Prudce jsem otevřela oči. Těžké pouto spánku se rozpadlo a nechalo mě zírat na strop temné ošetřovny. Tajemná, lesní vůně toho cizince se mě stále držela jako ostrý kontrast k chladné realitě, která se mi zavrtávala do kostí. Za oknem na obloze visel jasný měsíc a vysmíval se mé bolesti svou klidnou krásou. Skrz sklo pronikalo tlumené jásání a živá hudba. Smečka oslavovala. Všichni se kochali družkou, kterou jim Měsíční bohyně požehnala, zatímco já jsem tu ležela a hnila zevnitř, protože Torin si před naším poutem vybral moc.

Klika cvakla. Ztuhla jsem.

"Je tu někdo vzhůru?" zašeptala Sabrina a vstoupila do přítmí pokoje.

Protočila jsem panenky. Jako by celá smečka nevěděla, že jsem uvězněna na téhle sterilní posteli. Odvrátila jsem hlavu a ignorovala její soucitný pohled.

"Cassio..." Přenesla váhu a to ticho se mezi námi natahovalo k prasknutí. Vypadala naprosto bezradně, nevěděla, co říct. Zkusila chabý úsměv, křehký pokus předstírat, že se ponižující odmítnutí minulých hodin nikdy nestalo. Mlčela jsem. Byla součástí davu, který ho přivítal zpět. Součástí smečky, která mě viděla rozpadnout se na kousky.

"Nechám tě odpočívat," zamumlala Sabrina a konečně pochopila narážku, že s ní nechci mít nic společného. Dveře se za ní zavřely.

Chvíli jsem počkala. Z nohou jsem odhodila tenkou přikrývku. Potřebovala jsem ven. Čtyři stěny téhle místnosti mě dusily, tlačily mi na hruď, až jsem se nedokázala nadechnout. Přehoupla jsem nohy přes okraj, došla k otevřenému oknu a vylezla na parapet. Nestarala jsem se, jak je to vysoko. Prostě jsem skočila.

Moje bosé nohy dopadly na chladivou trávu. Rozběhla jsem se do sprintu. Neměla jsem v hlavě žádný cíl, jen překonávající potřebu zvětšit vzdálenost mezi sebou a soucitnými drby smečky. Obešla jsem hlavní pozemky, držela se stínů a mé nohy mě na autopilota nesly k jedinému místu, kde jsem se vždycky cítila v bezpečí. Opuštěné jezírko na okraji území. Moje útočiště. Naše soukromé místo.

Stromy se rozestoupily a odhalily známou mýtinu zalitou stříbrným měsíčním svitem. Zpomalila jsem své zběsilé tempo a zoufale chtěla klesnout na měkkou zem a jen dýchat. Ale ten výhled mi zkazila silueta.

Někdo tam seděl.

Připlížila jsem se blíž, srdce mi bušilo do žeber. Byla to Valerie. Seděla přesně na tom plochém kameni, který jsme si s Torinem zabrali jako vlastní. Tohle místo patřilo nám. Tam jsme trávívali hodiny a plánovali budoucnost, která teď byla mrtvá. V téhle smečce existovalo nepsané pravidlo: sem nikdo nechodí. Jen on a já.

Čelist se mi sevřela. Udělala jsem krok vpřed, v krku se mi formovalo teritoriální vrčení, připravená po ní požadovat, aby mi zmizela z očí. Pak zašustilo křoví. Z lesa vystoupil Torin.

Ztuhla jsem. Zatajil se mi dech. Došel přímo k Valerii, s uvolněným držením těla, a podal jí nějaký malý balíček. Něco tiše zamumlal, a ona k němu vzhlédla a zasmála se. Ten zvuk se rozlehl po klidné hladině vody, lehký a bezstarostný.

Ústa mi zaplavila hořká, kyselá chuť. Přivedl ji sem. Zbavil mě pouta druhů a teď mě zbavoval i mých vzpomínek, když naše posvátné místo předával ženě, která mě nahradila.

Noha mi uklouzla na vlhké trávě. Zapotácela jsem se a zachytila se za nízkou větev, než jsem spadla do hlíny. Šustění listí bylo v tichu mýtiny hlasité. Valerie otočila hlavu po zvuku.

Nečekala jsem, jestli si mě všimla. Otočila jsem se a běžela. Prchala jsem hluboko do hustého lesa, větve mi šlehaly do obličeje a trny drásaly mé oblečení. Běžela jsem, dokud mě nepálily plíce a nohy mi nevypověděly službu. Zhroutila jsem se na drsnou lesní půdu a přitáhla si kolena k hrudi. Slzy, proti kterým jsem tak urputně bojovala, se prodraly ven. Chtěla jsem křičet, vyrvat si vlasy, naříkat do noci. Ale vlkodlačí sluch byl příliš ostrý. I uprostřed ničeho by slyšeli moje ubohé vzlyky. Kousala jsem se do vlastního zápěstí a brečela do své kůže, dokud mě to úplné vyčerpání neztáhlo do neklidného spánku beze snů.

***

Oslepující bolest hlavy mi drtila lebku. Zasténala jsem a stínila si oči před ostrým ranním sluncem, které pronikalo skrz klenbu lesa.

"Jsi vzhůru."

Z toho hlubokého hlasu mi páteří projel krutý šok. Vyškrábala jsem se dozadu, ruce se mi dřely o hlínu. Torin stál nade mnou a vrhal dlouhý, tmavý stín. Jeho tvář byla jako prázdné plátno. Žádná vina. Žádné výčitky. Nic.

"Co chceš?" zamumlala jsem a donutila se vstát. Oprášila jsem si suché listí z kalhot a odmítla se mu podívat do očí.

"Včera jsi byla blízko hranic," prohlásil s tónem, který byl plochý a vyžadující. "Proč?"

Odfrkla jsem si. "Co je ti do toho?"

"Nemáš se přibližovat k hranicím smečky." Udělal krok blíž, jeho široká hruď se zvedala a klesala v pravidelném rytmu. Jeho oči se zabodly do mých, tvrdé a neústupné.

Samotná drzost jeho požadavku ve mně zažehla jiskru vzteku. "Ztratil jsi právo mi nařizovat, co mám dělat, přesně v tu vteřinu, kdy jsi mě odmítl. Proč si nejdeš hrát do lesíčka s tou tvou malou družkou a mě nenecháš na pokoji."

U základny páteře mi začalo tepající bušení, známá brutální bolest mé umírající vlčice mě varovala. Pokusila jsem se kolem něj projít, zoufale se toužíc vrátit dřív, než bolest nabere na obrátkách.

Torin se pohnul a zablokoval mi cestu. "Jsem tvůj Alfa. Budeš dělat to, co ti řeknu."

Naklonila jsem hlavu a vrhla na něj zahořklý úšklebek. "Ještě ses nespářil. Nedokončil jsi ceremoniál. Takže nejsi plnohodnotný Alfa."

Ta změna v něm byla okamžitá. Bezemoční maska se roztříštila. Vrhl se po mně. Než jsem vůbec stihla mrknout, jeho velká ruka mi svírala hrdlo. Zvedl mě ze země a strčil mě dozadu, naraziv mou páteř na tlustý kmen dubu. Hrubá kůra se mi zaryla do kůže. Všechen vzduch se mi s drsným zalapáním po dechu vyrazil z plic.

Popadla jsem ho za to jeho tlusté zápěstí, nehty jsem mu zarývala do kůže a nohama kopala kolem sebe, jak jsem tam bezmocně visela. Nikdy předtím na mě ve vzteku nevztáhl ruku. Nikdy na mě dokonce ani nezvýšil hlas. Tohle násilnické, majetnické monstrum, které přede mnou stálo, byl cizinec.

"Teď mě budeš poslouchat a budeš poslouchat dobře," zasyčel. Jeho duhovky se zalily barvou z tmavě hnědé do pronikavé, zářivě zlaté. Jeho vlk byl přímo na povrchu, divoký a nepříčetný. "Budeš mě poslouchat. Budeš mě poslouchat na slovo. A už nikdy nebudeš zpochybňovat mou autoritu."

Sevřel ruku těsněji. Na okraji zorného pole mi tančily černé mžitky.

"Rozumělas mi?" zavrčel. Ten zvuk mi vibroval přímo hrudí, děsivý a cizí. "Řekl jsem, rozumělas mi!"

"A-ano," dostala jsem ze sebe přidušeně, z mých rtů uniklo ubohé zasípání, jak se mě začala zmocňovat panika.

Pustil mě. Sesunula jsem se do hlíny a lapala po dechu, s kašlem jsem si svírala pohmožděné hrdlo. Torin se otočil zády a prohrábl si vlasy, když ode mě začal odcházet.

"Tohle je ten tvůj velkej plán?" zaskřehotala jsem, rebelský vzdor ve mně hořel víc než můj strach. Můj hlas zněl jako rozedřené chraptění. "Držet mě tu navždy uvězněnou?"

Zastavil se, jako by do něj uhodilo.

"Jsi slabej," odfrkla jsem si a vyškrábala se na všechny čtyři. "Zahodit to, co jsme měli, pro moc. Je to ubohý. Je mi tě líto."

Pomalu se otočil. Jeho zlaté oči se do mě zabodly a prakticky mi vypalovaly díru do lebky.

"Najdu si druha druhé šance," tlačila jsem na pilu, s cílem způsobit mu aspoň zlomek té agónie, kterou mi způsobil on. "Dostanu se odsud. Najdu si opravdového druha, který mě skutečně chce, a budu šťastná. Ale ty? Doufám, že shniješ."

Nic neřekl. Nemrknul. Překonal vzdálenost mezi námi jako rozmazaná šmouha. Jeho ruka vystřelila a chytla mě pod krkem do stisku jako ve svěráku. Cuknutím mě vytáhl nahoru a narval mě těsně na svou pevnou hruď.

"Jsi moje," zavrčel, dech měl horký a foukal mi ho do tváře. "Ať se ti to líbí nebo ne."

"To by sis přál," odsekla jsem mu rovnou do tváře.

Něco v něm prasklo. Jeho rysy ovládla primitivní, temná zuřivost. Neodstrčil mě. Nekřičel. Místo toho se jeho prsty brutálně zabořily do mé průdušnice a odřízly mi přístup vzduchu. Zmítala jsem se a škrábala ho do obličeje, žilami se mi valila panika, jak se dostavoval nedostatek kyslíku.

Torin mi vrazil hlavu ke straně, odkrývaje můj krk. Obličej zabořil do ohybu mého ramene a zabodl své ostré, prodloužené špičáky přímo do mého masa.

Mým krkem se prohnala agónie. Kousal mě. Trhal mi kůži, nutil mi do krevního oběhu svůj jed a svou permanentní značku bez mého souhlasu. Úplné znesvěcení a divoká bolest přetížily mé smysly. *Označil mě.* To zjištění se rozléhalo v prázdné jeskyni mé mysli, děsivá pravda, před kterou se nedalo uniknout.

Les kolem mě se točil. Ruce mi bezvládně klesly podél těla. Jasné ranní slunce pohaslo, pohlceno těžkou, dusivou temnotou, když se mé vědomí vytrácelo.