Pohled Thalie

Aniž bych přemýšlela, vrhnu se vpřed a olovu mu ruce kolem pasu. Zabořím svou mokrou tvář do jeho tvrdé hrudi, ramena se mi třesou, jak se mi z krku dere trhaný vzlyk. Očekávám, že mě strčí do hlíny, že se mé slabosti vysměje, ale on to neudělá. Jen tam stojí. Neobejme mě, ale už jen ten pouhý fakt, že mi dopřává tuhle letmou chvilku kontaktu, pro mě znamená záchranné lano.

Hyperventiluji na jeho košili, neschopná plně se nadechnout. Stále se dožaduje toho, aby věděl, co se stalo, a v jeho hlase zaznívá zvláštní naléhavost. Chci mu to říct. Chci křičet, že mě Torin odmítl, že Kaelith je pryč, ale moje hlasivky odmítají spolupracovat. Z úst mi vycházejí jen zlomené lapání po dechu a mokré vzlyky.

Pak se na lesní půdě ozve těžké zadupání bot. Ten zvuk Ronana probere z jeho chvilkového zakolísání v nevraživosti. Násilně mě odstrčí zpět. Náhlá síla mě vyvede z rovnováhy a já narazím do tvrdé hlíny, přičemž největší náraz schytá můj bok. Syknu, bolest mi vystřelí do boku.

"Thalio!" Krokne směrem ke mně, ruka mu cukne. "Nechtěl jsem tě strčit—"

"Tady je!"

Chytím se za pulzující zápěstí a vzhlédnu. Ze tmy k nám kráčí dvě stráže smečky, v očích se jim zrcadlí čirá zlomyslnost.

"O co jde?" dožaduje se Ronan odpovědi a jeho tón se okamžitě vrátí k mrazivému chladu. Stráže se zastaví, šokováni přísným rozkazem budoucího alfy. Rychle skloní hlavy v podřízenosti.

"Alfové vyžadují její přítomnost. Pokusila se zabít slečnu Cleo Kaelenovou," pronese jeden z nich bezvýrazně.

Srdce se mi propadne až do žaludku. Pokus o vraždu? Ta intrikánská děvka Cleo dojí naši drobnou potyčku pro všechno, co to dá. Ronan po mě šlehne temným, kalkulujícím pohledem a teprve pak upře svou pozornost zpět ke strážcově vysoce zveličené historce.

"Ty jsi neúprosná hrozba, Thalio," ušklíbne se Ronan a ten krátký okamžik obav mu z očí naprosto zmizí.

"Ona mě napadla první. Jen jsem se bránila," zašeptám a hlas se mi zlomí.

Ronan si odfrkne a překříží svalnaté paže. "A co naše matka?"

Ta slova mě zasáhnou jako fyzická rána. Pevně stisknu ústa a nechám si po špinavých tvářích stékat čerstvé slzy. Nemám žádnou obranu.

"Přál bych si, abys tehdy v noci zemřela ty, a ne ona," zavrčí a z hlasu mu kape jed.

Jsem příliš vyčerpaná na to, abych dál brečela. Ti dva strážci mě hrubě popadnou za paže a vytáhnou mě na nohy. Odtáhnou mě celou cestu zpátky do sídla smečky a jako pytel odpadků mě odhodí do alfovy kanceláře, takže se rozplácnu na drahém koberci.

Vydrápu se na nohy přesně ve chvíli, kdy můj otec, alfa Darius, zkrátí vzdálenost mezi námi. Jeho ruka mě brutálně, zvonivě plácne do tváře.

Ta síla mě roztočí, takže se zapotácím dozadu. Než dopadnu na podlahu, sevřou se mi v pase velké mozolnaté ruce a vytáhnou mě do vzpřímené polohy. Alfa Kaelen.

"Pokusila ses zabít Cleo Kaelenovou!" zařve můj otec a obličej mu zrudne vzteky.

Nedokážu se ani soustředit na to jeho ječení. Kaelen mě stále drží zezadu. Jeho stisk je pevný, ale jeho prsty mě nejen podpírají – pohybují se. Jeho velká ruka mi vklouzne podél hrudního koše a úmyslně se otře o stranu mého prsu. Sklouzne dlaní dolů po břiše, ruka mu těžce spočine na boku a pak sjede dolů, aby mi stiskl hýždě. Je to úmyslné, predátorské osahávání.

Zakňourám, zběsile kroutím tělem, abych zlomila jeho sevření, ale on se svými prsty jen víc zaboří do masa a zajistí mě proti sobě.

"Nedotýkejte se mě, prosím," vykřiknu hlasem třesoucím se znechucením.

Kaelen mě ignoruje a tiskne mi prsty v pase. Otec tam stojí, nalévá si drink a vůbec nic nedělá, aby to zastavil.

"Prosím, řekni mu, ať přestane," prosím otce a zrak se mi mlží slzami. On se ke mně jen otočí zády a k mým prosbám zůstane hluchý. Pevně zavřu oči a modlím se, aby to byla jen noční můra, ze které se vzbudím.

Těžké mahagonové dveře se rozletí dokořán a násilně bouchnou o stěny. Do kanceláře vkročí Ronan a jeho zářivé oči blýskají zvířecí zuřivostí.

"Kurva na ni nesahej!" zavrčí, až mu hlas vibruje vražedným úmyslem.

Kaelen se zachechtá, ruce ještě o vteřinu déle setrvají v mém pase a teprve pak o krok odstoupí a naoko zvedne dlaně v kapitulaci. "Klídek, mladý alfo. Thalia zrovna padala a já ji jen chytil."

Ronan mu nevěří ani jediné slovo. Zaskočí mu čelist, když po Kaelenovi šlehne pohledem plným čirého znechucení a vzápětí svůj zuřivý pohled stočí na našeho otce. "Je to dítě! Jak tam můžeš stát a nechat ho, aby se k ní takhle choval?"

"Ta holka přehání. A v sedmnácti už to není žádné dítě," zabručí Darius a hodí do sebe skleničku jantarové tekutiny. Nalije si další a nabídne ji Ronanovi, ale bratr na ni znechuceně zírá a odmítá si ji vzít.

"Zítra ráno odjíždí s Kaelenem," oznámí otec chladně.

Místnost se zatočí. Ne. Zběsile kroutím hlavou a dech se mi zrychluje. Nechci jít s Kaelenem.

"Jak to myslíš, alfo?" zeptá se Ronan a ta slova cedí přes pevně sevřené zuby. Ruce podél boků se mu sevřou v pěsti, až mu bělají klouby.

"Kaelen chce osobní služku a já jsem mu ji dal. Je to absolutní minimum, co mohla udělat poté, co se pokusila zabít Cleo, tvoji budoucí lunu," konstatuje Darius nonšalantně a odloží skleničku.

"Ne, bratře, nedovol mu to, prosím. Nechci jít s Kaelenem," škemrám se zlomeným hlasem. Ronan ještě nebyl slavnostně uveden jako alfa. Je jediný v téhle místnosti, kdo mě může zachránit. Pokud je Kaelen tak oprsklý, že mě osahává přímo před mým otcem, jakmile uvíznu v jeho smečce, bude už absolutně k nezastavení. Nemůžu s ním jít.

Ronan na mě zírá a čelisti mu pracují, jak v jeho očích válčí konfliktní emoce. Bránil mě před Kaelenovým fyzickým útokem, ale zpochybnit formální výměnu je přímý akt zrady. Vypadá rozpolceně, bojuje se svými povinnostmi.

"Vypadni," přikáže mi plochým hlasem.

Stočí svůj otrávený pohled zpátky k našemu otci a mě tím odstřihne. Koutkem oka zahlédnu Kaelena. Zírá na mé tělo a po tváři se mu rozlévá úchylný úšklebek. Ve chvíli, kdy dveře kanceláře za mnou cvaknou, mě udusí těžké ticho na chodbě.

Vyběhnu do schodů nahoru na půdu a přecházím ve stísněném prostoru před svou ošuntělou matrací. Při představě Kaelenových rukou na mé kůži se mi dělá nevolno. Byla bych radši mrtvá, než stát se sexuální otrokyní toho predátora. Mé oči padnou na malou žiletku, ležící na mém rozbitém stole. Popadnu ji, pevně sevřu chladný kov a vydám se zpět dolů.

Zatímco se proplétám chodbami směrem k zadnímu vchodu, míjím společenskou místnost. Ztuhnu v pohybu.

Torin sedí na jedné z kožených sedaček, Vessa obkročmo na jeho klíně. Divoce se muchlají, jejich ústa přitisknutá na sebe. Při pohledu na mého druha – kluka, který mě před pár hodinami odmítl – líbajícího se se smečkovou děvkou, se mi hrudník propadne dovnitř. Hrudní kost sevře přízračná bolest a já bojuji s nutkáním zvracet.

Snažím se jít dál, ale rozezní se Vessin nosový hlas. "Hej, děvko, stůj."

Sklopím hlavu a nutím své nohy pokračovat ke dveřím.

"Thalio!" zaječí.

Zastavím se. Pomalu otočím hlavu, abych se na ni zamračila.

"Copak jsi neslyšela, že na tebe volám?" odsekne Vessa, odlepí se od Torinova klína a vykračuje si směrem ke mně, houpajíc boky.

"Řekla jsi děvko, a jediná děvka, kterou v téhle místnosti vidím, jsi ty," pronesu a můj hlas je navzdory chaosu v mé mysli děsivě klidný.

Několik dívek, které sedí opodál, Kaia a Jolie, vyprskne smíchy. Nikdy na mě nebyly zlé; Kaia mě dokonce brání před tyrany, když může.

Vessa v pobouření lapne po dechu. Zvedne ruku a rozmáchne se s úmyslem mě silně uhodit, ale z Torina vybuchne hluboké, varovné zavrčení. Její ruka zamrzne ve vzduchu. Setkám se s očima svého bývalého druha. Jeho obličej je prázdná, nečitelná maska, ale hruď se mu divoce zvedá.

"Kurva se neopovaž uhodit mou—ji. Neopovaž se ji uhodit, Vesso," vyštěkne Torin a přistihne sám sebe při svém přeřeknutí ještě včas.

Vessa spustí ruku, ale rty se jí stočí do zlého úsměvu. "Nebudu plýtvat energií na souboj s ní. Thalia si potřebuje ušetřit všechnu svou energii na Kaelena. Bere si ji zítra ráno do své smečky."

Krev mi zmrzne v žilách. Oči se mi rozšíří v čirém děsu.

"Cože?!" zařvou Torin a Kaia naráz, vyměňujíc si šokované pohledy kvůli svému výbuchu.

"Jo, zlato. Copak jsi neslyšela?" Vessa přistoupí blíž ke mně a zlomyslně mrkne. "Alfa Kaelen ji chce jako služku, ale všichni víme, jaký je ten pravý důvod jejího odjezdu."

"Sakra, ten ji bude šukat každej boží večer," vmísí se do toho ze svého rohu se smíchem Cormac.

Chlapci v místnosti propuknou v drsný smích. Začnou si vyměňovat zvrácené komentáře ohledně toho, jaké sexuální pozice na mně Kaelen vyzkouší první, rozebírajíc, co všechno udělá s mým tělem. Torinovy oči se zatáhnou temnotou. Vyjde z něj zuřivé zavrčení, přeskočí konferenční stolek a najednou vystřelí z místnosti ven.

"Abych řekl pravdu, Thalia je sexy. Mohla by z ní být supermodelka," prohlásí Thatcher, další smečkový válečník, a jeho tmavé oči mi po mém těle sjedou nahoru a dolů. Pod jeho predátorským pohledem mi páteří projede násilné zachvění. "Je vysoká a štíhlá, má bezchybnou pleť a dlouhé nohy. Obličej má naprosto luxusní."

Vessa po těch mužích vrhne žárlivý pohled, a pak opět obrátí svůj vztek na mě. "To určitě. Kdyby se zrůdy stávaly supermodelkami. Jdi se zabít, ty zrůdo. Jejda, zrovna jsi byla povýšena na sexuální otrokyni."

Něco se ve mně zlomí. To dusivé zoufalství, odmítnutí, to osahávání, nekonečné veřejné ponižování – to vše se sbíhá do oslnivého záblesku žhavého hněvu. Sroluji ruku v pevnou pěst. Bez rozmýšlení se otočím na podpatku a zabořím své klouby přímo do Vessina obličeje.

Místností se rozlehne nechutné křupnutí. Z nosu jí vytryskne krev; zaječí, potácí se dozadu a drží si obličej. Nečekám, až ten šok pomine. Otočím se, vyletím ze dveří a jak běžím o život, boty mi naráží o hlínu. Udělat přesně tohle jsem chtěla hodně dlouho.

"Chyťte tu děvku! Dneska jí ukážeme!" křičí Vessa zevnitř sídla smečky.

Sprintuji do hloubi lesa, srdce mi buší o žebra. Řítím se mezi stromy, větve mě šlehají do obličeje a do paží, a mířím přímo ke hranici smečky nedaleko opuštěného jezera, které vždycky navštěvuji. Jestli mě dostanou, zmlátí mě tak, až ze mě nezbude jediné místo bez modřiny.

Nezpomalím, dokud zvuky pronásledování neutichnou do dálky. Ohlédnu se přes rameno, nevidím nic než prázdné stíny. Vrátili se zpátky. Jen mě chtěli vystrašit.

Zřítím se na vlhkou zem vedle jezera, hruď se mi prudce zvedá a já lapám po dechu. Vzhlédnu k nebi. Husté bouřkové mraky se valí přes nebe a zastiňují hvězdy, které ještě před chvílí zářily. Zdá se, že to je dobrá noc na umírání.

Vytáhnu tu malou žiletku z kapsy svých bledě modrých šatů. Podržím ji nahoře; ostrá hrana zachytí slabý odraz vlnek na hladině vody. Pevně ji stisknu, připravená podříznout si zápěstí. Vykrvácení nebude tak bolestivé jako ta agónie, co mi sedí v hrudi. Moje srdce bylo vyrváno a rozšlapáno. Ze všech sil jsem se snažila přežít a vydržet to zneužívání, ale už prostě nemůžu dál. Musím se osvobodit od toho dusivého břemene tohoto světa. Jakmile zemřu, potkám na druhé straně svou matku a konečně budeme spolu šťastné.

Přitisknu chladnou hranu žiletky na svou bledou kůži. Zaskřípu zuby a pomalu kov přetáhnu po svém zápěstí.

Z rtů mi unikne ostré zalapání po dechu. Okamžitě se objeví krev, tmavá a hustá, a vyteče z toho hlubokého řezu silným proudem. Když vidím, jak se mi ta karmínová tekutina rozlévá přes ruku, rozbije to můj morbní trans. Zasáhne mě náhlá a prudká vlna paniky. Můj pud sebezáchovy zareaguje a začne na mě křičet, abych žila.

Upustím zkrvavenou žiletku a nakopu botou suché listí, abych ji schovala. Ruce se mi nekontrolovatelně třesou. Musím zastavit to krvácení. Popadnu lem svých šatů a odtrhnu z něj dlouhý pruh látky. Pevně si ho obmotám kolem rány a improvizovaný obvaz zavážu zuby, abych na ránu zatlačila. Dech se mi trhá ve vylekaných záchvěvech.

Rozhodnu se, že bych měla vstát a běžet dál na území tuláků a odstrčím se od země.

Náhle však mé tělo naprosto ztuhne.

"Já vím, že tu pořád jsi," rozlehne se Cormacův hlas přes temné stromy a kape z něj smrtící úmysl.