**POV: Ronan**

Město se míhá za tónovanými skly mého vozu ve šmouhách neonů a oceli. Můj řidič kličkuje hustou páteční dopravou s agresivní přesností, ale má pozornost je upřena na blížící se chaos, který čeká v mém neutrálním klubu Purgatory. Měla to být má nejčistší operace. Špičková klientela, uzavřené dohody a nulové krveprolití. Takže když ji Declan přes vysílačku označí za vážnou situaci, vím, že realita na místě je ponurá.

Zastavujeme u zadního vchodu, který se nachází hned vedle hlavní třídy. Zlověstné záblesky modrých a červených policejních světel se odrážejí od cihlových zdí a potvrzují vážnost situace. Dav čumilů a uniforem se hemží po předním obvodu. Vystupuji z vozu do kousavého nočního vzduchu. Mé boty dopadají na asfalt s těžkou, promyšlenou účelností. Upravím si manžety a rázně mířím přímo k těžkým kovovým dveřím pro personál.

Declan mě potkává na prahu. Má zatnutou čelist. „Uvnitř je to spoušť, šéfe,“ hlásí rychle a přizpůsobuje se mému tempu, zatímco se prodíráme chodbami. „Nějaká skupina ukázala barvy konkurence přímo na hlavním parketu. Tvrdili, že jsou jen platící zákazníci, co chtějí drink. Naši muži je zatlačili zpět.“

Vrhnu na něj chladný pohled. „Nikdo nevejde do Purgatory oblečený takhle, pokud záměrně nehledá problémy.“

Projdu dvoukřídlými dveřmi a vstoupím na hlavní parket. Okamžitě mě pohltí dunivé basy klubového zvukového systému. Hudba pumpuje falešný rytmus do místnosti, která připomíná válečnou zónu. Převrácené kožené boxy a roztříštěné stoly jsou rozesety po podlaze. Rozbité sklo z rozbitých lahví od alkoholu zachycuje stroboskopická světla a hlasitě křupe pod mými botami. Vyděšené tanečnice stojí strnule na svých vyvýšených pódiích a objímají si paže. Moji členové ochranky stěží drží linii proti smečce agresivních vetřelců. Krev špiní bílý límec mého hlavního strážce. Jiný strážný drží ruku nad bojovým nožem připnutým k opasku, připraven eskalovat násilí.

Vstoupím přímo do epicentra tohoto střetu. Nevytahuji zbraň. Nemusím.

„Dost.“

Můj hlas ostře a mrazivě protne těžkou hudbu a křik. Zlomek vteřiny nato padne na místnost náhlé ticho. Hlavy se otočí mým směrem. Napětí se mění, překlápí se z chaotické rvačky do dusivého ticha.

Blízko středu těch trosek stojí podsaditý muž. Po tlustém krku se mu plazí inkoust a mizí za ušima. Nespěchá s tím, aby vzal na vědomí mou přítomnost, zlostně na mě zírá a přitom krouží rameny. Je to vůdce provokatérů. Hodnotí mě a zkouší hranice mé trpělivosti.

Kývnu směrem k třesoucí se tanečnici uvězněné za převráceným stolem. „Omluvte se té dámě,“ požaduji, přičemž držím tón hlasu plochý a vyrovnaný. „A okamžitě opusťte můj klub.“

Vůdce na mě zírá. Uplyne dlouhý úder srdce. Odkašle si, natáhne hlen a plivne ho na vyleštěnou podlahu kousek od mých bot. Je to do očí bijící projev neúcty. Udělá odvážný krok blíž. „Snažil jsem se hrát slušně,“ posmívá se, na rtech mu pohrává výsměšný úšklebek, zatímco ukazuje na moji ochranku. „Nečekal jsem, že tvoji chlapi budou tak měkcí.“

Přepočítal se.

Zareaguji oslnivou rychlostí. Výpadem se vrhnu vpřed a popadnu hrubou látku límce jeho bundy. Zkroutím materiál a s hrubou, nekontrolovanou silou ho strčím dozadu. Jeho páteř a lebka narazí do omítnuté zdi za ním. Náraz se rozlehne tichou místností, dostatečně hlasitý na to, aby povrch zdi praskl. Na ramena se mu snáší bílý prach. Jeho parta sebou cukne, ruce jim klesají k opaskům, ale moji muži jednohlasně vytáhnou zbraně. Vetřelci ztuhnou.

Dál pevně svírám jeho límec a tisknu ho k popraskané omítce. Nakloním se blízko. Ztiším hlas do hlubokého, smrtícího šepotu přímo k jeho uchu. „Je mi jedno, s jakou partou jezdíš. Tohle je můj dům. Jestli v tomhle klubu ještě někdy budeš krvácet, pošlou tvoje kosti domů v krabici, aby nad nimi tvá matka mohla brečet.“

Uvolním sevření. Podsaditý vůdce padne na kolena, svírá si hrdlo a těžce kašle.

„Vyveďte je,“ nařídím své partě.

Střet se uvolňuje. Moji muži postupují vpřed a strkají vetřelce k východům. Declan přistupuje, aby zvládl následky, a diriguje úklidové čety, které se zhmotňují ze zadních místností, aby narovnaly stoly a zametly sklo.

Obrátím se k chaosu zády a stáhnu se k VIP baru na vyvýšené vyhlídce. Potřebuji vteřinu, abych zklidnil adrenalin. Vyjdu krátké schodiště s kobercem a přiblížím se k tmavému mahagonovému dřevu.

Uprostřed kroku ztuhnu.

Přesně na mém obvyklém místě, dokonale zarovnaný s okrajem baru, leží úhledně složený bílý ubrousek. Nápadně otištěný na vnější straně papíru je polibek zářivě červenou rtěnkou.

V hrudi mi vzplane žár, který spálí přetrvávající podráždění z té výtržnosti. Přistoupím a ubrousek zvednu. Pomalými, obezřetnými prsty papír rozložím. Uvnitř je přesně stejným odstínem červené napsaný vzkaz.

*Ztrácíš ostražitost, miláčku.*

Puls mi buší do žeber. Tu barvu poznávám. Je to přesně ten odstín, který před měsíci nechala rozmazaný na mosazné nábojnici na mém polštáři.

Je tady.

Horečně očima prohledávám chaotickou místnost pod sebou. Zastrčím ubrousek do vnitřní kapsy kabátu. Prokličkovala tou vřavou, obešla mou ochranku a dorazila do mého soukromého útočiště dřív než já. S naprostou jistotou vím, že mě právě teď sleduje. Znovu přelétnu pohledem obrovský klub. Personál baru utírá ulepené povrchy. Tanečnice mizí v zákulisí, aby se vzpamatovaly. Dav pomalu skládá svou roztříštěnou iluzi zpět dohromady a obnovuje atmosféru.

Pak zahlédnu krátký, elektrizující záchvěv pohybu poblíž bočního východu.

Přestanu dýchat.

Napůl skrytá za těžkým sametovým závěsem stojí postava. Je to drobná žena v kápi, oblečená celá v černém. Stojí naprosto nehybně ve stínech pod blikajícím nápisem východ. Ještě nikdy předtím jsem neviděl celou její postavu. Lovil jsem jen digitální duchy a honil blednoucí vůně. Ale mé instinkty křičí pravdu a zasahují mě silou fyzického úderu.

Je to ona. Můj přízrak.

Nakloní hlavu vzhůru. Na zlomek vteřiny se mi zpod tmavé látky její kápě vypálí přímo do očí zářivě zelené oči. Vzdálenost mezi námi mizí. Hluk klubu se vytrácí do bílého šumu. Naše pohledy se střetnou. To spojení je syrové a rve mi vzduch přímo z plic.

Udrží můj pohled ještě jeden úder srdce. Pak se otočí a plynule proklouzne těžkými kovovými dveřmi východu jako kouř.

„Do prdele!“

Zakleji nahlas. Jsem v pohybu, ještě než to slovo úplně opustí má ústa. Slepě a agresivně se prodírám hustým davem, který se tvoří u baru.

„Šéfe, počkejte!“ křikne Declan. Jeho zpanikařený hlas zapraská v mém sluchátku a dožaduje se informací.

Ignoruji ho. Rameny se protlačím kolem vyplašených hostů a strhnu těžký sametový závěs stranou. Udeřím do kovového madla bočního východu a vrazím do uličky.

Kousavý noční vzduch mě udeří do tváře. Prohlížím úzký průchod. Zkontroluji stíny za průmyslovými popelnicemi. Podívám se do cihlové chodby vedoucí ven na hlavní ulici.

Prázdno.

Stojím v té temné uličce, hruď se mi prudce zvedá. Nechávám horkou, neklidnou zuřivost plazit se mi pod kůží. Udělala to znovu. Nalákala mě, nechala mě, abych ji uviděl, a zmizela jako pára nad hrncem. Sáhnu do kapsy kabátu a znovu vytáhnu ten ubrousek. Podržím ho ve slabém žlutém světle pouliční lampy. Přejedu palcem po těch výsměšných červených slovech napsaných na papíře.

*Ztrácíš ostražitost, miláčku.*

Zavrtím hlavou a odmítám její posměšek. Čelist se mi stáhne do tvrdé linie. Neztrácím ostražitost. Teprve začínám.

Nezvratná realita nastupuje a ukotvuje se mi hluboko v kostech. Už to není jen abstraktní představa poletující v mé hlavě. Už to není jen fáma šeptaná v podsvětí nebo duch nabourávající mé bezpečnostní sítě. Hra se od základů změnila. Je tu fyzicky. Existuje v mém světě, dýchá stejný studený vzduch a kráčí po stejných betonových ulicích.

Konečně je dost blízko na to, abych se jí mohl dotknout. Zmačkám ubrousek v pěst, zírám do prázdné tmy a jsem plně odhodlán ji ulovit.