Obracečka zařinčela o pánev, když Hazel mechanicky nandávala snídani pro svou nevděčnou dceru a nevraživou tchyni. V kapse jí zavibroval telefon. Zpráva od Tristana: *Jsem tady.*

Hazel vyšla do svěžího ranního vzduchu, nervózně vklouzla na sedadlo spolujezdce v Tristanově elegantním autě a okamžitě se do sebe schoulila. Tristan vypadal neobyčejně důstojně a mocně v perfektně padnoucím obleku a hedvábné kravatě, jeho manžety zdobily unikátní stříbrné knoflíčky. Vedle něj si Hazel ve své vybledlé mikině, obnošených džínech a odřených plátěných botách připadala zoufale nepatřičně. Léta strávená pobíháním po prašných staveništích kvůli stresujícím inženýrským projektům, výchova náročného batolete a snášení Bryceových krutých, neutuchajících narážek na to, že je nepřitažlivá šedá myš, jí systematicky srazily sebevědomí. Jednoduše se o svůj odraz v zrcadle přestala starat.

Beze slova Tristan nasměroval auto k centru města a zastavil před luxusním butikem.

„Později jedeme navštívit mého dědečka,“ informoval ji Tristan kultivovaně, když vstoupili do nablýskaného showroomu. „Měla byste se trochu lépe obléct, abyste vypadala reprezentativně.“

Hazel jen rozpačitě a váhavě přikývla.

Tristan si všiml jejích obav a jeho tón zjemněl. „Když už hodláme pro jeho rodinu uspořádat velkou show, musíme do toho dát všechno.“

Na nákladech nešetřil. Pod jeho rázným vedením zaměstnanci Hazel okamžitě odvedli na proměnu od hlavy až k patě. Oblekli ji do elegantního značkového oblečení, obuli do bezvadných lodiček a posadili do křesla, kde jí profesionálně upravili vlasy a nanesli make-up. Tristan celý vzhled korunoval luxusní kabelkou a třpytivými šperky. Stála před zrcadlem a prázdným pohledem zírala na svůj úchvatně proměněný odraz. Dívala se na ni cizí osoba – ohromující, zářivá žena, kterou neviděla celé roky. Jak tak ale žasla nad svou skrytou krásou, svírala se jí hruď hlubokým, mučivým pocitem lítosti. Za všechny ty mizerné roky, co byli spolu, jí Bryce nikdy nedal jediný smysluplný dárek.

Zpátky v uklidňujícím tichu auta Hazel zírala na hromádku drahých účtenek, které si tvrdohlavě trvala na tom, že si od personálu butiku ponechá. Začala v duchu sčítat čísla. Luxusní zboží dosáhlo ohromující částky 10 400 dolarů – což se rovnalo jejímu vydřeného platu za celý půlrok. Sužovaná drtivým břemenem vysoké hypotéky a vyčerpávajících rodinných výdajů, cítila, jak jí srdce prudce svírá pouhý rozsah těch výdajů. Zdaleka neměla takové peníze, aby mu to teď hned mohla splatit.

Tristan, tušící její narůstající paniku, lhostejně vzal útržky papíru přímo z jejích třesoucích se rukou. Rychlým pohybem účtenky rozhodně roztrhl napůl a vhodil je do malé přihrádky na odpadky v autě.

„Považujte to prostě za mé osobní dárky,“ řekl laskavě. „Účtenky mi nejsou k ničemu, tak je můžu rovnou vyhodit.“

Hazel otevřela ústa, aby zoufale protestovala proti této extravagantní charitě, ale Tristan ji přerušil pevným, ač mírným pokynem. „Připoutejte se. Rozjíždím se.“

Donucena polknout svá úzkostná slova, Hazel si přetáhla bezpečnostní pás přes hrudník a tiše si přísahala, že mu určitě vrátí každičký cent hned, jak úspěšně prodá svůj dům.

Tristan zařadil rychlost. Při pohledu na její jemný profil se mu na rtech objevil zajímavý úsměv. „Vlastně jste opravdu moc hezká,“ poznamenal tiše.

Zaskočená až do hloubi duše tím, že po tolika letech emocionálního týrání konečně dostala od muže upřímný kompliment, Hazel ucítila, jak se jí stáhla hruď. Věnovala mu plachý, uvolněný úsměv. „Díky,“ zašeptala tiše.

Jízda skončila u rozlehlé soukromé nemocnice. Když procházeli tichými chodbami a nakonec se blížili k přísně střeženému oddělení, Tristan k ní náhle natáhl ruku a pevně ji stiskl. Hazel, zaskočená náhlým fyzickým kontaktem, instinktivně stáhla ruku zpět na hruď jako vyplašený králík.

Tristan naklonil hlavu a srdečně se zasmál. „Teď jsme už ze zákona manželé,“ připomněl jí jemně. „Musíme se tak chovat.“

Se zajíkáním vykoktala zmatenou omluvu a okamžitě mu podala ruku, aby jeho velkou dlaň ochotně uchopila. Pro její věčně studené prsty se špatným prokrvením byl jeho pevný stisk jako malá hřejivá kamínka, která přinášela útěchu.

Tristan ji pevně držel, aby působili jako dokonale sladěný pár, a sebejistě ji vedl do tichého nemocničního pokoje. „Dědečku, přivedl jsem svou novomanželku, abyste se poznali,“ oznámil vesele.

Uvnitř sterilního, tichého pokoje držela osamělá žena středního věku stráž nad křehkým, kostnatým starcem ležícím na posteli, který dýchal přes kyslíkovou masku a byl napojený na spletitou síť hadiček.