Freyin pohled:

Celé tělo mě bolelo tak, jako bych byla vykoupaná v benzínu a zapálená, a tepalo v neustálém, mučivém rytmu. Každé jednotlivé nervové zakončení protestovalo, když jsem se donutila otevřít ztěžklá oční víčka. Ostré, oslepující sluneční světlo proudící oknem nemocničního pokoje mi proniklo do očí a donutilo mě je před tou září pevně sevřít. Nos mě pálil od sterilní vůně lékařského lihu. Když jsem zatnula zuby a pokusila se posadit, pronikavá bolest ze spálených paží mi vystřelila přímo do hrudi a ukradla mi dech.

"Freyo, jsi v pořádku?" prolomil ticho známý hlas.

Ztuhla jsem. Krev mi zmrzla v žilách.

Byl to Silas.

Do mysli se mi vřítila divoká přílivová vlna traumatických vzpomínek. Vroucí voda. Žár tvořící puchýře drásající se mým masem. Krutý smích mých trýznitelů. Hrdlo mi sevřela panika a odřízla mi přísun vzduchu. Přitiskla jsem páteř na tvrdé dřevěné čelo postele a přitáhla si kolena k hrudi. Zabořila jsem tvář do svých třesoucích se rukou a snažila se udělat co nejmenší. Přála jsem si, aby se zeď za mnou rozestoupila a pohltila mě celou.

"Freyo, neublížím ti. Prosím, přestaň plakat," zaprosil tiše. Slyšela jsem, jak jeho těžké boty dřou o podlahu, když udělal opatrný krok blíž k boku mé nemocniční postele.

Zavrtěla jsem hlavou a hruď se mi zvedala zoufalými, přerývanými vzlyky.

"Lžeš," vykoktala jsem, neschopná uvěřit jedinému slovu z úst svého trýznitele. Vžívali se do mého neštěstí. Jeho přítomnost tady byla jen další zvrácená hra.

Ignoroval mé protesty a přikročil blíž. Matrace se pod jeho přesouvající se váhou prohnula. Natáhl ruku a dotkl se temene mé hlavy, prsty mi jemně klouzaly po vlasech a přemlouvaly mě, abych se na něj podívala. Když jsem se konečně střetla s jeho pohledem, dech se mi zadrhl v krku. Zaskočilo mě zjištění, že jeho nápadné tmavé oči byly oteklé a červeně orámované, jako by plakal.

Proč by on plakal? Nenáviděl mě. Všichni mě nenáviděli.

"Omlouvám se, Freyo. Přišel jsem pozdě. Kdybych tam dorazil dřív, nedovolil bych jí to udělat," zašeptal. Jeho velká, drsná ruka sjela dolů a něžně mě pohladila po nezraněné tváři. Jeho teplý dotek byl uklidňující, byl to utěšující duch minulosti z dob, než se všechno pokazilo. Na zlomek vteřiny jsem se do něj opřela. Ale brutální realita mého každodenního života tu iluzi rozbila. Odstrčila jsem jeho ruce od své tváře a opřela se do jeho široké hrudi. Všichni to byli lháři, kteří se kochali mou bolestí.

Právě když to napětí v místnosti zhoustlo v dusivou mlhu, těžké dřevěné dveře se rozletěly a vstoupil Callum.

"Callume!" vykřikla jsem s ryzí úlevou.

Nedbala jsem na mučivou bolest vystřelující skrz mou popálenou kůži a nemotorně jsem se vypotácela z nemocniční postele. Mé bosé nohy dopadly na podlahu, ale slabé nohy okamžitě vypověděly službu. Připravila jsem se na tvrdý náraz na studené dlaždice a pevně zavřela oči.

Náraz nikdy nepřišel.

Silné, svalnaté paže mě zachytily v polovině pádu. Silas se pohnul bleskovou rychlostí, obmotal mě svým pevným stiskem kolem pasu a udržel mě na nohou. Na vteřinu, kdy jsem ani nedýchala, byla má tvář přitisknutá těsně k jeho tvrdé hrudi. Otevřela jsem oči a pohlédla vzhůru. Ztratila jsem se v jeho tmavých očích. Vnímala jsem jeho krásné rysy—ostrou, vyřezávanou čelist, výrazné lícní kosti, lehké zvlnění jeho hnědých vlasů.

Probrala jsem se z toho transu. Proč proboha obdivuji muže, který mě otevřeně nenávidí? Začala jsem se z jeho pevného sevření vzpírat a házela rameny, dokud svůj stisk neuvolnil.

Odstrčila jsem ho stranou, obhodila paže kolem Callumova krku a zabořila tvář do jeho košile.

"Přišel jsi pozdě, Callume. Kdybys tam byl ty, nikdy by to nezašlo tak daleko," plakala jsem na jeho rameni a vypouštěla všechen ten strach a agónii, které jsem potlačovala posledních čtyřiadvacet hodin.

Když si Callum povzdechl a jemně se pokusil přerušit mé pevné objetí, aby zkontroloval mé obvazy, tvrdošíjně jsem se ho chytila ještě víc. Odmítala jsem se pustit, k smrti vyděšená z hrozivé aury Alfy u Silase stojícího jen pár centimetrů za námi.

"Ublíží mi," plakala jsem a vrhla přes rameno ustrašený pohled na Silase.

Callum mě pohladil po vlasech a jeho dotek mě uzemnil. "Freyo, víš přece, že jsi pro mě jako malá sestřička. Slibuju ti, že Silas na tebe nesáhne ani prstem."

Celé tělo mě bolelo přívalem nových slz. Překvapivě na mě Silas kvůli mému obvinění nevyjel. Místo toho promluvil tichým, mírným tónem. "Neplač, Freyo. To přejde. Jsi silná, že?"

Jeho specifická volba slov odrážela neustálou radu mého zesnulého otce. *Buď silná, Freyo. Udělají ti ze života peklo, ale ty musíš zůstat silná.* Hlas mého otce se mi rozezněl v uších a udeřil na hlubokou strunu uvnitř mé roztříštěné duše. Vzpomínka na tátu mi pomohla setřít si horké slzy. Zaměřila jsem se na dlaždice na podlaze, zhluboka, roztřeseně jsem se nadechla a pomalu získala zpět alespoň zlomek své vyrovnanosti.

Když Silas viděl, že jsem se uklidnila, tiše ustoupil, aby mi poskytl prostor. "Mluvil jsem s Marthou. Zůstaneš u ní, dokud se nezotavíš z těch těžkých popálenin."

Martha. Má sladká bývalá chůva. Nemohla zabránit zneužívání, ale vždycky se mi snažila ze stínů pomáhat. Mým rozbolavělým tělem se rozlila vlna nesmírné úlevy. Vyloudila jsem ze sebe chabý úsměv.

"Děkuju, Callume," popotáhla jsem.

Callum do mě šťouchl ramenem. "Tak teď děkuješ svému bratrovi? Jsem uražený."

Přinutila jsem se k tichému zasmání nad jeho našpulenými rty. "Kolik je hodin?" zeptala jsem se a mnula si vyschlé hrdlo.

"Je teprve ráno. Půl desáté," utrousil Callum ležérně.

Nastoupila panika. Srdce mi bušilo do žeber. Z tváře mi zmizela všechna barva.

"Oh, ne! Musím připravit snídani. Trojčata mě sežerou zaživa. Dante mě dneska určitě zabije," blábolila jsem v naprosté hrůze.

Ignorovala jsem své zničené paže a hnala se ke dveřím nemocnice v zoufalé snaze dostat se zpět do kuchyně sídla smečky. Udělala jsem dva kroky, než jsem jako přimražená zůstala stát.

Silas stále stál v pokoji.

Všechno slyšel. Zděšená z následků svého výbuchu jsem se otočila. Ppodívala jsem se do očí Alfovi, který držel můj ubohý život ve svých rukou.

"Silasi, tak jsem to nemyslela," prosila jsem a hlas mi přeskakoval v syrové panice. "Neříkej to Dantovi, prosím. Nechci v tomhle stavu skončit v kobkách."

Přes Silasovu pohlednou tvář přelétl zraněný, hluboce provinilý výraz. Trhl sebou a vypadal tak, jako bych ho fyzicky udeřila pěstí do čelisti. Zíral na mě s široce otevřenýma očima, vsakoval do sebe tu naprostou hrůzu, jakou jsem měla z něj i z jeho bratra. Aniž by pronesl jediné slovo na svou obranu, aniž by se pokusil ospravedlnit jejich minulé činy nebo očistit své jméno, prostě jen sklopil zrak.

"Callume, vezmi Freyu do domu k tetě a vysvětli jí dávkování léků," přikázal Silas těžkým, poraženým tónem. Otočil se na patě a odešel z pokoje a zanechal za sebou hluboký povzdech s ozvěnou, ze které v místnosti mrazilo.

Callum mě opatrně vyvedl z území sídla smečky. Kráčeli jsme pomalu, procházeli ostrým ranním vzduchem, dokud jsme bezpečně nedorazili k Marthinu útulnému, odlehlému domku.

V okamžiku, kdy otevřela dveře, tiše vydechla úžasem a soucitem. Přivítala mě se slzami v očích, vřelým úsměvem a přitiskla si mě k hrudi. Objala mě jemně a upravila své sevření tak, aby se vyhnula dotyku s mými popálenými pažemi.

"Ach, moje miminko," zašeptala a hlas měla silný od emocí.

Zavedla mě do tichého domu a pomalu mě posadila na měkkou pohovku v obývacím pokoji. "Počkej tady a nehýbej se," instruovala mě a pospíchala přímo do kuchyně.

Za pár minut přinesla dýmající misku domácího kuřecího vývaru. Nakrčila jsem nos. Žaludek se mi svíral a vůbec jsem neměla chuť k jídlu. Callum se opřel o rám dveří a tiše se zasmál nad mojí reakcí.

"Teto, já..."

Utišila mé slabé protesty tím, že mi přes rty jemně položila prst. Sedla si vedle mě a začala mě opatrně krmit teplou polévkou, lžičku po lžičce. Pokaždé, když nějaká kapka unikla, mi něžně otřela rty měkkým ubrouskem.

Do očí mi vyhrkly čerstvé slzy a rozmazaly mi výhled na její laskavou tvář.

"Freyo... proč pláčeš, mé dítě?" zeptala se něžně. Odložila lžíci na konferenční stolek, natáhla se a palci mi otřela umazané tváře.

Hruď se mi zvedla. Hráz praskla.

"Vzpomněla jsem si na tetu Helenu a už je to tak dlouho, co se o mě někdo takhle staral," odpověděla jsem a hlas mi přeskakoval pod tou emocionální tíhou toho, že jsem znovu milována. Strávila jsem šest let tím, že se mnou zacházeli hůř než s toulavým psem a hladověla jsem po jakékoli náklonnosti.

Callum se odlepil od rámu dveří a přešel k nám, aby mě uklidňujícím způsobem objal jednou rukou. Martha se naklonila, dlaně jemně obmotala kolem nezraněných částí mých ramen a vtiskla mi na čelo měkký, mateřský polibek.