Pohled Damiana:

Srovnal jsem s Dantem krok, když jsme procházeli velkolepou mramorovou chodbou hradu. Jeho široká ramena byla ztuhlá, svaly napjaté pod tričkem a jeho chůze byla nepřirozeně strnulá. Ze všech sil se snažil skrýt tu těžkou hrůzu, která ho hlodala v břiše, ale my jsme byli jednovaječná dvojčata a sdíleli jsme jedinou duši alfy. To mentální spojení mezi námi bylo jako živé, dýchající vlákno. Já jsem jeho pocity jen neodhadoval; já je vstřebával hluboko do vlastních kostí. Právě teď se dusil pod obrovskou, neúprosnou vlnou viny.

Byla to ta samá odporná vina, která mu vyletěla nahoru pokaždé, když vylezl z postele s tou vlčicí. Před lety jsme naší neobjevené družce složili posvátný slib. Přísahali jsme Bohyni, že jí zůstaneme věrní a budeme se pro ni šetřit, dokud konečně nevstoupí do našich životů. Ale realita nás udeřila, čas se vlekl a to divoké zvíře uvnitř nás začalo být neklidné. Ten slib se rozpadl.

Já jsem si svá rozhodnutí oddělil od citů a posunul se dál, ale Dante žil v neustálé smyčce touhy vrátit čas a smazat ten den, kdy jsme podlehli. Ta pokrytecká realita našich životů byla hořká pilulka, kterou bylo těžké polknout. Kázali jsme vznešené ideály o tom, jak zůstaneme věrní, ale jakmile jsme jednou začali, už jsme nepřestali. Bezvýznamný sex jsme využívali výhradně k tomu, abychom ventilovali tu drtivou frustraci z prázdné postele. Nikomu jsme neubližovali, ani jsme nikoho nenutili. Nikdy jsme žádnou vlčici nenechali zmrzačenou nebo pohmožděnou v záchvatu divoké zuřivosti. Bylo to jen fyzické uvolnění. Kůže, pot a tření. Žádné závazky.

Dante přistupoval k tomuto fyzickému ventilu jinak než já. Já si do postele bral celou řadu vlčic, zatímco Dante měl sex jen s jednou: Giselle. Poprvé se s ní vyspal před pěti lety o našich čtyřiadvacátých narozeninách a zůstal u ní z rigidního pocitu zvyku.

Ta vlčice ale byla vyšinutá. Giselle brala Dantovu výlučnost jako zvrácené vyznání pravé lásky. Vytvořila si divoký příběh a byla hluboce přesvědčená, že on se jen bojí přiznat své city, aby se neukázala naše pravá družka. Naparovala se po smečce a chovala se jako by patřila ke královské rodině, slepá k surové, nefiltrované pravdě. Byla to jen pohodlná tělesná schránka. Konkubína. Děvka, řečeno na rovinu. Nebyla v tom žádná romantika. Byl to jen dočasný únik před tou sžíravou prázdnotou.

Můj způsob k nám vylákal ambiciózní zlatokopky. Spal jsem s mnoha vlčicemi a cíl byl stejný jako u Danta: spálit frustraci a jít dál. Dal jsem jasně najevo hranice, ale to ty samice nikdy neodradilo od pokusů zabořit do mě drápy. Ale na Danta se zaměřil větší podíl těch ambiciózních, protože byl o pár minut starší, což z něj dělalo domnělou hlavní výhru.

Navzdory těm teplým tělům jsme oba uvnitř mrzli. Stejně jako můj bratr jsem zoufale toužil po naší královně Luně. Zítra nastoupíme na trůn. Měli bychom se radovat a slavit. Na tenhle monumentální okamžik jsme se cvičili celý život, a přesto nám duše rvala zejejcí, bolestná prázdnota. Členové rady naléhali, rýpali a požadovali, abychom si vybrali družky, kterými bychom zajistili královskou krevní linii. My jsme to razantně odmítali. Koruna Luny patřila naší osudové družce a jen a pouze jí. Kdyby záleželo na nás, ke trůnu bychom se ani nepřiblížili, dokud by naše krásná Luna nestála vedle nás. Ale naši rodiče stárli. Neúnavně vládli více než sto let. Chtěli odejít na odpočinek.

Podíval jsem se bokem. Dante zíral prázdně před sebe a utápěl se ve svých temných myšlenkách. Odkašlal jsem si s cílem ho rozptýlit.

„Takže, brácho,“ začal jsem a lámal si hlavu. „Co si myslíš o těch zítřejších přípravách?“

Dante se probral ze svého tranzu. Otočil hlavu a upřel na mě hluboce odsuzující pohled. Tři trýznivé vteřiny zíral, než se z jeho hrudi vydral suchý smích. „Víš o tom, že stojíš za hovno, když přijde na nezávaznou konverzaci, že jo?“

Nemohl jsem si pomoct a musel se souhlasně zasmát, mnul jsem si přitom zátylek. „Kámo, musíš se vzchopit. Teď vypadáš, jako by ti někdo brutálně zabil tvoji ochočenou želvu.“

Dante zavrtěl hlavou a tentokrát z něj unikl upřímný smích. Husté napětí, které spojovalo naše pouto, se nepatrně zvedlo, když se před námi objevily masivní dvoukřídlé dveře trůnního sálu.

Masivní desky z vyřezávaného dubu se rozletěly, když strážný oznámil náš příchod. Jakmile jsme překročili práh, škádlení utichlo. Dante i já jsme si bezchybně nasadili naše královské masky. Naše rysy se proměnily v kámen bez emocí, náš postoj byl rovný a velitelský, a veškerý fyzický kontakt jsme omezili na striktní minimum. Být příslušníkem královské rodiny bylo vyčerpávající, ale tyto přísné protokoly byly nezbytné. Když jste dvorní šlechtě povolili centimetr, vzali si, kurva, celý kilometr. Nebyli jsme žádní nelítostní tyrani, ale byli jsme pevní. Byl to jediný způsob, jak udržet v říši pořádek.

Naši rodiče seděli na vyvýšeném pódiu. Jakmile jsme se přiblížili, král Tiberius mávl rukou a propustil členy dvora, kteří je obklopovali. Šlechtici se uklonili a vyklidili prostor, těžké dveře se za nimi s bouchnutím zavřely.

V okamžiku, kdy klika zacvakla, ta impozantní atmosféra zmizela. Naše divoká, ale drobná matka, královna Helena, spěchala dolů po schodech. Obmotala své malé paže kolem našich krků a stáhla dva tyčící se alfy na svou úroveň v doslovném smrtícím stisku svého objetí.

Královna Helena byla malá vlčice, ale když bylo potřeba, zuřila jako peklo samo. Byly doby, kdy jsme i my a táta měli hrůzu z jejího hněvu. Její slovo pro nás všechny bylo zákonem, a do jisté míry jím bylo stále.

„Mami, dýchání je na zítřek nutným předpokladem,“ vykoktal jsem napůl s úsměvem.

„Zlato, nech je dýchat,“ zaburácel za ní král Tiberius a sestoupil z pódia. „Potřebujeme ty kluky zítra na korunovaci živé.“

Táta jemně chytil mámu za paže a stáhl ji dozadu. Omotal své mohutné ruce kolem jejího pasu a přitiskl si ji těsně na svou širokou hruď. Bez váhání sklonil hlavu, přirozeně zabořil obličej hluboko do jejího krku a zhluboka nasál její vůni.

Sledoval jsem ten výjev a hrudí mi projelo ostré píchnutí závisti. Vždycky jsem našim rodičům jejich bezchybný vztah záviděl. Byli osudovými druhy. Spojení stvořené ve vlčím nebi. Máma byla nejstarší dcerou dědečkova Bety, takže v těchto síních v podstatě s tátou vyrůstali. Bláznivě se do sebe zamilovali už v patnácti, dávno předtím, než vlčí gen potvrdil, že jsou si osudově určeni. Příběhy o jejich rané romantice byly v království legendární. I když se milovali, uzavřeli vzájemnou dohodu, že jeden druhého bez zášti propustí, pokud je Bohyně spojí s někým jiným. Ale když tátovi bylo osmnáct, celý rok před mámou, jeho vlk okamžitě potvrdil to, co už oba věděli: královna Helena je jeho pravá družka. Oslavy byly tehdy velkolepé.

Být každý den svědkem této pohlcující, legendární lásky dělalo ze samotné představy, že bychom se s Dantem uspokojili s vybranými družkami, naprostou nemožnost. Jak bychom mohli přijmout politickou dohodu, když jsme vyrůstali při sledování lásky, která se vymykala realitě?

To jsme nedokázali předstírat. Nemohli jsme to hrát. Naši rodiče tomuto žalu na té nejhlubší rovině rozuměli. Máma nechtěla nic jiného, než abychom zažili to naprosto stejné, zemi otřásající spojení, jaké cítila ona, protože s tím se nedalo srovnat nic jiného. I když byli jako panovníci přísní, nikdy to nezastínilo jejich lásku k nám. Nikdy na nás netlačili, abychom si vzali vybrané družky. Postavili se kvůli nám radě, chránili nás před politickým tlakem a ohýbali pravidla, abychom si mohli dál udržovat naději.

Dlužili jsme jim všechno. Máma a táta nesli tu drtivou tíhu vlčího i lidského světa na svých ramenou bez jediné stížnosti. Teď si zasloužili šanci konečně odstoupit a žít sami pro sebe.

Ohlédl jsem se na Danta. Stoická maska už byla zpátky na svém místě, ale cítil jsem to ustálené hučení chmurného odhodlání, které vyzařovalo z jeho strany našeho pouta. Šli jsme do toho. Zítra nastoupíme na trůn. Navzdory tomu hlubokému, trýznivému odporu vládnout obrovskému království bez stabilizační kotvy naší družky jsem obrnil svou mysl. Byli jsme pro tuto nesmírnou zodpovědnost zrozeni. Nastal čas postavit se a převzít otěže. Vezmeme to břemeno na svá ramena, abychom dali rodičům jejich svobodu.

A zatímco budeme vládnout, já si zachovám naději, že naše družka tam někde je. Někde. Koruna nám sice zítra usedne na hlavy, ale to místo vedle nás zůstane čekat, dokud se k nám konečně nepřipojí naše Luna.