Pohled Thalie

Vleču se do temných, vrzajících schodů a v hrudi mě pálí hořká vzpomínka na Ronanův zamračený pohled. Otevřu dveře do svého podkroví. Prostor je obrovský a dusivě temný, osvětlený jen měsíčním svitem, který proniká jediným malým oknem. Dřív jsem měla opravdovou ložnici, světlý prostor hodný dcery alfy. Darla mi to sebrala vteřinu poté, co matku spustili do země, a předala ji někomu, kdo si to zasloužil víc.

Teď se mé útočiště skládá z tenké, hrbolaté matrace na zemi a rozviklaného dřevěného stolu, na kterém jsou naskládány ošoupané romány a školní učebnice. V rohu stojí prasklé, nepotřebné dveře od skříně s připevněným zrcadlem po celé délce.

Většinou se vyhýbám pohledu na sebe. Deset let, kdy mě Vessa a zbytek smečky nazývali ošklivou zrůdou, vás donutí nenávidět vlastní odraz. Ale dnes v noci mi v žilách stále proudí adrenalin z toho, jak jsem dala Cleo facku. Stoupnu si před zrcadlo a zhluboka, trhaně se nadechnu.

Dívka, která na mě zírá, je vyzáblá a ubohá. Má přirozeně zlatavě opálená kůže vypadá ve stínech matně. Dlouhé stříbrno-bílé vlasy mi spadají přes ramena a lemují obličej a tenkou stříbrnou jizvu, která se táhne od obočí dolů na horní tvář. Přejedu špičkou prstu po té zubaté čáře. Získala jsem ji v noci, kdy zemřela má matka, ačkoli vzpomínka na to, jak přesně, se mi z mozku vymazala. A pak jsou tu mé oči. Jsou průsvitné a každé jiné – jedno sytě, vířivě fialové, druhé nápadně, jasně stříbrné.

Zrůda. To říkají. Možná si ten výsměch zasloužím. Má matka se snažila uprchnout ze smečky, aby mě udržela v bezpečí. V bezpečí před čím? V bezpečí před kým?

Vzadu v krku mě pálí slzy. Několik horkých kapek mi přeteče přes řasy a sklouzne po zjizvené tváři. Agresivně je setřu. Pláč nic nevyřeší. Musím brzy najít cestu ven z této pekelné díry.

Odstoupím od zrcadla, svalím se na tenkou matraci a přitáhnu si deku až k bradě. Má uklidňující vůni. Našla jsem ji tady nahoře loni o svých narozeninách, zastrčenou vedle výtisku 'Jako zabít ptáčka' a několika čokoládových tyčinek. Někdo pravděpodobně jen použil můj pokoj jako sklad, ale já předstírám, že to byl dárek. Zavřu oči a nechám se pohltit vyčerpáním.

Safírově modré oči. Uhlově černé vlasy. Ten nejúchvatnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.

Vznáší se nade mnou, naprostá dokonalost, ačkoli přesné obrysy jeho tváře zůstávají ve stínech mé mysli rozmazané. Jsem přišpendlená na zádech, hruď se mi prudce zvedá. Tělo se mi chvěje, když mi svými dlouhými, štíhlými prsty vykresluje ohnivou cestičku po břiše a proklouzává mi mezi stehna, aby dráždil můj vlhký střed.

"Jsi tak dokonalá, Thalio," šeptá ten cizinec a jeho horký dech mě ovívá na uchu. "Chci tě označkovat na krku a udělat si z tebe doopravdy svou."

Jeho rty se srazí s mými. Je to pohlcující, sprostý polibek. Vrazí mi jazyk hluboko do úst, ochutnává mě, prozkoumává mě. Prsty mi jemně hladí odhalenou kůži a posílá mi žilami divoký, palčivý pocit. Kunda mi pulzuje, je kluzká a úplně mokrá, jak po něm toužím.

"Jsi moje, kotě," zamumlá mi proti čelisti a jeho safírové oči jsou temné syrovým chtíčem. Líbá mě vlhkými polibky s pootevřenými rty na krk a přes klíční kosti a vystavuje mě oslepující rozkoši. Můj dech se stává trhaným.

"Řekni to."

"Mmm," z hrdla mi vybublá hluboký sten, když pohnu boky vzhůru a třu svůj mokrý střed o masivní tvrdost jeho ptáka tlačícího se přes kalhoty.

"Řekni to," přikáže a jeho hlas zní jako štěrkové dunění.

Otřesu se. Po kůži se mi rozlije těžké, lahodné teplo, jak mě obklopí jeho opojná vůně. "Jsem... tvá."

Jeho boky se valí proti mým v pomalém, mučivém rytmu, ze kterého se mi mlží mozek. Natáhnu ruce nahoru a zaryji mu nehty do širokých, svalnatých ramen. Prohnu záda, přitisknu své nahé tělo těsně k jeho a zoufale toužím po tření. Z hrdla se mu derou sexy, zvířecí zavrčení, když skloní hlavu a tvrdě mi saje ztvrdlé bradavky. Kůže mi hoří. Chci ho. Potřebuji ho.

"Prosím," škemrám hlasem tak tichým a plným zoufalství. "Potřebuji tě uvnitř."

"Kurva, ty mě dovádíš k šílenství, kotě," zachechtá se drsně. Na jeho plných rtech si pohrává ďábelský úšklebek.

Obmotám mu nohy pevně kolem pasu a uzamknu kotníky, aby se nemohl odtáhnout. Srdce mi buší o žebra, pohlceno zvířecím žárem, který mezi námi hoří. Jeho pronikavý pohled mě přišpendlí k zemi a hledá můj souhlas. Zběsile přikývnu a tiše ho prosím, aby si mě vzal. Usměje se; je to zlomyslné zakřivení úst.

"Miluju tě, Thalio."

"Miluju tě," zašeptám zpátky a stáhnu mu obličej dolů, abychom mohli pokračovat v našem vášnivém, nepořádném polibku. Srovná žalud svého obrovského ptáka přímo u mého vábivého, mokrého vchodu. Zadrhne se mi dech, tělo se mi roztáhne a je připraveno přijmout každý jeho kousek.

"Zjizvenko, vstávej!" zaječí pronikavý hlas.

Ztuhnu. Oči se mi prudce otevřou a divoce těkají po temném podkroví.

Bum! Bum! Bum!

Pěsti buší do mých dveří, až chrastí panty. Vymrštím se do sedu, ruku svírám na splašené hrudi.

"Svatá ty prostoto, to byl ale intenzivní sen," zašeptám do tmy.

Zhluboka dýchám, abych zklidnila svůj nepravidelný tep. Sjedu prsty dolů na svůj střed. Je úplně provlhlý. Sen působil až příliš skutečně. Na kůži mi stále přelétávají přízračné záchvěvy jeho úst a rukou.

Na minutu padnu zpět na matraci a přehodím si paži přes obličej. Psychicky se připravuji na příšery čekající na druhé straně těch dveří.

"Vylez už kurva ven!" zaječí ten tlumený hlas znovu.

"Už jdu," zasténám a odkopnu deku.

Vyskočím z postele a zapotácím se. Zatáhne se mi před očima náhlá závrať, ale zmizí stejně rychle, jak přišla. Něco v mé hrudi se probudí k životu. Rozkvétá to, je to horké a živoucí. Protáhnu si ruce v očekávání obvyklé, mučivé bolesti z toho, jak jsem včera celý den drhla podlahy. Nic. Mé svaly jsou zhojené.

Je to zvláštní. Na rtech se mi stočí nepatrný úsměv. Stojím v klidu a soustředím se. Svět kolem mě je hlasitý a jasný. Můj zrak proniká pochmurnými stíny podkroví s krystalickou čistotou. Nadechnu se a do nosu mě udeří tucet pachů. Cítím čerstvě upečené housky, jak se linou nahoru z kuchyně. Slyším zřetelné křupání bot na štěrku venku, ozývající se z cvičiště kdesi v dálce.

Připadá mi to, jako by se mi v hlavě protrhla přehrada. Probudila jsem v sobě další smysl.

Rychle si stáhnu dlouhé vlasy dozadu do pevného culíku a nechám prameny ofiny padat dopředu, aby skryly tu jizvu. Bezpečně si schovám svůj stříbrný náhrdelník pod tričko a obrním se na další den.

Následujících dvanáct hodin strávím drhnutím sídla smečky odshora dolů. Jakmile se podlahy zalesknou a mé povinnosti jsou hotové, vytratím se do prádelny. Je to jediné místo v tomhle obrovském domě, kam lidé vkročí jen zřídka. Zabírám si místo v rohu a vytahuji knihu v naději na klid.

Klid se roztříští, když se těžké dveře rozletí.

Do stísněného prostoru napochoduje Cleo Kaelen. Pěsti má zaťaté podél těla. Cítím z ní sálat planoucí hněv, který z ní vyzařuje. Přišla si pro krev. Chce se pomstít za ponížení v jídelně z minulé noci.

Držím jazyk za zuby. Odmítám jí dát jakoukoliv reakci.

"Copak jsi mě neslyšela?!" zavrčí Cleo. Vrhne se vpřed a praští mě zezadu do hlavy.

Čelisti se mi sevřou. Pomalu zvednu oči, abych se setkala s jejím zuřivým pohledem.

"Jak vám mohu pomoci?" zeptám se a z tónu mi kape přehnaná, sarkastická zdvořilost. Vyvalím své různobarevné oči a zírám hluboko do jejích hnědých. Prohlédne hned tu falešnou nevinnost a naštve ji to ještě víc.

"Budeš mi projevovat respekt. Brzy budu lunou téhle smečky!" zaječí.

"Až tě můj bratr polituje natolik, že si tě vybere jako lunu, zkusím být uctivá," řeknu mrtvým hlasem. "Ale do té doby pro mě nejsi nic. Nikdo." Na to poslední slovo přidám extra jed.

Z hrdla Cleo se vydere zvířecí zavrčení. Koutkem oka vidím, jak se s vytasenými drápy vrhá na můj obličej.

Mé tělo zareaguje ještě dřív, než mozek hrozbu vůbec zpracuje. Uskočím do strany a jsem jen šmouha v pohybu. Netuším, jak jsem se pohnula tak rychle. Cleo kolem mě proletí a v očích jí probleskuje vražedná zuřivost.

"Jsi kurva mrtvá, děvko!" zařve a otáčí se, aby se na mě znovu vrhla.

Instinkt přebírá velení. Popadnu těžkou dřevěnou židli, na které jsem seděla, rozpřáhnu se a mrštím jí přímo na její hruď. S odporným prasknutím jí narazí do žeber. Cleo se předkloní a lapá po dechu. Než stihne znovu najít rovnováhu, popadnu z rohu druhou židli.

Tvrdě jí švihnu dolů přes její záda.

Je to, jako by mé tělo řídil někdo jiný. Mých končetin se zmocňuje syrová, násilná energie. Znovu a znovu do ní vrážím tou židlí. Cleo křičí a hroutí se na linoleum. Stojím nad ní, hruď se mi prudce zvedá a v pěsti pevně svírám zlomenou nohu od židle. Je potlučená, posetá modřinami a neschopná pohybu.

Červenou mlhou v mé mysli projede panika.

Upustím zlomené dřevo. Otočím se, vyběhnu z prádelny, zabouchnu za sebou těžké dveře a v panice je zvenčí zamknu. Můj dech je trhaný.

Kurva, co to do mě vjelo, že jsem to udělala.

'To já. Ahoj, Thalio,' rozzáří se mi v hlavě hlas.