Pohled Alfy Gideona

"Útok odpadlíků," zamumlal jsem pod vousy, ta slova chutnala jako popel. Domácí rozvrat mé kuchyně, rozbitá keramika, chladná zuřivost vyzařující z mé manželky – to vše se ve zlomku vteřiny vypařilo. Krvácející rameno člena stráže a jeho rozšířené oči vyprávěly příběh, který už jsem chápal. Mé smysly okamžitě napadl zničující kovový pach čerstvé krve vanoucí z rozbitých dveří, pach, který roztříštil děsivý klid našeho území ozářeného měsíčním svitem.

Bez vteřiny váhání jsem svou mysl silou natlačil do telepatického spojení smečky. Psychické pouto se rozprostřelo po celém rozlehlém pozemku Smečky Zatmění měsíce jako bzučící síť tisíců duší. Ignoroval jsem civilní šum a s přesností lokalizoval svého Betu, Declana. Naléhavě jsem do mentálního spojení vyhlásil krizi a můj tón Alfy nenechával žádný prostor pro paniku.

*"Jsme pod útokem. Okamžitě shromáždi všechny válečníky. Potřebujeme všechny v první linii – bez výjimek."*

Přes pouto projel šum a vzápětí se ozval Declanův hlas, jasný a rázovytý. *"Rozumím, Alfo. S kolika se potýkáme? Potřebuji odhad."*

Prošel jsem kolem krvácejícího strážce, boty mi křupaly o rozbitou dlažbu a vyrazil z těžkých dubových dveří ven do noci. Do tváře mě zasáhl mrazivý vzduch, který nesl chaotickou symfonii vzdáleného vrčení a praskajících větví. Očima jsem prohledal perimetr stromů. Z okraje lesa se vynořovaly rychlé, nepřirozené stíny, které se míhaly mezi masivními kmeny prastarých dubů lemujících naše území. Pohybovaly se predátorskou plynulostí a pokoušely se využít temnotu jako štít.

*"Je jich víc než tucet,"* předal jsem Declanovi zprávu a oči mi přitom sledovaly shluk siluet seskupujících se poblíž západního hřebene. *"Ale cítím, že za stromy jich čeká víc. Ten pach je silný. Jednejte rychle."*

*"Už na tom pracuji,"* potvrdil Declan a přerušil spojení, aby shromáždil stráž.

Pod mou lidskou kůží se mi draly do svalů drápy mého vlka. Byl to prvotní, dominantní tvor, zoufalý z toho, že ho nechávám na řetězu, a jeho čelisti bolestivě toužily ochutnat krev narušitelů. Kosti mě bolely z potlačované proměny, horkost z mé kůže vyzařovala ve vlnách. Prudce jsem se otočil na svého Gamu, Rylana, který se objevil z hlídkujících ubikací pouhé vteřiny po mně. Jeho oči už žhnuly zlatavým odstínem blížící se proměny.

Zavrčel jsem přísný, autoritativní rozkaz. "Udržte východní křídlo," přikázal jsem a můj hlas duněl s nepopiratelnou silou Alfy, která donutila několik okolních strážců podřízeně sklopit hlavu. "Nesouhlasíme s tím, aby pronikli tímhle perimetrem. Pokud to udělají, sídlo smečky a civilní bunkry budou zranitelné. Ty tu linii udržíš svým životem, Rylane."

Rylan stroze přikývl, v hrudi se mu hromadilo dunivé vrčení a vyrazil na východ, jeho postava se rozmazala, jakmile přijal proměnu.

Nabral jsem rychlost a rozběhl se přímo k hranici stromů, kde byly stíny nejhustější. Odrazil jsem se do mrazivého nočního vzduchu a ochotně nechal proměnu, aby mě ovládla uprostřed skoku. Moje lidská anatomie praskla a brutální, bezchybnou explozí síly se přeskupila. Z pórů mi vyrazila srst. Svaly se roztáhly a zesílily do obrněné stěny nefalšované síly. Dopadl jsem na zem jako masivní, uhlově černý vlk, tlapy se zabořily hluboko do vlhké hlíny, a okamžitě jsem čelil první vlně útočníků.

Odpadlík se vymrštil z křoví a čelisti divoce cvakaly směrem k mé tváři. Nezvolnil jsem ani krok. Uhnul jsem před neohrabaným útokem a mé masivní čelisti tvrdě scvakly hrdlo odpadlíka. Kousl jsem a s hnusným, tichým zapraskáním přetrhl průdušnici. Narušitel okamžitě zplihl. Odhodil jsem bezvládné tělo stranou jako zahozený hadr a vyplivl jsem ohavnou chuť odpadlické krve, zatímco mě obklíčili další tři nepřátelé.

Ale jak se bitva rychle rozrůstala po celém trávníku, začalo mi docházet něco znepokojivého. Přikrčil jsem se před drápajícím útokem, odpověděl drtivým kousnutím do ramene odpadlíka a stáhl ječícího vlka k hlíně. Tohle nebyli ti nekoordinovaní, zdivočelí a hladoví odpadlíci, proti kterým jsem byl zvyklý bojovat. Zdivočelí odpadlíci bojovali naslepo, hnáni šílenstvím a hladem. Tito útočníci se pohybovali v přesných, vypočítaných formacích. Když jeden padl, druhý zaujal jeho místo. Obcházeli mé bojovníky, izolovali mladší jedince a útočili v hluboce znepokojivém, koordinovaném rytmu.

Uprostřed násilné symfonie trhaného masa, lámajících se kostí a zuřivého vrčení umírajících bojovníků se mé telepatické spojení rozžhavilo k životu. Declanův hlas se prodral mlhou bitvy, napjatý a naléhavý. *"Alfo. Sedmdesát našich nejlepších bojovníků se už zapojilo naplno. Perimetr drží, ale jen tak tak. Jsou zorganizovaní. Právě jsem odeslal urgentní tísňové volání našim sousedním spojencům."*

Rozdrtil jsem pod masivní tlapou lebku odpadlíka a setřásl druhého útočníka, který se mi snažil zakousnout do zadní nohy. *"Dobře,"* zarevlovalo mé mentální spojení prosycené adrenalinem. *"Držte se, dokud nedorazí. Nenechte je prorazit hranici stromů."*

Otočil jsem se a mé drápy současně roztrhly tvář skákajícímu odpadlíkovi. Rána namalovala trávu do ruda a nepřítel při dopadu na zem zněl agonickým vytím oslepen. Pohyboval jsem se jako stroj, jako zbraň vykovaná roky válek, a kosil cíl za cílem. Ale přes urputný, nepoddajný odpor Smečky Zatmění měsíce byla válečná logistika pochmurná. Na každého odpadlíka, kterého jsme roztrhali, jako by se z hustých lesů vynořili dva další. Nekonečné počty nepřítele začaly agresivně vyčerpávat naši výdrž. Přes spojení jsem slyšel ztížené dýchání svých válečníků a tempo jejich úderů se zpomalovalo.

Pak se atmosféra změnila.

Z nejtemnějších stínů stromové linie, nedotčena okolním světlem, vystoupila postava. Z lesa klidně vkročil na bojiště vysoký, impozantní muž. Zůstal v lidské podobě, držení těla měl uvolněné, což představovalo ostrý kontrast k absolutnímu krveprolití zuřícímu všude kolem něj. Vítr se změnil a jeho vůně zasáhla můj čenich. Byla naprosto cizí, nesla v sobě kovový pach dalekých zemí, přesto v sobě skrývala zvláštně povědomý, drásavý podtón, který mi poškrábal zadní část lebky.

Neudělal žádný pohyb k tomu, aby se zapojil do bitvy. Prostě jen stál uprostřed toho chaosu a ruce si založil na hrudi. Svůj pronikavý, inteligentní zrak upřel přímo na mě. Dokonce i přes rozlehlost trávníku nasáklého krví jsem cítil tíhu jeho pohledu. V žaludku se mi rozlila ledová panika, z které mrzla má vřící krev. Tenhle masakr nebyl náhodný. Vypočítané pohyby, nekonečná množství, tichý pozorovatel z okraje lesa – to vše byl pečlivě plánovaný pokus o atentát. A já byl cíl.

Vyrážel jsem vpřed, abych si skrz řady odpadlíků proklestil cestu směrem k němu, ale do mé cesty narazila hradba čtyř masivních nepřátelských vlků, čímž mě donutila vrátit se zpět do obranné pozice.

Právě když se zdálo, že absolutní vyčerpání pohltí mě, Declana i Rylana, těžký vzduch na bojišti se prudce zachvěl. Byla to hustá, pulzující, téměř magická energie, z níž se mi na zádech zježily chlupy. Statická elektřina ve vzduchu chutnala po ozónu a divokém medu. Dokonce i neúprosní odpadlíci na zlomek vteřiny zaváhali, s ušima staženýma dozadu kvůli náhlé změně atmosférického tlaku.

Najednou z temného závoje lesa vyrazila masivní zlatá vlčice.

Byla úchvatnou přírodní silou. Její zářivá srst zachycovala svit měsíce a blýskala se uprostřed bláta a krve jako předené zlato. Pohybovala se neskutečnou, vražednou ladností, jakou jsem u žádného válečníka nikdy předtím neviděl. Zdálo se, že se její tlapy sotva dotýkají země; klouzala nad chaotickým terénem nepochopitelnou rychlostí. Neměl jsem jedinou vzpomínku, že bych tohoto tvora někdy ve svém životě spatřil, přesto mě zasáhlo důvěrné a nesmírné poznání, které mi vzalo dech z masivních plic. Bylo to dávné vědomí v ozvěně, ze kterého mi rachotily kosti.

Bez vteřiny váhání se vrhla přímo do nejhustší části té vřavy.

Její bojová účinnost byla zničující. Nebojovala jako válečník smečky svázaný standardní obrannou taktikou. Bojovala jako smršť. Její mohutné čelisti a ostré drápy systematicky pronikaly nepřátelskými liniemi se surovou brutalitou. Skrčila se pod útočícím odpadlíkem, svižným sekem drápů zespodu mu rozřízla břicho, pak se ihned otočila a rozdrtila páteř dalšímu nepříteli, který se ji snažil napadnout z boku. Počínala si, jako by si řešila osobní krevní mstu, a v jejích zlatých očích sálala intenzivní, vypočítavá zuřivost.

Průběh nevyhratelné bitvy se v mžiku otočil. Odpadlíci, do té doby disciplinovaní a sehraní, v naprosté panice rozbili formaci. Snažili se na ni vrhnout houfně, ale byla nedotknutelná. Probíjela jimi jako kosa obilím, zanechávajíc v bezprostředním závěsu za sebou groteskní stopu rozdrcených kostí, odseknutých končetin a mrtvých těl. Vlastnoručně rozvrátila organizovaný nájezd a svou přítomností vlila mým vyčerpaným válečníkům do žil novou dávku adrenalinu.

S posledním nechutným křupnutím zlomila vaz poslednímu odpadlíkovi ve svém dosahu. Zbývající nepřátelé u kraje lesa se obrátili a uprchli do tmy, jejich morálka byla tím zlatým monstrem, které na ně sestoupilo, roztříštěna. Pohlédl jsem na stíny k místu, kde dříve stál ten ohromný muž, ale byl pryč. Zmizel jako kouř.

Jakmile přímý masakr utichl, na naši část bojiště padlo těžké, krví prosáklé ticho. Zlatá vlčice oklepala cákance krve ze své zářivé srsti, zatímco se její hruď prudce vzdouvala z námahy. Následně zaklusala, překračovala zmasakrované mrtvoly nepřátel a zastavila se přímo přede mnou.

Zblízka mě ten pocit známého stáhl ještě silněji. Její zlatavé oči se zabodly do mých, vířila v nich inteligence a hloubka vzbuzující respekt. Zíral jsem na ni a mé vyzařování Alfy vzplanulo, aniž by však narazilo na odpor – narazilo jen na sobě rovnou, nepovolující moc. Potřeboval jsem odpovědi. Byl jsem připravený přijmout proměnu zpět na lidskou formu a domáhat se zjištění její totožnosti, abych se jí mohl zeptat, proč tahle nádherná, vražedná bestie zasáhla do mojí války.

Ale ještě než se vůbec stihla přeskládat jediná z mých kostí, její zlaté oči se rozšířily.

Vrhla se vpřed.

Ne po mém hrdle, ale na střed mého těla. Vrazila své silné rameno přímo do mojí hrudi. Úder pocitově odpovídal nárazu nákladního vlaku. Mou těžkou a obrněnou konstrukci odhodila s rachotem do krví promočené hlíny. Dopadl jsem tvrdě, stočil se, abych zmírnil pád, z hrdla mi přitom z vyděšení tryskalo zuřivé zavrčení.

Otočil jsem masivní hlavou na útočníka připraven na oplacení rány, zavrčení však okamžitě ustalo na jazyku. Došlo mi, co udělala.

Odpadlík, zamazaný blátem pro zneviditelnění pachu, se naprosto tiše vplížil přímo za mé zorné pole. Chystal se zasáhnout úderem na odhalenou páteř, zatímco jsem byl zaujat zlatou vlčicí.

Chvíli jsem otřesen ležel v hlíně, aniž bych byl schopen se přidat k odrazení útoku. Zlatá vlčice s vrahem sváděla brutální, těsný boj. Byl obrovský a rval se jako zoufalá, zahnaná bestie. Hrábl jí drápy po rameni, nakreslil po její zlaté srsti linku jasně červené krve, ona se však ani nepohnula. Brala to sebe a z bezprostřední blízkosti do soupeře s plným nasazením zarazila své tesáky – hluboko, do jeho hrdelní tepny.

Do chladného večerního vzduchu vystříkla krev. Její ramena otřáslo děsivé zřícení, provázené hlukem trhaného svalstva, znělo to až na celou mýtinu, dokud tělo mrtvého protivníka dopadlo k zemi.

Pravda mě zasáhla stejně těžko jako fyzická rána do žeber. *Ona mě právě zachránila?* Vržením do palebné čáry vraha se snažila chránit toho, koho neznala.

Zlatá vlčice stála nad mrtvým odpadlíkem. Pomalu zvedla svou nádhernou, krví zbrocenou tlamu k obloze. Její hruď se prudce vzdouvala, její dýchání bylo obtížné z intenzivního boje, ale vítězoslavně odolala. Mé srdce zběsile bušilo o mou kostru, vnímání mých smyslů prolila nadměrná vlna úžasu a hluboké vděčnosti. Pokoušel jsem se na nohy a chystal se k smazání naší vzdálenosti.

Právě v tu křehkou, nepatrnou sekundu můj ostříží, zesílený zrak pohlédl na periférii na stromovou hranici. Ukázal se tam odlesk drobného kovu.

Zahledělo se to v měsíčním světle jako naleštěná ocel. Byla to vražedná, ztichlá trajektorie letící kulky odstřelovače protínající se kůrou vzduchu; taková zbraň je naprogramovaná obejít instinkty i reakce vlka dřív, než zareagují. Kulka prorazila temnotou, zamířena jasně přímo po těch vzdouvajících se odhalených zádech.

"Pozor!" zařval jsem.

Lidská slova trýznivě opouštějící vlčí hrudník zněla až jako zběsilý, zmrzačený nářek. Soustředil jsem dopředu obrovskou váhu a vrhl jsem se s nadějí postrčit ji, skýt jí zbraň tělem.

Pro můj výstražný signál bylo bohužel o pár nepatrných milisekund pozdě.

Střela prorazila až do středu jejích zad. V tiché pasece zacinkalo nechutné prolomení kostí po kontaktu kovu. Čirá razance rány prošla středem hrudníku skrz naskrz za spršky sytě červené krve.

"Ne!" zaburácel jsem za absolutního znechucení.

Zlatá jiskra, zářivá a stříbřitá v jejích očích, začala hasnout. Klesala před svýma mocnýma nohama. Díval jsem se naprosto beznadějně na tu pádící velkolepou zlatou zachránkyni na zbrocené zemi, jak se tam obklopuje v kaluži červené.