliš vyčerpaná. Ve chvíli, kdy jsme se protlačily těžkými dřevěnými dveřmi zapadlé hospody, bylo tam narváno k prasknutí.

Do nosu mě praštil těžký zápach zvětralého piva, arašídových slupek a levné whisky. Z jukeboxu v rohu drnčely podlahová prkna od tichých, dunivých basů. Šerým osvětlením blikaly neony. Byla to putyka. Přesně ten typ místa, který jsem měla nejradši. Zaplavila mě vlna těžké nostalgie, která mi silně připomněla staré dny v klubovně u Fire. Místo aby ta známost vyvolala paniku, nabídla mi vzácný, zvláštní okamžik bezpečí. Dovolila jsem svým napjatým ramenům klesnout.

Našly jsme dvě prázdné stoličky na vzdálenějším konci lepkavého mahagonového baru. Shodily jsme ze sebe bundy a barman před nás beze slova posunul dva tmavé drinky. Po několika doušcích mi pálení alkoholu rozmrazilo led v žilách. Konečně jsem stáhla stráže.

Zvedla jsem ruce, zahákla prsty do pevného, rozcuchaného drdolu posazeného na temeni a stáhla gumičku. Uvolnění mi projelo po pokožce hlavy ostrou bolestí, než se mi černé vlny dlouhé do pasu rozlily po zádech a přepadly mi přes ramena jako temná opona.

Miriam zalapala po dechu, oči doširoka rozevřené přes okraj sklenice. "Ty bláho, nevěděla jsem, že máš pod tím schovaný tolik vlasů!"

Odmítavě jsem pokrčila rameny, ale ona se naklonila a básnila o tom, jak jsou nádherné.

Tajně jsem to nenáviděla. Nesnášela jsem tu jejich těžkou váhu na páteři. Byla to strašidelná, fyzická připomínka duchů z mé minulosti. Muži, kteří dřív diktovali každý můj krok, mi řekli, jak přesně je mám nosit. Chtěli je mít dlouhé. Vyžadovali, abych si je nechala takhle, abych pro ně vypadala hezky. Bylo to vodítko, které si namotávali kolem pěstí. Stokrát jsem přemýšlela, že je ostříhám, že vezmu kuchyňské nůžky a ošmikám je až k bradě, ale ty ozvěny hlasů v mé hlavě mě vždycky paralyzovaly a uvěznily v mém vlastním strachu.

Miriamino nečekané, vysoké vypísknutí mě vytrhlo z temné spirály mých myšlenek. Zírala dolů na obrazovku svého telefonu a obličej se jí rozzářil úsměvem od ucha k uchu.

"Koukej! Už mi napsal!" zajásala a strčila mi rozsvícený displej do obličeje.

Zahnala jsem duchy a donutila se k opravdovému úsměvu. "To ti přeju. Doufám, že se z něj vyklube všechno, co chceš."

A myslela jsem to naprosto upřímně.

***

Další ráno v bistru bylo živou noční můrou.

Hlava mi třeštila tupou, rytmickou bolestí z nedostatku spánku a z drinků. Ranní špička nás zasáhla jako přílivová vlna a Barrett byl ve formě. Obličej měl zalitý rudou barvou, na čele mu perlil pot, jak přecházel za pokladnou a štěkal na mě nekonečné rozkazy.

"Maeve, potřebuju, abys roznesla tyhle talíře!"

"Maeve, vynes vzadu odpadky!"

"Maeve, musíme hned udělat tři čerstvý konvice kafe!"

"Maeve, stůl tři potřebuje dolít!"

Běhala jsem mezi boxy, balancovala s tácy, vyhýbala se netrpělivým zákazníkům a snažila se ten chaotický nával zvládnout. Otírala jsem stůl, svaly mi křičely protestem, když ke mně přidupl Barrett.

"Maeve, potřebuju—"

"Barrette!" vyštěkla jsem, můj hlas práskl jako bič. Kousla jsem se do vnitřku tváře, ucítila chuť krve a zkusila to znovu. "Barrette, jsem jen jeden člověk. Nemůžu dělat všechno."

Oči se mu zúžily do temných štěrbin. Naklonil se přes pult a namířil mi tlustým prstem na hruď. "Ne, ale můžeš si sedřít prdel a snažit se. Vzhledem k tomu, že je to tvoje vina, že jsem musel Chloe vyhodit."

Přestala jsem utírat stůl. Nevěřícně jsem na něj zírala. "Moje vina?"

"Tvoje a Miriamina," odplivl si a kýval hlavou, jako by to byl nezvratný fakt.

Samotná drzost toho chlapa přetrhla poslední zbývající nitku mé trpělivosti. Fyzické a psychické vyčerpání mě zbavilo všech zábran. Práskla jsem mokrým hadrem o pult.

"Možná, že kdybyste přestal píchat se svejma zaměstnankyněma, dokázal byste si je udržet!" zařvala jsem.

Několik zákazníků v nedalekých boxech ztichlo jako pěna, jejich oči střelily k nám, ale mně to bylo fuk. Naklonila jsem se blíž k Barrettovi a snížila hlas do jedovatého sykotu. "Vyhazov Chloe byla čistě vaše podělaná chyba. Neměl byste srát tam, kde jíte. Sádět vinu na dvě ženský, protože jste se příliš bál postavit se tomu motorkáři, z vás dělá ubohou bábovku. Ta holka beztak nikdy v životě nemakala. Její odchod je pro tohlensto bistro požehnáním. Pokud nechcete celej tenhle plac běhat úplně sám, doporučuju vám, abyste mi dal trochu pohov. A pokud jste pořád tak posedlej někoho obviňovat, právě jsem umyla zrcadlo na pánskejch záchodech. Běžte se na sebe dlouze podívat."

Barrettovi spadla čelist. Obličej mu nabral nebezpečný odstín fialové, ale neřekl jediné slovo. Popadla jsem čerstvou konvici s kávou a odpochodovala pryč, abych udělala obchůzku. Za ty dva roky, co jsem tady pracovala, jsem mu nikdy neodmlouvala, ale dovedl mě až na mou absolutní hranici.

Nával nakonec pominul do plynulého, zvladatelného šumu. Pokles adrenalinu mi způsobil třes rukou, když jsem stála za pultem a připravovala čisté hrnky. Miriam rozrazila přední dveře, obličej jí zářil, když si vázala zástěru kolem pasu.

Zvonek nade dveřmi znovu zacinkal a oznámil příchod nové skupiny.

"Uf, sedli si do tvojí sekce, ale je s nimi Specter," zamumlala Miriam a popadla blok. "Co je poslední dobou s těma motorkářema? To je ve městě ňákej sraz?"

Povytáhla jsem koutky do malého úsměvu. Předpokládala jsem, že jsou to jen kamarádi jejího nového objevu, kteří se přišli na bistro podívat. Motorkáři brali nové ženy svých bratrů vážně. "Donesu jim nějaké kafe," nabídla jsem se a zvedla dýmající konvici z vařiče.

Otočila jsem se a prošla kolem pokladny. Obešla jsem okraj pultu a zvedla hlavu, abych pohlédla k boxu.

Ztuhla jsem v polovině kroku.

Krev se mi okamžitě vytratila z tváře a sjela mi přímo do nohou. Hluk bistra—cinkání příborů, tiché bzučení hovoru, prskající gril—to vše ustoupilo do vzdáleného, tlumeného pískání.

Poznala jsem ty tváře. Poznala jsem ty odřené těžké boty. Poznala jsem ty černé kožené vesty přehozené přes široká ramena.

A co bylo nejděsivější, poznala jsem to obrovské logo vyšité na jejich zádech. Karmínový jezdec. Krvavě rudá křídla. Obklopený rozléhajícími se, zářivými plameny.

The Crimson's Fire Riders.

Srdce mi narazilo do žeber takovou silou, až to praskalo v kostech. Plíce mi zkameněly. Svět se vychýlil ze své osy. Snažila jsem se přinutit svůj mozek pracovat, horečně jsem se snažila najít nějaký smysl skrz tu oslepující, dusivou paniku. *To je dobrý,* říkala jsem si, zatímco můj vnitřní hlas řval. *Jsou to jen starší děcka. Byli v klubu, ale vlastně mě neznali. Nevšimnou si mě. Prostě odejdi.*

Otočila jsem se na podpatku, zoufale jsem chtěla ustoupit do kuchyně, schovat se v chladicím boxu, dokud si mé plíce nevzpomenou, jak fungovat.

Zvonek nad předními dveřmi znovu cinkl.

Nohy mi připadaly přibité k linoleu. Touha vyběhnout ven zadními dveřmi mi trhala svaly, ale jakási morbidní, paralyzující přitažlivost mě donutila otočit hlavu zpět ke vchodu.

Zjistila jsem, že zírám přímo do povědomých zelených očí.

Vzduch zmizel z místnosti. Byl teď starší. Chlapecká jemnost byla pryč, nahradila ji ztvrdlá, jako břitva ostrá čelist a lehce křivý nos, který vypovídal o zlomených kostech. Ramena měl neuvěřitelně široká, vyplňovala dveře, jeho tmavě hnědé vlasy měl upravené stejným nenuceným projetím ruky. Byl nebezpečný, impozantní a popřítelně to byl on.

Lachlan Bruce MacKenzie.

Hrdlo se mi seškrtilo. Čistá, nefalšovaná hrůza svírala moji průdušnici. Klouby mi úplně zbělely, jak se mi prsty zaryly do plastové rukojeti kávové konvice. Kolena se mi třásla tak prudce, až jsem si myslela, že se složím přímo tam na podlahu bistra.

Tisíce děsivých otázek bombardovaly mou mysl jako dělostřelecká palba. Je tady, aby mě hledal? Vystopovali mě? Vytáhne mě odtud za vlasy? Spolupracují s mým otcem? Poslal je můj násilnický manžel, aby mě vyzvedli?

Připravila jsem se. Zamkla jsem kolena, připravená na ten násilný dopad, na řev, na ty těžké ruce, které mě chytí za paže.

Lachlan nakročil vpřed. Prošel přímo kolem pultu. Prošel přímo kolem mě.

Oči mu po mé tváři sklouzly bez sebemenšího záblesku poznání. Nezastavil se. Nemrkl. Prošel kolem mě, jako bych nebyla o nic víc než kus laciného nábytku bistra, aby se připojil ke svým bratrům v boxu. Choval se, jako by vůbec netušil, kdo jsem.

Stála jsem tam, v bělavě zaťatých kloubech se mi třásla těžká konvice s kávou. A k mému naprostému šoku to chladné, prázdné odvržení v těch zelených očích bolelo mnohem víc než to násilí, na které jsem se připravovala.