ÚHEL POHLEDU CASSIE

Basy z masivních venkovních reproduktorů mi rozechvívaly žebra. Skoro jsem tou vibrací vyskakovala z kůže, když jsem upravovala květinovou výzdobu na hlavním stole. Dneska to přijde. Dnes budu oficiálně Torinova.

"Jsi připravená, holka?" Brina stála vedle mě a podávala mi hromádku ubrousků. Po tváři se jí rozprostíral upjatý, křečovitý úsměv.

"Přijde mi, že na tenhle den čekám celej život," odpověděla jsem. Srdce mi bušilo v hrudi.

Torin byl už dny pryč. Jakožto nový Alfa strávil poslední týden na cestách a zajišťoval spojenectví se sousedními smečkami. Vůbec jsem ho neviděla. Z toho odloučení mě svrběla kůže. Prostě jsem ho chtěla zpátky.

Zhluboka jsem se nadechla ve snaze zklidnit zběsilý tep.

"Hele, Cassio?" Brina mě zastavila ještě předtím, než jsem stihla popadnout další krabici s výzdobou. Hlas jí ztišil, přes dunivou hudbu sotva slyšitelný.

"Jo?"

Nechtěla se mi podívat do očí. Zírala na trávu pod svými botami. "Kdyby dnešek nešel podle plánu... bavila by ses se mnou dál?"

Podívala jsem se na ni, jako by jí narostla druhá hlava. Hlavou mi blesklo její zvláštní, agresivní chování, které projevovala celý týden, ale podezření jsem zapudila. "Samozřejmě. Jsi moje nejlepší kamarádka." Popadla jsem ji za ramena a naklonila se, abych zachytila její pohled. "Nic, absolutně nic, na tom nic nezmění."

Pevně jsem ji objala. Na vteřinu zůstala strnulá, než kolem mě ovinula ruce.

Přešla jsem tu její podivnou otázku a spěchala zpátky na hlavní trávník. Členové smečky se pachtili, aby dokončili přípravy na grilování a postavili pódium. Energie byla elektrizující. Žilami mi proudil adrenalin.

Kolem čtvrté odpoledne hudba náhle zmlkla. Na rozlehlý pozemek se sneslo ticho.

"Náš nový Alfa!" oznámil starší strážce.

Na štěrkovou příjezdovou cestu najel elegantní černý Mercedes. Dveře cvakly a otevřely se. Vystoupil Torin. Do jeho blonďatých vlasů se opřelo odpolední slunce a jeho ostré modré oči přelétly obrovský dav. Měl na sobě vypasovaný tmavý oblek, který dával na odiv jeho široká ramena a dokonale tvarovanou hruď.

Něco hluboko v mém jádru se probudilo. V mysli se mi rozvinula hřejivá, těžká přítomnost.

*Druh.*

Moje vlčice. Usmívala jsem se tak moc, až mě bolely tváře. Konečně jsem získávala svou vlčici.

Oči mi zalily slzy čiré radosti. Byla mi ukradená nějaká pravidla. Prodrala jsem se kolem skupinky starších a vyrazila do sprintu.

"Torine!" zakřičela jsem a smála se, zatímco jsem zkracovala vzdálenost mezi námi.

Ze strany spolujezdce vystoupila jiná dívka, ale vůbec jsem nevnímala její obličej. Na ní nezáleželo. Bude mi moci vysvětlit později, kdo to je.

Ovinula jsem mu ruce kolem krku a narazila do jeho pevného těla v drtivém objetí. Po kůži mi vybuchla elektřina. Žilami mi projely jiskry, žhavé a oslepující. V lebce mi vibrovalo hluboké, uspokojené vrnění. Moje vlčice se drápala na povrch, probouzela se a okamžitě se ho snažila nárokovat.

"Kurva tak moc jsi mi chyběl," vydechla jsem mu do krku. Málokdy jsem sprostě nadávala, jen když moje emoce přesáhly únosnou mez.

Ty jiskry byly na úplně jiné úrovni. Chtěla jsem vrnět. Chtěla jsem ho označit svým pachem přímo před zraky celé smečky, ale věděla jsem, že tu ostudu bych asi nepřežila.

Torin stál jako kamenný sloup. Neobjal mě.

"Členko smečky Cassio, prosím, odstup od Alfy," štěkl z jeho strany přísný hlas.

Zavrtěla jsem hlavou a zabořila mu obličej do hrudi. Nechtěla jsem ho pustit.

Na ramena mi dopadly hrubé ruce. Bránila jsem se, z hrdla se mi vydralo zoufalé zakňučení, ale strážce mě od Torina odtrhl násilím.

Torin si upravil sako. Tvář měl jako masku chladné lhostejnosti.

"Já, Alfa Torin, vám představuji vaši novou Lunu. A svou družku."

Žaludek se mi sevřel. Zírala jsem na něj, na rtech se mi stále třásl omámený, nervózní úsměv. Střetl se se mnou pohledem. Neuhnul očima.

"Lunu Valerii," oznámil.

Natáhl ruku a chytil za dlaň tu dívku, která vystoupila z auta. Přitáhl si ji dopředu a propletl si s ní prsty přímo přede mnou.

Došel mi dech v plicích. Úsměv mi spadl z tváře.

"Cože?" zeptala jsem se přiškrceně a přecházela pohledem z té cizí holky na muže, který měl být mým přítelem. "Cítíš ty jiskry, že jo?" zamumlala jsem. Věděla jsem, že mě slyšel. Jeho vlk musel křičet.

"Všichni ji budete respektovat jako svou Lunu a vůdkyni této smečky," prohlásil Torin. Zatímco ten příkaz vyslovoval, jeho modré oči spočívaly výhradně na mně. Nulové teplo. Nulová lítost.

Žilami se mi rozlila ledová voda.

"Cassio? Co kdybychom šly nejprve dovnitř?" zamumlala Brina, popadla mě za loket a snažila se mě odtáhnout stranou.

Prudce jsem ji setřásla. Slzy v očích mi přetekly a rozmazaly tváře šeptajícího davu. Otočila jsem se a utíkala.

Prohnala jsem se domem smečky, nevšímajíc si zmatených pohledů omeg na chodbách. Vylétla jsem schody, rozrazila dveře do svého pokoje a zabouchla je.

Než jsem stihla otočit klíčem v zámku, břicho mi sevřela prudká křeč.

Zhroutila jsem se na dřevěnou podlahu. Z hrdla se mi vydral krev drásající výkřik.

Cítila jsem se, jako by mi někdo do hrudi vrazil rezavou čepel a pootočil s ní. Zpřetrhané, nenaplněné pouto druhů se drásalo mým nervovým systémem. Po nervech se mi proháněl oheň. Stočila jsem se do těsného klubíčka a lapala po dechu.

Moje novorozená vlčice zakňučela, ten zlomený, mučivý zvuk se mi rozléhal v lebce. Umírala. Torinovo veřejné odmítnutí nám trhalo duši na kusy.

Dveře cvakly. "Cass!" vykřikla Brina, když vtrhla do pokoje.

Zasténala jsem a zaryla nehty do podlahových prken. Myslela jsem, že jsem ty zatracené dveře zamkla.

"Potřebuješ pomoc. Půjdeme na ošetřovnu," řekla Brina a padla na kolena. Vlastně zněla zpanikařeně. Vypadalo to, jako by jí na mně záleželo.

Zasáhla mě další vlna muk. Páteř se mi prohnula. Na okrajích zorného pole se mi zatmělo.

"Jak dlouho?" zasípala jsem.

"Cože?" Měla tu drzost předstírat zmatení.

Odstrčila jsem její ruku. "Jak dlouho jsi věděla o tom, že si bere jinou družku?"

Byla jednou z mála lidí, kteří věděli, že s Torinem jsme byli prakticky párem ještě před oficiální sezónou.

"Cass, prosím. Můžeme jít aspoň nejdřív k doktorovi?" škemrala.

"Ne!" zařvala jsem. Cítila jsem se, jako by se mi přesouvaly vnitřnosti, orgány se dřely jeden o druhý. Už tak bylo dost ponižující, že jsem se k němu rozběhla, jen aby mě odstrčil a veřejně odhodil. Nehodlala jsem ji nechat dělat ze sebe blbou. "Nesnaž se změnit téma. Odpověz mi!"

Brina couvla. "Minulý týden. Přísahám, že jsem nevěděla podrobnosti, jen to, že do toho půjde s jinou."

*Za týden se toho může hodně změnit.*

Před očima mi zableskl její děsivý úsměv z dnešního rána.

"Nemyslela sis, že by bylo důležité mi to říct?" ječela jsem, od úst mi odletovaly sliny. Měla jsem chuť se na ni vrhnout a vyškrábat jí oči.

"Hele, je mi to líto, jasný? Nemohla jsem ti to říct. Nepříslušelo mi to. Navíc jsem musela dokázat svou loajalitu Alfovi."

Ušklíbla jsem se, drsný zvuk, který se rychle změnil v dávení. Byla to moje nejlepší kamarádka. Torin na ni nepoužil Alfí příkaz. Jen si vybrala jeho přízeň před naším přátelstvím.

Do páteře mi vystřelila další čerstvá bolest. Převalila jsem se, svírala si břicho a ječela. Ta bolest byla oslepující.

"Můžeš být na mě naštvaná, jo? Ale myslím, že bychom měly jít nejdřív k doktorovi," prosila Brina.

Ta holka měla neuvěřitelnou drzost. Narafičila to na mě. Sledovala, jak jdu na veřejnou porážku, ponížená celou smečkou, a teď chtěla předstírat, že se stará.

"Nemyslím si, že bych si pamatovala, že jsem žádala o tvůj souhlas nebo povolení k tomu, abych se naštvala na toho, na koho chci," vyprskla jsem a na jazyku jsem cítila kovovou chuť krve.

"Ale... ale vzpomeň si, jak jsi říkala, že se mezi námi nic nezmění," zakoktala Brina a snažila se zadržet slzy.

Vytáhla jsem se nahoru s využitím okraje postele jako opory. Nohy se mi silně třásly, ale mé pohyby poháněl výbušný vztek.

"Ale ne, ne, ne, ne, ne. Tyhle sračky na mě zkoušet nebudeš," zavrčela jsem a zapíchla svůj pohled do jejích očí. "Celou dobu jsi to věděla, ale raději ses koukala, jak ze sebe dělám blázna!"

"Cassio, prosím," Brina mi sáhla na ruku. "Prostě pojď se mnou na kliniku."