Zdvorné zaklepání přerušilo Alaricovo tiché pobavení. Dexter rozrazil těžké mahagonové dveře soukromého salonku a s uctivým kývnutím vstoupil do sluncem zalitého prostoru. "Pane Reubene Sinclaire, pan Copeland mě požádal, abych vám vyřídil jeho pozdravy."

Reuben se zastavil v jídle a jeho pronikavé oči těkaly od talíře k Alaricovi. "Přiveď ho," nařídil Dexterovi mávnutím ruky.

Když se asistent stáhl zpět na chodbu, Reuben se naklonil přes bezchybně bílý ubrus. V jeho vrásčitých očích zajiskřil uličnický záblesk. "Myslím, že sis v rodině Copelandových získal vážnou oblibu. Co na to říkáš?"

Alaric zvedl tmavé obočí a líně si míchal černou kávu. "Navrhuješ snad sňatek z rozumu?"

Reuben se hlasitě ušklíbl, zjevně upřímně uražen tou představou. "Klesla snad společnost Vanguard International tak hluboko, že musíš spoléhat na sňatek z rozumu, abys přežil? Kvůli tomu jsem ti firmu nepředával."

Alaricovy rty se zachvěly v letmém úšklebku. S tichým cinknutím odložil stříbrnou lžičku.

Reuben, odmítající pustit téma z hlavy, se naklonil ještě blíž a spiklenecky ztišil hlas. "Alaricu, řekni mi teď hned pravdu. Máš někoho vyhlédnutého?"

Alaric se setkal s dědečkovým dychtivým, pátravým pohledem a pomalu, uvážlivě přikývl. "Ano."

Reubenova tvář se rozzářila náhlým vzrušením. "Opravdu? Kdo je to? Znám její rodinu? Můžeš ji sem dnes přivést, abych ji poznal? Počkej, neříkej mi, že je to vlastně ta mladá dáma z rodiny Copelandových!"

"Dědo." Alaric si zlehka povzdechl, jeho tón byl pevný, ale podbarvený náklonností. "Nehraj si na dohazovače. Říkal jsem ti, že s ní nemám nic společného. Sám jsi právě přiznal, že Vanguard sňatek z rozumu nepotřebuje, tak se nás přestaň u oběda snažit dát dohromady."

"Tak kdo je to? Přiveď ji sem, ať se na ni podívám!" naléhal Reuben, jehož skvělou náladu vnukovo mírné pokárání nijak nenarušilo.

Alaric posunul k staršímu muži čerstvý talíř s dušenou zeleninou. "Ještě jsem si ji nezískal. Přivedu ti ji, jakmile uspěju."

Místo aby vypadal zklamaně, Reuben tleskl rukama o sebe s burácivým smíchem. "Oh? Velký, nedotknutelný Alaric Sinclair si nedokáže poradit s ženou? To je fantastické! Žena, kterou si nedokážeš snadno získat, pro tebe musí být ta pravá. Má kuráž."

Alaric na něj vrhl lhostejný pohled, než znovu vrátil pozornost ke svému vlastnímu jídlu. "Jsi si jistý, že jsi můj biologický dědeček?"

"Samozřejmě, že jsem," odpověděl Reuben hrdě a zvedl bradu. Pak zúžil oči do náhlého, vypočítavého pohledu. "Mimochodem... je to žena, že ano?"

Alaric zastavil vidličku v půli cesty. Upřel na Reubena plochý, nepobavený pohled. "Byl bys radši, kdybych si našel muže?"

Reuben stáhl rty a tvářil se zamyšleně. "Trávíš každou bdělou vteřinu s Damonem. Lidé si v našich kruzích začínají povídat. Všichni mají podezření, že se mezi vámi za zavřenými dveřmi něco děje. Musím se ujistit, že se toho pravnuka dočkám, než natáhnu bačkory."

Alaric zavrtěl hlavou, na okamžik oněmělý z čiré absurdity té fámy.

"Když už mluvíme o Damonovi," pokračoval Reuben a rozhlédl se po prázdných koutech prostorné soukromé místnosti, jako by čekal, že ten muž vyskočí zpoza závěsu. "Kde je? Proč tu není, aby ze mě jako obvykle vyrazil oběd zadarmo?"

"Je v zámoří," odpověděl hladce Alaric a napil se kávy. "Minulý týden prohrál hloupou sázku s Gideonem a musel převzít zahraniční případ. Odjel do ciziny vyjednat podmínky."

Reuben se opřel v křesle a zhluboka, těžce si povzdechl. "Závidím starému Chesterovi. Tomuhle starému páprdovi běhá po panství hromada vynikajících dětí a vnoučat. A já tu mezitím trčím a čekám na tebe."

Alaric nic nenamítal. Jeho dědeček měl pádný argument. Rodokmen rodiny Sinclairových byl řídký a tichý ve srovnání s rozlehlými, pulzujícími větvemi rodiny Gallagherových.

Než se Reuben mohl pustit do další vášnivé přednášky o rodinném odkazu, ozvalo se u dveří další zdvořilé zaklepání. Oba muži upustili od uvolněného, rodinného pošťuchování. Jejich rysy současně ztvrdly a proměnily se v identické masky chladné, aristokratické lhostejnosti, jak se připravovali čelit svým hostům.

Na druhém konci města byla atmosféra v sídle Caldwellových dusivá a toxická.

Wallace rozrazil těžké dubové dveře své pracovny, obličej zarudlý hlubokým podrážděním. Přešel ke svému masivnímu mahagonovému stolu, těsně následován Rowenou a Bridget.

Rowena už znala katastrofální výsledek jejich improvizované návštěvy ve společnosti Vanguard International. Vnitřnosti jí užírala úzkost, ale své jemné rysy udržela klidné. "Wally, co budeme dělat dál?" Potřebovala odhadnout jeho rozpoložení, než ho nasměruje ke své vlastní manipulativní agendě.

Wallace těžce klesl do svého koženého manažerského křesla a mnul si spánky. "Nemohu si dovolit ztratit spojení s Montgomerym. Valerie se musí provdat do rodiny Prescottových. Firemní vazby jsou příliš důležité na to, abychom je riskovali kvůli malicherné hádce."

Bridget a Rowena si vyměnily rychlý, elektrizující pohled. Oběma projelo vzrušení. Ještě začátkem tohoto týdne by bojovaly zuby nehty, aby Valerii z čisté žárlivosti zabránily zajistit si tak bohatý sňatek. Ale věci se změnily v okamžiku, kdy do hodovní síně vstoupil Alaric Sinclair. Teď zoufale doufaly, že si Valerie vezme Donovana Prescotta. Tím by se vyčistila cesta a Bridget by dostala dokonalou příležitost přiblížit se k výkonnému řediteli Vanguard International, aniž by jí Valerie stála v cestě.

Bridget si kousla do spodního rtu a zaplavila ji hořká vlna lítosti. Pomyslela na své minulé činy, na neúnavnou sabotáž, kterou proti Valerii zosnovala. Kdyby tušila, že se objeví muž jako Alaric Sinclair, zahrála by své karty jinak. Postarala by se o to, aby si jí všiml jako první.

"Ale jednat s panem Sinclairem bude obtížné," zamumlal Wallace a nepřítomně zíral na stoh nepřečtených firemních dokumentů na stole. Zamračil se, přehrávaje si to chladné, bezcitné odmítnutí, kterého se jim dostalo v hale společnosti. "Očividně o Bridget nejevil zájem. Co máme teď dělat?"

Rowena pomalu přecházela po plyšovém perském koberci, její značkové podpatky tiše klapaly o podlahová prkna. "Možná jsme na to šli špatně. Dnes jste ho přepadli v jeho kanceláři. Mohlo v něm to vyvolat pocit nepohodlí a defenzivy? Co kdybychom pana Sinclaira pozvali k nám domů na soukromou večeři?"

Bridgetiny oči zazářily náhlým vzrušením. "Máma má pravdu."

Okamžitě si tu situaci představila. Chladná, sterilní firemní kancelář nebyla místem, kde by se mohla rozhořet romantika. Ale sídlo Caldwellových? Mohli kontrolovat osvětlení, jemnou hudbu, drahé víno. Valerii se včera podařilo sehrát ten její malý kousek jen díky napjaté, veřejné atmosféře. Kdyby se Bridget podařilo dostat Alarica do soukromého, romantického prostředí, mohla by na něj snadno uplatnit svůj šarm a přimět ho, aby na Valerii zapomněl.

Wallace se zamračil a mávnutím ruky tu fantazii zapudil. "Obě zapomínáte na ty fámy. Pan Sinclair a Damon Gallagher, druhý syn ze skupiny Gallagher Group, jsou vždycky nerozluční. Pan Sinclair k sobě nepustí žádné ženy. Všichni jeho osobní asistenti jsou muži. Kdysi se široce proslýchalo, že je gay a jeho mužským společníkem je Damon. Nevím, jestli je to pravda, ale rozhodně by to vysvětlovalo jeho dnešní chladný postoj."

Pokud dával Alaric přednost mužům, pomyslel si Wallace zachmuřeně, jeho očividný nezájem o Bridgetinu krásu by se dal snadno vysvětlit.

"To je nemožné, tati," vyštěkla Bridget a její hlas se zvedl k okamžitému, prudkému protestu. "Kdyby byl gay, proč by souhlasil, že si vezme Valerii před zraky stovek lidí? Musí to být prostě slušný, disciplinovaný muž, který se nevrhá na náhodné ženy. Tyhle fámy si museli vymyslet žárliví rivalové."

Odmítala tomu uvěřit. Muž tak nádherný, tak mocný a tak dominantní nemohl být gay. Pro ni to byl nepřijatelný závěr.

Wallace v čiré frustraci rozhodil rukama. "Tak co navrhuješ, abychom dělali? Viděla jsi ten jeho děsivý přístup dnes ve společnosti Vanguard International. Muže, jako je on, nedokážu ovládat."

Wallace chtěl, aby si Bridget vzala Alarica, stejně tak moc jako ona. Měl jen dvě dcery. Kdyby se provdaly do rodin Prescottových a Sinclairových, Wallace by si žil jako král. Mohl by si v Oakhavenu dělat, co by se mu zachtělo. Ale právě teď to nebylo nic víc než zbožné přání. Ve skutečnosti se na ně Alaric neobtěžoval ani podívat.

Bridget zmlkla a obranně si zkřížila paže. Odmítala přijmout porážku tak snadno. Dnes na to prostě nebyla vhodná chvíle. "Tati, musíme najít způsob, jak ho pozvat domů! Vím, že si ho dokážu získat."

Wallace neřekl nic. Pozvat domů titána, jako je Alaric Sinclair, se mnohem snáze řeklo, než udělalo. Vzhledem k jeho dnešnímu výhružnému postoji byli pravděpodobně ve Vanguardu na černé listině. Jak ho asi měli pozvat?

"Myslím, že by nemělo být tak těžké pozvat pana Sinclaira domů, nemyslíte?" pronesla Rowena klidně a prolomila napjaté ticho.

Wallace a Bridget prudce zvedli hlavy a podívali se na Rowenu ve stejný okamžik.

"Co jsi to říkala?" vyžadoval Wallace a posadil se rovněji.

"Mami, ty máš opravdu nějaký nápad?" zeptala se Bridget a přistoupila blíž ke stolu.

Rowena nabídla lišácký, chápavý úsměv, její oči se leskly vychytralou zlobou. "Vy dva jste úplně zapomněli na Valerii? Musí existovat konkrétní důvod, proč by muž jeho formátu veřejně souhlasil s Valeriinou absurdní žádostí o sňatek. Pamatujete si, co včera řekl?" Těkala pohledem mezi manželem a dcerou a čekala, až jim to dojde.

"Co?" zeptali se Wallace a Bridget současně.

Alaric během katastrofální svatební hostiny nepronesl mnoho slov a následný chaos odvedl jejich pozornost. Wallace si jen vzpomínal, že Alaric opakovaně prohlašoval, že se mu nikdo neodváží bránit v tom, co chce – hrozba, kterou Wallace bral velmi vážně.

Bridget si však pamatovala Alaricovo velitelské představení. Jen při pomyšlení na jeho hluboký, zvučný hlas se jí rozbušilo srdce a tvář jí zalila jasná červeň.

Rowena přestala přecházet a podívala se jim přímo do očí. "Řekl, že čekal na to, až Valerie vyroste, od jejích deseti let. Také veřejně poděkoval Donovanovi za to, že se zamiloval do někoho jiného a vrátil mu Valerii."

Wallace šokovaně zamrkal. Bridget spadla brada.

Rowena nechala ta těžká slova chvíli viset ve vzduchu, než zasadila jejich zmatku smrtelnou ránu. "Soudě podle jeho vlastních slov ho s Valerií spojuje hluboké pouto. Znají se už dlouho. Když ho Valerie pozve do tohoto domu, určitě přijde."

Bridget cítila, jak se jí z tváře vytrácí krev, a celá se zapotácela. Myšlenky jí divoce vířily. Zná Valerii od jejích deseti let? Opravdu? Nedávalo to žádný smysl.