*Lyra*

Chlad kamenné podlahy mi pronikal kůží, když jsem seděla opřená o zeď a zápěstí mě bolela od železných okovů, které mě svazovaly. Připadalo mi to jako naprosté dejà vu.

Místnost byla slabě osvětlená a plápolající plameny jediné pochodně vrhaly na hrubé zdi dlouhé stíny. Tělo mě bolelo, v hlavě se mi vířilo a srdce mi bušilo, když jsem myslela na Milu a Nolana – svá zlatíčka – a na Rowana. J