Pohled Selah

Chladné, vlhké stěny žaláře se kolem mě jakoby svíraly, těžký zápach plísně a staré krve mi dusil plíce. Vespera stála na druhé straně železných mříží. Založila si ruce na hrudi, ve fialových očích jí blýskala intenzivní frustrace a naprosté neuvěření.

"Vážně?" vyštěkla, její hlas se tvrdě rozléhal v uzavřeném kamenném prostoru. "Budeš to používat jako výmluvu?"

Naježila jsem se, nehty se mi zaryly do dlaní. Svaly se mi napjaly proti trýznivé bolesti vyzařující z mých potrhaných zad a tupé, tepavé bolesti v hrudi. Jak tam mohla jen tak stát a odmítnout pouto druhů jako pouhou výmluvu? Sama Měsíční bohyně překroutila naše osudy a svázala mě s mužem, kterého si má sestra nárokovala jako svého.

"Odmítl mě, nebo ne?" oponovala jsem, hlas se mi třásl mocnou směsí hněvu a hluboce zakořeněné bolesti. Vzpomínka na jeho znechucení mě stále pálila v hrdle. "Tak proč na tom pořád tak lpíš? To proto jsi nic neudělala, když po mně smečka házela rajčata a vejce? To proto jsi nesehnala léčitele na mé stříbrné úlomky?"

Vespeřiny krásné rysy zůstaly dokonalou, mrazivou maskou. Na mou viditelnou agónii nereagovala vůbec nijak.

"Zůstaneš tady, sestřičko," prohlásila, její hlas postrádal jakékoliv sesterské teplo. "Nemám proti tobě žádnou osobní zášť, ale léčitele ti přivést nemohu. Jde to proti rozsudku soudu. Ani jako Luna nestojím nad zákonem."

Z úst jí plynuly hladké, nacvičené lži. Dívala se na mě shora, jako bych nebyla nic víc než špína nanesená na její nedotčené koberce.

"Pro dnešek si budeš muset vystačit s tímhle," pokračovala Vespera a nabídla prázdný kompromis. "Zítra tě přijde někdo propustit. Dodržela jsem svůj slib. Dokud budeš trvat na svém přiznání viny, můžeš svobodně dožít své dny jako podřadná služka. Dál budu před radou argumentovat sebeobranou, aby do konce tohoto měsíce tvé každotýdenní bičování ustalo. Budeš jen pokračovat v obecně prospěšných pracích. To je všechno, co pro tebe mohu udělat."

Mé srdce svíral čirý strach, chladný a nemilosrdný. Tělo mi selhávalo. Stříbro zaryté v mém mase otrávilo můj organismus s každým trhaným nádechem.

"Co když dnes v noci zemřu?" prosila jsem. Přitiskla jsem obličej blíž k mřížím a hledala v jejích známých očích alespoň špetku empatie, střípek té malé holčičky, kterou jsem kdysi znala.

Zamaskovaná neproniknutelným chladem, který dovedla k dokonalosti od chvíle, kdy se stala Lunou, nenabídla Vespera žádnou útěchu. Rty se jí stáhly do tenké, nemilosrdné linie.

"Buď pro jednou vděčná, Selah," odfrkla si. "Máš střechu nad hlavou. Stále se o tebe starám, i když jsi jenom přítěž a zdroj stresu. Pořád se o tebe starám jako mladší sestra, ale všechno má své meze."

S posledním, odmítavým pohledem se otočila na podpatku. Těžké dřevěné dveře na vrcholu schodiště se zabouchly a ponechaly mě napospas děsivé, dusivé temnotě žaláře.

Zůstala jsem sama v černočerné tmě a schoulila se do klubíčka na mrazivé kamenné podlaze. Třásla jsem se kousavým chladem a uvažovala, jestli jsem si nenamlouvala bludy, když jsem se držela křehké naděje, že jí na mně stále záleží. Prakticky jsem Vesperu vychovala. Když jsme byly mladší, byla jsem to já, za kým běhala pro pomoc s úkoly pro smečku, ta, která jí pletla vlasy a sušila slzy. Ale jak stárla a ponořila se do elitních kruhů smečky, stala se nepochopitelně krutou. Ona a její přátelé mě bez milosti šikanovali za to, že jsem byla omegou-otrokyní. Zmanipulovala našeho otce a poštvala ho proti mně natolik, že se své nejstarší dcery bez rozmyslu zřekl.

Navzdory této zradě v minulosti projevila mikroskopické záblesky milosrdenství – pohozená lékárnička, krátký okamžik respektu. Upínala jsem se ke starému přísloví, že krev není voda, a modlila se, aby mě tyto prchavé okamžiky laskavosti zachránily.

Tragicky jsem se však mýlila.

Během trýznivého období následujících pěti měsíců zůstal Vespeřin prázdný slib nenaplněn. Každotýdenní bičování na konci měsíce neskončilo. Místo toho mě mrskali týden co týden, kůže se mi zakousávala do masa, dokud se z mé paměti nevytratila samotná představa života bez oslepující bolesti. Stala se ze mě chodící plátno plné jizev.

Má existence se scvrkla na nekonečné utrpení. Ostatní služky se mi denně posmívaly, podrážely mi na chodbách nohy a ničily mi mé úkoly. Má sestra mě ignorovala a odmítala každou mou žádost o audienci. A co bylo nejhorší, byla jsem vystavena ledabylému, sadistickému trýznění ze strany Alfy Zanea.

Zane. Můj osudový druh. Muž, který mi z naprostého znechucení pozvracel nohy, když si uvědomil naše posvátné pouto. Vysmál se mi do tváře a odmítl na místě s tím, že jsem "kostnatý, ubohý člověk", a tvrdil, že si bohyně musela udělat zvrácený vtip. Nesmírně se vyžíval v mém každodenním ponižování.

Zrovna dnes ráno jsem udělala tu drobnou chybu, že jsem mu do ranního nápoje přidala kostku cukru navíc. V reakci na to popadl šálek vařícího čaje a vylil mi ho přímo na zjizvenou ruku. Kousla jsem se do jazyka až do krve, abych nezačala křičet, když se mi pod jeho krutým pohledem tvořily na kůži puchýře.

Později toho odpoledne mě přetrvávající bodání popálenin svíralo na ruce jako ohnivá rukavice. Kulhala jsem přes štěrkové nádvoří, abych vyzvedla denní poštu. Vítr byl drsný, ale to nebylo nic ve srovnání s tou strašlivou smůlou, že jsem jim zkřížila cestu.

"Dobrý večer, Alfo a Luno," zamumlala jsem, se skloněnou hlavou, zatímco jsem tiskla dopisy k hrudi.

Zastavili se. Zaneova pohledná tvář se zkřivila naprostým znechucením už jen z mé pouhé přítomnosti. Aby otočil neviditelným nožem v ráně, přitiskl si Vesperu těsně na svou širokou hruď, ruce mu bloudily po jejím pase, aby přede mnou dával na odiv jejich intimitu.

"Páni... přesně ta osoba, kterou jsi hledala, miláčku," ušklíbl se Zane, jeho tón byl prodchnutý jedem.

Vespera nasadila malý, chladný úsměv. V jejích očích nebyla žádná lítost, jen vypočítavost. "Máš pravdu. Ráda bych si s tebou promluvila, Selah. Je to naléhavé." Odmlčela se a odhrnula Zaneovi z čela pramen vlasů. "Ale s Alfou jsme zrovna na večerní procházce. Brzy si tě předvoláme do Alfovy kanceláře. Pokračuj v práci."

Nepadla už žádná další slova, když pokračovali v procházce a nechali mě stát samotnou na nádvoří, zatímco se mi v žaludku těžce usadil hluboký děs.

O třicet úzkostí naplněných minut později jsem stála přede těžkými dubovými dveřmi Zaneovy kanceláře. Srdce mi bušilo do žeber jako chycený pták. Pevně jsem zavřela oči a obrňovala svou mysl proti zvukům prosakujícím skrz silné dřevo. Do chodby se rozléhalo tlumené, ponižující chichotání a vlhké sténání. Z těch odporných zvuků se mi žaludek svíral do pevných uzlů. Modlila jsem se, abych nevyrušila u hluboce soukromé chvíle, s hrůzou z toho čistého ztrapnění z pohledu na mou sestru v intimní pozici s mužem.

Zhluboka, roztřeseně jsem se nadechla, silně se kousla do spodního rtu a sebrala zlámané zbytky své odvahy. Pevně jsem zaklepala na dubové dřevo a rozrazila dveře.

"Vespero, Alfo, to jsem já," oznámila jsem a snažila se udržet hlas co nejklidnější.

"Pojď dál," odpověděl Zane, z jehož tónu čišela arogantní autorita a zadýchané uspokojení.

Jakmile za mnou dveře cvakly, mé oči padly na masivní mahagonový stůl. Vespera si pohodlně hověla na Zaneově klíně, sukni měla vyhrnutou a jejich těla byla intimně propletená. Ten pohled stále bolel, bylo to ostré píchnutí do jakékoliv rozcupované hrdosti, která mi zbyla, ačkoliv Zaneovo brutální, instinktivní odmítnutí už dávno otupilo tu nejhorší romantickou bolest v mé hrudi.

"Předvolali jste si mě," pronesla jsem suše, oči jsem upírala pečlivě na prázdnou zeď za jejich hlavami, abych se vyhnula té nechutné ukázce jejich náklonnosti.

"Přesně tak," řekl Zane a přesunul Vespeřinu váhu na svém klíně. "Přesně za tři týdny se jako čestný host zúčastním obávaného pářícího plesu Lykanského krále. Vespera bude po mém boku."

Odmlčel se a jeho oči se na mě zúžily s krutou jiskrou. "Potřebuje služebnou, která se postará o její potřeby, takže pojedeš s námi. Maeve pojede také."

Zvedla jsem zjizvené obočí a hrudí mi přímo projelo náhlé, ostré bodnutí úzkosti.

"Maeve? Proč?" zeptala jsem se, neschopná skrýt záchvěv paniky prosakující do mých slov. "Je to léčitelka, ne služebná."

A co bylo důležitější, Maeve byla mou absolutně jedinou přítelkyní v této pekelné smečce. Byla to jediný světlý bod mé ubohé existence. Byla jediným člověkem, kterému na mně záleželo natolik, že čelil hněvu soudců a riskoval vlastní život, aby zahojil mé brutální jizvy po bičování, a to v přímém, zrádném vzdoru vůči Alfově zákonu. Díky její jemné magii a chladivým mastem měla má záda šanci se mezi tresty zacelit, ačkoliv hladká, zhojená kůže bičovatele následující neděli jen o to víc rozzuřila.

Udělala jsem vše, co bylo v mých chabých silách, abych ochránila Maevinu identitu. Snášela jsem rány navíc, jen abych její jméno nepropustila z úst. Nikdo neměl vědět, že mi pomáhá. Proč se na ni najednou ptali teď? Věděli o její zradě?

Z děsivého neznáma se mi zvedal žaludek. Můj ochranitelský strach o její bezpečí zastínil mou vlastní hrůzu z nadcházejícího plesu.

"Pojede s námi, protože..." Zane nechal ticho protáhnout, oči se mu rozzářily samolibým, vítězným zábleskem, když mu ruka majetnicky spočinula na Vespeřině plochém břiše. "Vespera je těhotná."