"Radši umřu, než abych s tebou někam šla," zasyčela jsem Sabrině přímo do obličeje. Cukla sebou a vypadala upřímně šokovaná, že jsem řekla něco takového.

V žádném případě jsem s ní nechtěla nikam jít. Co jsem věděla, mohla to být past. Lest, jak mě v tichosti dorazit, abych neudělala kaňku na jejich dokonalém dni. Kolečka v hlavě se mi už točila a skládala dohromady zoufalý plán. Dnes v noci, pod rouškou tmy, si sbalím to málo, co mám, a uteču. Zmizím v divočině, začnu nový život a budu se držet co nejdál od téhle zrádné smečky.

"Alfo," vyhrkla Sabrina. Vyškrábala se na nohy, upřela zrak do země a submisivně sklonila hlavu.

Otočila jsem se, na rtech zlomyslné zavrčení, připravená pustit se do Torina. Ale ta impozantní postava, která stála ve dveřích, nebyla můj druh. Byl to jeho otec. Alfa naší smečky.

Můj hněv se okamžitě roztříštil. Smečkové zákony a pouhý instinkt převzaly vládu a donutily mě sklonit hlavu. Torinův otec byl pro mě vždy tím nejbližším, co se podobalo rodiči, který mi zbyl. Zvykl se na mě dívat s takovým teplem a jednat se mnou jako s dcerou, kterou s Lunou nikdy neměli. Byl to on, kdo mi dal pocit, že někam patřím.

"Alfo," pozdravila jsem s třesoucím se hlasem.

"Způsobila jsi dnes scénu." Jeho hlas proťal místnost jako prásknutí bičem. "Víš, jak moc je dnešek pro Torina důležitý!"

Cukla jsem sebou a fyzicky se zapotácela dozadu. Drsnost jeho tónu mi připadala jako rána. Takhle na mě nikdy nemluvil. Nikdy se na mě nepodíval s takovým chladným, vypočítavým odporem.

"Ale je to můj druh," zašeptala jsem. Očima jsem prosila, žadonila, aby to pochopil. Byl to Alfa, vymahač smečkových zákonů a posvátných pout. Zrovna on by měl rozumět té naprosté agonii z odmítnutého pouta druhů. Potřebovala jsem, aby svému synovi domluvil.

"Ne." Alfa přistoupil blíž, jeho stín dopadl na mé chvějící se tělo. "Tvoje pouto s ním nebylo nic než chyba. Omyl Měsíční bohyně, který musíme okamžitě napravit. Zkrátka nemůžeš být spářena s Torinem."

Zírala jsem na něj v čistém šoku. Tohle byl ten samý muž, který mě naučil jezdit na kole. Ten muž, který mi seděl u postele, když jsem se jako štěně vrátila domů s naraženými žebry, stíral mi slzy a sliboval mi, že jsem v bezpečí. Teď se na mě díval, jako bych byla špína na jeho botě. Spolkla jsem ten tlustý, bolestivý knedlík, který se mi tvořil v krku.

"A proč?" Donutila jsem bradu vzhůru, zoufale se snažíc ukázat, že mě jeho krutá slova nezasáhla. "Proč jsi proti tomu, aby se spářil se mnou?"

Přesně v tu chvíli mi do páteře vrazila brutální vlna bolesti. Podlomila se mi kolena a já sletěla na dřevěná podlahová prkna lapajíc po dechu.

"Vidíš to?" Alfa ukázal na mé svíjející se tělo, výraz se mu zkroutil do posměšku. "Přesně to je ten důvod, proč. Vůdce má být silný. Jeho partnerka má být někdo, kdo ho dělá silnějším." Dřepl si, takže měl obličej na úrovni mého. V jeho očích nebylo po citech ani stopy. "Zato ty jsi slabá. Jsi jen sirotek. Nemáš žádnou moc. Nemáš vlčici. Jsi nepodstatným členem téhle smečky."

Jeho slova byla zubatý nůž překrucující se mi hluboko v břiše.

Tohle si o mně celá ta léta doopravdy myslel? Mysl mi zalétla k dni, kdy jsme mu s Torinem nervózně oznámili, že spolu chodíme. Tak zářivě se usmál. Luna jásala.

Byl každý úsměv lež? Každé vlídné slovo vypočítavá manipulace? Opovrhoval mnou odjakživa?

Znovu se narovnal a oprášil si kalhoty. "Odveď ji na ošetřovnu," nařídil Sabrině. "A dohlédni, aby se ten nesmysl, který tu plácá z pusy, nedostal k nikomu dalšímu. Udrž ji v klidu."

"Ano, Alfo," vložila se do toho Sabrina, zněla přesně jako ubohý psík.

Při okrajích zorného pole se mi mlžilo. Bolest se znásobovala, z páteře se mi šířila do hrudi a drtila mi plíce. Už jsem se ani nedokázala posadit rovně. Na chodbě jsem zaslechla šepot hlasů a pak prošel mými dveřmi Silas. Sehnul se, nabral si mě do náruče a nesl mě, jako bych nic nevážila.

Snažila jsem se mu bránit. Tlačila jsem mu do hrudi a chtěla ho odstrčit, ale svaly jsem měla těžké jako olovo. Moje tělo bylo k mým povelům hluché. Mé protesty vyšly jako ubohé, zlomené zamumlání.

Klinika byla chaotická šmouha jasných světel a ostrých pachů. Silas mě svalil na tvrdé lůžko. Okamžitě se po mně sápaly cizí ruce, píchaly do kůže a tiskly mě na matraci.

"Přestaňte," zasténala jsem a házela hlavou ze strany na stranu. "Nesahejte na mě. Prostě mě nechte na pokoji. Chci umřít."

Nikdo mě neposlouchal. Zmatek kolem mého lůžka jen nabýval na síle.

"Její vlčice dostává vynucenou říji!" zakřičela doktorka smečky.

Vynucená říje. Ta slova jsem sotva vnímala. Bylo mi jedno, co tím myslí. Bolest mi požírala mysl. Chtěla jsem jen, aby ta agónie skončila.

"Co to znamená?" prořízl hluk Sabrinin hlas. Zněla vyděšeně, jako by se měla každou chvíli rozbrečet na lesy.

"To znamená, že její tělo se samo trhá na kusy," odsekla doktorka. "Ať už je její druh kdokoliv, pokud sem brzy nedorazí, začne šílet, nebo jí selžou vnitřní orgány. Nakonec zemře."

Sabrininým pachem se prohnala panika. Otočila se a hnala se ke dveřím, aby zavolala Torina.

Donutila jsem oči se otevřít a popadla ji za zápěstí tou troškou chatrné síly, co mi ještě zbývala.

"Nechoď," zasípala jsem.

Byla to dostatečná potupa, že jsem tam venku vyvedla scénu, jen abych odešla jako odhozený blázen. Dovolit, aby mě Torin viděl v takovém stavu – zlomenou, umírající – nebylo riziko, které bych byla ochotná podstoupit.

"To nemyslíš vážně!" vykřikla Sabrina, po tvářích se jí koulely slzy. "Hele, vím, že jsi na mě naštvaná, ale jde ti o život. Vím, že není bezcitný. Přišel by, kdyby věděl, že je to takhle důležité."

"Nemusí ji ani označit kousnutím," dodala doktorka sklánějící se nad mým třesoucím se tělem. "Stačí, když ji pokryje svým pachem. Když na ni otře svůj pach, její vlčici to dostatečně uklidní, abychom našli trvalé řešení."

Neochotně jsem pustila její zápěstí. Vyřítila se z místnosti a nechala mě napospas spalující horečce.

Čekání bylo čiré mučení.

Vteřiny.

Minuty.

Hodiny.

Zírala jsem do malého okna na druhé straně místnosti a sledovala, jak se jasné slunce pomalu noří pod obzor a barví oblohu dočerna.

Žádný Torin.

Brzy po tom, co se místnost ponořila do stínů, vešla Sabrina. Její poraženecký výraz mi pověděl všechno, co jsem potřebovala vědět.

"Je mi to líto," zašeptala a svezla se na kolena k mé posteli.

Jen jsem se na ni podívala. Neměla jsem energii na křičení ani nadávání. V této fázi bylo už jen tvoření slov příliš namáhavé.

Nechala jsem hlavu spadnout zpátky na polštář.

Byl konec. Vážně to byl konec.

Takhle jsem měla zemřít.

Napůl jsem doufala, že ho bude aspoň zajímat, že umírám. Hnulo to s ním vůbec, když mu to řekla? Záleželo mu vůbec na tom, že krvácím zevnitř?

Tytéž neúnavné otázky se mi neustále honily hlavou, zatímco jsem ležela na posteli a čekala na konec.

Někdy hluboko v noci to mučivé pálení v mých žilách ustalo.

Ostrá bolest v mých kostech otupěla. Hlava se mi přestala točit.

Zahýbala jsem prsty. Pohnuly se. Už jsem nebyla ochromená. Na kůži mi tlačilo podivné horko.

Posadila jsem se, až příliš rychle.

Přišel. Opravdu přišel.

"Pomalu," zaduněl hlas ve tmě.

Ztuhla jsem. Krev mi ztuhla v žilách.

Ten hluboký, chraplavý hlas vůbec nezněl jako Torin.

Silné ruce mě stiskly za ramena a udržely na místě. Přelila se přes mě těžká vůně. Naklonil se blízko a obličej si přitiskl do důlku mého krku. Pokrýval mě svým pachem. Jeho čelist se táhla po mé citlivé kůži a zanechávala za sebou těžkou stopu feromonů, aby obalila mou umírající vlčici.

Mým systémem vybuchla úleva, rychlá a náhlá, a já se po ní cítila odhalená a intenzivně zranitelná. Smrtící vynucená říje ustoupila, utlumená silou toho pachu, který mě obepínal.

Místnost halila černočerná tma, stíny skrývaly jeho tvář. Namáhala jsem oči ve snaze rozeznat jeho rysy. Široká ramena. Tyčící se postava. Ale nic dalšího.

Jednu věc jsem věděla s absolutní jistotou: muž, který stál přede mnou a zachraňoval mi život tím, že mi propůjčil svůj pach, nebyl můj druh.

Než jsem vůbec stihla sestavit slovo, abych určila, kým vlastně je, odtáhl se. Zmizel zpět ve stínech a vytratil se ze dveří.

Ta tajemná vůně na mé kůži přetrvávala. Okamžitě jsem se cítila vyčerpaná, zavřela jsem oči a přivítala těžké pouto spánku.