POHLED TESSY

Ta slova visela ve vzduchu, zastavena jako čepel gilotiny před smrtícím dopadem.

*Veřejně tě odmítám.*

Čelist mi klesla. Otevřela jsem ústa a zoufale se snažila utvořit slovo, prosbu, cokoli, abych zastavila noční můru odehrávající se pod ostrým odpoledním sluncem. Nic nevyšlo. Hlasivky jsem měla paralyzované, zmrazené čirou velikostí té zrady. Zírala jsem na muže, kterého jsem milovala. Na muže, který právě vyměnil mé tělo, mou svobodu a mou budoucnost za hromadu zlata.

„Trente, ty… tohle mi nemůžeš udělat,“ protlačila jsem slova přes obrovský knedlík v krku. „Ne. Ne, nemůžeš.“

Nemrkl. Nezakolísal.

Nebyla to jen bolest z odmítnutí, co mi bodalo do duše. Byla to ta destinace. Nejenže mě odhodil; předával mě Alfovi Garrickovi Thorneovi. Tomu nejkrutějšímu vojevůdci na území. Trent mě posílal zrůdě, a to všechno jen pro pár mincí.

Pak se slova projevila i fyzicky.

Pouto druhů – to neviditelné, posvátné lano, které spojovalo moji duši s Trentovou – prasklo.

Zpětný ráz byl okamžitý a brutální. Hluboko v hrudi mi propukla ostrá, trhavá bolest. Cítila jsem to, jako by mi přímo do hrudního koše vrazili zubatý lovecký nůž a točili jím a trhali, dokud mi nepraskla hrudní kost.

Vydala jsem hlasitý, hrdelní výkřik. Sevřela jsem látku na hrudi a zabořila prsty do vlastního masa. Kolena se pode mnou podlomila. Tvrdě jsem dopadla na neúprosnou hlínu aukční plochy. Náraz mi pohmoždil nohy, ale to odřené místo jsem sotva vnímala. Ta vnitřní muka byla příliš obrovská, příliš neúprosná.

Svíjela jsem se na zemi a snažila se udržet oči otevřené. Potřebovala jsem ho vidět. Potřebovala jsem sledovat následky jeho chamtivosti. Přetrhání pouta druhů fungovalo obousměrně. On nemohl uniknout fyziologické odplatě.

Skrz slzami promočené řasy jsem sledovala, jak se Trent otáčí zády k pódiu. Udělal jeden krok. Pak další. Ani jednou se neohlédl na mou svíjející se postavu v hlíně. Opouštěl mě, s každým krokem mazal naši společnou minulost.

Nedostal se ani do poloviny cesty ke svému sedadlu.

Zničující bolest z přetrhaného pouta ho dohonila. Trent ze sebe vydal přiškrcený vzdech a nohy se mu podlomily. Zhroutil se na kolena uprostřed uličky. Ruce mu vylétly k hrudi, prsty divoce drásaly vlastní kůži. Tahal za košili, trhal látku a vypadal, jako by si chtěl rozervat hrudní koš a vyrvat tu bolest přímo ze svých orgánů.

Kdybych měla sílu se usmát, udělala bych to. Uprostřed mé vlastní oslepující agónie mi v břiše rozkvetl temný, hořký pocit zadostiučinění. Jeho bolestné sténání bylo pro mé zvonící uši rajskou hudbou. Budeme trpět tímto neustálým, sžíravým mučením celé dny.

Tahle scéna přihlížející uchvátila. Dav propukl v dychtivé, tlumené mumlání. To, jak Beta Trent zradil, odmítl a prodal svou družku Alfovi Garrickovi, byly prvotřídní drby. Ukazovali prsty. Někteří se smáli. Někteří si z mého ubohého nářku utahovali.

Ani jeden člověk neudělal krok vpřed, aby mi pomohl.

Trent však nebyl zanechán v hlíně. Vteřinu poté, co dopadl na zem, k němu přispěchali tři ozbrojení strážci. Popadli ho za ruce, vytáhli ho na nohy, zatímco zatínal zuby a sténal. Podepřeli jeho váhu a odvedli ho pryč z obřadních prostranství směrem k masivní kamenné stavbě v dálce – paláci Alfy.

O něj bylo postaráno. Já byla odhozena.

Mým krevním oběhem se prohnala další vlna bolesti, třikrát silnější než ta první. Z hrdla se mi vydral syrový, primitivní křik. Agónie mi plundrovala hruď a nutila mé tělo do divokých křečí. Samotné fyzické trauma z přetrhaného pouta mi ničilo svaly a vysávalo duši.

Vidění se mi na okrajích rozmazávalo. Zrak mi začal pohlcovat tmavý, mlhavý kruh. Bojovala jsem, abych zůstala při vědomí, rvala se s klesajícími víčky, ale vyčerpání bylo příliš těžké. Bolest vyhrávala.

Těsně předtím, než mě spolkla temnota, padl na mou chvějící se postavu vysoký stín.

Donutila jsem oči vzhlédnout. Týčil se nade mnou Alfa Garrick. Můj nový pán. Dokonce i přes mé slábnoucí, rozmazané vidění jsem rozeznala, jak se v jeho půlnočně modrých očích blýskala dravčí krutost. Zíral dolů na mé zlomené tělo a analyzoval svůj nový nákup.

Nedokázala jsem to vydržet. Moje hlava dopadla do hlíny a já nechala tu těžkou, dusivou tmu, ať mě vtáhne pod hladinu.

***

„Vstávej! Hned vstávej.“

Ostré, rytmické údery mě zasáhly do chodidel. Ten náhlý fyzický kontakt mě vytrhl z černé prázdnoty. Zalapala jsem po dechu, oči se mi prudce otevřely, vystřelila jsem nahoru a rukama začala zmateně hmatat po opoře.

Seděla jsem na úzkém, tvrdém lůžku. Matrace byla tenká, přikrývky kousavé a páchly po silném louhovém mýdle. Zamrkala jsem, snažila se vyčistit mozek od přetrvávající mlhy. Tohle nebyla moje ložnice. Tohle nebyl Trentův dům. Kamenné zdi byly holé a vlhké, osvětlené pouze jedinou, blikající žárovkou visící ze stropu.

Moje oči zaostřily na postavu stojící v nohách postele.

Byla to žena ve středních letech. Zpod těsného šedého šátku jí vykukovaly prameny hrubých černých vlasů. Stála s rukama pevně opřenýma o široké boky. V čele měla vyryté hluboké, zamračené vrásky a těžkou koženou botou netrpělivě klepala o kamennou podlahu.

„To tu máš v plánu prochrnět celý den?“ štěkla.

Zírala jsem na ni, mysl mi fungovala zpomaleně. Kdo to byl? Proč jsem spala na tomhle tvrdém lůžku? Hruď mi tupě, dutě tepala a pak se vzpomínky nahrnuly zpět jako přílivová vlna ledové vody. Aukce. Odmítnutí. Deset milionů. Přetrhané pouto.

Byla jsem otrokyně.

„Prosím?“ zamumlala jsem, hlas ochraptělý a suchý.

Její zamračení se prohloubilo, v tmavých očích jí zablesklo podráždění. „Nejsi ty ta nová otrokyně? Co je to tentokrát za husu, co nám to sem přivezli?“

Ta urážka mě bodla, ale usadila mě zpátky do reality. Po tom odmítnutí jsem ztratila vědomí. Teď jsem byla majetek.

„Ano, jsem,“ řekla jsem a odhodila kousavou deku stranou. Přehodila jsem nohy přes okraj lůžka a postavila se. Zasáhla mě vlna závratě, kolena se mi podlomila, ale donutila jsem nohy, aby se pevně opřely o studenou podlahu. Vyrovnala jsem postoj. „Ano, jsem. Jsem Tessa.“

Žena si mě prohlédla od hlavy až k patě. Její pohled byl klinický a odsuzující, zabral mé zmačkané modré šaty, rozcuchané vlasy a odřená kolena. Očividně už ty drby slyšela.

„Jsem Maeve,“ oznámila tónem, který nepřipouštěl žádné diskuze. „Jsem hlavní služebná. Budeš přijímat rozkazy ode mě a já ti budu přidělovat úkoly.“

Těžce jsem polkla a přikývla. „Ano, Maeve.“

„Pojď. Dám ti tvou uniformu.“

Otočila se na patě a rázovala k těžkým dřevěným dveřím. Podívala jsem se na své modré šaty. Látka byla špinavá od hlíny a propocená z aukční plochy. Teď jsem ty šaty nenáviděla. Byly do očí bijící připomínkou života, který mi Trent vyrval. Chtěla jsem si je strhnout. Chtěla jsem, aby shořely na popel.

„Dobře,“ odpověděla jsem a pospíchala, abych se jí držela v patách.

Vyšly jsme z malé místnosti do dlouhé, chabě osvětlené chodby. Vzduch tu byl mnohem chladnější, z kamenných zdí vyzařoval hluboký chlad. Zabočily jsme za roh do další chodby, ozvěna našich kroků se odrážela od stropu. Maeve se zastavila před dvoukřídlými létacími dveřmi a rozevřela je.

Následovala jsem ji dovnitř. Byla to úzká, stísněná místnost, která sloužila jako sklad prádla. Podél zdí stály regály s oblečením, ramínka plná stejných sad oděvů. Vzduch voněl po škrobu a prachu.

Uvnitř už byly dvě další ženy. Třídily hromady ručníků. Obě měly na sobě tenoučkou, odhalující otrokářskou uniformu, úplně stejnou, jakou jsem viděla na aukčním pódiu.

„Edith, Agnes,“ štěkla Maeve.

Obě služebné se postavily do pozoru, upustily ručníky a udělaly krok vpřed. Jejich oči padly na mě. Přes tváře jim přelétlo překvapení, pohledy jim utkvěly na mém obličeji a na mých roztrhaných modrých šatech.

„Tohle je Tessa. Jedna z nových králových otrokyň,“ nařídila Maeve a ukázala na mě mávnutím zápěstí. „Sežeňte jí uniformu pro její velikost.“

Edith a Agnes přistoupily blíž, pohledem mi přejely po postavě a odhadovaly mé proporce.

„Mko by mělo stačit,“ podotkla Maeve a jejím kritickým pohledem si přeměřila mé tělo. „Ačkoli je oplácanější přes stehna a boky, střední velikost se natáhne dost. Oblékněte ji do toho, zatímco já jí dojdu pro její pletené trny.“

Než jsem se stihla zeptat, co to jsou pletené trny, Maeve se otočila a odkráčela z místnosti, těžké dveře se za ní s bouchnutím zavřely.

Zůstala jsem s oběma dívkami sama. Okamžitě se otočily zpět k regálům a začaly se probírat ramínky, hledajíc ty správné kousky. Ticho v místnosti působilo tísnivě. Potřebovala jsem informace. Potřebovala jsem vědět, do jakého pekla mě to právě uvrhli.

„Ehm, jaká přesně je moje práce tady?“ zeptala jsem se, hlas jsem udržovala zdvořilý a klidný.

Edith, dívka s bledou pletí a pihami, se ve svém hledání zastavila. Stáhla ramínko z regálu a podívala se přes rameno.

„No, když sem tě přivedla paní Maeve, znamená to, že budeš sloužit Alfovi,“ konstatovala suše Edith. „Uklízet jeho pokoj, servírovat mu jídlo a podobné věci.“

Hodila oblečení na nedaleký stůl a vrátila se k třídění.

Pomalu jsem přikývla. Domácí práce. Úklid. Roznášení jídla. To neznělo tak těžce. Byla to manuální práce, ale dalo se to přežít. Palác byl obrovský a otroků tu musely být stovky. Pokud sklopím hlavu, budu si dělat svou práci a nepřipletu se mu do cesty, možná se vyhnu jeho přímé pozornosti.

Ale potřebovala jsem znát pravdu o těch fámách.

„Opravdu on...“ Ztlumila jsem hlas do tlumeného šepotu a zkontrolovala dřevěné dveře, abych se ujistila, že Maeve nestojí venku. „Opravdu on zabíjí otroky?“

Šustění látky ustalo.

Edith i Agnes ztuhly. Pomalu otočily hlavy a vyměnily si vyděšený pohled s očima dokořán. Barva se jim vytratila z tváří. Samotné zoufalství v jejich očích mi vhnalo do hrudi záblesk čisté paniky. Krev mi ztuhla v žilách.

Agnes udělala krok blíž ke mně a hlas se jí třásl, ačkoli se ho snažila udržet potichu. „Alfa Garrick je bezcitný, Tesso. Neváhá si ušpinit ruce krví. Jestli si vážíš svého života a své existence v tomhle paláci, musíš dělat přesně to, co ti nařídí. Přesně tak, jak to chce. Nic víc, nic míň. Jestli selžeš, přivoláš na sebe jeho hněv.“

Po páteři mi přejel ledový mráz. Ty zvěsti nebyly přehnané. Ten vojevůdce byl monstrum, a já byla přidělena přímo do jeho osobních komnat.

„Počkat, znamená to, že on doopravdy— “

„Ano, Tesso,“ skočila mi do řeči Edith, tónem vážným a naléhavým. „Alfa Garrick zabíjí otroky za ty nejmenší chyby. Před dvěma dny byla jedna otrokyně popravena. Nechal ji rovnou na nádvoří stít.“

Zatajil se mi dech. „Stít?“

„Ano. Za to, že mu přinesla jídlo o dvě minuty později.“

Šokovaně jsem hekla a oběma rukama si zakryla ústa, abych udusila výkřik deroucí se mi z krku. Oči se mi rozšířily v čiré hrůze. Dvě minuty. Jedna dívka přišla o hlavu, její život byl oddělen od těla, kvůli dvěma minutám.

Do žil se mi vlila panika. Srdce mi naráželo do žeber jako chycený pták.

„Alfa Garrick se nebojí zabíjet, Tesso,“ dodala Agnes a vrazila mi hnědou uniformu do mých roztřesených rukou. „Uděláš dobře, když budeš poslouchat každý jeho příkaz bez protestů. Pokud chceš žít dlouho, buď neviditelná a buď dokonalá.“

Co za démona byl tenhle muž? Proč jsem byla prokleta k tomu, abych skončila v tom nejžhavějším, nejsmrtelnějším kruhu pekla? Můj život mohl být vyhasnut pouhým lusknutím prstu, drobným špatným odhadem času, rozlitou kapkou vody.

„Tady máš uniformu. Rychle se převlékni. A dávej si pozor,“ varovala Edith a věnovala mi soucitný, ale ponurý pohled.

„Budu,“ zašeptala jsem, hlas sotva slyšitelný přes hučení krve v mých uších.

Edith a Agnes na mě krátce, spěšně mávly a vyklouzly ze skladu, čímž mě nechaly s oděvem samotnou.

Ruce se mi třásly, když jsem si rozepnula zip na zádech svých modrých šatů a nechala tu těžkou látku spadnout na zem. Zvedla jsem hnědou otrokářskou uniformu. Byl to laciný, tenký materiál. Sada se skládala ze dvou dílů.

Přetáhla jsem si přes hlavu horní díl. Bylo to upnuté triko bez rukávů, které končilo těsně pod prsy. Neposkytovalo vůbec žádné teplo a ještě méně skromnosti, vytlačovalo můj výstřih vzhůru a ponechávalo celé břicho a střed těla obnažené chladnému vzduchu.

Naskočila jsem do sukně a natáhla si ji přes boky. Těsně mi obepínala kůži, lem končil nebezpečně vysoko na stehnech. Outfit doplňoval pár tenkých sandálů s tvrdou podrážkou. Zapnula jsem si přezky kolem kotníků a prsty neobratně zápolila s kovovými sponami. Uniforma byla ponižující, navržená tak, aby vystavovala otrokyně jako pouhé objekty, nechráněné a odhalené. Blížila se zima a ve studených kamenných zdech jsem se už teď v té tenoučké látce třásla.

Právě když jsem zapnula poslední sponu, rozevřely se dřevěné dveře. Vpochodovala zpět Maeve a nesla čtyři tlusté, spletené liány pokryté tupými, zbroušenými trny.

„Skvělé, jsi v uniformě,“ prohlédla si mě Maeve s nečitelným výrazem. „Ujisti se, že máš vlasy za všech okolností v culíku.“

Nezaváhala jsem. Natáhla jsem ruce, stáhla si zacuchané vlasy a pevně je svázala gumičkou, kterou jsem našla na stole. To poslední, co jsem chtěla, bylo být popravená kvůli zbloudilému prameni vlasů, který by mu spadl na podlahu.

„Tady jsou tvé trny,“ vrazila mi Maeve pletené pásy do rukou. „Okamžitě si je nasaď. Na zápěstí a na kotníky.“

Natáhla jsem si drsné liány na kůži. Škrábaly a zaryly se mi do masa, neustálá, drsná připomínka mého postavení.

Maeve přistoupila blíž, ztišila hlas a její tón přešel do ostrého, nesmlouvavého příkazu.

„Alfa odjel na krátkou cestu. Velmi brzy se vrátí. Potřebuji, abys teď hned šla do jeho komnat. Uklidíš mu koupelnu a připravíš mu koupel. Musíš ji připravit přesně tak, jak to má rád.“ Naklonila se a její tmavé oči se zabodly do mých. „Ne moc horkou. Ne moc studenou. Neudělej žádnou chybu, Tesso.“

Oči se mi rozšířily. Plíce zapomněly, jak nabírat vzduch.

„Nechtěla bys zažít Alfův hněv,“ dokončila a otočila se ke dveřím, aby mi ukázala cestu.

Srdce se mi v hrudi rozběhlo do zběsilého, rychlého sprintu. Na zátylku se mi vyrazily kapky potu. Připravit mu dokonalou koupel? Toho muže jsem neznala. Nevěděla jsem, jakou teplotu považuje za dokonalou.

Tohle byl můj úplně první den. Byla jsem nováček. Neměla jsem ani tušení, co dělám.

Co když udělám vodu o stupeň teplejší? Co když bude o zlomínek moc studená?

Před očima mi probleskla představa čepele sekající mi krk. Sevřela jsem lem své krátké sukně, klouby mi zbělely a já byla k smrti vyděšená, že moje první hodina v práci bude tou mou úplně poslední na zemi.