**Pohled Tessy**

Teplo Rubyiny paže kolem mých ramen působilo jako záchranné lano, ale můj žaludek tu útěchu okamžitě zradil. Těžké basy zvukového systému klubu vibrovaly podlahovými prkny a usazovaly se mi přímo v břiše. Zasáhla mě další vlna nevolnosti, tak silná, až se mi rozmazalo vidění. Vytrhla jsem se z Rubyina sevření, plácla si ruku na pusu a vystřelila na záchodky.

Přibouchla jsem dveře kabinky a padla na kolena. Studený porcelán mi neposkytl žádnou úlevu, když jsem ze sebe vyvrátila to málo, co jsem v sobě udržela. Bylo to už počtvrté za dnešek. Hrudník se mi prudce zvedal. Lapala jsem po dechu a třesoucí se rukou si otírala ústa.

"Zase je ti špatně?" pronikl Rubyin hlas dřevěnými dveřmi. Zněla otráveně, ale slyšela jsem v tom skrytou starost.

Opřela jsem se čelem o kovový zásobník toaletního papíru a držela oči zavřené. Moje tělo mělo nakročeno to vzdát. S touhle nemocí jsem se potýkala už tři měsíce v kuse. Pořád jsem si namlouvala, že je to jen vyčerpání. Brala jsem si moc směn a jela na doraz.

"Neboj, nic to není!" křikla jsem zpátky. Hlas se mi zlomil. Odstrčila jsem se od podlahy, spláchla a dopotácela se k umyvadlu. Vzala jsem lahev ústní vody ze svých zásob ve skříňce, nalila si velkorysou dávku do kelímku a vykloktala, abych zabila tu odpornou pachuť.

Jít domů nepřipadalo v úvahu. I když jsem měla pocit, že stojím na prahu smrti, musela jsem to překonat. Nájem nečekal. Neměla jsem žádnou záchrannou síť. Zatímco ostatní holky měly rodiny, kterým mohly zavolat, když šlo do tuhého, já neměla nikoho. Byla jsem na všechno úplně sama, přesně tak jako vždycky. Věděla jsem, že by mi Ruby nebo Luna půjčily, kdybych poprosila, ale moje hrdost by mi to prostě nedovolila. Byla jsem dospělá. Měla bych být schopná udržet si střechu nad hlavou bez toho, abych žebrala u kamarádek o almužnu.

Dveře koupelny zaskřípaly. Ruby se opřela o rám a zkřížila paže. "Říkala jsem ti, ať nejíš ten chleba s Cheetos. Vždycky jíš ty nejnechutnější věci, Tesso."

Vyplivla jsem ústní vodu, vypláchla umyvadlo a vynutila si zářivý úsměv. "Není to nechutné. Viděla jsem to na kolumbijském kuchařském kanálu. Je to bezpečné."

Ruby nakrčila nos a zavrtěla hlavou. "Holka, já vím, že se zoufale snažíš naučit španělsky a najít spojení se svou kulturou, ale recepty bychom si možná měly nechat na dobu, kdy budeš fakt rozumět tomu, co tam říkají."

"Fajn, příště se zeptám Luny," našpulila jsem rty a předstírala mrzutost, abych odvedla její pozornost. Zafungovalo to. Ruby protočila panenky a odešla zpátky ven.

Zírala jsem na svůj odraz. Mé pleti chyběla její obvyklá barva. Kůži pod očima mi modřily tmavé kruhy. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a vyšla ven.

Následující večer mi bylo hůř než ten předchozí. Bolely mě svaly, třeštila mi hlava a nevolnost byla těžký kámen v mém žaludku. Přesto jsem do práce dorazila, odhodlaná nepropásnout ani jediný dolar.

Stála jsem uprostřed stísněné šatny a bojovala s tím, abych dopnula zip na svém oblíbeném kompletu. Oblečení, které jsem nosila, mi většinou dokonale obepínalo tělo, ale dnes večer se mi látka bolestivě zařezávala do pasu. Zatáhala jsem za materiál a zamračila se na těsné sevření přes břicho. Otočila jsem se bokem a analyzovala svůj profil v zrcadle od podlahy ke stropu.

"Luno, vypadám tlustě?" zeptala jsem se.

Luna seděla u toaletního stolku a nanášela si rtěnku. Zastavila se, otočila hlavu mým směrem a dlouze si prohlédla mé břicho. Pokrčila rameny. "Ne, ale trochu jsi přibrala. Náhodou ti to sluší."

Otočila se zpátky k zrcadlu, nevědoma si dopadu, jaký její slova měla. Žaludek se mi převrátil. Měsíce jsem držela přísnou dietu, abych si pro tuhle práci udržela postavu. Neexistoval žádný logický důvod, proč bych měla přibrat.

"Holka, prostě jsi přibrala. Nejsi těhotná, přestaň to hrotit," zasmála se Luna. Popadla svou tašku a odešla ze šatny, čímž mě tu nechala samotnou.

Dveře zaklaply.

Vzduch náhle zřídl. Nohy ztratily veškerou sílu. Padla jsem na podlahu a zabořila hlavu do dlaní.

Tohle se nemohlo dít.

Tohle se přece nemohlo dít.

Ale pro symptomy, které jsem prožívala, neexistovalo žádné jiné vysvětlení. Neexistovalo žádné jiné vysvětlení pro to, že jsem přibírala nebo zvracela několikrát denně. Tři měsíce nepřetržité nevolnosti. Nevysvětlitelná únava. Matematika byla nepopiratelná. Všechny znaky ukazovaly na jedinou děsivou realitu. Nebyl pro to jiný důvod, než že jsem těhotná.

"Ne, Tesso. Přestaň hysterčit. Nejsi těhotná," zašeptala jsem do prázdné místnosti.

Donutila jsem se vstát z podlahy a naposledy se podívala do zrcadla. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že to není možné, pravda zírala přímo na mě. Všechny znaky vedly k tomuto zjištění. Ucítila jsem na tváři něco mokrého. Sáhla jsem si tam a uvědomila si, že brečím.

Nemohla jsem být těhotná. Prostě nemohla. Byl tu jen jediný člověk, který mohl být otcem. Tím člověkem byl muž, který by mi nevěnoval ani vteřinu svého času. Muž, který na mě odmítal vrhnout jediný pohled, když kolem mě procházel. Choval se, jako by se mezi námi nikdy nic nestalo.

Alessio Marchese.

Měli jsme jednu noc. Jednu hloupou, nezodpovědnou noc před třemi měsíci.

Co by řekl, kdyby zjistil, že jsem těhotná? Řekl by mi, ať jdu na potrat. Ano, stoprocentně. Co jiného by řekl, když měl před sebou celý život, který si nemohl nechat zničit dítětem nějaké podřadné tanečnice. Pravděpodobně by mě do té kliniky odtáhl sám.

Venku na chodbě se ozvaly kroky. Panika vyletěla vzhůru. Rychle jsem si setřela slzy a snažila se na tváři vykouzlit úsměv.

Dveře se rozletěly. "Tesso, jdeš c—"

Otočila jsem se a podívala se na Ruby. Měla zmatený výraz. Naneštěstí mou přetvářku prokoukla jako vždycky.

"Ty brečíš?" zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou a popadla ji za ruku. "Nebrečím. Něco mi spadlo do oka. Jdeme."

Společně se zavěšenýma rukama jsme vyšly ze šatny. Upadly jsme do nějaké zbytečné konverzace o klubu. Byla jsem tak ponořená do své vlastní spirály paniky, že jsem se nedívala na cestu.

Narazila jsem do těla tvrdého jako kámen.

Ten náraz mi vyrazil dech. Odpotácela jsem se dozadu a vzhlédla, omluvu nachystanou na rtech. "Moc se omlouvám."

Setkala jsem se s Alessiovým nezaujatým výrazem.

Srdce mi bilo jako o závod. Stála jsem zmrazená a tajně očekávala, jaká bude jeho další věta. Bude křičet? Kdybych mu teď, na téhle přeplněné chodbě řekla, že možná čekám jeho dítě, co by udělal?

Místo toho Alessio ustoupil stranou a šel dál. Ignoroval mě. Neřekl ani jediné slovo. Prostě kolem mě prošel, jako bych byla duch.

"Sakra, ten je tak pěknej a drzej zároveň," zamumlala Ruby a obdivovala ho. Ještě jednou se za ním ohlédla přes rameno.

Zatáhla jsem ji za paži. Chtěla jsem jen, aby tenhle večer skončil co nejdřív, a už to začalo tak špatně, jak jen mohlo, když jsem narazila do Alessia, do přesně toho člověka, kterému jsem se snažila vyhnout. Normálně bych ho v klubu ani neviděla, ale samozřejmě, ze všech těch chvil, kdy se s ním mohly mé cesty zkřížit, to muselo být zrovna dnes.

Klub byl jako vždycky plný lidí, kteří se sem přišli jen pobavit, až po byznysmeny hledající rozptýlení. Obvykle jsem chodila do VIP sekce, protože ti byznysmeni měli nejvíc peněz, ale dneska se mi do toho nechtělo a vmísila jsem se mezi běžné hosty.

Popravdě řečeno, tančit a odvázat se za peníze nebyla ta nejhorší práce. Jediným minusem byly předsudky. Nenáviděla jsem ty povýšené pohledy, kterých se mi dostávalo, kdykoli se mě lidé zeptali, čím se živím. Mou odpověď nikdy nečekali. Plachá, tichá holka, která dělá striptýz v klubu, aby si vydělala na nájem, do jejich pohledu na svět nezapadala.

Na vteřinu jsem přestala tančit. Blikající stroboskopy mě oslepovaly, ale já vytěsnila sebemenší kousek hudby a světla. Když jsem se podívala dolů na své břicho, proběhla mi hlavou jen jedna jediná myšlenka.

Byla jsem očividně těhotná. Už to nešlo dál popírat.

A přesto jsem tu byla a chovala se nezodpovědně. Tančit polonahá v klubu byla ta poslední věc, kterou jsem měla v tomto stavu dělat. Ale moje účty za mě nikdo jiný neplatil. Zoufale jsem ty peníze potřebovala. Jak mohla otěhotnět zrovna někdo jako já? Proč jsem s ním vůbec měla sex na jednu noc? Na výchovu dítěte jsem nebyla vůbec připravená.

"Vypadáš na hovno a už to trvá několik měsíců."

Nadskočila jsem, vylekaná tím hrubým hlasem. Přímo vedle mě stál Vinnie. Ten chlap mě všude sledoval, aby vybíral moje dýška a držel zákazníky na uzdě. Vinnie byl celkově fajn chlap, ale byl extrémně troufalý. Nikdy se nebál mluvit pravdu.

"Běž domů a odpočiň si, nebo si zajdi k doktorovi," požadoval bez obalu.

Dřívější odchod by byl pravděpodobně ku prospěchu nás obou. Znamenalo to, že Vinnie by měl pro dnešek taky padla a mohl by si dát pauzu.

Podívala jsem se na velké hodiny na zdi nad barem. Bylo už po půlnoci. Kývla jsem na Vinnieho hlavou. Pro dnešek to stačilo. Svůj cíl dýšek jsem už asi stejně splnila.

Poplácala jsem Vinnieho po rameni a poděkovala mu. Rychle jsem si prorazila cestu davem k šatně a držela hlavu dole v naději, že mě nikdo další neuvidí. Chtěla jsem jen popadnout své civilní oblečení, vyklouznout zadním východem a zahrabat se pod deky.

Popadla jsem svou sportovní tašku, vyhnula se hlavní chodbě a zamířila přímo k zadnímu východu do uličky.

"Cvrčku, už odcházíš?"

Uslyšela jsem, jak ten hlas křičí, a zastavila se. Zavřela jsem oči a proklínala své příšerné štěstí. Podle veselého tónu jsem přesně poznala, kdo to je. Ostatní dva bratři Marcheseové takhle nezněli. Byl to Nico.

Stála jsem přimrazená na místě. Měla jsem dvě možnosti. První možností bylo vběhnout do šatny, zamknout dveře a ignorovat svého šéfa. Druhou možností bylo otočit se a čelit mu v tomhle bídném stavu. První možnost nepřipadala v úvahu. Vzhledem k penězům, které jsem potřebovala k přežití, bylo vyhýbání se šéfovi tou poslední věcí na mém seznamu.

Neohrabaně jsem se otočila čelem k němu. "A-ahoj."

Nicovy oči se na vteřinu rozšířily. Odlepil se od zdi, zkrátil vzdálenost mezi námi a přiložil mi na čelo holou ruku, aby mi zkontroloval teplotu. Trhla jsem sebou, ale nechala ho to udělat.

"Cvrčku... vypadáš jako několik hoven smíchaných dohromady," okomentoval to.

Nico to se slovy uměl vždycky zajímavě. Jeho slovník byl pro můj unavený mozek buď příliš neandrtálský, nebo naopak příliš pokročilý, aby to zpracoval. Místo hádání jsem se zamračila a čekala na jeho obvyklé vysvětlení, které vždy po jeho urážkách následovalo.

"Vypadáš legračně, běž se vyspat," přeložil.

Nepodařilo se mi skrýt smutný výraz ve tváři. Spodní ret se mi zachvěl. Objala jsem si břicho rukama pevněji. Zadní chodbou protahoval průvan a moje tenké klubové oblečení s chladem nic nezmohlo. Viditelně jsem se třásla. Nico mi věnoval hluboký, lítostivý pohled, když skenoval mou chvějící se postavu.

Pak se podíval za mé rameno.

"Sio, pojď se na to podívat. Jestli jednou převezmeš místo po tátovi, budeš se muset ke svým zaměstnancům chovat líp!" houkl Nico nahlas na osobu za mnou.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Srdce se mi úplně zastavilo.

Stála jsem tam v naprostém neuvěření. Kdybych věděla, že snaha vyplížit se dřív mě dostane přímo do cesty přesně tomu muži, kterému jsem se dnes vyhýbala už podruhé, nechala bych ty peníze být a vůbec do práce nechodila. Do žil se mi vlila panika, když jsem si uvědomila, že přímo za mnou stojí Alessio Marchese.