„Cassio,“ povzdechl si Torin frustrovaně a projel si rukou vlasy.

Dobře, ta frustrace byla oboustranná.

„Nechci to, odstraň to!“ zopakovala jsem, tón jsem měla tvrdý a neústupný navzdory tomu, že se mi třásly ruce.

„Dobrou noc, Cassio,“ odsekl. Obrátil se ke mně zády a odešel, těžké dveře se zabouchly, aniž by mi dal jedinou šanci stáhnout si ho zpátky k sobě. Ne, že bych to udělala.

Byla jsem znovu úplně sama. Ticho klinického pokoje mi tlačilo do uší. Už jsem neměla chuť sníst jídlo, co zbylo na tácu. Stočila jsem se do pevného klubíčka na tuhé matraci a s pláčem usnula.

Druhého dne ráno bylo jasně, slunce se snažilo ze všech sil oslepit mě skrz žaluzie.

„Kruci,“ řekla jsem si a zvedla ruku, abych zastínila to ostré světlo.

Krátce nato přišli doktoři ze smečky, zkontrolovali mi tep a oficiálně mě propustili.

„Doufám, že už vás tu neuvidíme,“ řekla starší doktorka s upjatým, profesionálním úsměvem.

Přikývla jsem a přehodila nohy přes postel. Byla jsem prostě vděčná, že se odtamtud dostanu. Sterilní bílé zdi a soucitné pohledy na mě už začínaly psychicky i emocionálně doléhat.

Jakmile jsem byla venku, vyhnula jsem se hlavním cestám. Zamířila jsem rovnou k jezírku. Bylo ukryté hluboko v lese a sloužilo jako opuštěné útočiště na území smečky. Nikdo tam nikdy nechodil, jen moji přátelé a já.

Jak jsem seděla na břehu, zaútočily na mě vzpomínky.

*Flashback*

Voda byla teplá. Všichni jsme byli v jezírku, ale Torin a já jsme se odtrhli od zbytku našich přátel.

„Miluju, jak pro mě vypadáš celá mokrá,“ zavrčel tiše Torin a kousl mě do spodního rtu.

„Torine,“ plácla jsem ho hravě do hrudi a cítila, jak se mi do tváří žene horkost. „Přestaň, jsou tady lidi.“ Skoro jsem se červenala.

„No, tak to aspoň bude zábava,“ řekl a přitáhl si mě blíž ke své tvrdé hrudi. „Uvidí, jak tě plením, a budou vědět, že jsi pro ně nedotknutelná.“ Zavrčel mi ta slova přímo do ucha a na mokrých pažích mi naskočila husí kůže.

„Torine?“ vydechla jsem a sotva v sobě dusila sten. „Tohle bychom neměli dělat,“ slabě jsem protestovala.

Ale jeho ruce sklouzly pod hladinu vody, vyjely mi po hrudním koši a vklouzly mi pod prsa, palci hravě hladily tu citlivou mokrou kůži.

„Já vím, lásko,“ jeho ruce sjely o kousíček výš a zkoušely mé hranice. „Jenom zkouším vody.“

Vzhlédla jsem k němu a zachytila na jeho tváři ten zlomyslný úšklebek nad jeho vlastní slovní hříčkou.

„Torine!“ zaklonila jsem hlavu s hlasitým smíchem.

Přes jeho rameno jsem zahlédla Brinu, Silase a Garetha – jeho gamu – jak nás sledují z mělčiny. Okamžitě jsem zabořila tvář do jamky na Torinově krku.

„Tohle je trapné,“ můj hlas vyšel tlumeně proti jeho mokré kůži.

„Rád vidím, jak se dívají, zlato. Znamená to, že jsi moje.“

Trochu jsem se zachvěla z jeho majetnických slov a odtáhla se jen tolik, abych mu pohlédla do očí. „Jsi hloupý,“ zasmála jsem se.

„Jen pro tebe, lásko.“

Z očí mi spadla osamělá slza, když se ta vzpomínka rozplynula v přítomnost. Už mě nechtěl. Byl se svou novou družkou.

Ta představa mi v ústech zanechala kyselou, hořkou pachuť. Byl s ní. S jinou ženou. Další tělo, které si může nárokovat.

*Je to jen na chvíli, Cas. Říkal, že je to jen na chvíli,* opakovala jsem si pořád dokola, jako zoufalou mantru, abych se nezhroutila. Agresivně jsem si setřela slzy, které se mi nahromadily na tvářích.

Dnes se tím nebudu trápit. Nechá mě to chladnou. Postarám se o to. Nostalgické zlomené srdce ztvrdlo v prudký, hořící vzdor. Nedovolím, aby mě jeho politické hry a jeho nová aliance zničily. S bradou nahoře jsem odešla od jezírka a zamířila přímo do smečkového domu.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem prvního bojovníka, kterého jsem potkala na cestě.

Neuniklo mi, jak jeho oči projevovaly lítost, když se na mě podíval a na můj pozdrav odpověděl upjatým přikývnutím. Potlačila jsem emoce, nedala ponížení čas, aby se usadilo, nebo svému mozku čas na to, aby ho zpracoval. Protáhla jsem se těžkými dřevěnými dveřmi smečkového domu a zamířila rovnou do kuchyní.

„Paní Corinne! Dobré ráno,“ zavolala jsem, vešla a obmotala jí ruce kolem pasu v objetí.

Patřila k vedoucímu personálu kuchyně. Ale pro mě byla jako matka. Možná to bylo proto, že nikdy neměla vlastní mládě, nebo proto, že jsem se kolem ní vždycky motala, když jsem nebyla s Torinem, ale ať tak či onak, zacházela se mnou jako s vlastním dítětem.

„Cassio!“ Nechala toho, co zrovna dělala, otočila se a pevně mě objala. „Jak se máš? Slyšela jsem, co se stalo. Je mi to tak líto.“

„To není tvoje chyba,“ zašeptala jsem jí do ucha.

Odtáhla se a zavrtěla hlavou. „Kdybych jen nechala Lunu, aby tě přijala nějaká jiná vysoce postavená rodina, možná bys pro něj byla dostatečně důstojná družka.“ Mluvila rychle a znovu kroutila hlavou. „Je to všechno moje chyba.“ Její hlas se zlomil. Znělo to, jako by se měla každou chvíli rozplakat. Vždycky byla ten měkký, pečující typ.

„To neříkej!“ odsekla jsem, tón ostrý z ochranného instinktu.

Už byla na moji povahu zvyklá, takže ani necukla.

„Jsi ta nejlepší matka, jakou si kdy mohl kdo přát, a jsem ráda, že sis vybrala mě,“ řekla jsem a zjemnila hlas.

Zdálo se, že ji má slova uklidnila. Otřela si ruce do zástěry a přikývla. Řekla mi, ať se posadím k ostrůvku, aby mi mohla dát snídani. Nestěžovala jsem si. Asi tři dny jsem nejedla žádné pořádné jídlo.

Postavila přede mě obrovský stoh lívanců. Zatímco jsem jedla, seznamovala mě s tím, co se událo na území během období páření. Předstírala jsem, že poslouchám, sem tam jsem přikývla s plnou pusou. Zdálo se, že si všimla mého skelného výrazu, protože nakonec zmlkla a jen se mě čas od času zeptala, jestli jsem v pořádku, na což jsem se jen usmála.

„Děkuji,“ řekla jsem a pohlédla na prázdný talíř před sebou.

„Mami,“ odmlčela jsem se a sledovala, jak se ohlédla přes rameno, aby dala najevo, že mě poslouchá, než pokračovala ve vaření pro zbytek smečky. „Proč sis nikdy nenašla druha druhé šance?“

Viděla jsem, jak u sporáku trochu zamrzla.

„Nemohla jsem to udělat,“ řekla tiše. „Hugh byl mým vším, a upřímně, Cassio, jsem víc než šťastná, jak to dopadlo.“

Paní Corinne měla za druha omegu ve smečce. Matně jsem si na něj pamatovala. Byly mi zrovna čtyři roky, když zemřel. Nebyli jsme si tak blízcí, takže vzpomínky na něj v průběhu let vybledly.

Viděla jsem v jejích očích vzdálený, a přesto šťastný pohled, když se ke mně obrátila zpět. „Věříš tomu? Že není můj druh?“

Povzdechla si a přistoupila blíž k pultu. „Vím, že bys nelhala. Ale víš, že nahlas nic říct nemůžeme. Byla by to přímá opozice proti Alfovi.“

Kousla jsem se do jazyka. To mi nesedělo. Ta nespravedlnost mě pálila v hrudi.

„Takže to je všechno? Prostě přijmeme cokoliv, co nám dají? Já jen...“

Velmi rychle jsem zmlkla. Uctíla jsem velitelskou přítomnost, co se postavila za mě. Na krátký okamžik ta těžká energie působila jako Torin.

„Luno,“ řekla máma a okamžitě poslušně sklonila hlavu.

Otočila jsem se na stoličce. Byla jsem naštvaná. Kdybych byla Luna já, máma by se nikdy nemusela klanět. Stála by přímo po mém boku skrz to všechno.

Valerie se na mě ani nepodívala. Bradu měla zdviženou nahoru a dívala se na ženu, která mě vychovala, svrchu.

„Corino, potřebuji misku pudinku a—“

„Paní Corinne,“ opravila jsem ji ostře a skočila jí do řeči.

„Prosím?“ Valerie se na mě podívala, jako by si teprve uvědomila, že nějaký rolník dýchá její vzduch.

„Měj k jejímu jménu trochu respektu,“ dožadovala jsem se a přimhouřila oči.

„Cassio!“ vyhrkla paní Corinne, přes tvář se jí přehnal výraz hrůzy.

„A k snídani jsou dneska lívance. Buď tak hodná a nestresuj ji,“ ušklíbla jsem se a vydržela Valeriin pohled bez sebemenšího náznaku podřízenosti.

Zamrkala a podívala se na mě s předstíraným zmatkem.

„A vy jste?“

Z frustrace jsem se kousla do vnitřní strany tváří. Znala sakra moje jméno. Zrovna v tuhle chvíli slyšela, jak mě jím máma oslovila. Odfrkla jsem si, protočila oči a ani jsem se neobtěžovala odpovědět na její ubohou hru o moc.

„Poslouchej,“ Valeriin hlas zněl jako kyselina, připravená mnou propálit. „Budeš respektovat moji autoritu v téhle smečce, nebo uvidíš.“

Sledovala jsem, jak jí škubly její perfektně upravené prsty a ostré drápy se jí naplno vysunuly, když ke mně udělala hrozivý krok. Vzplála ve mně ochranitelská zuřivost. Postavila jsem se, připravená s ní bojovat přímo tady v kuchyni. Nebude se dotýkat mé mateřské postavy.

„Prosím!“ vykřikla máma a vstoupila mezi nás, v jejím hlase byl zakořeněn takový syrový strach. „Rozmazlila jsem ji, Luno. Je zvyklá na to, že má vždycky svou. Přísahám, že ji určitě pokárám.“

Chtěla jsem na mámu vyjet, proč prosí tuhle cizinku, ale usoudila jsem, že tlačit nově jmenovanou Lunu do fyzického boje je špatný nápad.

Valerie na mě upřela vražedný pohled ještě na jednu vteřinu, než se přehlíživě podívala na mámu. „Postarej se o to svoje mládě. A dej mi ten pudink!“ Otočila se na patě a hrdě odkráčela z kuchyně, těžké dveře se za ní zhouply.

„Proč jsi to udělala?“ odsekla jsem, jakmile jsem si byla jistá, že je z doslechu. „Doslova s tebou mluvila s patra!“

„To mi nevadilo,“ plísnila mě máma a svírala pult. „Co mi ale vadí, je tvůj přístup. Podívej.“ Zhluboka, trhavě se nadechla a vypustila ze sebe strach, který se jí nahromadil v hrudi. „Vím, že ty a Alfa Torin jste v minulosti něco měli. Ale to je všechno. Je to v minulosti. Jakákoli maličkost, kterou teď uděláš, může být v těchto situacích považována za zradu. Nebuď hloupá.“

Věnovala mi tvrdý, pronikavý pohled. Ten ultimátní pohled typu „slyšíš mě“.

„Fajn,“ zamumlala jsem.

Popadla jsem svůj talíř z pultu, hodila ho do dřezu, protože už jsem dojedla, a popadla houbičku, abych jí pomohla umýt ranní nádobí. Potřebovala jsem něco, čím bych spálila adrenalin v žilách.

„Myslím to vážně, Cassio,“ naléhala, když se ke mně postavila.

„Slyšela jsem tě, mami.“

Viděla jsem ten jemný, něžný úsměv, který jí po tom oslovení zatančil na tváři.

„Víš, že tě miluju, že?“ zeptala jsem se, otočila hlavu a podívala se na ni.

„Ano,“ usmála se a hravě protočila oči, napětí ji konečně opustilo z ramen. „Dáváš to najevo každičký den.“ Zasmála se.

„No, ty to zase tak najevo nedáváš,“ popíchla jsem ji a věnovala jí jemný úsměv.

Ale uvnitř jsem cítila v hrudi prázdnotu. Bylo mi za ni hrozně, neustále žila ve strachu, aby neudělala chybu. Utřela jsem si ruce do ručníku a sneslo se na mě těžké, rezignované odhodlání. Smečkový dům byl dusivý. Každý kout skrýval vzpomínku na Torina a každá chodba skrývala hrozbu Valerie. Ta mučivá realita, že se Torin spáří s jinou ženou, prohlásí si na ni nárok, bude se jí dotýkat – to se nedalo snést. Nemohla jsem tu zůstat a dívat se na to, i když on přísahal, že to bude jen na krátko k zajištění aliance.

Rozhodla jsem se. Musela jsem utéct.

„Mami,“ začala jsem, hlas jsem držela tiše a klidně. „Kdybych měla jít... víš, opustit na chvíli smečku...“

Nestihla jsem dokončit větu. Sledovala jsem, jak se jí chvěje spodní ret. Rychle stiskla rty k sobě, snažila se zastavit chvění úst a zadržet čerstvou vlnu slz.

„Víš, že bych ti v tom nikdy nebránila, že?“ zašeptala prudce. Postavila se za mě a obmotala mi paže kolem ramen v pevném objetí. „Udělej, co musíš, abys přežila, moje sladká holčičko.“

Zavřela jsem oči a opřela se o ni. Vina mi hlodala v žaludku. Část mě chtěla vyklouznout uprostřed noci bez rozloučení, jen abych ji ušetřila téhle bolesti. Ale teď byla realita odchodu venku na světle. Uteču od téhle smečky. Potřebuji si jen sbalit tašku a zmizet před západem slunce.

Náhle se těžké dveře od kuchyně s prásknutím rozletěly a s hlasitým bouchnutím narazily do zdí. Teplota v místnosti prudce klesla.

„Cassio, musíme si promluvit,“ řekl a jeho hlas se rozléhal kuchyní.