Pohled Calisty:

Prsty do mě jemně šťouchly a vytrhly mě z těžkého bezesného spánku. Otevřela jsem oči a zamžourala proti jasnému slunečnímu svitu, který pronikal tónovanými skly SUV. Vzduch se naplnil jemnou vůní vanilkového parfému, jak se nade mě naklonila teta Brie s vlídným a hřejivým úsměvem na tváři. Oplatila jsem jí ho malým, malátným úsměvem, zatímco se mé oči už zase praly s tím, aby se samy zavřely.

Dlouhé cesty autem mi vždycky úplně vysály veškerou energii z kostí a mohla bych přísahat, že jsme v téhle obrovské kovové krabici strávili celou věčnost. Mason v těchhle věcech jezdil rád, ale já jsem chtěla jenom svou postel.

„Čas vstávat, princezno,“ zamumlala teta Brie. „Jsme tady.“

Vydala jsem ze sebe tlumené sténání a přitiskla si tvář hlouběji k jejímu klínu. „Ještě pět minut, prosím, teto Brie,“ zamumlala jsem a snažila se zavrtat pryč od toho světla.

V hrudi jí zaburácelo tiché uchechtnutí a její prsty mi hladce projely vlasy. „Princezno, copak nechceš vidět ten legendární hrad krále Alfů? První tři hodiny téhle cesty jsi nemluvila o ničem jiném.“

Oči se mi prudce otevřely.

Vyčerpání v jediném úderu srdce zmizelo. Byli jsme tady. Vyškrábala jsem se do sedu, zatímco se mé tvrdohlavé odhodlání rozhořelo k životu. Celý týden jsem se na tenhle přesný okamžik chystala. Potřebovala jsem jasné a nezvratné důkazy, abych doma všem ukázala, že tenhle takzvaný úžasný vlkodlačí hrad nemůže být lepší než Popelčin kouzelný palác a rozhodně nemůže zastínit Elsinu ledovou pevnost. Byla to otázka hrdosti.

Prakticky jsem vystřelila z jejího klína a vypotácela se otevřenými dveřmi auta. Nohy mi s tupým žuchnutím dopadly na dlážděnou zem. Ale jakmile mi do obličeje zafoukal chladný odpolední vánek, zalila mě čistá panika.

Zděšeně jsem zalapala po dechu a ruce mi vyletěly dolů, aby mi vyhladily sukni mých slavnostních šatů. Co když se ta látka zmačkala? Co když jsem měla nakřivo mašle? Otočila jsem se k tetě Brie a hruď se mi zvedala.

„Teto Brie! Proč jsi mě nevzbudila dřív?“ vypískla jsem v panickém šepotu. „Nemůžete nechat krále a královnu čekat! To je královské pravidlo číslo jedna! Tohle ví každý v disneyovkách!“ Přitiskla jsem si obě ruce na pusu, když mě napadla děsivá myšlenka. „Co když se tak naštvou, že nám zakážou vstup na pozemky? Co když mě nenechají to tu prozkoumat?“

Kdyby mě zamkli do žaláře nebo mě poslali pryč, jak bych kdy shromáždila své důkazy, že disneyovské princezny mají lepší nemovitosti?

„Přestaň se chovat jako taková ufňukaná holka, Callo,“ prořízl moje nervové zhroucení škádlivý hlas.

Prudce jsem otočila hlavu. Mason ke mně zrovna přiklusával a ležérně si přes ramena přehazoval svůj malý batoh. Vůbec nevypadal ustaraně. „Cole říkal, že král a královna jsou hrozně fajn. Nikam nás nevykážou.“

Zamračila jsem se a pevně si založila ruce v bok. „Já nejsem malá! Jsem velká holka, Mase!“

Otevřel pusu, aby mi tu urážku vrátil, ale nad námi se rozlehl sbor hlubokých smíchů. Oba jsme zvedli hlavu. Naši starší bratři a Masonovi starší bratři nás obstoupili a náramně se naším hašteřením bavili.

Lucian, můj nejstarší bratr, udělal krok vpřed. „Tak jo, přestaňte vy dva. Musíme si pospíšit. Král a královna čekají u hlavního vchodu, aby přijali hosty.“

Jak to říkal, jeho obrovská ruka dopadla na mou hlavu. Bezohledně mi rozcuchal vlasy a zničil mi ty pečlivé francouzské copy, jejichž připínáním na místo strávila maminka celou hodinu.

„Luciane!“ zaječela jsem a plácla ho do té jeho těžké ruky. „Moje vlasy! Přestaň!“

On se jen zasmál, otočil se na podpatku a následoval mé ostatní bratry a Masonovy bratry směrem k obrovským branám.

Frustrovaně jsem si odfoukla a otočila se zpátky k tetě Brie. Ruce se mi vznášely nad hlavou, příliš jsem se bála nahmatat ty škody. „Teto Brie, mám zničené vlasy? Vypadám jako příšera?“

Dřepla si na úroveň mých očí a její oči jiskřily pobavením. Její jemné ruce rychle uhladily zatoulané prameny a zastrčily volné sponky zpět na jejich správná místa.

„Vypadáš krásně, princezno. Dokonale,“ ujistila mě vřele. „A teď pojď, jdeme.“

Popadla mou ruku do své levé a Masonovu do pravé. Vlekli jsme se za našimi rodiči a staršími bratry, jak jsme se proplétali nekonečným mořem zaparkovaných luxusních aut.

Zatímco jsme kličkovali řadami lesklých černých SUV a elegantních sporťáků, Mason se úplně zbláznil. Pusu měl dokořán a očima divoce těkal od jednoho auta k druhému. Neustále ukazoval na stříbrné disky a divné dveře, ale já ho neposlouchala. Jen jsem zírala na tu hustou slinu, která se mu tvořila v koutku úst.

Strčila jsem ho do ramene a ukázala na svůj vlastní ret. „Tečeš, Mase.“

Zamrkal, zvedl ruku a utřel si slinu z brady. Na tvářích se mu rozlil jasně červený ruměnec. Vybuchla jsem smíchy, nemohla jsem to udržet. Zpražil mě pohledem a vyplázl na mě jazyk. Já jsem mu ho hned vyplázla nazpátek. Vpředu jsem viděla, jak teta Brie kroutí hlavou, a ramena jí poskakovala tichým smíchem nad našimi vylomeninami. Mason uměl být někdy tak hloupý, ale byl to můj nejlepší kamarád. Možná, když slíbí, že se mnou prozkoumá královské zahrady a pak se podíváme na ten nový film Na vlásku, souhlasila bych, že se jím nechám protáhnout garážemi a podívat se na tyhle nudné kovové krabice.

Konečně jsme se dostali z toho nekonečného parkovacího bludiště a vstoupili na masivní, rozložitý kamenný most. Vypadal přesně jako hradní vodní příkop z mých pohádkových knížek. Proudící voda pod ním se třpytila pod poledním sluncem, ale to jsem sotva vnímala.

Oči se mi upřely na stavbu tyčící se na druhé straně.

Zaklonila jsem hlavu. Pak jsem ji zaklonila ještě víc. A ještě víc.

Chtěla jsem vidět, kde se ta nejvyšší věž dotýká mraků, ale mé těžiště mě zradilo. Nohy mi uklouzly, já se překulila přímo dozadu a přistála jsem rovnýma nohama – tedy zadkem – s tichým žuchnutím na dlažbě.

Bylo mi to úplně jedno. Jen jsem tam seděla na dlažebních kostkách a čelist mi spadla na zem.

Hrad krále Alfů byl neuvěřitelně masivní. Rozkládal se tak do šířky a stoupal tak vysoko, že Popelčin palác vedle něj najednou působil jako malá plastová stavebnice pro panenky. Obrovská hlavní budova byla natřená zářivou bělavě-béžovou barvou, která na slunci prakticky svítila. Nekonečnou řadu tyčících se věží korunovaly krásné střechy s modrým nádechem. Gigantická klenutá okna byla tak obrovská, že jsem si připadala jako mravenec. Kolem celého sídla se táhly zářivé, rozlehlé zahrady, překypující barevnými květinami a svěže zelenými živými ploty. Křišťálově čisté potoky se proplétaly mohutnými trávníky a kličkovaly mezi majestátními kamennými sochami vyjících vlků a prastarých válečníků.

Těžce jsem polkla a moje srdce milující disneyovky se malinko zlomilo.

Teta Brie měla pravdu. Tohle místo drtivě poráželo Elsin ledový hrad. To nebylo ani k porovnání.

Můj tranz přerušil hlasitý, posměšný smích.

„Podívejme, kdo tu teď slintá,“ ušklíbl se Mason a namířil prst přímo na můj obličej. „Vsadím se, že ty tvoje hloupé disneyovské princezny takovýhle hrad nemají!“

Na tvářích mi vzplanulo horké ponížení. Prudce jsem zavřela pusu, vyškrábala se ze země a zběsilým plácáním si oprašovala slavnostní šaty.

„Sklapni, Mase!“ zařvala jsem, a to zahanbení přililo olej do mého vzteku.

On se otočil a rozběhl se po kamenném mostě pryč, jeho smích se rozléhal do okolí.

Vystartovala jsem sprintem hned za ním. „Vrať se sem! Jestli to nevezmeš zpátky, řeknu Coleovi přesně, kam jsi schoval ty svoje tajný zásoby komiksů!“

Mason se přes rameno ohlédl, ale pořád utíkal. „Jestli to uděláš, řeknu Alfovi a Luně, kde máš schované ty svoje bonbony!“

Zděšeně jsem zalapala po dechu. To by se neodvážil.

Za námi teta Brie křičela, ať v tom hezkém oblečení přestaneme běhat, ale ignorovala jsem ji. Mason musel přísahat mlčenlivost, nebo mu jeho zářivé nové kolo zničím prstovými barvami.

Zabrala jsem svýma malýma nohama víc, zkracovala jsem vzdálenost, ale on se najednou schoval za tyčící se postavu svého otce. Vykoukl zpoza otcovy nohy a věnoval mi vítězoslavný, škádlivý úsměv.

Silně jsem dupla nohou do dlažby a v obrovské frustraci si založila ruce na hrudi.

Najednou se mých boků chopily silné ruce. Země zmizela, jak jsem byla vynesena vysoko do vzduchu.

„Všechno v pořádku, princezno?“ zeptal se tatínek a jeho hluboký hlas mi zaburácel o záda.

Našpulila jsem pusu, paže nechala pevně překřížené a vrhla na Masona zlý pohled. Můj táta a Masonův táta si vyměnili chápavý pohled a uchechtli se naší věčné rivalitě. Tatínek mi vtiskl hřejivou pusu na tvář, čímž okamžitě rozpustil můj vztek, a postavil mě jemně zpátky na nohy.

„Tak pojď, princezno,“ řekl tatínek a upravil si sako od obleku. „Je čas oficiálně se setkat s králem a královnou.“

Vteřinu poté, co mu ta slova vyšla z úst, se mi z mysli vykouřil Mason i naše hloupá hádka. V žilách mi zaplavilo čisté, nefalšované vzrušení. Srdce mi bušilo do žeber. Právě teď se setkám se skutečnou královskou rodinou. Ne s kreslenými postavičkami na televizní obrazovce, ale s živým králem a královnou.

Zběsile jsem přikývla a chytila ho za jeho velkou ruku. Maminka si stoupla vedle nás, mí bratři nás lemovali z boků, a my kráčeli k majestátnímu hlavnímu vchodu obrovského hradu. Všude stáli v pozoru vysocí, vážně vyhlížející strážci, jejichž oči skenovaly přijíždějící hosty.

Ale můj pohled byl upřený přímo vpřed.

Na vrcholu majestátních mramorových schodů stála královská rodina. Vypadali, jako by vystoupili přímo z lesklých stránek mé oblíbené pohádkové knížky.

Král Tiberius byl hora chlapa. Měl na sobě dlouhý, vlající červený plášť, který spadal až na mramorovou podlahu, a na hlavě mu seděla obrovská zlatá koruna, v níž se odráželo jasné slunce. Vedle něj stála nádherně elegantní královna Luna Helena. Měla na sobě úchvatné lila šaty, které se elegantně rozšiřovaly těsně nad kotníky, a v jejích elegantně vyčesaných vlasech perfektně seděla zářivá diamantová korunka.

Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla, tedy hned po mé mamince. Byla to tragédie, že měla jen prince. Taková krásná královna potřebovala princezny, se kterými by mohla sdílet své úžasné šaty.

Pak jsem si všimla mladého chlapce, který stál přímo vedle nich.

Vypadal jen o kousek starší než Mason a já. Stál tam vzpřímený, měl na sobě elegantní tmavý oblek a s tichým, zdvořilým úsměvem pozoroval dav.

Něco uvnitř mě k němu okamžitě přitáhlo. Nemyslela jsem na ty děsivé stráže. Nemyslela jsem na rodiče, ani na tetu Brie, ani na to, jak se správně chovat před panovníkem. Ten přísný královský protokol, ze kterého jsem v autě panikařila, se mi úplně vypařil z hlavy.

Pustila jsem tatínkovu ruku a napochodovala rovnou k tomu chlapci.

Zastavila jsem se přímo před ním, nasadila široký, sebevědomý úsměv a odvážně k němu natáhla ruku.

„Ahoj! Já jsem Calista,“ oznámila jsem vesele. „Ale přátelé mi říkají Calla. Jak se jmenuješ ty?“

Měla jsem silný pocit, že z nás budou skvělí přátelé.

Chlapec zamrkal a na zlomek vteřiny se podíval na mou nataženou ruku. Pak se mu na tváři rozlil upřímný, hřejivý úsměv. Natáhl se, chytil mě za ruku a pevně jí potřásl.

„Ahoj, Callo. Já jsem Leo.“

To jméno mi dolehlo k uším. To zjištění mě zasáhlo do mozku jako rozjetý nákladní vlak.

S prudkým, dramatickým zalapáním po dechu jsem nasála vzduch. Oči se mi doširoka rozevřely. Prakticky jsem odhodila jeho ruku a okamžitě padla do hluboké, neohrabané úklony.

„Ty jsi princ!“ vyhrkla jsem k zemi.

V hrudi mi prudce a horké vyletěla panika. Srdce mi spadlo až do bot.

Potřásla jsem mu rukou. Právě jsem jen tak napochodovala, představila se a potřásla si rukou s královským princem dřív, než jsem projevila patřičnou úctu. Své královské představení jsem tím naprosto zničila.