Pohled Thalie

'Ty jsi můj vlk?' zeptám se hlasu ve své hlavě. Srdce mi buší o žebra v chaotickém rytmu nedůvěry a zoufalé naděje.

'Ano. Jmenuju se Kaelith, ale můžeš mi říkat...' odmlčí se a prodlužuje to ticho pro dramatický efekt. 'Kael.'

Z úst mi unikne dech, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji. Já mám doopravdy vlka. Vlkodlaci by měli cítit přítomnost svého vnitřního protějšku v době, kdy je jim deset. Přeměna by měla proběhnout v šestnácti. Ale mé šestnácté narozeniny přišly a odešly v mlze zklamání a výsměchu. Smířila jsem se s tím, že jsem zlomená, defekt smečky.

'Ahoj, Kael,' promítnu k ní své myšlenky a testuji to cizí spojení. 'To ty jsi teď převzala kontrolu nad mým tělem? Ty jsi uhodila Cleo?'

V zadní části mé mysli se ozve jasné, melodické zahihňání. 'Ano. Byla na tebe zlá a já se rozzlobila. Nebudu lhát, byl to dobrej pocit, vrazit do ní tu židli.'

'Proč jsi nepřišla o mých šestnáctých narozeninách?' zeptám se. V té otázce se skrývají roky nahromaděné bolesti.

Jasná energie Kaelith pohasne do hlubokého smutku. Okamžitě to cítím, jak se mi v centru hrudi rozlévá těžká bolest. Je to zvláštní, ohromující pocit, sdílet tělo s jiným vědomím, cítit všechno, co cítí ona.

'Prostě jsem nemohla. Tak moc jsem se snažila, Thalio,' zamumlá Kaelith a v jejím tónu zaznívá lítost. Pak v ní vzplane jiskra rozhořčení. 'Proč je necháváš, aby se k tobě chovali tak špatně? V žilách nám koluje krev alfy. Neměla bys drhnout podlahy.'

'Jak je můžu zastavit, když to zneužívání umožňuje můj vlastní otec a bratr?' odseknu a ta hořká pravda mi v ústech chutná jako popel.

'To je na hovno,' připustí Kaelith. 'Ale teď jsem tady já. Společně to zvládneme. Počkáme si na správný čas, nabereme sílu a pak z téhle smečky odejdeme.'

Její sebevědomí je nakažlivé. Vyzařuje skrze naše pouto a zahřívá chladná, prázdná místa uvnitř mé duše.

'To zní docela dobře,' řeknu jí.

Koutky úst se mi stočí do upřímného, nepotlačitelného úsměvu. Vědomí, že mám někoho, kdo mě nikdy neopustí, mění všechno. Konečně mám nejlepší kamarádku, společnici připoutanou přímo k mé duši.

Vykročím do dlouhé, chabě osvětlené chodby smečkového sídla, natolik pohlcená mentálním štěbetáním s Kaelith, že nevěnuji pozornost svému okolí. Zahnu za roh a vrazím přímo do pevné svalnaté stěny.

Zapotácím se dozadu a připravuji se na tvrdý náraz na kamennou podlahu, ale zničehonic vystřelí pevné ruce a chytnou mě za paže.

Ve chvíli, kdy se jeho prsty sevřou kolem mé kůže, mi žilami projede násilný úder elektřiny. Po pažích mi vybuchují jiskry a tančí po mém mase jako drobný ohňostroj. Zadrhnu se, mé smysly jsou náhle uneseny opojnou vůní. Voní jako ostré, čerstvé citrusy smíchané se svěží vůní deště. Plní mi to plíce a mlží mysl.

Uvnitř mé hlavy Kaelith zapřede jediné slovo, které dokáže změnit svět.

'Druh.'

Zarazí se mi dech. V žaludku se mi rojí motýli a celé tělo zaplaví hluboké, sálající teplo. Vzhlédnu, mé různobarevné oči se doširoka otevřou v úžasu, a pohlédnu tváří v tvář Torinovi Jaxovi.

Torin. Ronanův zástupce. Budoucí beta smečky.

Ó, bohyně, děkuji ti. Torin je můj druh. Vždycky se mi líbil. Je silný, respektovaný a smrtící. Jakmile dokončíme pouto druhů, můj život se změní. Nikdo se neopováží zvednout na betovu družku ruku. Budou se ke mně muset chovat s úctou, kterou si zasloužím.

Zářivě se na něj usměju. Je to první skutečný, ničím nespoutaný úsměv, který jsem nasadila za posledních deset trýznivých let.

Ale úsměv zemře vteřinu poté, co zaznamenám jeho výraz.

Torin na mě shlíží s rozzlobeným pohledem. Čelist má zaťatou a na tváři mu divoce cuká sval. Jeho tmavé oči jsou zbaveny jakékoliv vřelosti, kterou nahradilo chladné, kalkulující znechucení. Z plic se mi vytratí všechen vzduch.

Nenávidí mě.

Euforické opojení z nalezení mého druha se roztříští o děsivou hrůzu.

"T-ty jsi můj druh," zašeptám a ta slova se mi chvějí na rtech. Můj hlas zní křehce a nepoznávám ho ani já sama. V krku se mi vytvoří tlustý knedlík, který mi dusí dýchací cesty.

"Sklapni!" zavrčí Torin, v hlase smrtící rozkaz. "Nejsem tvůj druh."

Oči se mi rozšíří v naprostém šoku. Z úst mi unikne ubohé zakňučení. Drsnost v jeho tónu prořízne mou křehkou naději na kousky.

Torin změní úchop a stiskne mi loket tak silně, až mi to udělá modřinu. Po kůži mi znovu vytrysknou elektrické jiskry, krutý výsměch našeho pouta. Srdce mi buší v panice, když mě táhne dopředu. Nenápadně mě táhne chodbou, protlačí nás bočními dveřmi a odvádí mě pryč od sídla smečky. Táhne mě do hustého stromořadí lesa, daleko od pátravých očí a naslouchajících uší.

"Ne," kňourám a vleču nohama o hlínu.

Přesně vím, co se chystá udělat. V žaludku se mi usadí chladný, dusivý strach. Měsíční bohyně spojuje duše, ale vlci mají stále svobodnou vůli. Druzi se mohou odmítnout. Mohou to posvátné pouto zničit.

Torin mě zatáhl do lesa, aby mě odhodil. V hrudi se mi hromadí palčivá, bodavá bolest a do koutků očí se mi derou horké slzy. Odsrkne mě zpátky a donutí mě vytvořit mezi námi odstup.

"Přivedl jsi mě sem, abys mě odmítl," řeknu a hlas mi spadne do dutého šepotu.

"Samozřejmě, že jo. Jakou mám asi na výběr?!" zavrčí Torin. Přechází přede mnou a frustrovaně si projíždí rukou tmavě hnědé vlasy. "Kvůli tobě je luna, tvoje vlastní matka, mrtvá. Zemřela kvůli tvé sobeckosti."

To obvinění mě zasáhne silou rozjetého vlaku. Tahle slova pronesená z úst mého osudového druha mě bodají hlouběji než kterákoli fyzická zbraň vůbec kdy mohla. Rozdrcují mi nitro.

"Já ji nezabila," vykoktám. Je to jediná obrana, kterou ze sebe dokážu dostat přes chvějící se rty.

"Ale kvůli tobě je mrtvá, ne?" dožaduje se Torin odpovědi, postoupí blíž a jeho stín mě úplně pohltí.

Nedokážu snést jeho zuřivý pohled. Sklopím bradu a zírám dolů na ošoupané špičky svých bot. Hanba mi obalí hrdlo jako husté bláto. Má pravdu. Já jsem ten důvod, proč je pryč. Obětovala se, aby mě ochránila před temnotou, a já musím nosit tu krev na rukou po zbytek svého života.

"Nemůžu s tebou být," běsní Torin a zvyšuje hlas, jak se snaží ospravedlnit svou krutost. "Jsem budoucí beta této smečky. Kdybych tě přijal – což bych nemohl udělat, ani v příštím životě – ztratil bych svůj status. Žádný alfa by nedovolil vrahovi stát po boku svého bety. A kromě toho nejsi můj typ."

Uvnitř mé mysli Kaelith vykřikne. Její srdce puká v souladu s mým a ta neviditelná šňůra mezi námi se třepí pod tíhou jeho znechucení. Skousnu si spodní ret, až ucítím měď. Nechci brečet. Odmítám mu dovolit, aby viděl, jak se zlomím.

Ale mé tělo mě zradí. Z hrdla se mi vydere jediný vzlyk.

Všichni, kdo mě měli milovat, mě nenávidí. Můj otec, můj bratr, a teď i můj druh. Všichni se na mě dívají jako na nemoc. Kdo mě teď vůbec bude někdy milovat?

Torin přestane přecházet. Narovná ramena, připraven zasadit finální ránu. "Nemůžu si tě vzít jako svou družku—"

"Odmítám tě."

Skočím mu do řeči. Můj hlas zazvoní tichým lesem. Zvednu hlavu a pohlédnu mu přímo do očí.

Torin ztuhne. Otevřou se mu ústa a oči se mu rozšíří naprostým zmatkem.

Odmítám, aby mě zbavil i toho posledního zbytku mé důstojnosti. Nenechám se odhodit jako odpadky. Přitisknu si dlaně naplocho na hruď, přímo nad své pukající srdce, a vytlačím ta slova s pevným, neústupným odhodláním.

"Já, Thalia Corvinová, tě odmítám, beto Torine Jaxi Vargo, jako svého druha."

Jsem na sebe pyšná, že jsem se nesesypala. Ta slova visí v chladném nočním vzduchu, konečná a nezvratná.

Torina to naprosto zaskočí. To náhlé, preventivní odmítnutí ho zasáhne. Lape po dechu, ruce mu vyletí k hrudi, jak se po jeho těle vznítí agonizující žár zpřetrhávaného pouta. Zapotácí se dozadu, těžce oddechuje a bojuje o kyslík, který se odmítá dostat do jeho plic.

"Musím servírovat večeři," přikážu chladně a odtrhnu pohled od jeho zmítajícího se těla. Zírám na kůru nedaleké borovice a maskuji svou vlastní vzrůstající agónii. "Přijmi mé odmítnutí hned teď."

Torin se snaží promluvit, ale bolest ho okrádá o dech. Rty se mu chvějí. Když ke mně konečně vzhlédne, jeho tmavé oči jsou zbaveny své nenávisti a nahrazeny syrovou, obnaženou jemností.

"Já, beta Torin Jax Vargo, přijímám tvé odmítnutí, Thalio Corvinová."

Jeho slova jsou přiškrcená, protlačená sevřeným hrdlem, jako by slabiky byly z kyseliny. Ta čirá agónie křivící jeho pohledné rysy způsobuje, že ho zrádná část mé duše chce prosit, aby přestal, aby nám dal šanci.

Neudělám to. Musím být silná. Musím tohle přežít.

Ve chvíli, kdy větu dokončí, v mé hrudi exploduje neúprosné peklo. Připadá mi, jako by mi žebra páčily neviditelné, hořící háky. Bolest pulzuje směrem ven a spaluje mi kůži. Zaskřípu zuby, snažím se zůstat statečná, ale slzy se přelijí přes mé řasy a stékají horkými cestičkami po mých tvářích.

Kurva to bolí. Jako by mi někdo z těla rval životně důležitý orgán.

Torin zůstane stát o pár stop dál a snáší přesně to samé mučení. Ruka mu zacuká a zvedne se napůl ke mně, hnána instinktem utěšit svou družku, ale on ji donutí klesnout zpátky dolů. Ovládne se.

Trvá pět mučivých minut, než se ten plápolající žár smrskne na tupou, stálou bolest hluboko v mé hrudní kosti. Vtáhnu do plic trhaný dech, otočím se zády k chlapci, který měl být mým spasitelem, a vydám se na cestu zpátky k sídlu smečky.

Ve vteřině, kdy jsem mu z dohledu, se ta přehrada protrhne. Mým tělem otřásají těžké, zničující vzlyky.

'Kael, jsi v pořádku?' zeptám se a promítnu svůj hlas do mentálního prostoru, který sdílíme.

Zakňučí. V mé mysli se rozlehne vysoké, pištivé zakvílení čiré devastace. Nečekala, že se to odmítnutí odehraje tak rychle. Nesmírná, drtivá bolest zpřetrhaného pouta prosakuje naším spojením a dusí nás obě.

'Konečně jsi měla být šťastná, Thalio. Ale zmýlila jsem se,' běduje Kaelith a její hlas zní vzdáleně a roztříštěně.

'Jak to myslíš?' zeptám se a panika mi projede skrz žal.

'Neměl nás odmítnout. Viděla jsem záblesk naší budoucnosti,' zamumlá.

Její přítomnost zabliká. Ta vřelá, utišující tíha jejího vědomí začne ustupovat, proklouzává mi mým mentálním sevřením jako voda.

'Kaelith? Kaelith, vrať se! Prosím!' křičím ve své mysli.

Ticho. Mentální prázdnota se vrací, ohromná a černočerná. Jsem zase sama. Život, který jsem žila před ní, mi připadá k nevydržení teď, když vím, jaké to je mít společnici.

"Kaelith!" zakřičím nahlas.

Žádná odpověď. Trauma z přetrženého pouta ji donutilo k návratu do útlumu.

Podlomí se mi kolena. Zřítím se do hlíny na lesní pěšině a rukama ryju do země. Prosím svého vlka, aby se vrátil, vzlykám, dokud nemám rozedřené hrdlo a nepálí mě plíce. To hluboké opuštění drtí ten poslední kousek bojovnosti, který v mém těle ještě zbyl.

Na cestě za mnou zakřupou kroky.

"Co se ti to kurva stalo?" prořízne noční vzduch smrtící, povědomé zavrčení.

Cuknu sebou. Vzápětí se vrhnu na nohy a udělám roztřesené, nekoordinované kroky dozadu. Špinavýma rukama si setřu mokrý obličej, hruď se mi prudce zvedá přetrvávajícími vzlyky.

Ze stínů vystoupí vysoká postava. Ronan.

Pěsti má zaťaté podél boků a ramena napjatá k násilí. Ale když vstoupí do skvrny měsíčního světla a dobře si prohlédne můj obličej – mé oteklé oči, chvějící se tělo, tu naprostou devastaci, která vyzařuje z mého postoje – jeho smrtící vztek ochabne.

Drsné rysy jeho tváře zjemní. Zuřivost z jeho očí ustoupí a změní se v něco, co vypadá nebezpečně jako starost.

"Thalio, co se ti to kurva stalo?"