Alessio přistoupil vedle svého bratra. Chodba, ve které táhlo, se najednou zdála být desetkrát menší. Držela jsem hlavu dole. Zírala jsem na okopané špičky svých levných podpatků a modlila se, aby mě betonová podlaha spolkla zaživa. Neměla jsem v plánu zvednout hlavu. Nechtěla jsem vidět ten chladný, mrtvý pohled v jeho očích. Ne dnes večer.

Naneštěstí mě nenechal se schovat.

"Podívej se na mě," přikázal Alessio.

Jeho hlas prořízl vzduch jako bič. Silný. Dominantní. Zabořila jsem nehty do dlaní. Chtěla jsem se mu vzepřít, otočit se a odejít, ale moje nohy zůstaly přilepené k podlaze. Alessio byl posedlý kontrolou. Rozkazoval lidem, jako by to bylo jeho rodné právo. A možná to tak bylo.

Pomalu jsem zvedla hlavu. Připravila jsem se na jeho obvyklý, kamenný, lhostejný pohled. Místo toho jeho tmavé oči oskenovaly mou tvář a jeho tvrdý výraz o zlomek změkl. Ta změna mě vyvedla z míry. *Jak strašně vlastně musím vypadat, aby Alessio Marchese ztratil svou hranu?*

"A taky sem jezdí Uberem," žvanil Nico dál, nevnímaje to husté napětí, které dusilo vzduch mezi mnou a Alessiem. "Je pozdě v noci. Ne každý venku je tak hodný jako já, Cvrčku. Fakt na sebe musíš dávat pozor, že jo, Alessio?"

Nico se podíval na svého staršího bratra pro podporu. Tváře mi hořely. Horko se mi plížilo po krku. Nemyslela jsem si, že bych se mohla cítit ještě víc ztrapněně, ale stát tady a třást se ve svém titěrném klubovém outfitu, zatímco moji šéfové probírali můj ubohý život, mě vyvedlo z omylu.

Udělala jsem tu chybu, že jsem se s Alessiem střetla pohledem. Nica naprosto ignoroval. Jeho tmavý, intenzivní pohled zůstal zafixovaný na mně, kalkulující a těžký. Z toho zkoumání se mi žaludek sevřel čerstvou nevolností. Trhla jsem hlavou pryč a zírala na loupající se barvu na zdi, abych mu unikla.

"Běž se převléct. Vezmu tě domů," nařídil Alessio.

Řekl to tak ležérně, jako by to byl prostý fakt. Ale tohle byla ta absolutně poslední věc, kterou jsem chtěla. On byl ten poslední člověk, se kterým jsem chtěla uvíznout v autě. Stát tak blízko něj jen umocňovalo tu děsivou realitu, která mi bubnovala v hlavě: Pravděpodobně jsem byla těhotná a on byl otec.

"To je dobrý," dostala jsem ze sebe ta slova s chraplavým hlasem. "Zvládnu to sama."

Alessiovy oči okamžitě ztmavly. Vrhl na mě vražedný pohled. Neměl rád, když se mu někdo stavěl na odpor.

"Nico má pravdu," odsekl Alessio a jeho tón nepřipouštěl žádné námitky. "Je to nebezpečné, je pozdě, jsi nemocná a vypadáš na hovno."

*Vypadáš na hovno.*

Od něj ta tupá urážka štípala hůř, než jsem čekala. Dopadla jako fyzická rána do hrudi.

"Nechci tě obtěžovat," zkusila jsem to znovu a ovinula si paže pevněji kolem pasu. "Vážně trefím domů sama. Prostě si objednám—"

"Odvezu tě. To je rozkaz," přerušil mě Alessio a jeho trpělivost praskla. Ztuhlost jeho čelisti mi řekla, že tahle konverzace skončila.

Byl to dědic mafie. Já byla striptérka, co drží sportovní tašku. Byl to ten poslední člověk, se kterým bych si teď mohla dovolit hádat se. Spolkla jsem knedlík v krku a prkenně přikývla.

"Běž se převléct. Budu vzadu." Otočil se na podpatku a rozešel se chodbou dřív, než jsem ze sebe stihla vydat další slovo. Těžké dunění jeho drahých bot se rozléhalo od betonu.

Nico vypnul hruď a vypadal sám se sebou spokojeně. "Vidíš? Když je to teď vyřešené, můžu jít." Hodil po mně rychlé mrknutí a odcházel opačným směrem, nechal mě samotnou v mrznoucí chodbě.

Neodvážila jsem se nechat Alessia čekat. Vběhla jsem do šatny. Ruce se mi třásly, když jsem ze sebe strhla klubové oblečení a hodila na sebe o číslo větší tepláky a obnošenou mikinu. Nacpala jsem podpatky do tašky, popadla telefon a vyběhla zadním východem do uličky.

Do tváře mě udeřil chladný noční vzduch. O pár metrů dál se Alessio opíral o cihlovou zeď. Ze rtů mu visela zapálená cigareta a ve tmě svítila oranžově. U ucha si držel telefon.

Ztuhla jsem u těžkých kovových dveří. Nechtěla jsem ho přerušovat, a tak jsem zůstala stát ve stínech. Ale v uličce bylo mrtvolné ticho a jeho hluboký hlas se ostrým vzduchem nesl snadno. Nemohla jsem si pomoct a zaslechla jsem to.

"Buď si mě najdeš ty, nebo ti slibuju, že si já najdu tebe," křičel Alessio do sluchátka. Z jeho hlasu odkapávala syrová, nefiltrovaná hrozba. "Zaplatíš mi to tak nebo tak, nebo tě zabiju vlastníma holýma rukama!"

Páteří mi projel prudký záchvěv. V žilách mi ztuhla krev v led. Tohle byla realita jeho světa. Rodina Marcheseů řídila podsvětí města. Lámali kosti. Brali životy. Najednou jsem pocítila divoké nutkání se otočit, utíkat tak daleko, kam by mě nohy odnesly, a už se nikdy neohlédnout.

Pak ze sebe Alessio vydal drsné štěknutí smíchu.

"Chceš vědět proč?" zeptal se osoby na telefonu a jeho tón se najednou změnil. "Protože mi nemůžeš krást jídlo z lednice!"

Ve tmě jsem zamrkala. Jídlo? On vyhrožoval vraždou kvůli ukradenému jídlu?

Okamžitě jsem si připadala jako idiot. Mé splašené srdce se zpomalilo. Prostě vedl normální, žertovnou konverzaci s přítelem. Stála jsem tady a představovala si krvavou popravu. Za rty mě zatahal malý, bezděčný úsměv. Bylo to zvláštní. Uvědomila jsem si, že je vlastně schopen normální lidské interakce. Nebyl pořád jen chladná, bezcitná socha.

"Fajn, Vale. Uvidíme se zítra," řekl Alessio a ukončil hovor.

Odtáhl telefon od ucha. Upustil cigaretu na mokrý asfalt a zašlápl ji špičkou boty. Vyfoukl hustý oblak bílého kouře.

"Jdeš?" zeptal se ležérně.

Otočil hlavu a podíval se přímo na mou skrýš. Dech se mi zadrhl. Zpanikařila jsem. Celou tu dobu věděl, že tam stojím a odposlouchávám.

Trhaně jsem přikývla a vystoupila ze stínů. Následovala jsem ho přes prázdné parkoviště k jeho elegantnímu, černému sportovnímu autu. To vozidlo bezpochyby stálo víc, než bych já vydělala za celý život odpracovaných dvojitých směn.

Došel ke straně spolujezdce a otevřel mi dveře. Udělala jsem krok vpřed, abych nastoupila.

Než jsem se stihla vsoukat dovnitř, jeho velká ruka vystřelila vpřed. Popadl mě za holé rameno. Jeho stisk byl pevný. Otočil mě a přitlačil mi záda o bok svého auta.

Vyjekla jsem. Oči se mi doširoka rozevřely. Byla jsem náhle v pasti. Alessio vstoupil přímo do mého prostoru. Jeho vysoký, tvrdý rám mě uvěznil. Dokonale se zaklínil mezi mé nohy a přitlačil pevnou váhu svých stehen na má. Teplo sálající z jeho těla bylo ohromující. Plíce mi zaplnila ostrá vůně tabáku a bohaté kolínské. Nemohla jsem se pohnout ani o centimetr. Kolem hrdla se mi omotalo klaustrofobické napětí. Srdce mi divoce bušilo do žeber.

Podíval se na mě shora a jeho pohled klesl na tenkou látku mé mikiny.

"Proč se vy holky vždycky oblíkáte, jako by bylo léto?" uchechtl se. Ten zvuk mu zaduněl hluboko v hrudi.

Couvl jen natolik, aby ze sebe shodil těžkou koženou bundu. Protřepal ji a obalil tím tlustým, hřejivým materiálem mé třesoucí se tělo. Bunda mě pohltila. Voněla přesně jako on. To nečekané gesto mi zkratovalo mozek.

Naklonil hlavu k otevřeným dveřím a tiše mě donutil nastoupit.

"D-díky," vykoktala jsem. Zněla jsem uboze. Vklouzla jsem na plyšové kožené sedadlo, nohy se mi z jeho blízkosti třásly. Pevně za mnou zabouchl dveře.

Zírala jsem přímo před sebe skrz čelní sklo. *Jak jsem skončila v autě s přesně tím člověkem, kterému jsem se celou noc vyhýbala?*

Alessio nasedl na místo řidiče. Motor ožil se zuřivým zavrčením.

"Tvou adresu," bylo jediné, co řekl. Dlouhým prstem ukázal na digitální navigační obrazovku zářící na palubní desce.

Nehádala jsem se. Naklonila jsem se a naťukala do systému adresu svého ošuntělého bytu. Alessio zařadil a vyrazil z parkoviště.

Jízda byla mučivě trapná. Ticho uvnitř kabiny bylo tak husté, že by se dalo krájet. Ani jeden z nás nepromluvil. Napětí mi hryzalo nervy, dokud se Alessio nakonec nenatáhl a nezapnul rádio, jen aby zabil to mrtvé ticho. Prostor vyplnila tichá rocková hudba.

Seděla jsem prkenně v té nadměrné kožené bundě. Ruce mi spočívaly na břiše. Na kratičkou, děsivou vteřinu jsem uvažovala, že otevřu pusu. Uvažovala jsem, že ze sebe tu pravdu vyhrknu. *Možná jsem těhotná.* Ale pohlédla jsem na jeho ostrý profil. Zíral přímo před sebe na temnou silnici, čelist měl zaťatou a záměrně se vyhýbal pohledu na mě. Ještě jsem to ani nevěděla jistě. Přiznat nějaké "možná" muži, který se choval, jako bych neexistovala, nepřipadalo v úvahu.

Mysl mi bleskla zpátky k tomu, co bylo před třemi měsíci. Vzpomínky byly živé a syrové. Ta noc v jeho kanceláři. Ani tehdy toho moc nenamluvil. Ale díval se na mě. Jeho dominance mě naprosto vzrušovala. Když mě přistihl, jak na něj zírám, nezaváhal. Popadl mě za paži, vtáhl mě dovnitř, zamkl dveře a vzal si mě přímo tam. Přehnul mě přes svůj mahagonový stůl, vyhrnul mi sukni a strhl mi kalhotky stranou. Šukal mě tvrdě a hluboko, bral si mě naostro v každé možné pozici, dokud mi nevypověděly nohy. To syrové tření, zvuk kůže plácající o kůži, žár jeho ptáka klouzajícího do mě – přehrávalo se mi to v hlavě jako film.

Věděla jsem, že nejsem nikdo výjimečný. Byla jsem jen další holka. Ale vědomí, že žádná z ostatních holek v klubu s ním nikdy nesdílela postel, mi nafouklo ego. Přesně to byl důvod, proč jeho dnešní chladné odmítání působilo jako brutální facka do tváře. Co jsem čekala? Mohl mít jakoukoli ženu ve městě. Byla jsem jen pomíjivá známost.

"Chci, aby ses o sebe postarala," promluvil najednou Alessio a pronikl do mých myšlenek.

Natáhl se a ztlumil rádio.

"Jsem za tebe zodpovědný. Jestli padneš, můj otec potopí mě," prohlásil suše. Oči nespustil ze silnice.

Zamrkala jsem na čelní sklo. *Jaký zajímavý, zvrácený způsob, jak někomu říct, že ti na něm záleží.* Nebylo to o mně. Bylo to o příkazech jeho otce. Chladný emoční odstup v jeho hlase zničil jakýkoliv nepatrný střípek naděje, o kterém jsem ani nevěděla, že se ho držím.

"Jsem v pohodě," lhala jsem. Podívala jsem se na své nohy. Pod jeho bundou se doslova třásly.

Zhluboka jsem se nadechla. Přinutila jsem se narovnat páteř a ze všech sil se snažila působit zdravě a sebraně. Ale i slepý by viděl, že se rozpadám.

"Neoceňuji, když mi lžeš," řekl Alessio. Ocel v jeho hlase mě donutila sebou trhnout.

"Omlouvám se," omluvila jsem se okamžitě. Ani jsem nechtěla. To slovo mi prostě vyklouzlo pod tíhou jeho autority.

Žaludek se mi stáhl do ještě horších uzlů. Pokud jsem těhotná, už nikdy nezažiju den klidu. Alessio nebyl typ, co by seděl se založenýma rukama. Byl to typ muže, který by nemilosrdně diktoval, jestli jsem způsobilá být matkou jeho dítěte. Kontroloval by každý aspekt mého života. Ta myšlenka mě paralyzovala. Nebudu moct dýchat, natož se uvolnit, dokud se nevyčůrám na papírek a neuvidím negativní výsledek.

"Jsi tátova oblíbenkyně," pokračoval Alessio a znovu se snažil ospravedlnit své činy. "Nenechá mě na pokoji, jestli se ti něco stane."

Jeho slova mě zasáhla jako tuna cihel. Do hrudi mi narazila vina, těžká a dusivá. Carmine Marchese na mě byl vždycky hodný. Choval se ke mně s respektem a laskavostí. A jak jsem mu to oplácela? Tím, že jsem v sobě potenciálně nosila jeho neplánované, nemanželské vnouče. Udělalo se mi ze sebe špatně.

*Uklidni se, Tesso,* odříkávala jsem si v hlavě. *Nejsi těhotná. Jsi jen ve stresu.*

Elegantní sportovní auto odbočilo z hlavní třídy. Přejeli jsme koleje a vjeli do mé čtvrti. Zapadla jsem hlouběji do sedadla. Cítila jsem se neuvěřitelně nesvá. Ulice tu lemovaly přetékající popelnice, popraskané chodníky a blikající žluté pouliční lampy. Alessio Marchese byl muž, který patřil do střešních apartmánů a luxusních klubů. Za normálních okolností by pravděpodobně ani nepomyslel na to, že by do tohoto slumu vstoupil.

A přesto tu byl. Projížděl tou špínou, jen aby se ujistil, že se dostanu domů.

Riskla jsem pohled na jeho tvář. Zoufale jsem v jeho ostrých rysech hledala náznak znechucení, lítosti nebo vůbec něčeho. Nenašla jsem nic. Nasadil neproniknutelný poker face.

Zastavil u obrubníku přímo před mou zchátralou bytovkou. Auto běželo na volnoběh, motor hladce předl.

"Jsi dříč," řekl Alessio. Hlas měl strohý. "Ale jestli ti zítra nebude líp, zůstaň doma a zavolej si doktora."

Znělo to méně jako upřímná starost a spíše jako zdvořilý příkaz vypadnout sakra z jeho auta, aby mohl utéct z mé čtvrti.

"Děkuju. A cítím se dobře," řekla jsem mu rychle.

Na odpověď jsem nečekala. Svlékla jsem jeho hřejivou koženou bundu a nechala ji na sedadle. Otevřela jsem dveře a vyškrábala se ven do mrznoucího vzduchu. Prakticky jsem vyklusala po popraskané betonové cestičce k předním dveřím mé budovy.

Třesoucími se prsty jsem vylovila klíče z tašky. Čekala jsem, že uslyším skřípění pneumatik, jak se vyřítí do noci.

Ale on neodjel.

Ohlédla jsem se přes rameno. Černé auto stále stálo u obrubníku. Světlomety osvětlovaly ulici. Viděla jsem Alessiovu tmavou siluetu za volantem. Seděl tam, s běžícím motorem, a čekal ve tmě. Sledoval mě až do poslední vteřiny, aby se absolutně ujistil, že jsem bezpečně uvnitř.

Vrazila jsem klíč do zámku, otočila jím a rozrazila těžké dveře. Vklouzla jsem dovnitř a dveře za sebou zabouchla. Zacvakla jsem západku.

Vteřinu poté, co zámek zapadl na své místo, mi vypověděla kolena. Svezla jsem se po oprýskané barvě dveří, dokud jsem nedopadla na podlahu. Zalila mě úleva, okamžitě následovaná zdrcující vlnou zoufalství.

Zabořila jsem obličej do dlaní. Už jsem to v sobě nedokázala udržet. Nechala jsem slzy téct, horké a rychlé, vsakovaly se mi do dlaní. Hruď se mi zvedala tichými, mučivými vzlyky.

Nemohla jsem v tomhle předpeklí hrůzy a viny žít už ani den.

Zítra. Zítra si koupím těhotenský test a budu to mít za sebou. Tak či onak.