*Lyra*

Ranní vzduch byl svěží a nesl s sebou slabou vůni hlíny a rosy, když jsem stála na okraji cvičiště. Mýtina se přede mnou rozprostírala, zalitá zlatavým světlem vycházejícího slunce, a já si na okamžik dovolila dýchat. Jen dýchat.

Od Daneova posledního útoku uplynuly už týdny, a ačkoli jsme byli v bezpečí – alespoň prozatím – tíha všeho, co jsme prožili, na mně stále ulpívala. Cítila jsem ji