Úhel pohledu: Sienna Adlerová.

„Alfa králi Kaelene!“ Mužovo dramatické zvolání roztříštilo dusivé napětí ve spoře osvětleném hotelovém apartmá. Odtáhl se ode mě, jako by se spálil, jeho nahý penis a holá stehna se zableskly v matném světle, než se přešoural přes širokou matraci, aby popadl zmačkaná prostěradla. Pevně si přetáhl hrubou látku přes odhalené tělo a choval se, jako by ho Kaelenovo náhlé vniknutí do pokoje upřímně šokovalo.

Kaelen stál a blokoval dveře, jeho masivní rám vibroval děsivou, prvotní zuřivostí, která jako by z prostoru vysála všechen kyslík. Těžké pěsti podél těla měl sevřené tak pevně, že mu klouby na kůži zářily ostrou, kostěnou bělostí. Jeho šedé oči, obvykle tak vřelé, teď žhnuly divokým, vražedným úmyslem jeho deroucího se vnitřního vlka.

„Jak jsi se mohl vyspat s mou družkou, královnou Lunou?“ zařval Kaelen, surová síla v jeho hlase vibrovala podlahovými prkny a roztřásla těžké lampy na nočních stolcích.

Hrdlo se mi stáhlo, vyschlé čirou hrůzou. Nedokázala jsem polknout přes knedlík, který se mi v něm tvořil. „Ne! Takhle se to nestalo,“ prosila jsem, hlas mi pod nesnesitelnou tíhou jeho obvinění praskal. Udělala jsem k němu váhavý krok a zvedla roztřesené ruce na znamení kapitulace.

Ale cizinec na posteli bezohledně trval na svém vymyšleném příběhu. Díval se Kaelenovi přímo do očí a lhal bez námahy, aniž by vůbec zaváhal. „Nevěděl jsem, že je to královna Luna ze smečky Krvavého trnu. Řekla mi, že je to jen nějaká náhodná omega, co hledá rychlé povyražení. Sama se mi nabídla.“

Krev mi v žilách zmrzla na led. „Lže!“ křičela jsem svou nevinu, můj zběsilý hlas se ostře odrážel od stěn apartmá. Prudce jsem se otočila zpět k muži choulícímu se pod prostěradly. „Já vás ani neznám! Proč to děláte? Proč mi ničíte život?“ zoufale jsem se dožadovala zjištění jeho motivů a modlila se, aby Kaelen prohlédl skrz ten podvod.

Ale Kaelenova zuřivost už ztuhla do betonového přesvědčení. Skřípal zuby, na zaťaté čelisti se mu rychle zvedal sval a mou zoufalou obhajobu ignoroval. Postoupil hlouběji do pokoje, jeho smrtící pohled se upíral výhradně na mě. „Jak dlouho?“ dožadoval se a jeho hlas klesl do smrtícího, chraplavého šepotu. „Jak dlouho už se mi za zády plížíš, abys mohla být s tímhle mužem?“

Do žaludku mě udeřila prudká vlna nevolnosti a zkroutila mi vnitřnosti do pevných uzlů. Tělo mi zachvátily návaly horka, kůže mi zrudla a uťaly mé zoufalé vysvětlování. Otevřela jsem pusu, abych přísahala na Měsíční bohyni, ale než jsem stihla vyslovit další slovo, Kaelen se pohnul.

Zkrátil vzdálenost mezi námi v rozmazaném pohybu. Násilně mě chytil za zápěstí, jeho sevření se kolem mých kostí uzamklo jako ocelový svěrák a agresivně mě vytáhl z apartmá.

Bezohledně mě táhl dlouhými hotelovými chodbami. Dveře podél chodby se pootvíraly. Členové smečky vykukovali ven a oči se jim šokem rozšiřovaly. Byla jsem nucena snášet posměšné, šeptající davy, zatímco sledovali, jak je jejich Luna vlečena pryč jako nějaký zločinec. Kaelen nezpomalil. Vyvedl mě z budovy a hrubě mě strčil na zadní sedadlo čekajícího auta.

Cesta zpět do sídla probíhala v mučivém, dusivém tichu. Beta Rafe seděl strnule na sedadle spolujezdce a zíral přímo před sebe. Kaelen seděl vedle mě, hruď se mu zvedala tichými, děsivými nádechy a odmítal se na mě podívat. Choulila jsem se u dveří, třesoucí se od hlavy až k patě. V duchu jsem se připravovala. Jen jsem potřebovala Kaelenovi ukázat anonymní textové zprávy v mém telefonu, abych dokázala, že jsem byla vlákána do pasti.

V okamžiku, kdy jsme prošli těžkými dvojitými dveřmi do velkolepé vstupní haly sídla, Kaelenova potlačovaná zuřivost explodovala. Samotná hlasitost jeho hněvu se odrážela od vysokých stropů.

„Vysvětli mi to!“ zařval a dožadoval se plného vysvětlení mé zrady. Přecházel po podlaze jako zvíře v kleci. „Řekni mi, proč jsem našel svou družku v hotelové posteli s cizím chlapem!“

Jak jsem se na něj dívala, mé slzami zalité oči se zastavily na jeho oblečení. Měl na sobě tmavý, na míru šitý kabát – přesně ten samý kabát, který jsem viděla přehozený poblíž vchodu do ložnice v hotelovém apartmá. Látka, střih, stříbrné knoflíky. Byl naprosto identický.

To děsivé zjištění mě zasáhlo jako fyzická rána do žeber. Vyrazilo mi to dech přímo z plic. Nevešla jsem omylem do špatného pokoje. Ten kabát tam byl nastražený. Byla jsem tam úmyslně zavedena, abych byla falešně obviněna.

Nekontrolovatelně jsem vzlykala, kolena mi vypověděla službu a zhroutila jsem se na mramorovou podlahu. „Dostávala jsem zprávy od cizího člověka, které mi tvrdily, že mě podvádíš,“ přiznala jsem se hlasem zhrublým od slz. Vzhlédla jsem k němu a prosila o pochopení. Přiznala jsem, že má vlastní zranitelnost a jeho nedávný chlad mě dohnaly až na okraj. „Odstrkoval jsi mě. Přimělo mě to těm lžím uvěřit.“

Kaelen přestal přecházet. Hruď se mu vzedmula a pak jeho burácející hlas náhle praskl, nahrazený zlomeným, mučivým tónem, který mé slzy zastavil přímo v jejich stopách.

„Sienno!“ zachroptěl a prohrábl si vlasy těžkou rukou. „Plánoval jsem tvé narozeniny. Byl jsem zaneprázdněný najímáním ochranky na plavbu a kupováním ostrova jako dárku pro tebe, zatímco ty sis myslela, že tě podvádím.“

Šok z jeho slov se přese mě přelil a z obličeje mi odtekla krev. Kůže mi zchladla a zvlhla. V uších mi začalo zvonit. Neodtahoval se ode mě proto, že by si našel jinou ženu. Plánoval to největší překvapení. Katastrofálně jsem se mýlila.

Zoufalá touhou vysvětlit hlubokou manipulaci, která byla ve hře, jsem se zajíkla, zvedajíc se z podlahy. „Počkej! Cleo mi řekla, že tě včera viděla s jinou vlčicí. Proto jsem do toho hotelu šla!“

Kaelen okamžitě mé tvrzení vyvrátil a s hořkou nedůvěrou zavrtěl hlavou. „Cleo? Cleo přesně věděla, co dělám. Věděla, že to konkrétní luxusní apartmá připravuji jako překvapení k tvým narozeninám.“

Plíce se mi sevřely. Cleo to věděla? Byla jsem zběsilá a hyperventilovala jsem, ta zrada mi pronikla přímo do srdce. „Cleo!“ zakřičela jsem na ni, hlas rval tiché sídlo. „Cleo!“

Na velkolepém schodišti se ozvaly kroky. Sledovala jsem, jak Cleo pomalu sestupuje po schodech s uvolněným držením těla. Konfrontovala jsem ji ještě dřív, než její noha dopadla na podlahu foyer, celé tělo se mi třáslo hněvem, zmatkem a zoufalstvím.

„Tos mi nikdy neřekla!“ křičela jsem a vstoupila do jejího osobního prostoru. „Říkala jsi, že jsi ho viděla s někým jiným!“

Cleo se na mě podívala s dokonale vypracovaným výrazem zmatené nevinnosti. Rozšířila oči a naklonila hlavu. „Nevím, o čem to mluvíš,“ lhala hladce, bez jediného záchvěvu viny v hlase. „Proč bych ti někdy říkala něco takového?“

Zírala jsem na ni, dohnaná na pokraj šílenství. Popírala realitu přímo do očí. Prudce jsem se od ní odvrátila a vrhla se k snídaňovému stolu zastrčenému ve výklenku. Popadla jsem svůj zapomenutý telefon, zoufale toužící ukázat Kaelenovi ty anonymní zprávy jako můj konečný důkaz, že to byla past.

Mými roztřesenými palci jsem odemkla obrazovku a otevřela aplikaci se zprávami. Ale jak se obrazovka načítala, studený děs pokryl mou kůži jako námraza. Zírala jsem do doručených zpráv. Celé vlákno konverzace – každá jednotlivá anonymní zpráva, která mě do hotelu vylákala – bylo smazáno.

Kaelen sledoval mé zběsilé posouvání obrazovky ze vzdálenosti několika kroků. Jeho křik teď vystřídalo chladné, zdrcující zklamání.

„A nech mě hádat, někdo tu konverzaci také smazal?“ zeptal se hlasem zbaveným veškeré zbylé lásky.

Svírala jsem telefon na hrudi, dech jsem měla trhaný. „Přísahám ti, ty zprávy tu byly! Kaelene, prosím!“ plakala jsem, zoufalství mi drásalo hrdlo. Otočila jsem se zpět ke Cleo, slzy mi rozostřovaly vidění. Prosila jsem svou nejlepší kamarádku, aby se za mě zaručila, aby mi zachránila život, aby alespoň tentokrát řekla pravdu.

Místo toho mi vrazila poslední, smrtící čepel přímo do zad.

Cleo popošla vpřed, dívala se Kaelenovi přímo do očí a její výraz se změnil do výrazu těžkého zármutku. „Už nemůžu dál lhát, Sienno,“ řekla tiše. „Musím mu říct pravdu o tvém pletkaření s Gamou Vaughnem ze smečky Pustého měsíce.“

Spadla mi čelist. Gama Vaughn? S ním jsem nemluvila už měsíce. Než jsem vůbec stihla zpracovat čirou hrůzu z těchto nových, falešných tvrzení, Cleo i Kaelen na místě zamrzli.

Jejich těla ztuhla, oči se jim unisono zalily, jak přijali náhlé telepatické spojení od Rafa. Kvůli mé vzácné vlčici a mé vrozené neschopnosti používat telepatické spojení jsem zůstala v temnotě. Ticho ve vstupní hale bylo ohlušující. Byla jsem nucena tam stát, izolovaná a bezmocná, a sledovat, jak se Kaelenův výraz mění v pochmurnou, neústupnou masku. Poslední zbytky muže, který mě miloval, zmizely z jeho rysů.

Kaelen zamrkal, když se probral zpět do přítomnosti. Uvízl na mně pohledem tak ledovým, až to pálilo.

„Radní zjistili tvou zradu. Připravují pro tebe veřejný proces,“ prohlásil Kaelen chladně. Jeho strnulý postoj dával nad slunce jasně najevo, že nemá v úmyslu stát po mém boku nebo mě zachránit.

Otočil se ke mně zády. Předhazoval mě vlkům.

Otočila jsem se zpátky ke Cleo k jedné poslední, zoufalé prosbě k poutu našeho přátelství. Natáhla jsem ruku a doufala, že se odvolám na roky, které jsme spolu strávily. Ale ona na mě jen zírala očima studenýma jako led.

„Omlouvám se,“ řekla Cleo hlasem kapajícím krutou apatií. „Tohle jsi udělala sama sobě, když jsi ho podvedla.“

Jak Kaelen odcházel a ticho foyer mě celou pohltilo, mé kolena konečně vypověděla službu. Dopadla jsem na mramorovou podlahu, celý můj svět se roztříštil na milion neopravitelných kousků. Neudělala jsem jen chybu. Byla jsem systematicky, bezchybně podvedena.