„Aááá!“ zaječela Cora. Zvuk se jí dral z hrdla, syrový a zpanikařený.

Léta prolévání se limonádami a sedavý způsob života zpátky na Zemi zanechaly její kosti křehké jako suché větvičky. Pád ze tří metrů do paží pevného, svalnatého zvířecího muže byl vše, co k tomu bylo potřeba. Pouhý náraz jí zlomil pravou ruku.

Zarek ztuhl. Jeho obvykle líné, napůl zavřené oči se široce rozevřely. Jeho nápadnými rysy proběhla vlna šoku. Zíral dolů na malou ženu třesoucí se v jeho sevření.

*Co se to právě stalo?* pomyslel si zmateně. Sotva ji chytil. Nezmačkl ji. Přesto jí paže praskla jako mrtvé dřevo. Ještě nikdy se nesetkal s tak křehkým samičím mládětem. Měl pocit, jako by se mohla rozpadnout v prach, kdyby vítr zafoukal příliš silně.

Zasáhla ho těžká vlna viny. Nabídl jí, že ji chytí, aby ji ochránil před pádem, a místo toho ji zlomil. Jemně ji položil na vlhkou zemi a zacházel s ní jako s prasklým sklem. Ucouvl, ze strachu, že se jí znovu dotkne.

„Aúú, to bolí,“ zakňučela Cora. Horké slzy jí stékaly po tvářích. Pravou paži si tiskla k hrudi. Z pulzující agónie se jí mlžilo vidění.

Zarek se zamračil, mezi obočím se mu vytvořila hluboká vráska. Otočil se a zmizel. Pohyboval se jako šmouha, mnohem rychleji, než Cora dokázala sledovat. O zlomek vteřiny později se objevil znovu. V obrovské dlani držel zářivou, exotickou červenou květinu.

„Sněz to,“ nařídil a podával jí květ.

Cora popotáhla. Paže jí pulzovala s každým úderem srdce. Nehádala se. Zdravou rukou si vzala červený květ a nacpala si ho do pusy. Rozžvýkala ho a spolkla.

Účinek zasáhl její krevní oběh téměř okamžitě. Ostrá, oslepující agónie v její zlomené kosti začala tupnout. Měla pocit, jako by jí někdo vpravil přímo do žil koňskou dávku průmyslových léků proti bolesti. Bolest klesla z oslepujících sto procent na mírných, snesitelných třicet. Roztřeseně vydechla a zamrkáním zahnala slzy.

„Vezmu tě k léčiteli,“ řekl Zarek. Udělal půlkrok vpřed a pak se zastavil. Ruce mu visely ve vzduchu. Nevěděl, kde ji má chytit. Pokud ji zvedne špatně, praskne jí další kost?

Cora si hřbetem levé ruky otřela mokrý obličej. Bolest slábla a její instinkty pro přežití znovu naskočily. Pohlédla směrem k okraji jezera.

„Počkej,“ řekla Cora, hlas se jí stále třásl. „Můžeš mi vzít ten můj kufr? A tu zebru.“

Zarek zamrkal. „Jasně.“

Cora znovu tiše popotáhla. Vzhlédla k němu. „Můžeš udržet mou zebru naživu?“

Zarek na vteřinu zmlkl. Přejel pohledem od jejího drobného, slzami zmáčeného obličeje k napůl utopenému zvířeti u vody. „No, dobrá.“

Cora vydechla dech, o kterém ani nevěděla, že ho zadržuje. Uvolnila napjatá ramena.

*Páni,* uvažovala v duchu. *Tady se k samičím mláďatům opravdu chovají jako ke smetánce. Zrovna jsem spadla ze stromu a oni plní každé mé přání.*

Byla už roky nezávislou dospělou ženou. Ale tady? Pokud hraním slabého, bezmocného mláděte získá VIP zacházení a osobního strážce, vyždímala by z té role naprosté maximum. Necítila se kvůli tomu vůbec trapně.

Ve skutečnosti jí na zebře vůbec nezáleželo. Ta pruhovaná hrozba použila její záda jako odrazový můstek k vlastní záchraně a málem ji v tom posvátném jezeře utopila. Nenáviděla to stvoření. Zeptala se na ni jen proto, aby otestovala Zarekovy hranice. Chtěla zjistit, kolik moci v téhle podivné dynamice má.

Jeho okamžité podvolení jí řeklo všechno, co potřebovala vědět. Pokud byl tenhle děsivý zvířecí muž ochotný tahat se s jejím kufrem a udržet náhodné zvíře naživu jen proto, že ho o to požádala, její vlastní bezpečí bylo zaručeno. Magická červená květina už z její paniky otupila ostří.

„Je mi zima,“ zamumlala Cora, chvějíc se, když studený vzduch udeřil na její mokrou noční košili. „Pojďme.“

Zarek na ni okamžik zíral. Pak obrátil zrak k obrovským krajtám, které se zdržovaly u okraje vody.

„O dnešku budete mlčet,“ nařídil Zarek, jeho hlas klesl do hlubokého, autoritativního dunění. „Prostě jsem tohle samičí mládě náhodou našel venku za kmenem a přivedl ho zpět. Rozumíte?“

Obří hadi sborově kývli svými masivními hlavami.

Zarek se otočil zpět k Coře. „Pojď. K léčiteli.“

Vyrazil po cestě. Cora si pospíšila za ním, bosé nohy jí pleskaly o hlínu.

Za nimi krajty zasyčely a vyměnily si zmatené pohledy. Zarek byl strážce. Nikdy neopouštěl Posvátné jezero. Přesto tady byl a opouštěl své stanoviště kvůli křehkému samičímu mláděti.

Cesta vinoucí se od jezera byla široká a hladká, udusaná neustálým plazením obřích hadů. Husté stromy a mohutné keře tvořily nad hlavami klenbu, která zakrývala oblohu.

I na rovné cestě měla Cora potíže. Zarek měřil hodně přes metr devadesát. Jeho nohy byly tlusté sloupy svalů a jeho krok hltal vzdálenost. Cora musela klusat, aby ho vůbec udržela na dohled. Před hodinou se málem utopila. Spadla ze stromu. Ruku měla zlomenou. Její zásoby energie byly pryč.

Zaostávala.

Zarek se zastavil. Dlouze si povzdechl a otočil se. Podíval se na její malou, supící postavu, trpělivost ho začínala opouštět.

„Proměň se do své pravé podoby a následuj mě,“ řekl Zarek. „Takhle jsi příliš pomalá.“

Cora ztuhla. Srdce se jí zastavilo.

*Pravé podoby?* zpanikařila v duchu. *Tohle je moje pravá podoba. Jsem člověk. Nemám srst, šupiny ani křídla.*

Donutila se zachovat neutrální výraz. Ztěžka polkla a snažila se udržet hlas klidný. „Takhle bych byla ještě pomalejší.“

Zarek svraštil obočí. Změřil si ji pohledem. *Jaká zvířecí podoba je pomalejší než tohle?* divil se. *Je z Kmene Červů?*

Ta myšlenka ho zmátla. Přistoupil blíž a vrhl na ni stín. „Z jakého jsi kmene?“

Cora se uchýlila ke svému výchozímu obrannému mechanismu. Vyloudila lišácký, záhadný úsměv. „Proč nezkusíš hádat?“

Zarek si prohlížel její hladkou, bledou kůži a kulatý obličej. „Kmen Sviní?“

Cořin úsměv popraskal. Cuklo jí v oku.

*Kmen Sviní?* křičela ve své hlavě. *Sám jsi prase. Já jsem křehká lidská žena, ty obří hulváte.*

Udržela si strohý úsměv přilepený na tváři. „Tss. Hodně štěstí s hádáním. Teď ti to neřeknu. Nemůžeme prostě jít nejprve vyléčit tu mou ruku? Pořád to bolí.“

Zarek nechal téma padnout. Shlédl na její bosé nohy a chvějící se postavu. „Mám se proměnit do své zvířecí podoby a svézt tě?“

V mysli jí probleskl obraz jeho zrůdné zvířecí podoby. Obrovská, děsivá, smrtící. V hrudi jí vzplanula panika.

„Ne,“ vyhrkla Cora a zavrtěla hlavou. Levou rukou ukázala na svou zlomenou pravou ruku. „Podívej se na mě. Mám jen jednu funkční ruku. Nedokážu se držet. Hned spadnu a zlomím si tu druhou.“

Zarek pomalu přikývl. „Tak tě ponesu.“

„Dobře,“ odpověděla Cora okamžitě.

Zarek se zarazil. *Souhlasila rychle.*

Dlouze se na ni podíval, ale nabídku nevzal zpět. Vstoupil do jejího osobního prostoru. Zvedl paže, ale ruce mu zaváhaly ve vzduchu.

Vzpomněl si na to odporné křupnutí její kosti. Byla složená z křehkého dřeva. Jedno špatné stisknutí a zlomí se napůl. Pohyboval se s trýznivou pomalostí. Vklouzl jednou velkou, teplou rukou pod její záda. Druhou zasunul pod její kolena. Zvedl ji.

Čekal na zvuk praskající kosti. Ticho. Vydechl dech, který dosud zadržoval.

Cora mu v náručí ztuhla. Nikdy předtím ji takhle nenosili. To, že ji nesl v náručí jako nevěstu, v ní zanechávalo pocit obnaženosti a zranitelnosti.

Tvář měla přitisknutou k jeho holé, pevné hrudi. Svaly měl pevné jako vyřezané z kamene. Jeho kůže se o její obličej zdála neuvěřitelně hladká. Nemohla si pomoct a všimla si jeho růžových bradavek jen pár centimetrů od svého nosu. Chlad jeho těla prosakoval její promočenou noční košilí a vyháněl jí na pažích a nohách husí kůži. Intimita té pozice byla zničující.

*Proč mám pocit, že ho zneužívám?* pomyslela si Cora a na krku se jí objevila červeň.

Zarek se cítil stejně nesvůj. Cora byla měkká. Byla teplá a houbovitá, postrádala tvrdé svaly samic zvířecího lidu. Nézt ji bylo jako držet obří, křehkou pěnovou sladkost. Nikdy takhle samici nedržel. Srdce mu bilo o něco rychleji.

„Zavři na chvíli oči,“ zamumlal Zarek drsným hlasem. „Cestou je spousta krajt.“

Území Kmene Hadího lidu se hemžilo obřími hady. Vzhledem k tomu, jak snadno se zlomila a jak poplašeně se chovala, se Zarek bál, že by z čisté hrůzy mohla omdlít, kdyby viděla ty svíjející se masy v křoví.

Coře se to nemuselo říkat dvakrát. Pevně zavřela oči.

Za nimi se do pohybu daly dvě obrovské krajty. Jedna svírala v masivních čelistech zátylek polomrtvé zebry a táhla bezvládné zvíře po hlíně. Druhá krajta balancovala Cořin růžový kufr na své široké hlavě a plazila se za Zarekem jako poslušný sluha.

Cora pootevřela jedno oko a nakoukla Zarekovi přes rameno. Sledovala obřího hada, jak nese její zavazadlo. Bylo to zvláštně roztomilé, ale pouhá velikost plaza jí do žil vháněla bodnutí prastarého strachu. Ta roztomilost byla znepokojivá. Chloupky na rukou se jí z toho ježily. Rychle znovu zavřela oči a zabořila obličej hluboko do Zarekova krku.

Její jemný dech ofukoval jeho kůži. Její tělesné teplo se do něj vtlačovalo. Zarek ztěžka polkl. Ta neohrabanost se zintenzivnila. Stiskl pevněji její záda a kolena, zhluboka se nadechl a vyrazil vpřed.

Běžel.

Vítr bičoval Cořinu tvář. Byl pozdní podzim, balancující na hraně zimy. Teplota se pohybovala sotva deset stupňů nad nulou. Cora byla promočená na kost a neměla na sobě nic než tenkou noční košili.

Mrazivý vítr pronikal přímo přes tenkou látku. Začala se třást. Zuby jí drkotaly. Bledá tvář jí po okrajích zmodrala.

Od chvíle, kdy ji strhla povodeň, ztratila pojem o čase. Jediná věc, která ji chránila před okamžitým podchlazením, byla vrstva tuku, kterou na Zemi nenáviděla. Kdyby to byla hubená modelka z přehlídkových mol, zima by ji už dávno zabila. Její tuk byl její brnění.

Upadla do otupělého omámení, tvář jí poskakovala o jeho klíční kost.

Hučící vítr ustal. Pohyb se zastavil. Cora tiše zasténala.

„Musíš se převléknout do suchého oblečení,“ zaduněl Zarekův hlas seshora.

Sklopil paže a položil ji na zem. Jeho pohyby byly pomalé a přesné a ujistil se, že její bosé nohy našly pevnou zem, než ji pustil.

Cora zavrávorala a zdravou ruku si objala přes hrudník, aby zachytila unikající tělesné teplo.

Zarek sáhl do váčku u pasu. Vytáhl malý, světle modrý drahokam. Natáhl ho k ní.

Cora zírala na kámen v jeho dlani. Byl velký asi jako dvoukarátový diamant. Zachytával tlumené světlo a zářil čistě a jasně, přestože mu chyběly jakékoliv fasetové brusy.

„Vezmi si tohle,“ přikázal Zarek a ukázal dlouhým prstem na stavbu v dálce. „Támhle vpředu je příbytek paní Almy Vossové. Je to vlídná stará samice. Požádej ji o dvoje kožešinové oblečení. Převleč se uvnitř.“

Cora si vzala chladný drahokam z jeho ruky. Promnula ho mezi palcem a ukazováčkem. Její mozek, zpomalený chladem a bolestí, se snažil situaci zpracovat. Podívala se na třpytivý kámen a pak nahoru na Zareka.

„Co je to za drahokam?“ zeptala se chraptivě. „Je tak krásný. Jsi si jistý, že tohle mám použít, abych dostala oblečení?“

Zarek na ni upřel plochý pohled. „To je krystal zvířete 1. řádu.“

„Aha.“ Cora ze sebe vydala rozpačité uchechtnutí.

Chtěla si plácnout rukou do čela. *Skvělá práce, Coro,* vynadala si. *Tohle je tady očividně standardní platidlo. Právě ses prozradila jako ignorantský cizinec.*

Hlava jí přišla zmatená a horká. Chlad v kostech se střetával se stoupající horečkou. Odstrčila zahanbení stranou. *Co už. Prostě budu hrát hloupou. Stejně si už myslí, že jsem idiot.*

Stiskla zvířecí krystal pevně v levé ruce. Otočila tělo směrem k cestě v očekávání, že Zarek půjde vedle ní. Když si uvědomila, že zůstal zakořeněný na svém místě, zastavila se a ohlédla se přes rameno.

„Nejdeš se mnou?“ zeptala se.

Zarek překřížil svalnaté paže na hrudi. Zavrtěl hlavou. „To je zóna pouze pro samice. Není vhodné, abych tam šel.“

Všiml si okamžitého záblesku paniky v jejích širokých očích. Samičí mládě bylo jako uzlíček obnažených nervů.

„Uklidni se,“ dodal Zarek a zmírnil tón v neobvyklém projevu empatie. „Alma je na samičí mláďata hodná.“

Nebyl typ, který by někoho utěšoval. Dával přednost tichu a samotě. Ale pohled na Coru – třesoucí se, bledou, pokrytou špínou, ošetřující si zlomenou ruku a vypadající, jako by ji zlomil i silnější vánek – ho vyvedl z rovnováhy. Vypadala žalostně.

Jeho ujištění nepomohlo.

Cora pomalu otočila hlavu čelem ke svému cíli. Dřevěná chatrč stála necelých deset metrů daleko. Byla vysoká, postavená z tlustých kmenů. Dveře byly dokořán, ale zevnitř nevyzařovalo žádné světlo. Interiér tvořila hradba černočerné tmy. Vypadalo to jako tlama jeskyně čekající, až ji polkne celou.

Strach jí zmrazil klouby. Zůstala ztuhle stát v hlíně. Srdce jí bušilo o žebra. Pohlédla zpět na Zareka, oči doširoka rozevřené a němě ho prosila, aby šel s ní, aby ji ochránil, aby tuhle část prostě přeskočili.

„Běž,“ řekl Zarek. Udělal krok vpřed a jemně, ale pevně do ní strčil doprostřed zad. Postrčení dalo jasně najevo, že nemá na vybranou.

Cora klopýtla o půlkrok vpřed. Pocítila záblesk dětinské zášti. Bylo to přesně jako být plachým dítětem na rodinné sešlosti a cítit, jak vás ruce rodičů strkají kupředu, abyste si šli popovídat s cizími příbuznými.

Vrhla na Zareka pohled plný tichého protestu. Zkrátka tam stál, bez hnutí, a sledoval ji.

Cora spolkla knedlík hrůzy v krku. Sevřela modrý zvířecí krystal tak pevně, až jí klouby zbělely. Otočila se zpět k temným dveřím, donutila své třesoucí se nohy k pohybu a zahájila dlouhé plahočení se vpřed.