Pohled Calisty:

Ztuhla jsem a zírala na vyleštěnou mramorovou podlahu pod svými botami. Žaludek se mi stáhl do pevného, chladného uzlu. Zvorala jsem to. Měla jsem se nejdřív uklonit, počkat, až mě vezmou na vědomí, a pak teprve mluvit. Cestou sem v autě jsem si to cvičila snad stokrát.

"Omlouvám se, princi Leo," zamumlala jsem tichým hláskem. "Potřásla jsem vám rukou dřív, než jsem se uklonila. Byla to chyba."

Takhle jsem nikdy nechybovala. Doma mi rodiče po celé týdny vtloukali do hlavy královskou etiketu. Strávila jsem hodiny trénováním pukrlete v zrcadle na chodbě, až mě do nohou braly křeče. A v té jediné chvíli, kdy na tom záleželo, jsem zapomněla každičké pravidlo. Co když mě teď bude nesnášet? Co když si myslí, že jsem hrubá, hloupá holka? Nakoukla jsem skrz řasy a kousala se do spodního rtu. Chtěla jsem se s ním kamarádit. Když jsem stála vedle něj, cítila jsem ten hřejivý, bezpečný pocit, který jsem obvykle mívala jen ve společnosti svých starších bratrů. Byla to příjemná energie, co mě k němu přitahovala.

Vzduch naplnil jasný, náhlý smích. Než jsem stihla ten zvuk zpracovat, popadly mě za ramena teplé ruce. Leo mě vytáhl nahoru a pevně mě objal.

Zamrkala jsem, obličej přitisknutý na měkkou látku jeho tmavého saka. Neměl být naštvaný? Nebyli snad členové královské rodiny na pravidla přísní?

Leo se odtáhl a na tváři měl obrovský úsměv. Oči se mu v koutcích krabatily. "Jsi vtipná, Callo. Budeme kamarádi?"

Spadla mi brada. Vydechla jsem vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji, a tvář se mi roztáhla do širokého úsměvu. Zběsile jsem přikývla, až mi kudrny poskakovaly kolem ramen.

"Ale já myslel, že tvůj kamarád jsem já."

Přímo za mnou se ozvalo hlasité, dramatické odfrknutí. Prudce jsem se otočila. Stál tam Mason s rukama pevně zkříženýma na hrudi. Spodní ret měl vystrčený do obrovského, uraženého šklebu. Vypnul hruď a vypadal úplně jako ten velký zlý vlk, který se v mojí oblíbené pohádce snaží sfouknout domeček ze slámy.

Jeho mrzutému výrazu jsem se zachichotala.

"Můžeme být kamarádi všichni," řekla jsem. Došla jsem k němu, popadla Masona za ruku a táhla ho dopředu. Smýkal nohama po mramoru a snažil se vzdorovat, ale dotáhla jsem ho přímo před mladého prince.

"Princi Leo, tohle je můj nejlepší kamarád Mason. Někdy mu říkám Masi. Můžeme být kamarádi všichni, že jo?" Pohupovala jsem se na špičkách a modlila se, aby Leo neřekl ne. Přátelit se s princem bylo úžasné, ale Mason byl moje spřízněná duše. Dělali jsme všechno spolu. Společně jsme trénovali, jedli i vyváděli lotroviny. Nechtěla jsem ho opustit jen proto, že jsme byli v luxusním zámku.

Leo neváhal. Natáhl ruku k Masonovi. "Říkej mi prostě Leo! Stejně jsme teď všichni kamarádi."

Zajásala jsem. Masonovo mrzuté mračení v mžiku zmizelo. Popadl Leovu ruku a silně jí potřásl, přičemž se mu na tváři rozlil široký, přihlouplý úsměv. Já to věděla. Mason miloval rytíře a prince stejně jako já princezny, i když předstíral, že je na pohádky moc drsný.

Nad námi se rozlehl hluboký, dunivý smích. K pobavení se přidalo několik dospělých hlasů. Krev mi ztuhla v žilách.

Vzhlédla jsem. Naše počínání sledovali Alfa král a Luna královna. Obličej mi zahořel. Prošla jsem přímo kolem vládců celého vlkodlačího království, abych si promluvila s jejich synem. Zcela jsem je vynechala. Ale ne. Co když teď Leovi zakážou si se mnou hrát? Co když celou moji rodinu vyhodí ze zámku?

Zavíkla jsem, pustila Masonovu ruku a přehnala se před krále Tiberia a královnu Helenu. Ohnula jsem se v pase a s horní polovinou těla se vrhla do té nejhlubší úklony, jakou jsem dokázala udělat, aniž bych na kluzké podlaze přepadla.

"Dobrý den, Vaše Veličenstva!" křikla jsem na jejich luxusní boty. "Omlouvám se, že jsem vás nepozdravila jako první. Jen jsem chtěla mluvit s Leem."

Pevně jsem zavřela oči. Prosím, nebuďte naštvaní. Prosím, nechte mě prozkoumat ten zámek.

"Vstaň, dítě." Hlas krále Tiberia zaburácel velkolepou vstupní halou a odrazil se od kamenných stěn. Ale nezněl děsivě. Zněl vřele a byl plný veselí. "Nemusíš se klanět tak hluboko."

Narovnala jsem se a ruce nechala přilepené k bokům. Nakoukla jsem mu do tváře. Obrovský Alfa král měl na tváři široký úsměv. Vedle něj se královna Helena uchechtla, přičemž její diamantová koruna zachytila jasné sluneční světlo proudící okny.

"Ty jsi ale krasavice, že?" zeptala se královna jemným a sladkým hlasem. "Jak se jmenuješ, zlatíčko?"

Nebyli naštvaní. Úleva mě zaplavila jako chladivá vlna. Zazubila jsem se a ukázala zuby.

"Calista, Vaše Veličenstvo," řekla jsem hlasitě a hrdě. "Ale moji přátelé a rodina mi říkají Callo."

Úsměv královny Heleny ještě více zněžněl. "To je krásné jméno. Hodí se k tobě, zlatíčko. Jsem tak ráda, že si Leo našel kamarádku. Je celé dny zalezlý ve svém pokoji. Je to boj ho odtamtud dostat. Možná ho nakazíš tou úžasnou energií, co máš."

Přikývla jsem. Měla jsem dost energie pro všechny v království.

Král Tiberius se znovu dunivě zasmál a zavrtěl hlavou. "Tohle je učiněné klubíčko energie, Alfo Garrette."

Ohlédla jsem se přes rameno. Můj táta stál vedle mámy a kroutil hlavou s unaveným, chápavým úsměvem. "Nemáte ponětí, Vaše Veličenstvo," odvětil táta.

Zamračila jsem se. Co to mělo znamenat? Zase tak divoká jsem nebyla. Otevřela jsem pusu, abych obhájila svou čest, ale Leo mi poklepal na rameno a odtáhl mou pozornost zpět k sobě.

"Chcete jít s Masonem se mnou ven dozadu?" zeptal se Leo a oči mu zářily vzrušením. "Mám tam vzadu svoje vlastní hřiště."

Vlastní hřiště? V mozku mi zkratovalo. Milovala jsem hřiště. Mezi tréninky smečky, nekonečným běháním a mými nudnými lekcemi etikety jsem nikdy neměla dost času na houpačky nebo prolézačky. Otočila jsem se k rodičům a vrhla na ně svůj nejlepší pohled psích očí.

Táta si povzdechl a promnul si zátylek, ale máma se usmála a přikývla.

"Jupí!" vypískla jsem a vyhodila ruce do vzduchu.

Leo mě chytil za ruku. Nečekal na řádné rozloučení. Rozběhl se obrovskou chodbou a táhl mě za sebou.

"Buďte opatrní, Leo!" Hlas královny Heleny se odrážel od vysokých stropů, jak jsme běželi.

"Dobře!" křikl Leo zpátky přes rameno.

Hnali jsme se dlouhým koridorem lemovaným obrovskými okny a starobylými, vážně vypadajícími obrazy. Mason mi běžel těsně v patách a jeho společenské boty na vyleštěné podlaze trochu podkluzovaly. Tohle byl ten nejlepší den v životě. Možná bych mohla Lea přemluvit, aby mi později ukázal tajné chodby. Každý opravdový hrad měl padací dveře a skryté místnosti.

Zatímco jsme běželi, přemýšlela jsem o královské rodině. Měli jen samé kluky. Žádné princezny, které by nosily hezké šaty nebo se kterými by se daly pořádat čajové dýchánky. Zajímalo by mě, kde se schovávají ti další dva princové.

"Hej, Leo," oddechovala jsem, když jsme zahýbali za ostrý roh. "Nemáš ještě dva starší bráchy?"

Leo zpomalil a nechal nás popadnout dech, když jsme se blížili k masivním, těžkým skleněným dveřím vedoucím ven.

"Jo, Danta a Damiana," řekl Leo a odhrnul si vlasy z očí. "Zítra mají být korunováni na Alfa krále. Jste tady na tu korunovaci, že?"

Zachichotala jsem se při zvuku těch jmen. "Jejich jména se rýmují! Dante a Damian. A jo, proto jsme přijeli až sem."

Leo roztlačil těžké skleněné dveře a vyvedl nás ven na svěží, chladivý vzduch. "Říkám jim prostě Dan a Dame. Později vás s nimi seznámím. Jsou fakt fajn."

Vstoupili jsme na obrovskou kamennou terasu. Za ní se rozprostírala obrovská, upravená zahrada plná barevných květin, a za zahradou jsem zahlédla obří dřevěnou hrací konstrukci s obrovskými skluzavkami, lezeckými stěnami a houpačkami. Vypadala jako pevnost.

"Mimochodem," zeptal se Leo, kráčejíc pozpátku, aby se na nás mohl dívat. "Z jaké jste vy dva smečky? A kolik je tobě a Masonovi?"

Jeho bratři díky němu zněli úžasně. Připomnělo mi to, jak moc jsem měla ráda Bastiana, Luciana a Kierana. Teď jsem se těšila, až ty budoucí krále potkám. Možná měl některý z nich princeznu, kterou si chtěl vzít. Opravdová princezna ve velkých nadýchaných šatech by udělala tenhle výlet dokonalým.

"Jsme ze smečky Obsidiánového útočiště," vyhrkl Mason a zase vypjal hruď. "Mně je deset. A Calle devět."

Zamračila jsem se. Zapomněla jsem na tu otázku odpovědět sama.

Leo se zastavil. Na tvář se mu vloudil pomalý, rošťácký úšklebek. Zkřížil ruce na hrudi. "Obsidiánové útočiště, pěkný. Bratři mi říkali, že vaše smečka je druhá nejsilnější v království. To je super." Naklonil hlavu. "Jo, a mně je taky deset. Vypadá to, že ty jsi tady z nás to mrně, Callo."

Otevřela jsem pusu dokořán. Mrně?

"Nejsem mrně!" křikla jsem a dupla jsem nohou vší silou do kamenné cesty. "Jste jen o rok starší než já!"

Mason se zachechtal. Popošel k Leovi a strčil ramenem do prince. "Furt je to mrně."

Tvář mi hořela. Můj vlastní nejlepší kamarád se obracel proti mně. Oba tam stáli, ušklíbali se na mě, jako by znali celý svět jen proto, že dosáhli dvouciferného věku o pár měsíců dřív než já.

"Ne, to teda nejsem," zavrčela jsem a ruce podél těla jsem sevřela v pevné pěsti.

"Ale ano, jsi, Callo," dobíral si mě Leo a naklonil se blíž. "Prostě si to přiznej. Jsi mrně."

Hrozně mě štvali. Hruď se mi zvedala a klesala. Nesnášela jsem, když mi říkali mrně. Moji starší bratři to dělali pořád, a teď to dělali i můj nejlepší kamarád a ten nový princ. Zírala jsem na ně a hledala způsob, jak jim dokázat opak.

Za hřištěm značil okraj královského lesa hustý, tmavý pás stromů. Kmeny byly masivní a stíny mezi větvemi vypadaly hluboké a hrozivé. Ideální místo, kde jsem mohla dokázat, že jsem odvážná a drsná.

"Jestli mi nepřestanete říkat mrně," varovala jsem je a namířila na ně prst, "já... já vběhnu do toho lesa! A až mě nebudete moct najít, král, královna a naši rodiče na vás oba budou hrozně naštvaní!"

Založila jsem si ruce na prsou a vítězoslavně zvedla bradu. Čekala jsem, že zpanikaří, omluví se a budou mě prosit, ať nikam nechodím.

Místo toho Leo a Mason vybuchli smíchy.

Mason se držel za břicho a prohýbal se. Leo si z oka setřel falešnou slzu.

"Co je?" vyžadovala jsem odpověď, obličej ještě rudější. Neměli se smát.

"Na to jsi až moc velký mrně, abys šla do lesa sama," řekl Leo, když popadal dech.

"Jo, Callo," přidal se Mason a vrhl na mě posměšný pohled. "Ty se snad nebojíš tmy?"

Mrně. Bojíš. Ta slova mi poskakovala v hlavě a přiživovala můj vztek. V žádném případě. Byla jsem dcera Alfy. Nebála jsem se ničeho na světě. Vrhla jsem na ty dva otravné kluky zlostný pohled, protože moji tvrdohlavou hrdost plně ovládlo odhodlání.

"Já se nebojím," odfrkla jsem si a vypjala hruď. "A nejsem mrně."

Leo zvedl obočí. Ukázal prstem k temné, impozantní linii stromů. "Tak to dokaž. Běž do lesa a zůstaň tam pět minut. Jestli to uděláš, Mason a já ti už navždycky přestaneme říkat mrně."

Podívala jsem se na stromy. Vítr šustil listím a vydával děsivý, šeptavý zvuk. Vypadalo to tam vážně tmavě a strašidelně. Žaludek se mi nervózně stáhl. Ale nemohla jsem couvnout. Ne teď. Ne, když se na mě takhle dívali.

"Fajn!" vyštěkla jsem. "Ale jestli vyhraju, ty, Leo, mi musíš udělat prohlídku celého zámku. Musíš mi ukázat VŠECHNO. A ty, Masi, půjdeš s námi a poneseš mi bundu."

V duchu jsem se poplácala po zádech. Brilantní dohoda. Zpražila jsem je pohledem a čekala, až moje podmínky přijmou.

Mason si zamumlal něco pod fousy o tom, že není žádný sluha, ale prudce přikývl. Leo se usmál a přikývl taky.

"Fajn. Uvidíme se za pár minut," řekla jsem, a snažila se udržet hlas klidný.

Otočila jsem se na podpatku a vyrazila pryč od hřiště, přímo k okraji lesa. Srdce mi bušilo do žeber s každým krokem. Stromy se tyčily čím dál víc a zakrývaly slunce. Zdálo se, že se stíny natahují a sahají mi po kotnících.

To zvládneš, Calisto, říkala jsem si. Buď silná jako Anna, když šla hledat Elsu do mrazivého sněhu. Buď odvážná jako Belle, když vešla do toho strašidelného zámku zvířete, aby zachránila svého tátu.

Došla jsem na okraj trávy. Bezpečný, upravený trávník končil a začínal divoký, temný porost. Zhluboka jsem se nadechla, stáhla ramena dozadu, abych vypadala vyšší, a vstoupila do tmy.