Pohled Maeve

Ve chvíli, kdy jsem se zběsile vřítila do sterilních chodeb nemocnice, bušilo mi srdce o žebra jako lapený pták. Ostrá zářivková světla mě oslepovala, když jsem očima skenovala přeplněnou pohotovost. Vrchní lékař mé zpanikařené pátrání rychle zachytil.

"Slečno Callahanová," řekl a nabídl mi napjaté ujištění. "Váš otec je prozatím mimo nebezpečí. Zůstává však uvězněn v hlubokém, nereagujícím kómatu. Jeho organismus už nezvládne žádné další náhlé šoky."

"Děkuji," vydechla jsem a opřela se o studenou zeď, abych uklidnila své třesoucí se nohy.

Ve snaze najít odpovědi jsem okamžitě vyhledala Betu Smečky Mrazivého měsíce v čekárně. Jeho tvář byla strhaná vyčerpáním, hluboké kruhy stínily jeho oči, když líčil bizarní sled událostí.

"Nevysvětlitelně se dnes probudil z kómatu," vysvětloval Beta a mnul si spánky. "Odmítl doktora. Chtěl jen jet rovnou do domu smečky. Ale když tam dorazil a zjistil, že se jeho milovaná smečka propadla do naprostého chaosu, ten čistý šok způsobil, že znovu omdlel."

Beta sklopil zrak k podlaze. "Měl jsem ho zastavit. Omlouvám se."

Ta časová osa mi připadala znepokojivě, až mrazivě podezřelá. Táta se probudil přesně v ten samý den, kdy jsem konečně učinila to trýznivé rozhodnutí rozvést se s Gideonem. Můj vyčerpaný mozek pádil, aby spojil roztroušené body, ale mlha únavy mi zastřela logiku. Zatím jsem prostě na tu spojitost nedokázala přijít.

Nicméně rýsující se záhada jeho náhlého probuzení byla rychle zastíněna mnohem bezprostřednější, dusivější krizí.

"Slečno Callahanová," zavolala zdravotní sestra z recepce a zastavila můj odchod. "Jak dnes budete řešit rostoucí účty za nemocnici?"

Panika se mi zaťala do krku. Od té doby, co jsem na sebe vzala náročnou roli Luny Smečky Železného tesáku, jsem byla bez peněz a bez práce, takže jsem neměla žádné osobní prostředky, ze kterých bych mohla čerpat. Zamumlala jsem křečovitý slib, že brzy zaplatím, a uprchla z budovy.

Zoufalství pohánělo mé kroky, když jsem se hnala zpátky v lijáku k Radě starších. Modlila jsem se, aby Gideon počkal. Když jsem ale dorazila, velké kamenné schody byly opuštěné. Dešťové kapky tloukly do prázdného nádvoří.

Zběsile jsem vytočila jeho číslo. Linka zvonila donekonečna, než to konečně zvedl.

"Kde jsi?" Můj hlas se zlomil, když jsem ho prosila. "Jsem u Rady. Prosím, vrať se a zúčastni se našeho obřadu odmítnutí. Potřebuji si zajistit výživné."

Gideon odpověděl krutým, povýšeným úšklebkem. "Opravdu věříš, že pro mě znamenáš víc než oficiální záležitosti smečky?"

"Já počkám!" prakticky jsem žadonila přes telefon a ignorovala ledový déšť, který mi promáčel oblečení. "Gideone, prosím. Zoufale potřebuji peníze na zaplacení léčby, která zachrání život mému tátovi. Právě teď se počítá každá vteřina."

Vydal ze sebe chladné, bezcitné odfrknutí, ze kterého mi běhal mráz po zádech. "Opravdu? Tak to si dám načas." Odmlčel se a jeho tón odkapával čistým jedem. "Upřímně řečeno, byl bych štěstím bez sebe, kdyby tvůj otec prostě zemřel."

Linka ohluchla.

Zavěsil mi to. Stála jsem tam opuštěná a třesoucí se v neutuchajícím lijáku, telefon mi vyklouzl ze znecitlivělých prstů. Pohltila mě hluboká, duši drásající lítost. Kdybych se nikdy bláhově nezamilovala do Gideona Vanea, nestála bych tu tak bezmocná a zlomená. Kdybych zůstala u svého vlastního druhu, měla bych druha, kterému by na mně skutečně záleželo.

Promočená až na kost, s kůží znecitlivělou ledovým deštěm jsem se bezcílně potulovala zpět na oficiální pozemky Smečky Železného tesáku. Bouře kolem mě zuřila, a přesto jsem necítila nic jiného než prázdnou bolest v hrudi.

Když jsem se vlekla kolem tyčících se železných bran, kolemjdoucí hlídač se postavil do pozoru.

"Dobré odpoledne, Luno Maeve," nabídl mi břitký, uctivý pozdrav.

Jeho slova vyvolala v mé zoufalé mysli náhlé, geniální uvědomění. Obřad nebyl dokončen. Pouto nebylo přerušeno. Dokud nebyl obřad odmítnutí završen, byla jsem stále oficiálně Lunou.

Povzbuzena přívalem odhodlaného pudu sebezáchovy, vkročila jsem přímo do domu smečky. Nechávala jsem za sebou stopu dešťové vody na bezchybné mramorové podlaze, když jsem rázovala rovnou do Finanční kanceláře.

Přistoupila jsem k těžkému mahagonovému stolu a pevně instruovala Gemmu, účetní smečky. "Chci si právě teď vybrat dvacet tisíc dolarů."

Gemma přestala psát. Ležérně a neuctivě si sundala brýle na čtení a s očividným odporem si mě prohlédla od hlavy až k patě. Její tón byl povýšený a odmítavý. "Omlouvám se, ale nemohu vám pomoci."

"Dávám ti rozkaz," vyštěkla jsem a odmítla ustoupit.

"Alfa Gideon oficiálně zrušil všechna vaše finanční privilegia jakožto Luny," konstatovala suše, zatímco jí na rtech pohrával posměšný úsměv.

Než mohl můj mozek vůbec zpracovat tu drtivou potupu z tohoto šoku, ode dveří se ozval nechutně povědomý, melodický hlas.

"Slyšela jsi ji správně."

Byla to Sadie.

Gemmin povýšený postoj okamžitě zmizel. Změnil se v nechutně sladký, přehnaně vstřícný úsměv zákaznického servisu. Posadila se rovně a dychtivě se zeptala: "Mohu vám s něčím pomoci, slečno Winslowová?"

Sadie se ležérně přiloudala a líně si přehodila dokonale upravené zlaté vlasy přes rameno. Nevěnovala mi ani jediný pohled. "Chci si koupit novou značkovou kabelku, ale chybí mi přesně dvacet tisíc dolarů."

Bez jediné vteřiny zaváhání nebo kontroly pravidel začala Gemma rychle psát na klávesnici. "Hned to bude. Právě zpracovávám výběr z fondů smečky."

Cítila jsem, jak v mé hrudi propukl sopečný hněv. Zjevná neúcta mi pálila v žilách a spalovala mou předchozí otupělost. Praštila jsem rukama do stolu a zařvala na Gemmu.

"Zbláznila ses?" vyžadovala jsem odpověď, hlas se mi třásl zuřivostí. Zhluboka, přerývaně jsem se nadechla a ukázala přímo na tu ušklíbající se blondýnu. "Je to tulačka. Není nijak spojená se Smečkou Železného tesáku a nemá žádné legální právo v této kanceláři byť jen stát, natož aby vysávala majetek smečky!"

Gemma jen s naprostou neúctou obrátila oči v sloup. Samolibě konstatovala: "Alfa Gideon tuto transakci osobně schválil. Pokud máte nějaký problém, směřujte své stížnosti na něj."

Třesoucí se nefalšovanou zuřivostí jsem se otočila čelem k Sadie. Z její samolibé, triumfální tváře se mi vařila krev. Soustředila jsem do sebe každou špetku autority, kterou jsem měla, a postavila se vzpřímeně.

"Jako oficiální Luna Smečky Železného tesáku si ponechávám nezpochybnitelné právo vyhostit z tohoto území kohokoli, kdo nepatří do smečky," prohlásila jsem nahlas a můj hlas se odrážel od stěn. Ukázala jsem třesoucím se prstem ke dveřím. "Přikazuji ti odejít. Okamžitě."

Sadie se jen uchechtla. V očích se jí zablýskla zlomyslnost, když se vysmívala mému postavení. "Luna? Nebýt tvého ubohého triku s dnešním útěkem, už bys ani Lunou nebyla."

Udělala krok blíž a arogantně dodala: "Alfa Gideon mě do této smečky osobně pozval. Kdo si myslíš, že jsi, že se opovažuješ mě vykopnout?"

Zatnula jsem třesoucí se pěsti, až se mi nehty bolestivě zaryly do dlaní, a připravila se. Ta neúcta byla k nesnesení. Čerpala jsem z hluboké studny energie ve svém nitru, plně připravena silou rozpoutat svou dusivou auru Luny, abych ji fyzicky vyhnala z místnosti.

Ale než jsem stihla svou moc vytlačit ven, ode dveří se zuřivě ozval těžký, dunivý hlas nasycený dominující aurou Alfy.

"DOST!"