Pohled Danta:

„Ach ano, prosím, alfo, prosím…“ V potemnělé ložnici se rozléhalo přehnané sténání vlčice. Její hlas mi brnkal na nervy a ničil surovost toho okamžiku, ale můj vlk i já jsme byli v naší frustraci už příliš daleko na to, abychom přestali. Vrážel jsem do ní bez zábran, poháněl boky vpřed v trestajícím rytmu. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem jí řekl, ať sakra zmlkne, nikdy neposlouchala.

Zavrčel jsem a vytáhl se z jejího vlhkého horka. Popadl jsem ji za pas a přetočil ji na břicho. Překvapeně vyjekla, ale mně to bylo jedno. Zvedl jsem jí boky do vzduchu, aby měla zadek vystrčený. Srovnal jsem se a jedním brutálním, nepřerušeným pohybem vrazil zpátky dovnitř. Abych umlčel její nadcházející výkřik, zatlačil jsem jí zezadu hlavu hluboko do hedvábných polštářů. To nutkání v zadní části mé mysli od mého zvířete mě dohánělo na okraj propasti. Potřeboval jsem to uvolnění a odmítal jsem nechat svého ptáka zvadnout jen proto, že vlčice pode mnou nedokázala pochopit náznak. Ztratit erekci přímo teď by bylo ubohé ztrapnění.

Hnal jsem se za hranou svého vyvrcholení a vytěsňoval její tlumené kňourání. Soustředil jsem se výhradně na oblé maso přede mnou. Napřáhl jsem ruku a uštědřil jí několik těžkých, štípavých plácnutí přes zadek, přičemž jsem sledoval, jak se na její bledé kůži rozkvétají červené otisky rukou. Můj pohled klesl a já sledoval, jak můj pták vráží do vlčičiny kundy a zase ven. Tření bylo těsné, pocit ostrý, ale v hrudi jsem měl stále bolestně prázdno. Měl jsem toho dost. Chtěl jsem, aby zmizela.

O několik vteřin později napětí polevilo. Udělal jsem se do kondomu, svaly se mi na malou vteřinu zaťaly, než jsem se z vlčice úplně stáhl. Odstoupil jsem od zmačkaného povlečení, stáhl z sebe latex, hodil ho do koše a natáhl si černé basketbalové kraťasy. Prohrábl jsem si rukou vlhké vlasy a ztěžka vydechl.

„Dante, to bylo úžasné,“ zapředla vlčice z matrace za mnou.

Návnadu jsem ignoroval. Nebyl jsem ten typ chlapa, co by se věnoval povídání v posteli nebo se mazlil po tom, co bylo dílo dokonáno. Věděla to. Všichni to věděli. Nevázal jsem se. Kdyby společnost potřebovala nálepku, byl bych bastard na známosti na jednu noc. Jen jsem se shodou okolností držel jedné konkrétní vlčice z pohodlnosti. Té samé, která teď očima šukala moje záda.

Stroze jsem kývl a vešel do své prostorné šatny, abych si vzal tričko. Předpokládal jsem, že než se vrátím, dojde jí to a vytratí se ze dveří.

Chyba.

Když jsem se vrátil do ložnice a natahoval si přes hlavu tmavě šedé tričko, Giselle – nebo Gigi, ať už se jmenovala jakkoli – se stále rozvalovala na mé posteli. Byla úplně nahá a její chtíčem naplněný pohled sledoval pohyb mých břišních svalů, jak se látka usadila na mém trupu. Nebylo to její první rodeo. Šukali jsme spolu už dlouho. Znala moje pravidla. Věděla, že nesnáším, když se zdržuje. V poslední době začínala být nebezpečně vtíravá. V duchu jsem si poznamenal, že je čas ji odstřihnout.

„Alfo…“ začala a přesunula váhu, aby se opřela o lokty.

Nenechal jsem ji domluvit. „Gigi, vypadni. Znáš to tu. Neobtěžuj se sem vracet, jestli nedokážeš zahodit tyhle vtíravé manýry.“

„Je to Giselle,“ zašeptala třesoucím se hlasem.

Správně. Giselle. Podíval jsem se na ni a uviděl, jak se jí do očí derou slzy. Odškrábala se z okraje matrace, popadla nadměrně velkou mikinu, kterou jsem z ní předtím strhl, a přetáhla si ji přes hlavu.

Bohyně, dej mi sílu. Tohle drama jsem nepotřeboval. Korunovace je zítra. Tíha celého království mi už teď drtila ramena a neměl jsem žádnou mentální kapacitu na nějaké nesmyslné výlevy.

„Proč tohle děláš, Dante?“ rozplakala se Giselle a hlas se jí zlomil. „Známe se už od střední. Milujeme se už pět let. Nespíš s nikým jiným než se mnou. Znáš mě líp než kdokoliv jiný. Nemyslíš, že bychom se měli posunout o krok dál? Přísahám Bohyni, že tě dokážu udělat šťastným. Budu skvělá přítelkyně. Časem můžu být tvoje Luna…“

Z hrdla se mi vydralo hluboké, dunivé zavrčení, ze kterého vibrovala podlaha pod mýma nohama.

„Zaprvé, Giselle,“ vyštěkl jsem a můj hlas byl prosycený smrtícím ledem. „Nikdy jsme se nemilovali. My jsme spolu šukali. Bylo to jen o tom. Čistý chtíč a drsný sex. Nikdy to nebyla láska a nikdy to láska nebude. Přesně tyhle podmínky jsi znala, když jsem si tě poprvé přivedl do postele. Nebyli jsme pro sebe nic jiného než fyzické uvolnění a tys s tím souhlasila. Jediný důvod, proč jsem nespal s nikým jiným, je ten, že odmítám nechat celé království v domnění, že si jejich budoucí král prokurví cestu skrz každou kundu v teritoriu. Takže ti radím, abys teď hned odešla těmi dveřmi, než moje zvíře ztratí nervy a udělám něco, čeho budeme oba litovat.“

Nedržel jsem se zpátky. Nechal jsem ze sebe vyvalit svou čistou, nefiltrovanou auru Alfy v drtivých, dusivých vlnách. Tlak v místnosti raketově stoupl. Čirá dominance do ní narazila a vytlačila jí vzduch z plic. Giselle ze sebe vydala vyděšené písknutí. Kolena se jí mírně podlomila a ona okamžitě sklopila zrak k podlaze a odhalila krk v čisté podřízenosti svému princi.

Pochopila, že překročila fatální hranici, a necekla ani slabiku. Narovnala se, předvedla zběsilou, roztřesenou úklonu a prakticky vyběhla k těžkým dubovým dveřím.

Než se její ruka stačila chopit mosazné kliky, otočil jsem se k ní zády.

„A pamatuj si jednu věc,“ řekl jsem a můj hlas klesl do temné, hrdelní oktávy, když se můj vlk vydral napovrch a dožadoval se, aby o jeho přítomnosti věděla. „Ty, ani žádná jiná vlčice v tomto teritoriu, nikdy nebudete mou a Damianovou Lunou. Tento titul náleží výhradně naší osudové družce. To je absolutní pravda, která se nikdy nezmění. Pokud ji nenajdeme, budeme tomuto království vládnout sami.“

Slyšel jsem její zběsilé přikývnutí. Cítil jsem ostrou, pronikavou vůni jejího strachu, která se z ní valila v hustých vlnách. Rozrazila dveře a vystřelila chodbou, nechávajíc za sebou dusivé ticho.

Okamžitě jsem si otevřel telepatické spojení a zkontaktoval našeho Betu. *Vaughne. Pošli do mých komnat omegu. Chci to povlečení a přikrývky stáhnout a spálit. Hned.*

Přerušil jsem spojení, otočil se a zamířil rovnou do své připojené hlavní koupelny. Potřeboval jsem sprchu. Potřeboval jsem ledovou vodu, abych ze svých žil dostal to doruda rozpálené podráždění. Ta pomatená vlčice mě dohnala nebezpečně blízko k okraji.

Sundal jsem si kraťasy a tričko a hodil je stranou. Sáhl jsem do obrovského skleněného sprchového koutu a otočil těžkým kovovým knoflíkem úplně na studenou. Z horní sprchové hlavice vytryskl ledový proud. Bez rozmýšlení jsem pod tu mrazivou spoušť vstoupil.

Šok z teploty mě uzemnil. Opřel jsem se oběma rukama naplocho o tmavou břidlicovou stěnu a sklonil hlavu, zatímco mi voda bušila do temene a stékala po napjatých ramenech. Zavřel jsem oči a hluboko v hrudi se mi usadila těžká, temná melancholie.

Bylo to už téměř jedenáct trýznivých let. Jedenáct let od chvíle, kdy jsme já a můj bratr dvojče, Damian, oslavili osmnáctiny. Jedenáct let a my jsme stále nenašli naši družku. Naši Lunu.

V našem světě nebylo úplně neobvyklé čekat. Vlkodlaci byli obdarováni prodlouženou, téměř věčnou délkou života. Jakmile jsme dosáhli jednadvaceti let, naše stárnutí se zastavilo. Naprostá většina našeho druhu našla své osudové družky v nejlepším věku mezi osmnáctým a jednadvacátým rokem života. Přesto se šuškalo o případech, o vzácných událostech, kdy vlci nepotkali svou druhou polovičku až do konce třicátého nebo dokonce čtyřicátého roku.

Ale jedenáct let absolutního mlčení ze strany Bohyně bylo pomalým, vyčerpávajícím mučením.

S Damianem jsme složili slib. Slíbili jsme si navzájem i naší přízračné družce, že se zachováme čistí. Chtěli jsme, aby ona byla naší první, stejně jako my bychom byli její. Ale jak se ty nekonečné roky vlekly, biologický tlak a čirá, divoká frustrace našich vnitřních vlků nám začaly pokřivovat mysl.

Ten skutečný bod zlomu – ten poslední, ubohý hřebíček do rakve naší věrnosti – přišel v noci našich čtyřiadvacátých narozenin.

Šli jsme to oslavit do soukromého podzemního klubu s několika vysoce postavenými přáteli. Chtěli jsme utopit palčivou realitu dalšího roku bez ní. Pili jsme. Pili jsme tvrdě. Vlci měli astronomicky vysokou toleranci na alkohol, a jakožto královští alfové by ta naše měla být neproniknutelná. Ale po patnácti lahvích importované vlkodlačí vodky mezi námi dvěma se náš úsudek roztříštil.

Jedno lehkomyslné rozhodnutí přešlo v další. Ráno poté nám brutální denní světlo odhalilo moji nejhorší noční můru. Probudil jsem se zamotaný v povlečení s Giselle. O kousek dál na chodbě se Damian probudil s její sestrou.

Stál jsem pod ledovou sprchou a čelisti se mi svíraly tak silně, až o sebe zuby dřely. Bez ohledu na to, kolikrát jsem si to prokleté ráno v hlavě přehrával, srdcem mi projížděla krutá bolest. Chtěl jsem, aby mé poprvé bylo s ní. S naší družkou. Se ženou stvořenou Bohyní speciálně pro nás. Ale já jsem to zahodil v opilém, zoufalém oparu. A už to nikdy nemůžu vzít zpátky.

Vina nás drásala, přesto jsme v pokřiveném, pokryteckém obratu událostí nepřestali. Zvali jsme si ty sestry do našich postelí i dál. Nikdy to nebylo o náklonnosti. Nikdy to nebylo o lásce. Když divoká, neklidná energie dvou dominantních alfa vlků dosáhla nebezpečných hodnot, potřebovali jsme fyzické uvolnění. Kdybychom se nepohřbili v bezvýznamném sexu, roztrhali bychom palác na kusy holýma rukama. A ať už jsme byli budoucí králové nebo ne, naše matka by vstala z mrtvých jen proto, aby nám nakopala zadek za to, že jsme jí zničili domov.

Těžkou rukou jsem si přejel přes obličej a sáhl po sprchovém gelu. Namydlil jsem si kůži a agresivně ze svého těla drhl přetrvávající pach Gisellina sladkého, odporného parfému. Chtěl jsem smazat každou její stopu.

Jakmile jsem byl čistý, vypnul jsem vodu a v uších mi zaznělo náhlé ticho koupelny. Z háčku jsem vzal tlustý tmavě šedý župan, pevně si ho omotal kolem pasu a vyšel zpátky do hlavního pokoje.

Ve chvíli, kdy jsem rozrazil dveře ložnice, našel jsem Damiana, jak se nedbale opírá o zeď chodby.

„Nazdar, brácho,“ pronesl Damian a odlepil se od kamenné zdi. Na rtech mu pohrával chápavý úsměv. „Zrovna jsem viděl Giselle, jak sprintuje ze schodů a může si oči vyplakat. Co jsi udělal tentokrát?“

Zpražil jsem ho pohledem. Ten parchant přesně věděl, proč jsem nasraný. Byli jsme jednovaječná dvojčata. Sdíleli jsme mentální a emocionální spojení, které sahalo hlouběji než krev. Cítil to zbytkové podráždění, které mi sálalo z kůže, a jen tak pro zábavu mě popichoval.

„Bratříčku,“ varoval jsem ho hlubokým, dunivým hlasem. „Radím ti, abys teď hned zavřel klapačku. Nejsem v nejlepší náladě.“

Prošel jsem kolem něj a zamířil zpátky k šatně, abych na sebe hodil čisté černé basketbalové kraťasy a čisté bílé tričko.

„Co ti přelítlo přes nos?“ zeptal se Damian a následoval mě do pokoje. Jeho škádlivý tón zmizel a nahradila ho vážná kadence příslušníka královské rodiny. „Každopádně, táta nás chce za deset minut v trůnním sále. Chce si s námi projít závěrečnou korunovační přísahu na zítřek.“

Zarazil jsem se, zatímco mi měkká látka trička visela v sevření. Správně. Přísaha.

Zítra náš otec, král Alfů Tiberius, oficiálně odstupoval od moci. Damian a já převezmeme korunu. Staneme se novými králi Alfů nejmocnějšího teritoria na světě. Jakkoli děsivě ta vyhlídka zněla pro vnější svět, s námi to neotřáslo. Byli jsme na tento přesný okamžik tvrdě připravováni od chvíle, kdy jsme udělali své první krůčky. Znali jsme zákony. Znali jsme boj. Znali jsme strategii.

Ale jak jsem si přetahoval tričko přes hlavu, usadila se mi v břiše drtivá vlna prázdnoty.

Připadalo mi to špatné. Neúplné.

Když táta usedl na trůn, už měl mámu nalezenou. Stál před královstvím a po jeho boku stála jeho královna Luna jako pevná kotva. Čerpali sílu jeden z druhého. Ale Damian a já? My jsme neměli nikoho, o koho bychom se opřeli.

Podíval jsem se na Damiana a zachytil jeho pohled. Čelist měl zaťatou a v jeho temných očích se odrážela naprosto stejná prázdná hrůza, jaká mě drásala v hrdle. Byla to věc dvojčat. Nepotřebovali jsme mluvit, abychom znali tu trýznivou pravdu. Byli jsme identičtí. Dvě poloviny téhož celku. Jeden dominantní alfa rozdělený do dvou těl, a přesně proto nás Bohyně předurčila sdílet jednu družku, jednu Lunu.

„Jo,“ zamumlal jsem nakonec a prolomil to těžké ticho. „Jen popadnu telefon a půjdeme dolů.“

Přešel jsem k mahagonovému nočnímu stolku a sebral z jeho povrchu svůj telefon. Damian se se mnou srovnal do kroku a opustili jsme královské komnaty, kráčejíce dlouhou, klenutou chodbou hradu.

Naše kroky se synchronně rozléhaly o mramorové podlahy. Ticho mezi námi bylo hlasité, ztěžklé nevyřčeným strachem z vládnutí obrovské říši v naprosté samotě.

„My ji najdeme, bratře,“ řekl Damian tiše, hledě upřeně před sebe na mohutné dvoukřídlé dveře trůnního sálu, které se tyčily v dálce. „Já vím, že ano.“

Vydal jsem ze sebe pomalý, drsný výdech.

Doufám v to, bratře. Opravdu v to doufám. Protože zítra nám na hlavu posadí korunu. Zítra získáme absolutní moc a budeme vlastnit vše, co tento svět nabízí. Ale dokud nebude stát vedle nás, naše srdce zůstanou jen temnou, prázdnou propastí. Naše družka. Naše královna Luna. Jediná věc v tomto životě, na které skutečně záleželo.