Najatá pečovatelka vstala ze stoličky v okamžiku, kdy vešli do sterilního pokoje. "Pane Cade. Jste tady. Prosím, posaďte se," přivítala je uctivě a přisunula jim židli k okraji nemocničního lůžka.

Tristan vedl Hazel blíž a pevně ji svíral za ruku. Hluk jejich příchodu probral křehkou postavu ležící na matraci. Arthur pomalu otočil hlavu. Při náhlém pohledu na Hazelinu tvář se starcovo křehké tělo začalo na bílém prostěradle třást. Zorničky se mu rychle rozšířily a monitor srdečního tepu vedle něj propukl ve zběsilé pípání, které prořízlo ticho pokoje.

"Dědo!" Tristan stáhl Hazel stranou, tvář staženou obavami, zatímco pečovatelka okamžitě stiskla tlačítko nouzového volání.

Do pokoje se vhrnul zdravotnický personál a prohnal se kolem nich. Hazel stála jako přimrazená a v děsivém napětí sledovala, jak lékaři vyšetřují upoutaného muže na lůžku. Chaotické okamžiky se táhly donekonečna, dokud primář nakonec neustoupil a s úlevou se neusmál. "Pan Langdon je v pořádku," uzavřel lékař a upravil si stetoskop. "Zdá se, že starý pán byl zkrátka jen přešťastný a příliš rozrušený z pohledu na krásnou novou manželku svého vnuka."

Arthur, těžce oddechující přes kyslíkovou masku, k nim znovu stočil zrak. Otevřel ústa a chraptivě zasípal: "O-oddací... list..."

Tristan sáhl do náprsní kapsy a vytáhl dva jasně červené doklady. Naklonil se a s hrdým úsměvem je starému muži ukázal. "Podívej se, dědo. Nelhal jsem ti."

Arthur upřeně hleděl na dokumenty a s námahou promluvil. Jeho hlas byl slabý, ale nesl v sobě velitelskou váhu. "Musíš... se k Hazel chovat... dobře. Nesmíš jí ubližovat, jinak... nebudu odpočívat v pokoji."

Tristan bez zaváhání opětoval dědův pohled. Vážným tónem slíbil: "Já vím, dědo. Určitě se k Hazel budu chovat dobře."

Spokojený stařec přesunul oči k Hazel a slabě dodal: "Chci... chci se brzy uzdravit... protože si ještě chci... zahrát go s Hazel..."

Hazel se v naprostém překvapení rozšířily oči. Myšlenky se jí rozběhly naplno. Jak mohl tenhle starý pán upoutaný na lůžko vůbec vědět, že potají hraje tuto prastarou deskovou hru? Nikdy se o tom nikomu z Tristanovy rodiny nezmínila a ani sám Tristan to nevěděl.

"Tak dobrá, dědo. Dobře si odpočiň," řekl Tristan ve snaze je omluvit, aby pacient mohl dostat tolik potřebný spánek. Naznačil, že vstane, a jemně zatáhl Hazel za sebou.

Ale křehký starý muž stiskl Hazelinu ruku se zoufalou silou. Odmítal ji pustit a obrátil svou ostrou pozornost zpět na vnuka. "Hazel... trpí hlubokým tělesným chladem. Musíš... musíš se výborně starat o její zdraví."

Přinucen zůstat u postele se Tristan znovu posadil. Hazel se pod starcovým sevřením neodvážila pohnout ani svalem. Tiše seděli společně, zatímco rytmické pípání monitoru se vrátilo do normálu, dokud se Arthur konečně nevyčerpal. Jeho kostnaté sevření se pomalu uvolňovalo, jak upadal do hlubokého, léky vyvolaného spánku. Teprve tehdy se Hazel odvážila vysmeknout svou teplou ruku z jeho doznívajícího stisku.

Když Tristan odstupoval od postele, ušklíbl se. Bez váhání vysvětlil dědovy děsivě přesné postřehy. "Můj děda je opravdový mistr tradiční čínské medicíny. Dokáže snadno diagnostikovat lidi pouhým pohledem."

Hazel, ačkoli poněkud skeptická k tomu, jak by tradiční medicína mohla vysvětlit zmínku o go, mu oplatila zdvořilým, tlumeným úsměvem.

Když se přiblížili k těžkým dveřím pokoje, aby odešli, z nemocniční chodby k nim dolehl zahořklý hovor. Tristanovy tety, Vivian a Gloria, stály přímo venku a nahlas drbaly o rodinné závěti.

"Podařilo se ti zjistit od právníka něco o té závěti?" stěžovala si Vivian hlasem prosyceným úzkostí. "Teď se bojím, že by náš tchán mohl toho darebáka Tristana skutečně zahrnout do dělení právoplatného dědictví mého syna!"

Gloria se připojila jedovatým tónem. "Když už o tom mluvíme, proč mu Arthur dává přednost před ostatními vnoučaty? Je to všechno kvůli jeho zesnulé matce. Koneckonců, byla to Arthurova drahocenná jediná dcera. Proč by si ho jinak Arthur tak vážil?"

Tristan vyšel z pokoje a sarkastické ženy zastavil. "Zdravím, Vivian, Glorie," pronesl mrazivý pozdrav. "Jak se máte?"

Vivian se ušklíbla, její slova byla plná ošklivé narážky na to, že Tristan do nemocnice chodí denně jen proto, aby si zajistil svůj díl dědictví. "Ach, Tristane. Ty jsi tady i dnes, abys viděl svého dědečka!"

Tristan zablýskl nebezpečným úsměvem a zablokoval jim cestu ke dveřím pokoje. "Děda právě usnul," informoval je a pod jeho zdvořilým tónem se skrývala jemná agrese. "Bude lepší, když nebudete chodit dovnitř a rušit ho ve sladkých snech."

Zpoza Tristana vyšla pečovatelka a podpořila jeho varování. "Ano, dámy, pan Langdon spí. Můžete jít dovnitř, až se probudí."