Kanceláří se táhlo ticho. Bridget stála vzpřímeně s nacvičeným úsměvem namalovaným na rtech. Zůstávala přesvědčená, že její podání Valeriina odvážného návrhu jí zajistí její právoplatné místo jakožto skutečné dědičce Kensingtonů. Měla na sobě růžovou róbu od Burberry z exkluzivní letní kolekce značky, navrženou tak, aby obepínala její křivky a zvýrazňovala její pleť. Šaty doplnila stříbrnými čtyřpalcovými lodičkami na míru. Kolem krku a zápěstí se jí leskly starožitné šperky, které kdysi patřily Valeriině zesnulé matce.

Každý detail jejího outfitu byl vybrán tak, aby zastínil její obyčejnou nevlastní sestru. Bridget si myslela, že cizí lidé jsou vůči vnitřní politice společnosti Kensington Multimedia slepí. Věřila, že Valerie je pouhá figurka, zatímco ona se svým milujícím otcem mají v rukou skutečnou moc. Předpokládala, že její fyzický půvab je zkrátka nesrovnatelně nadřazený. *Když si ho Valerie získala těmito přesnými slovy, dokážu to také,* uvažovala Bridget. *Jistě ocení ženu, která převezme iniciativu.*

Stranou od nich si Dexter mnul paže a potlačoval náhlé naskočení husí kůže. Zíral na tu mladou ženu v naprostém šoku. *Zbláznila se?* pomyslel si Dexter. *Buď přišla o rozum, nebo se chce nechat zabít.*

*Křup.*

Tichou místností se roztříštilo ostré prasknutí. Alaricovy velké ruce rozdrtily jeho pero Parker z limitované edice přímo napůl. Tmavý inkoust se mu rozlil přes klouby a ušpinil mu kůži. Jeho oči byly ledové a hořely nefiltrovaným znechucením.

„Brooksi!“ zahřměl Alaric. Z jeho hlasu se zatřásla okna a trojice přítomných sebou trhla.

Dubové dveře se rozletěly. Brooks vběhl dovnitř a postavil se do pozoru. „Ano, pane Sinclaire!“

„Dostaňte je odtud!“ zařval Alaric a mrštil perem znečištěným od inkoustu na svůj leštěný mahagonový stůl. Jeho aura zcela zamrzla. „Příště návštěvníky prověřte, než je přivedete nahoru. Nikdo nemá dovoleno použít Valeriino jméno k tomu, aby se se mnou setkal, s výjimkou jí samotné!“

Wallace ucouvl a barva se z jeho tváře vytratila. Ty děsivé zvěsti o nemilosrdném generálním řediteli Vanguardu byly pravdivé. S tímhle mužem si nebylo radno zahrávat.

Bridget zamrkala. Její úsměv zmizel a byl nahrazen panikou. *Co se pokazilo?* blesklo jí zběsile hlavou. *Použila jsem úplně stejná slova jako Valerie! Nebyla v tom jediná lež!* Zaskočena tou náhlou nevraživostí se zoufale snažila prosadit své postavení.

„Počkejte, pane Sinclaire, prosím, vyslechněte mě!“ žadonila Bridget a vykročila vpřed. „Já jsem skutečná dědička společnosti Kensington Multimedia! Já—"

Dexter a Brooks jí nedali žádný čas. Jejich tváře ztvrdly na kámen. Dexter popadl Wallace za paži, zatímco Brooks zahnal zmatenou Bridget do kouta. Vystrčili vyděšeného otce a dceru rovnou k východu.

Byli vystrčeni na chodbu a těžké dubové dveře se za nimi zabouchly s ohlušujícím bouchnutím.

Skrz masivní dřevo se chodbou rozlehl Alaricův ledový hlas. „Nic než trapná kopírka!“

Bridget ve svých botách na míru ztuhla. Zřítila se na ni chladná realita odmítnutí. Tvář jí hořela ponížením. Pokořená stála a třásla se na vyleštěné chodbě. *Trapná kopírka?* Hruď se jí dmula rozhořčením. Proč bez sebemenšího zaváhání přijal Valeriin návrh, ale s ní zacházel jako s odpadem, když řekla naprosto to samé?

Nedávalo jí to žádný smysl. Musela to být Valeriina chyba. *Valerie to určitě narafičila, aby mě ponížila!* vřela Bridget vztekem a ruce se jí svíraly v pevné pěsti. Iracionálně obviňovala svou nevlastní sestru ze zosnování tohoto drtivého trapasu.

Brooks její třesoucí se postavu ignoroval. Postrčil to zneuctěné duo otce a dcery směrem k výtahu a zuřivě mačkal přivolávací tlačítko. Byl odhodlaný zavolat ochranku z přízemí, aby je vyvedla z budovy.

Uvnitř kanceláře zůstávala atmosféra napjatá. Alaric si otřel inkoust z prstů a hodil zničené pero do koše. Jeho asistenti stáli strnule, narovnaní jako pravítko. Nikdo se neodvažoval ptát se svého rozzuřeného šéfa na otázky nebo pohnout byť jen svalem. Byly to roky, co někdo z nich naposledy viděl Alarica takhle ztratit nervy.

Dexter opatrně vykročil vpřed. Měl svou práci. „Pane Sinclaire,“ řekl nesměle, „váš dědeček je už na cestě sem na schůzi akcionářů. Mám zařídit, abyste s ním poobědval v restauraci The Crest?“

Alaric návrh na oběd ignoroval. „Jaxone, okamžitě zařiď to, o co jsem tě požádal. Máš na to jeden den.“

Popadl čistý kus papíru a načmáral dvě jména: Wallace a Valerie. Posunul papír po stole. „Lennoxi. Chci hloubkové vyšetřování minulosti Wallace Caldwella a současné životní situace Valerie. Nenech kámen na kameni.“

„Ano, pane Sinclaire,“ odpověděl Lennox.

„Brooksi, ty zůstaneš tady. Dextere, ty půjdeš se mnou na to jednání.“

Jeho asistenti němě přikývli a přijali své rychlé rozkazy. Dokonce i obvykle drzý Jaxon držel jazyk za zuby.

Alaric se posadil zpět do svého koženého křesla. Výbušný vztek v jeho hrudi začal pomalu opadat, nahrazený temnou, hlodavou starostí. Obočí se mu stáhlo v hlubokém zamyšlení. Zrovna včera mu Valerie dala tři dny na to, aby zvážil její návrh k sňatku. Měl v plánu počkat s odpovědí do zítřka.

Tak proč Wallace s Bridget zinscenovali ten šílený kousek? Jejich pokus ji nahradit nedával žádný smysl. Kdyby měla Valerie svou situaci pod kontrolou, nikdy by je nenechala přijít sem za použití svého jména. Jediným logickým závěrem bylo, že je v průšvihu.

Sáhl po telefonu a vytočil její číslo. Zvonilo a zvonilo, rozléhajíc se v jeho tiché kanceláři. Nakonec to spadlo rovnou do hlasové schránky. Nezodpovězený hovor přiměl jeho srdce se stáhnout. Jeho myšlenky se zbarvily do něhy a ochranitelství.

Na dveře se ozvalo zaklepání. „Pane Sinclaire,“ zavolal tiše Dexter. „Váš dědeček je teď v zasedací místnosti. Ptá se po vás.“

Alaric se postavil a popadl sako od obleku. *Počkej na mě, holčičko,* pomyslel si tiše a zíral ven na rozlehlé panorama města. *Jsi nejstarší dcera rodiny Kensingtonů. Byla jsi princezna, ke které jsem vzhlížel, a moje jediná motivace za těmi roky tvrdé práce. Právě když tě konečně dokážu zajistit, osud nás tak podivně svedl dohromady. Tentokrát už tě znovu neztratím.*

Na druhém konci města vjela na tichou příjezdovou cestu Caldwellovy rezidence luxusní vozidla. Montgomery a Miranda Prescottovi vystoupili ze svých aut a táhli za sebou zdráhajícího se Donovana a otrávenou Chloe. Jejich dnešním záměrem bylo formálně se omluvit Valerii za Donovanovo předchozí veřejné chování. Montgomery se zoufale snažil zachránit blížící se svatbu a zachovat tu lukrativní korporátní alianci mezi jejich rodinami.

Rowena přivítala zámožné hosty u dveří se sladkým úsměvem. Zavedla je do luxusního obývacího pokoje, kde služebná rychle připravila kávu, čerstvé ovoce a pečivo.

„Wally a Bridget ještě nejsou doma,“ řekla Rowena a pokynula jim, aby se posadili. „Ještě něco zařizují. Prosím, nabídněte si, zatímco budete čekat, nějaké občerstvení.“

Montgomery a Miranda si tiše vydechli a vyměnili si úlevné pohledy. Báli se, že ten výbušný Wallace bude doma a začne na ně křičet.

„Nedělej si s tím starosti, Roweno,“ řekla Miranda zdvořile a posadila se na pohovku. „Pojď se posadit a popovídat si s námi.“

Rowena se vřele usmála. „Proč jste tak zdvořilí? Není to tak, že bychom se neznali.“

Miranda se neobratně zavrtěla. „Přivedli jsme sem dnes Donovana, aby se Valerii omluvil. Včera pochybil.“

Chloe si překřížila ruce a její tvář zchladla. „Mami, proč to pořád děláš? Co tak hrozného Don vůbec Valerii udělal?“

„Tiše buď!“ vyštěkl Montgomery a probodl dceru pohledem. „Valerie je tvá budoucí švagrová. Prokaž jí trochu úcty! Nemůžeš ze sebe jen tak vyhrknout všechno, co ti padne na mysl.“

Chloe vzdorovitě nafoukla tváře, ale pod otcovým přísným varováním pevně semkla rty.

Rowena okamžitě vklouzla do své nacvičené role mírotvůrce. „Montgomery, nebuď na ni tak tvrdý. Vystrašíš ji,“ poradila Rowena jemně a promítala do toho falešnou náklonnost. „Chloina upřímnost je součástí jejího šarmu. Vlastně bych řekla, že je to jedna z jejích lepších vlastností. Je mnohem silnější než moje Bridget. Mám její upřímnost docela ráda.“

Když přišlo na umění usmiřovat si bohaté hosty, nikdo se Roweně nemohl rovnat.

Miranda se rozzářila, potěšená tou lichotkou. Přejela pohledem ztichlý obývací pokoj. „Kde je Valerie? Pozvi ji prosím dolů, aby si s námi promluvila. Jakmile se jí Donovan omluví, všichni budeme moct jít dál a nechat tu kaši za sebou.“

Rowena si ztěžka povzdechla. Ramena jí klesla, jak mistrně sehrála roli bezmocné nevlastní matky. „Vy byste měli vědět, že co se týče jí, nikdy tu nebudu moct nic rozhodovat. Její otec si s ní možná ví rady, ale bez něj mě ona nikdy neposlechne. Dělá si zkrátka, co se jí zachce.“

Montgomery usrkával kávu. Když slyšel tuto nehoráznou lež o tom, že je Valerie neukázněný spratek, pocítil vlnu vnitřní úlevy. Wallace nebyl doma.

Montgomery se lehce ušklíbl, zatímco si v hlavě prováděl výpočty. Bez Wallaceovy výbušné povahy, která by stála v cestě, bude zvládnutí této situace hračka. Valerie byla vždycky přívětivá a hluboce zamilovaná do jeho syna. Jednoduchá, polovičatá omluva od Donovana by měla víc než stačit k tomu, aby získali tuto obvykle poddajnou dívku zpět. Jakmile omluva zazní, bude rodina Prescottových zbavena jakékoliv viny.